Dobrý den, kooperativní hra se u dětí rozvíjí teprve kolem třetího roku věku. Dítě ve věku vašeho syna je sebestředné a přirozeně sobecké, není schopné si uvědomit a  respektovat pocity a potřeby druhých dětí, převažuje hra souběžná tzv. vedle sebe. Dítě není schopno rozlišit mezi půjčením hračky a tím, že mu hračku někdo vezme. Ostatní děti jej mohou zajímat a může chtít kontakt navázat i tímto způsobem. Záleží na více aspektech, také na temperamentu a osobnosti dítěte jak reaguje. Váš syn se navíc dostává do období vzdoru, pro které jsou prudké emoční negativistické reakce typické a normální. Je potřeba k němu přistupovat trpělivě, věnovat se mu, pokud se objeví jiné děti, tak jeho hru monitorovat, zapojit se, usměrňovat vzájemné interakce dětí. Dojde-li k fyzickému násilí nebo útokům, syna netrestat, což jeho agresivitu může jen zvýšit, ale ze situace jeji odnést a snažit se mu klidným hlasem situaci vysvětlit přiměřeně jeho věku. Např. biješ děti, tak si na písku nemůžeš s nimi hrát a odejít s ním jinam. Můžete mu také ukázat, jak si s dětmi hrát, vysvětlit mu, že je potřeba se zeptat, když chci něčí hračku a učit ho přijmout, že i když požádá, tak mu druhé dítě věc vždy půjčit nemusí. Agresivitu ale určitě netolerujte. Pokud by se potíže nedařilo řešit, pak je vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám při osobním kontaktu mohl více poradit a pomoci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho dotazu rozumím, že se nacházíte v komplikované situaci. Jste ještě hodně mladá a na dítě se možná ještě necítíte dostatečně zralá a připravená. Na druhou stranu máte dobré zázemí a partner i rodina příchod dítěte vítá, což nebývá samozřejmostí. To že necítíte co byste asi očekávala, může být ovlivněno romantickými představami žen o těhotenství a dítěti a také hormonálními změnami, které teď ve vašem těle probíhají. Ne nadarmo trvá těhotenství 9 měsíců, kdy si žena na očekávané dítě teprve zvyká. Samozřejmě asi jinak vnímá těhotenství žena, která po dítěti touží a jinak žena, která jej nečekala. To že jste zaskočená, smutná a cítíte se naštvaně a nevíte, jak se k situaci postavit je legitimní a normální pocit. Nemusíte se za svoje pocity cítit provinile ani si je vyčítat. Je však potřeba učinit rozhodnutí, protože možnost přerušení těhotenství je časově omezená. Možná jste se mohli s partnerem lépe domluvit, než jste informací o vašem těhotenství řekli celé rodině. Takto jste teď navíc pod velkým společenským tlakem. Přece jen jde o vaše a partnerovo dítě a proto byste o něm měli rozhodovat jen vy dva. Je to sice vaše tělo, ale dítě, které čekáte je také otce, nejen vaše, to byste při rozhodování měla brát v úvahu. Ano rizika a komplikace spojené s přerušením těhotenství a s možnými potížemi při dalším otěhotnění objektivně existují a je proto s nimi potřeba také počítat. Na druhou stranu byste možná později byla psychicky lépe na péči o dítě připravena. Studium školy souběžně s péčí o dítě je náročné, ale ne nemožné. Obzvlášť když má matka zázemí v partnerovi a rodině, kteří s péčí vypomůžou. Rozhodnutí je ale na vás, je potřeba vzít v úvahu všechny okolnosti. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré informovat i rodinu o svém rozhodnutí, když už je do situace zapojena a vysvětlit jim svoje důvody. Pro další dobré rodinné vztahy je to důležité. Dále bych vám doporučila kontaktovat psychologa, který by vás mohl složitým obdobím rozhodování doprovodit a pomocí vám dojít k nějakému závěru. