Propadám depresím... - diskuze

Ahojky. nevím, zda si pročítala další příspěvky, možná mlj příběh znáš. Já jsem potratila v 7.tt a to mimi už srdíčko bilo. Podle toho co píšeš, jsi hodně zoufalá. Tak hodně jsem nebyla ani já,ale každá reagujeme jinak, to je jasný. ten, kdo to nezažil, nedokáže pochopit naší bolest. já mám za sebou už skoro 4 měsíce a je skutečně pravda, že to časem přebolí, ale vzpomínky zůstanou. Jak jsem to zvládala? Měla jsem úžasnou podporu manžela. Proto když píšeš, že jsi na něj zlá,asi není nejlepší. Podle toho co píšeš, je vidět, že je smutný s tebou, jen to třeba nedá až tolik najevo, snaží se tě podpořit. Neodháněj ho! Četla jsme tady příspěvek, kde se manžel/přítel vůbec nezajímal. Buď za to ráda. No a pak mi pomohly holky tady na BOL, že reagovaly na mé zprávy. Jsem přibližně v tvém věku, zdravá jako rybička, nekouřím ,nepiju...a stejně se mi to stalo. Nedokázala jsem to pochopit!!! Jinak já jsem skutečně počkala 3 měsíce, které mi doktorka doporučila, ale nakonec jsou z toho 4. Prý by si to to tělo mohlo pamatovat. A protože mi blbě udělali revizi, tak jsem ráda počkala. raději si počkat, enž znovu zažít takové zklamání. Vždy tohle mimi pro mě bude první. Příroda to tak asi chtěla. Nechtěla bych zažít příběh holek, které potratily v 5., 6. měsíci. Tohle ještě bylo milosrdné. Ale co ty? Měla bys nabrat sílu, nepodléhat depresím. Určitě si stokrát četla, že psychika je důležitá. Využij podpory manžela, ve dvou se to lépe táhne No, jinak já každý den vidím kolegyni, která bude te´d v červenci rodit. Také to pro mě bylo a je těžké, ale už jsem se přes to přenesla, alespoň si to myslím. buď silná! kdyby něco, napiš mi vzkazík,papa

Hannik má naprostou pravdu,ve všem.Je mi moc líto čím jsis prošla,ale musíš jít dál.My všechny co tu jsme chceme miminko,někdo první někdo už druhé.Já bych chtěla druhé mimi a zatím jsem o něj jen 2 krát přišla a věta kterou často slyším:VŽDYŤ JEDNO MÁŠ????Ale já nenumím žít s tím že mám jenom jedno dítě,cítím v sobě strašně moc lásky kterou bych chtěla poslat dál darovat ji dalšímu malému drobečkovi,ale zatím nám není přáno.Ted se vyplač,já jsem plakala a všechny co jsou tady plakaly taky a až vypláčeš všechny slzy tak se zvedni postav se a jdi dál.Nesmíš myslet na co bylo,ale na to co bude.Držím ti moc palečky ať jsi co nejdřív v pohodě a když ti bude moc ouvej tak nám napiš,jsme tady jeden pro druhého

Ahoj, holky mají pravdu, taky jsem si tím prošla, ale mě je už 34 let a čas opravdu tlačí. Díky \"šikovnosti\" lékařů jsem při revizi přišla o veškerou sliznici a rok jsem musela čekat, než mi aspoň něco doroste. Teď máme za sebou další rok snažení a stále čekáme. Nezoufej, hodně je o psychice. Musíš se dát dohromady. Příroda ví, co dělá. Nepřemýšlela jsi o návštěvě psychologa? Není to psychiatr, ale odborník přes bolavou duši. Dokáže ti vlít do srdíčka sílu a naději. Navíc máš obrovskou podporu od manžela a když se mu svěříš, že to psychicky nezvládáš (na což máš nárok), určitě na sezení bude chodit s tebou. Někdy než prášky je účinnější hřejivé slovo a třeba bylinkový čaj. Na zotavení je dobrý kontryhel, mě moc pomohl. Ničeho se neboj, máš naší obrovskou podporu, zvládneš to. Hodně sil a trpělivosti

Strašně moc vám, holky, děkuji. Včera jsem o tom s manželem mluvila na procházce, hodně mne teď tahá ven do přírody, takže jsme měli čas to probrat. K doktorovi se mi moc jít nechce, chtěla bych tu sílu získat vlastním usilím. Honzik, tedy můj manžel, je velice rád, že jsem napsala sem na Babyonline, prej mi to určitě pomůže víc, než když budu diskutovat s někým, kdo nemá ani nejmenší páru o tom, jak strašně tento zážitek bolí.Jsem zoufalá, ale díky Honzovi a vám to určo zvládnu. Strašně moc mi vaše reakce dodávají sílu. Jste moc statečné a já vás obdivuji. Třeba si brzy pošleme fotečky našich drobečků a budeme diskutovat o tom, jak je mateřství krásné... Já vím, pořád vám děkuji...ale moc to pro mne znamená... takže DĚKUJI!!!!

