Dobrý den, kooperativní hra se u dětí rozvíjí teprve kolem třetího roku věku. Dítě ve věku vašeho syna je sebestředné a přirozeně sobecké, není schopné si uvědomit a  respektovat pocity a potřeby druhých dětí, převažuje hra souběžná tzv. vedle sebe. Dítě není schopno rozlišit mezi půjčením hračky a tím, že mu hračku někdo vezme. Ostatní děti jej mohou zajímat a může chtít kontakt navázat i tímto způsobem. Záleží na více aspektech, také na temperamentu a osobnosti dítěte jak reaguje. Váš syn se navíc dostává do období vzdoru, pro které jsou prudké emoční negativistické reakce typické a normální. Je potřeba k němu přistupovat trpělivě, věnovat se mu, pokud se objeví jiné děti, tak jeho hru monitorovat, zapojit se, usměrňovat vzájemné interakce dětí. Dojde-li k fyzickému násilí nebo útokům, syna netrestat, což jeho agresivitu může jen zvýšit, ale ze situace jeji odnést a snažit se mu klidným hlasem situaci vysvětlit přiměřeně jeho věku. Např. biješ děti, tak si na písku nemůžeš s nimi hrát a odejít s ním jinam. Můžete mu také ukázat, jak si s dětmi hrát, vysvětlit mu, že je potřeba se zeptat, když chci něčí hračku a učit ho přijmout, že i když požádá, tak mu druhé dítě věc vždy půjčit nemusí. Agresivitu ale určitě netolerujte. Pokud by se potíže nedařilo řešit, pak je vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám při osobním kontaktu mohl více poradit a pomoci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, většina vámi popisovaných projevů je adekvátní věku vašeho dítěte. To že je dcera neklidné a uplakané dítě může být projevem její osobnosti, nebo pouze nezralostí nervového systému. Píšete, že jste se s manželem stali nervózními rodiči, což určitě klidnému výchovnému prostředí doma nenahrává. Také to může hovořit o možné dědičné dispozici dcery k nervóznímu reagování ze strany vás rodičů. Nemám dostatek informací o tom, jak probíhal prenatální vývoj vaší dcery , těhotenství a porod, zda se tam nevyskytly nějaké rizikové faktory například pro  možný výskyt ADHD syndromu. Dráždivost a plačtivost dětí od útlého věku může s těmito projevy souviset. Zároveň však také vůbec nemusí a spolehlivě tento syndrom může potvrdit či vyloučit dětský psychiatr až kolem věku šesti let dítěte. To že chce dcerka dělat vše sama a že se vám zdá, že u ničeho nevydrží a nic moc ji déle nebaví jsou projevy přiměřené jejímu věku a vývoji. Její nervový systém teprve vyzrává, zraje také schopnost soustředění. Chování k jiným dětem se dcerka teprve učí a ve svém věku není ještě schopna vcítění se a ani kooperativní hry. Děti v tomto věku si hrají paralelně - vedle sebe, ale každé samo. Společnost druhých dětí však pro děti je přitažlivá, o vzájemné kontakty se pokoušejí, i když někdy nevhodným způsobem např. bacáním, jako vaše dcerka. Zatím svůj zájem jinak projevit pravděpodobně nedovede (neví jak navázat vhodný kontakt) a navíc se jí zřejmě líbí rozruch, jaký svým chováním vzbuzuje, pozornost, která je jí pak věnována, i když negativní. O agresivitě dětí např. na dětském hřišti či jinde jsem již vícekrát ve svých odpovědích psala. Fyzický trest u dvouletého dítěte není efektivní, dítě nerozumí proč dostalo na zadek, nevnímá to jako trest, naopak mu to může připadat spíše zábavné, něco jako hra. Hrozí také, že se z fyzického trestu naučí, že se tímto způsobem řeší problémové situace a bude je tak potom řešit také. Je proto třeba hledat jiné efektivnější postupy. U malého dítěte stačí jej odnést z hřiště a za svým rozhodnutím si stát. Uvidíte, že to nebudete muset udělat mnohokrát, protože i velmi malé dítě souvislosti rychle pochopí. Pokud byste si nebyli vhodnými výchovnými postupy jisti a potíže s dcerkou přetrvávaly, pak bych vám doporučila konzultaci u dětského klinického psychologa a dále postupovat podle jeho doporučení. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, doporučila bych pro vašeho syna odbornou konzultaci buď u klinického psychologa nebo u pedopsychiatra, který navrhne další postup péče, léčby a případně výchovná doporučení. Podle popisovaných projevů se může jednat o projevy ADHD syndromu, jehož diagnostika a léčba spadá do kompetence odborného lékaře psychiatra. Předčasné narození může být rizikovým faktorem vzniku. Více jen na základě emailové konzultace nedokážu posoudit. Vzhledem k výraznějším popisovaným potížím bych konzultaci u lékaře neodkládala. Agresivitu neřešte fyzickým trestáním, které ji pouze podporuje, ale tomuto chování zamezte, nejlépe přerušením dané činnosti (odveďte dítě, nechte ho sedět chvíli s vámi u stolu, vyčkejte až se uklidní v případě afektu). Nedovolte aby za své agresívní chování získal odměnu v podobě pokračování hry či činnosti. Na dítě mluvte klidným hlasem, pokyny zbytečně neopakujte, ale trvejte na jejich splnění. Pokud je ale chlapec v afektu, pak vaše pokyny ani vysvětlování nevnímá, s vysvětlováním vyčkejte až se zklidní a bude na příjmu. Další postup pak konzultujte s odborníkem. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, obecně platí, že pokud má dítě potíže s adaptací na nové prostředí a režim, pak není vhodné časté střídání kolektivních zařízení ani pečovatelů. Vaši situaci můžete řešit buď prostřednictvím stabilní paní na hlídání alespoň několik dopolední v týdnu (např. jako když chodil do soukromé MŠ), nebo je možné poohlédnout se v místě vašeho bydliště po nějaké Dětské skupině s menším množstvím mladších dětí, kde by byli schopni zajistit synovi trpělivý přístup a přijetí. Syn se chová adekvátně svému temperamentu a vývojovému období ve kterém se nachází, kdy ve věku 23 měsíců ještě většina dětí není vývojově a psychicky zralá a připravená na pobyt v kolektivním zařízení. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré se synem navštěvovat různá dětská zařízení (dětská kavárna, koutek, hřiště), aby se rozvíjel a podporoval jeho kontakt s dětmi a jeho sociální dovednosti. Takto malé dítě přijímá věci tak, jak mu je předkládají dospělí, proto je potřeba syna na příchod sourozence přiměřeně jeho věku co nejlépe připravit a zapojit jej do péče, aby si připadal při péči o sourozence důležitý, ale zároveň  nezapomínat na jeho potřeby (protože je také ještě malý) a snažit se jej neupozaďovat. Ke spojení nástupu do kolektivního zařízení s příchodem sourozence někdy u dětí dochází ve formě žárlivosti na mladšího sourozence, který zůstává doma s maminkou zatímco starší odchází a projevuje se často odmítáním docházky do předškolního zařízení. Postupujte podle reakcí vašeho dítěte tak, aby nebyl syn novou situací příliš znejistěn a zasažen. Příchod nového sourozence je pro dítě i pro celou rodinu velkou změnou a zásahem do jeho dosavadního života, nástup do předškolního zařízení je pro dítě také zátěžová situace, není proto vhodný souběh těchto událostí. Přesná doba, kdy počkat, se však obecně nedá doporučit, záleží na konkrétní situaci a povaze dítěte, jak dokáže zvládat zátěžové situace, pobyt v kolektivu, na jeho temperamentu a vyspělosti.