Dobrý den, synkovi lahvičku ponechejte tak dlouho, jak ji bude potřebovat. Není vůbec potřeba způsobovat mu psychické trauma násilným odebráním oblíbené lahvičky. Důležité je, aby se napil a z čeho to není podstatné. Jiné nádoby na pití mu nabízejte, ale nenuťte ho. Uvidíte, že až bude sám připraven, tak přejde od lahvičky s dudlíkem třeba na hrneček. Prostě dudlík na lahvičce neměňte a až bude zcela rozkousaný či zničený, tak můžete synovi zkusit vysvětlit, že potřeba změna . Můžete pití z něčeho jiného učinit atraktivnějším nějakým ochuceným nápojem (občasným zařazením sladkého nápoje se dítěti nic nestane). Mohlo by to syna motivovat třeba k pití slámkou nebo že sosáčku, kterými jsou láhve s dětskými nápoji vybaveny. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete změnu v chování, kterou poslední dobou u dcerky pozorujete. Uvádíte její obavy ze samostatného spaní a zároveň i zvýšenou potřebu být ve vaší přítomnosti, poté, co se narodil sourozenec. Dceru  také vnímáte jako více citlivou.

Nejprve by bylo dobré uvědomit si, o jak starém dítěti mluvíme a jaké požadavky můžeme na něj v tomto věku klást. 

Dcera má 2,5 roku, je to tedy dle vývojové psychologie batole. I když je dcera podle vašeho popisu dítě moc šikovné a vzhledem ke svému věku samostatné, pořád je to batole, což je jen o stupínek výše za kojencem. Může se taky stát, že při narození dalšího dítěte rodiče mají, aniž by si to uvědomovali, sklon chovat se ke staršímu dítěti jako by bylo starší, než ve skutečnosti je.  Obzvlášť na děti, které byly do té doby samostatné a šikovné, jsou kladeny zvýšené nároky a očekávání, které dítě není schopno naplnit.

Vaše dcera prožívá období, které je velmi křehké a pro další emoční vývoj velmi důležité.

Dcerka už dokáže prožívat spoustu emocí, ale nemá zároveň schopnost racionálního úsudku a nedokáže si fakta a prožitky správně uspořádat. To je samozřejmě naprosto odpovídající jejímu věku. Kdo má dítěti pomáhat orientovat se v jeho vlastních citech, je jeho nejbližší pečující osoba.  Pokud dítě prožívá nějaké pocity, pomáhá mu, když na ně rodič reaguje a  pojmenuje je. Když se dítě raduje, má matka tuto radost spolu-cítit. Když se dítě zlobí, případně bojí, může reagovat slovy porozumění, může kriticky okomentovat jeho projevy. Důležité je, emoci dítěti potvrdit, nesnažit se ji popřít. To ovšem neznamená hluboce zabředávat do hovorů o tom, zda a proč se dítě opět bojí, argumentovat, dlouze vysvětlovat a na strach upozorňovat. Rodič ale musí být ten, u koho dítě nachází bezpečnou oporu a průvodce v leckdy chaotických emočních prožitcích.

Ve vašem případě řešíte obavy ze spaní v pokoji a strach ze strašidelných postav, který se zřejmě odrazil i ve zlých snech, popisujete také zvýšenou vázanost na vás, která se objevila po narození bratra.

Co se snů týká, myslím, že je dcera na nějaké racionální objasňování příliš malá, zaměřila bych se tedy na to, jak jí pomoci strach překonat.

Zkuste si nejprve představit, co dcera mohla cítit, když jí bylo řečeno, že si takové řvaní nepřejete, protože jste unavená. Že cítíte únavu, je naprosto legitimní pocit, na který máte nárok - kojení, nevyspání a do toho starší dítě, které začalo "dělat potíže" s něčím, co mu dříve potíže nedělalo.

Mohla tato informace nebo požadavek na dceřino chování nějak změnit její pocity (strach ze samoty, případně z opuštění, ze zlých snů...)? Po dceři bylo vyžadováno něco, co nebylo v jejích možnostech splnit, protože tímto se její strach neodboural a nedokázala tedy "poslechnout" nebo pochopit, proč nemá křičet.

Protože jste zmiňovala její předchozí samostatnost a schopnost spát bez potíží sama v pokojíčku, je pravděpodobné, že citlivé období, ve kterém se nachází a zároveň změna v rodině přinesly  do jejího chování regresi, tedy návrat k chování typického pro mladší věk. S tím souvisí zvýšená potřeba závislosti na svém okolí a odmítání samostatnosti. K tomu přičtěme její senzitivní povahu, "strašidelné postavy z TV" a máme hned několik důvodů, proč ke změně u dcerky došlo. Co dítě v takové situaci potřebuje, je zvýšená podpora a přítomnost (nejen ta fyzická) rodičů. S malým miminkem je zřejmě obtížně realizovatelné, abyste s dcerou spávala v pokojíčku vy. Nepíšete, jak se staví k dcerčiným obavám ze samoty tatínek - není možné aby spal u dcerky on? Pokud ne, nebylo by řešením,  že byste spali v 1 pokoji všichni společně?  Domnívám se, že by to dcerku hodně zklidnilo.

I když to můžete vnímat jako krok zpátky, věřte, že opak je pravdou. Někdy je potřeba o krůček couvnout, aby se mohlo dítě se znovunabytou jistotou vrhnout zase dopředu. Další věcí je, že nic netrvá věčně a dcerka vaši přítomnost nebude vyžadovat navždy.

Co se týká Vámi zmíněných talismanů, u některých dětí mohou  taky zafungovat. Můžete zkusit pořídit lapač snů, který všechno škaredé pochytá a nepustí...

Rivalitu u dcerky nepozorujete, což je ta jednodušší situace, dál ji tedy podporujte v ochotě pomáhání s mladším bratříčkem (podávání plen atd.) a veďte ji k tomu, aby nezapomínala na své potřeby a ukažte jí i nějaké "výsady" pro staršího sourozence, zdůrazněte, co vše už zvládá, na rozdíl od malého bratra, který se všemu ještě musí naučit.

S tím také souvisí práce na rozvoji sebevědomí dítěte. Zkuste se podívat po literatuře na toto téma.

Pokud jsem dobře porozuměla, trochu tápete v celkovém přístupu k dceři, kterou označujete jako přecitlivělou a zvýšeně reagující na různé podněty. Teoreticky víme, že je důležité  dítě přijímat takové, jaké je a zkoušet porozumět jeho vnímání světa,  méně se už zajímáme o to, jaké pocity v nás konkrétní chování dítěte vyvolává a proč cítíme to, co cítíme.

Výchova citlivějších dětí má svá specifika a domnívám se, že by pro Vás mohla být  přínosná konzultace s dětským psychologem, kde byste toto téma mohli probrat podrobněji. Zkuste také pohledat nějaké informace o Nevýchově, kde můžete najít tipy na nenásilnou komunikaci s dětmi.