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám citlivým způsobem pomohl najít příčinu potíží. Podle vašeho popisu chování dcery se mi jeví, že opakované chození na toaletu před spánkem bude spíše jen zástupným problémem. Tedy pokud je dcerka zdravá a nemá například zánět močového měchýře, což můžete nechat zkontrolovat u paní doktorky vyšetřením moči. Příčinou požití po vyloučení zdravotních důvodů může být strach a úzkost dcery ze spaní a z usínání. Tento strach může být vývojově podmíněný a může mít více příčin. Ve věku vaší dcerky cca od pátého roku života mohou děti prožívat strach ze smrti. Je to normální vývojově podmíněný strach, který souvisí s počátkem uvědomění si konečnosti života a vlastní smrtelnosti. Koncept smrti jako takové si dítě plně začne uvědomovat až kolem 12 roku věku. Dítě ve věku 6 let se může bát, že když usne, tak už se neprobudí. Dalším důvodem může být fantazie dítěte, která je v tomto věku magická, dítě nedokáže spolehlivě rozlišit mezi skutečným a fantazijním světem. Různá strašidla a bubáky tedy může považovat za skutečné a bojí se jich. K plnému rozlišení reality a fantazie dochází u dítěte až kolem 10 let věku a u senzitivních děti často až později. Dítě se může také obávat časově dezorientace po probuzení. Asi každý zná pocit, kdy se probudíme a nevíme, jestli je ráno, odpoledne nebo večer. Je proto dobré, když má dítě nějaké signály, které mu pomohou se časově zorientovat. Třeba budíček, který ráno zazvoní, zatemnění, podle kterého je jasné, že je večer apod. Zkuste si s vaší dcerkou citlivě promluvit, zeptejte se, co by potřebovala, aby dobře usnula a nemusela tak často chodit večer na záchod. Poskytněte jí podporu, pomazlení, setrvejte s ní v pokoji dokud neusne, pokud to bude chtít. Nejedná se o žádnou ostudu, dcera prostě potřebuje překonat toto období. Čím citlivěji k ní budete přistupovat, tím snáze a dříve ho překoná a bude zase usínat v klidu jako dříve. Rozhodně se na ni za její strach nezlobte, buďte trpěliví. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, většina vámi popisovaných projevů je adekvátní věku vašeho dítěte. To že je dcera neklidné a uplakané dítě může být projevem její osobnosti, nebo pouze nezralostí nervového systému. Píšete, že jste se s manželem stali nervózními rodiči, což určitě klidnému výchovnému prostředí doma nenahrává. Také to může hovořit o možné dědičné dispozici dcery k nervóznímu reagování ze strany vás rodičů. Nemám dostatek informací o tom, jak probíhal prenatální vývoj vaší dcery , těhotenství a porod, zda se tam nevyskytly nějaké rizikové faktory například pro  možný výskyt ADHD syndromu. Dráždivost a plačtivost dětí od útlého věku může s těmito projevy souviset. Zároveň však také vůbec nemusí a spolehlivě tento syndrom může potvrdit či vyloučit dětský psychiatr až kolem věku šesti let dítěte. To že chce dcerka dělat vše sama a že se vám zdá, že u ničeho nevydrží a nic moc ji déle nebaví jsou projevy přiměřené jejímu věku a vývoji. Její nervový systém teprve vyzrává, zraje také schopnost soustředění. Chování k jiným dětem se dcerka teprve učí a ve svém věku není ještě schopna vcítění se a ani kooperativní hry. Děti v tomto věku si hrají paralelně - vedle sebe, ale každé samo. Společnost druhých dětí však pro děti je přitažlivá, o vzájemné kontakty se pokoušejí, i když někdy nevhodným způsobem např. bacáním, jako vaše dcerka. Zatím svůj zájem jinak projevit pravděpodobně nedovede (neví jak navázat vhodný kontakt) a navíc se jí zřejmě líbí rozruch, jaký svým chováním vzbuzuje, pozornost, která je jí pak věnována, i když negativní. O agresivitě dětí např. na dětském hřišti či jinde jsem již vícekrát ve svých odpovědích psala. Fyzický trest u dvouletého dítěte není efektivní, dítě nerozumí proč dostalo na zadek, nevnímá to jako trest, naopak mu to může připadat spíše zábavné, něco jako hra. Hrozí také, že se z fyzického trestu naučí, že se tímto způsobem řeší problémové situace a bude je tak potom řešit také. Je proto třeba hledat jiné efektivnější postupy. U malého dítěte stačí jej odnést z hřiště a za svým rozhodnutím si stát. Uvidíte, že to nebudete muset udělat mnohokrát, protože i velmi malé dítě souvislosti rychle pochopí. Pokud byste si nebyli vhodnými výchovnými postupy jisti a potíže s dcerkou přetrvávaly, pak bych vám doporučila konzultaci u dětského klinického psychologa a dále postupovat podle jeho doporučení. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog