Společné bydlení před svatbou - diskuze

Samozřejmě že by spolu měli bydlet. Doba kdy byl sex, bydlení, dítě a vše po až svatbě, jsou už dávno pryč.Dnes je to spíš naopak...svateb trochu ubývá, lidé jsou radši \"svobodní\"... myslím že 90% kamarádek mají dítě,ale nejsou vdané. Já tedy mám dítě a jsem vdaná:-) Když jsme se poznali, už jsme týden poté mluvili o dítěti...za 3 měsíce jsem vysadila prášky, za další 2 jsem otěhotněla, no a ted v červnu jsme se vzali. Takže celkem spolu jsme 2roky a 4měsíce, máme 13 měsíčního prcka a příští rok budeme zadělávat na druhý:-) Jo a bydlíme spolu myslíme že měsíc po seznámení:-)

Já jsem jednoznačně pro ANO.S manželem jsem začala bydlet po docela krátké známosti a vůbec se to nedalo srovnávat s předchozími vztahy, kdy jsme jen spolu chodili. Společné soužití není vůbec jednoduché a nedá se srovnávat s chozením.Po 5-ti letech jsme se vzali, tři roky na to se nám narodila zdravá dcera. Za pár dní budeme mít 10 výročí.Život nás moc nešetří a i když příjdou těžké chvíle, tak se s tím společně popereme. Můj dobrý kamarád to zpočátku nechápal, že takový rozdíl může být v chození a společném bydlení. Chodil s holkou 5 let, po 1 měs.bydlení se rozešli.Pak mi dal za pravdu. U následujicího vztahu společně žili.Teď je šťastně ženatý a mají rodinu. Dnes jen trošku lituje, že ztratil 5 let života. Hold, člověk se z chyb stále učí a kdo nezažije, nepochopí.

dle mého je lepší si zkusit bydlet spolu. ale ne na měsíc či dva. ono je rozdíl za sebou \"jezdit\" a pak spolem bydlet. to se pak divíme. \"jak se mohli rozejít, vždyť jim to klapalo 10 let a jak začali spolem bydlet, do roka konec\".

Asi nezáleží na tom, kdy spolu lidí začnou žít, ale jestli chtějí spolu žít. A pokud chtějí, dokáží překonat i nástrahy všedního dne. Aspoň mi dva toho byli dobrým příkladem: Dnes už manžel je ranní ptáče, ale jde spát klidně v devět, já jsem noční pták a ráno nemám dřív než v osm, pokud nemusím ráno vstávat. On milovník tradiční české kuchyně, rybář a dnes skoro myslivec, já bývalá vegetariánka... A našla bych takových věcí ještě řadu. Navíc jsme spolu od začátku bydleli víc než je chodili. Poznali jsme se o prázdninách na narozeninách společného kamráda. Já v té době bydlela u našich v Chrudimi, od září jsem nastupovala do Prahy jako učitelka do jedné střední školy a on v Písku na podnájmu. Takže když jsem jela za ním poprvé, tak to bylo rovnou na týden. A když jsem pak nastopila do práce (v Praze jsem bydlela na podnájmu), trávila jsem v Písku téměř každý víkend a také školní prázdniny. Po dvou letech jsme si zde pronajali společný byt a já si našla novou práci. Letos na jaře jsme se po čtyřech letech vzali a v listopadu se nám narodí první dítko. Když se tak koukám zpět, tak jsme naše soužití zvládli bez větších problémů prostě proto, že jsme chtěli.

my spolu bydleli před svatbou 4 roky, rozhodně to bylo užitečné, věděli jsme oba že se sneseme, že si vyhovíme a že se dokážeme tolerovat. Svatbou se v podstatě pak už nic nezměnilo, to pak až narozením dítěte, to se změní celý dosavadní rituál a všechno nanovo. Doporučuji vyřešit nesmysly v podobě hádek o tv program, používání koupelny,zaplacení účtů včas a zvolením kompromisu jak dělala řízky maminka a jak vy ještě před svatbou a dětmi, pak už se to v tom shonu těžko chápemyslím že po 18 letém soužití vím o čem mluvím

@LAUGHINGgull Jasný, jde o tebe tak je to tvé rozhodnutí:) Já jsem právě jednou měla partnera s kterým jsem měla v tomhle velké problémy a prostě to nefungovalo. Ale byla jsem mladá a nechtělo se mi to nějak řešit a zas tak hluboký vztah to nebyl tak jsme to asi po roce ukončili. Když nad tím teď uvažuju tak kdyby nám to s Tomem neklapalo a zjistila jsem to až po svatbě tak bych asi udělala nemožné abychom spolu zůstali, protože ho mám vážně moc ráda.

Pokuď mají být dva spolu zvládnou to i bez společného bydlení před svatbou. S mým dnes už exmanželem jsem rok chodila a pak se k němu nastěhovala, 3 roky jsme spolu bydleli a pak byla svatba. Po celou dobu byli nějaké neschody a po roce a dvou měsících jsme se rozešli. S Martinem jsem půl roku chodila a pak jsme spolu začali bydlet a je to úplně o něčem jiném, oba se musíme snažit aby to klapalo, na svatbu už ale nepomýšlím, ke spokojenému vztahu nepomůže.

já jsem taky pro. My jsme spolu nejdřív 6let chodili (z toho nějaký roky předělávali baráček, což byl největší očistec), pak 3roky žili a pak byla svatba a to už bylo Vojtovi skoro půl roku.

za mne ano, ano, ano. Praktikujem to dodnes, a víceméně ke spokojenosti obou. Koček a dcery jsme se tedy neoptala, majů smůlu, v tomhle máme právo veta my. A hlavně ještě před svatbou si prubnout i ložnicové spolunažívání. Ted nemyslím jen , ale hlavně si vyřešit otázky typu: dá se vydržet to jeho(její) chrápání, ty ponožky na nohách, prdění pod peřinu? Třeba u nás se divím, že jsme ještě spolu a zvládli jsme si pořídit dítě-je to neuvěřitelně stresující a zároveň adrenalivé, \"soužití skřivana a sovy\" co se týče ložnice a spánku..Žijem spolu třetím rokem a svatba zatím ve hvězdách. Přizpůsobujem se sobě navzájem neustále, furt improvizujem, abysme se tu nepozabíjeli.

@luciasek84 já zas po svý zkušenosti zastávám názor, že ikdyž si lidi nesednou a milujou se, tak se dají udělat divy, aby si nakonec seděli... nevím, možná jsme měli štěstí, že přestože začátky byly drsný (a to tak, že bych to nikomu nepřála), tak teď je to super... ... nedokážu si přestavit, že bych si manžela nevzala proto, že si nesedíme (těžko říct, ale sexovat s ním před svatbou, tak bych možná spíš utekla (nebo by prchl on)a vůbec bych nepřišla na to, že se s tím něco udělat dá a zrovna v našem případě si myslím, že by to byla fakt škoda, protože teď je to opravdu v poho a po ostatních stránkách jsme si rozuměli vždycky)... ale myslím, že je to o životním postoji a tadle cesta by třeba pro každýho nebyla... proto jsem proto, aby si každý dělal to, co uzná za vhodné, ikdyž já to mám jinak

@LAUGHINGgull Ja v podstate take..ale jen s tim prvnim

@foREVer Haha..o tomhle stylu neco vim..