Ahoj,přesně vím co prožíváš. Já jsem 2.6.2010 musela podstoupit umělé přerušení těhotenství pro závažnou VVV. Čekala jsem první miminko a byla jsem ve 22.tt. Je to zatím to nejhorší,co jsem musela prožít.Nechat upát mého andílka a potom ho porodit. Jsem ted doma ataky přežívám,ale čas je teď pro mě soupeř a chtěla bych tu ránu taky hned zalepit,ale bohužel to nejde.Taky bych se chtěla hned snažit,ale řekla jsem si že počkám tak do října.Je pravda, že tělo by si mělo odpočinout a zahojit.Toho se bojím a tak jsem si řekla,raději chvilku počkám,ať se to stačí vevnitř dobře zahojit,ale ještě se budu radit s doktorkou. Četla jsem hodně těchto diskuzí a každá z nás se rozhoduje dle svého.Takže pokud budeš zdravá dle doktora i po psychické stránce,tak proč ne, četla jsem že se to některým hned podařilo a taky nečekaly.Takže je to na Tobě. Máš pravdu,přítel se mi taky pořád divý,proč zase brečím,ale jak říkám,kdo nezažil,neví co je to za bolest.Takže i Tobě držím pěsti ať se uzdravíš a hlavně ať se opět raduješ a tentokrát šťastně až do úplného konce....musíme doufat.Jsem ráda,že si můžeme popovídat aspoň touto formou.Je nás opravdu hodně,co trpíme.

@martanka.k Martanko,drž se, musíš být hodně silná, protože přijít o mimi ve 22 týdnu, to musí být strašné. Já jsem potratila ve 13. týdnu a i tak mám pocit, že se mi zhroutil svět. DRŽ SE...

@martanka.k Marti, popravdě, to co jsi prožila si ani neumím představit. 22tt je už krásný pupík a musí to být velice těžké, i když víš že tam VV byla. A chlapi to fakt mají jinak. Jak hezky píšeš \"mluvit nahlas\" - to mě nešlo ani s chlapem, natož s někým dalším, ale tady to pak šlo nějak samo. Držím ti palce, ať jsi brzo fit a z nejhoršího venku, i když vím, že to ještě chvilku potrvá. Pá M

@MerhautovaV Ahoj, je mi moc líto, že sis to taky musela prožít. Mě bylo 30 let (zdravá, nekuřačka) když jsem čekala první miminko, o které jsem v 10. týdnu přišla. Ta bolest byla strašná, myslím, že jsem to prožívala podobně jako ty. Navíc moje kamarádka byla v té době také těhotná (měli jsme podobný termín porodu), moje švagrová porodila a já místo abych se radovala s nimi jsem nenáviděla celý svět.. Nepomáhali řeči typu, že příroda je moudrá a že to tak mělo určitě být.. a že se to příště povede. Brečela jsem denně několik týdnů, v noci jsem nemohla spát, ta bolest byla tak silná, že jsem myslela, že to nezvládnu. V nejhorších chvílích jsem sáhla i po tbl. Lexaurinu. Největší oporou mi byl v té době manžel. Jestli on chce, mluv s ním o tom, pomáhá to. Člověk se s tím nakonec smíří, ale ta bolest někde v srdíčku stejně navždy zůstane. Už jsem to tu jednou psala, ale není dne, kdybych si na to nevzpomněla (a bude to za chvíli rok). Chtěla jsem také otěhotnět okamžitě, věděla jsem, že mě z toho může úplně dostat jen další těhot. O druhé mimi jsme se snažili po 3 měsících, mám nepravidelnou menstr., takže se nedařilo, pak jsem vsadila na ovulační testy a podařilo se (6 měsíců od potratu). Ono asi i tělo pozná, jestli je už připravené. Uvidíš, že i tobě se jednou splní ten největší sen. Mluv o své bolesti, vyplač se z toho... mě moc pomáhalo číst, že si to také někdo prožil... Omlouvám se za román.. a přeju hodně sil

@lucík17 Ne ne ne, děkuji za román... jsme vděčná.Mám pocit, jakobych měla místo srdce kámen a nemohu ho už unést.Taky jsem právě včera mluvila s manželem o tom, že se z toho dostanu díky dalšímu těhu. Bez miminka si to už prostě nedokážu představit... mám pocit jakoby tím ztratilo smysl i naše manželství. Mám hodně snů a plánů do života, ale když jsem otěhotněla, úplně jsem na ty sny zapomněla a teď se na ně už nedokážu upnout znovu. Chtěla bych studovat, podnikat, jelikož jsem samostatná účetní, koupit si baráček, zbavit se dluhů... ale... ale to miminko je nějak silnější. Manžel mne uklidňuje, že po tom 6tinedělí se mi i ty rozbouřené hormony malinko uklidní a už to nebudu tak strašně prožívat, ale co když se mýlí???! Probouzím se se špatnou náladou už skoro měsíc, nic mne nebaví, dokonce ani moje práce, kterou jsem dřív milovala... je to těžký a nechci pořád nad sebou brečet, ale jak dál, to také nevím...

@MerhautovaV Ahoj,opravdu je pravda všechno to co tady už zaznělo...já jsem potratila před měsícem ve 13. týdnu, je mi 30 let, o mimi jsme se snažili dva roky a nakonec taková rána. ten kdo to nezažil tak opravdu nepochopí. ještě teď mám stavy kdy brečím a mám pocit, že už to nezvládnu. Také se každé ráno probudíma uvědomím si, že už nejsem těhotná. Počítám týdny ve kterém bych byla, mám těhotnou svou nejlepší kamarádku, má rodit stejně jak jsem měla já. Plánovaly jsme si co všechno budeme s mimi podnikat. Můžu Ti říct, že celý měsíc jsem ji neviděl, prostě na to nemám, vidět jak jí roste bříško. Přesto vím, že budu muset sebrat sílu, vždyť ona a ni nikdo jiný za to nemůže. Taky si říkám, že mi pomůže jenom další těhu a mimi. Ale já raději počkám ty tři měsíce jak doporučovali. A nedělám si raději marně iluze, že to půjde hned, když předtím to trvalo dva roky. Člověk prostě musí jít dál a věřit, že čas opravdu všechno zahojí.Takže se drž a s manželem mluv, úplně o všem.

@lenkalat Ahoj Leni, díky za podporu, Tobě ji taky moc a moc oplácím. Je to dost těžké a život se s náma nemazlí. Je to hodně tvrdá životní zkouška, která mi už nechá velkou ránu v srdci a budu myslet vždy na našeho chlapečka. Pořád se ve mě mísí pocity,, zda jsem si ho neměla nechat ukázat,aspoň bych věděla, jak vypadal náš andílek. Teď už myslím jen na to, že je v nebíčku. Mě bude v říjnu 30. a měla jsem zrovna i termín. Ale to už se nestane, takže to ani nebudou veselé narozeniny.Pro mě dost smutné a navždy. Musíme se všechny držet a statečně, ikdyž se to zdá jako nemožné.Mám pocit že jen přežívám, ale pomáhá mi můj přítel, který se mě snaží dostat do pohody.Ale nikdy nepochopí, co prožíváme a jak moc bolavou duši máme. Takže jsem ráda, že je možnost psát si Vámi všemi o naši velké bolesti.Pomáhá mi to a snad to pomůže i druhým.Kdy plánujete to ukusit znovu. Já sice taky nechci dlouho čekat, ale řekla jsem si od října, že se tělo musí taky nějak zahojit,abych nezpůsobila zase nějaké problému dalšímu miminku, pokud se podaří. Ale mám z toho moc velký strach - z komplikací, atd.Měj se fajn :-)

@lenkalat Ahoj Leni, díky za podporu, Tobě ji taky moc a moc oplácím. Je to dost těžké a život se s náma nemazlí. Je to hodně tvrdá životní zkouška, která mi už nechá velkou ránu v srdci a budu myslet vždy na našeho chlapečka. Pořád se ve mě mísí pocity,, zda jsem si ho neměla nechat ukázat,aspoň bych věděla, jak vypadal náš andílek. Teď už myslím jen na to, že je v nebíčku. Mě bude v říjnu 30. a měla jsem zrovna i termín. Ale to už se nestane, takže to ani nebudou veselé narozeniny.Pro mě dost smutné a navždy. Musíme se všechny držet a statečně, ikdyž se to zdá jako nemožné.Mám pocit že jen přežívám, ale pomáhá mi můj přítel, který se mě snaží dostat do pohody.Ale nikdy nepochopí, co prožíváme a jak moc bolavou duši máme. Takže jsem ráda, že je možnost psát si Vámi všemi o naši velké bolesti.Pomáhá mi to a snad to pomůže i druhým.Kdy plánujete to ukusit znovu. Já sice taky nechci dlouho čekat, ale řekla jsem si od října, že se tělo musí taky nějak zahojit,abych nezpůsobila zase nějaké problému dalšímu miminku, pokud se podaří. Ale mám z toho moc velký strach - z komplikací, atd.Měj se fajn :-)