Dobrý den, píšete, že se dcerka obává větru a ve školce ji kvůli tomu nechtějí brát na delší procházky.
Dcerka zřejmě patří mezi citlivější děti, které potřebují zvýšenou podporu ve zvládnutí pro ně náročných situací. Strach z větru je u dětí (a nejen u nich) poměrně častý, nejedná se o žádnou velkou výjimku. Děti se dokáží bát spousty věcí, které nám můžou připadat nepochopitelné, mnoho dětských strachů se objevuje a také postupně mizí právě v období do 6 let (později si dítě už dokáže racionálně hodně věcí odůvodnit, takže obava může vymizet).
Strach z větru může vzniknout z mnoha důvodů - někdy se jedná o nepříjemnou událost, která se přihodila v souvislosti s větrným počasím a dítě si to propojilo, a i když si danou událost už nepamatuje, v hlavě mu zůstal už jen strach z větru. Někdy se může bát, že ho vítr odnese, případně mu není příjemné, že vítr fouká do uší apod.
Dcerce už jsou 4 roky a zkusila bych znovu v klidném, bezpečném prostředí zjistit, co ji na větru  děsí, třeba to bude něco, co bude možné ošetřit nějak, aby byla dcera klidnější. I když se vám její obavy můžou zdát přehnané, nepodceňujte je a dcerku podpořte, že rozumíte tomu, že má strach a nesnažte se jí její emoci vymluvit. Zkuste vymyslet společně to, co by pomohlo její strach zahnat - můžete si povídat nějakou pěknou pohádku, ve které vítr pomáhá - můžete zkusit kouknout na Příběhy včelích medvídků (díl Strašidlový), kde vítr čmeláčkům pomohl. Zkuste si povykládat o tom, kde všude vítr pomáhá (poháněl mlýny, pohání větrné elektrárny, ale i malý větrníček, který můžete koupit a za oknem pozorovat, jak se roztáčí...)  Můžete zkusit spolu vymyslet nějaký talisman, který by jí povzbudil. Pomůže jí, když ji bude paní učitelka držet za ruku nebo jí pomůže nějaká "speciální" čepice dobře kryjící ouška?
Strach samotný ale není vhodné příliš rozebírat a věnovat mu přehnanou pozornost, aby se její obavy naopak ještě neprohlubovaly. Vše probírejte nenásilnou formou her, pohádek apod.
Co je velmi důležité - budovat u dcery sebevědomí a sebejistotu, ocenit i malé pokroky při překonání pro ni obtížných situací (nejen ohledně větru). Každý krůček vpřed je důležitý a pomáhá dítěti věřit ve své schopnosti, že situaci zvládne. Čím je dítě citlivější, je potřeba postupovat samozřejmě obezřetněji, překážky mu opatrně dávkovat a nepohodlným situacím ho postupně vystavovat. O to hrdější na sebe může takové dítě být, když zjistí, že zvládne mnohem víc, než si o sobě doposud myslelo.
Přeji také rozumnou domluvu se školkou, aby se vám podařilo společnými silami dcerku podpořit a její obavy zmírnit tak, aby mohla i s pomocí učitelek procházku zvládnout.
Přeji hodně radosti s dcerkou

Dobrý den, podle popsaného chování vaší dcerky to vypadá, že je zřejmě citlivější povahy s tendencí k úzkostnějšímu reagování na zátěžové situace. Vývojově však různé dětské strachy a úzkosti mohou být v určitých obdobích naprosto normální. Na podobný dotaz jsem odpovídala zde:

Dítě závisle na matce

Přistupujte k vaší dceři citlivě, do kontaktů ani aktivit ji nenuťte, ponechte ji dostatek času na seznámení s novou situací, prostředím, dodržujte zaběhnutý řád a rituály, které jí vyhovují. Aktivity jí nabízejte, ale nevyvíjejte nátlak. Předpokládanou změnu či novou situaci s dcerou proberte předem a snažte se ji na ni připravit. Pokud dojde k neočekávané situaci, jako byla například ta se psem, pak dceři ponechte dostatek času, aby se s nepříjemným zážitkem vyrovnala, vyjádřete jí pochopení, její pocity nezlehčujte. Pokud si bude chtít o nepříjemné skutečnosti povídat, promluvte si s ní, ale snažte se situaci neustále nerozebírat a neopakovat, což by v dceři vyvolávalo opět úzkostné pocity. V případě, že by její úzkosti s vývojem neustávaly a naopak se prohlubovaly, pak by bylo vhodné vyhledat dětského klinického psychologa. Ohledně dětské skupiny je potřeba počítat, že dceřiny obavy se mohou přechodně zhoršit, je potřeba postupovat citlivě, postupně ji na pobyt mimo rodinu přivykat, sledovat jak reaguje. Z literatury vám mohu doporučit knihu Dětské strachy a úzkosti autora Jan - Uwe Rogge. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog