Dobrý den. Prosím o radu, co s dcerou (4roky) která se bojí větru. Vůbec nechce vyjít ven, když fouká a když už je venku, tak šíleně řve - hysterčí. Dnes ve školce mě bylo řečeno, že chtějí chodit na delší procházky, a tak ze si ji mám nechat doma a že to mám řešit s psychologem. Ale já přece nemohu dávat dítě do školky podle toho, jaké je počasí. A doma ji mít nemůžu. Musím chodit do práce.Dceři se snažíme domlouvat, vysvětlovat, ale žádná změna. Měla tuhle fobii už minuli rok na podzim, ale to tak hrozně nevyváděla jako teď. Je na ní opravdu vidět, že se bojí, ale já nevím proč a jak ji mám pomoci...
Dobrý den, píšete, že se dcerka obává větru a ve školce ji kvůli tomu nechtějí brát na delší procházky.
Dcerka zřejmě patří mezi citlivější děti, které potřebují zvýšenou podporu ve zvládnutí pro ně náročných situací. Strach z větru je u dětí (a nejen u nich) poměrně častý, nejedná se o žádnou velkou výjimku. Děti se dokáží bát spousty věcí, které nám můžou připadat nepochopitelné, mnoho dětských strachů se objevuje a také postupně mizí právě v období do 6 let (později si dítě už dokáže racionálně hodně věcí odůvodnit, takže obava může vymizet).
Strach z větru může vzniknout z mnoha důvodů - někdy se jedná o nepříjemnou událost, která se přihodila v souvislosti s větrným počasím a dítě si to propojilo, a i když si danou událost už nepamatuje, v hlavě mu zůstal už jen strach z větru. Někdy se může bát, že ho vítr odnese, případně mu není příjemné, že vítr fouká do uší apod.
Dcerce už jsou 4 roky a zkusila bych znovu v klidném, bezpečném prostředí zjistit, co ji na větru děsí, třeba to bude něco, co bude možné ošetřit nějak, aby byla dcera klidnější. I když se vám její obavy můžou zdát přehnané, nepodceňujte je a dcerku podpořte, že rozumíte tomu, že má strach a nesnažte se jí její emoci vymluvit. Zkuste vymyslet společně to, co by pomohlo její strach zahnat - můžete si povídat nějakou pěknou pohádku, ve které vítr pomáhá - můžete zkusit kouknout na Příběhy včelích medvídků (díl Strašidlový), kde vítr čmeláčkům pomohl. Zkuste si povykládat o tom, kde všude vítr pomáhá (poháněl mlýny, pohání větrné elektrárny, ale i malý větrníček, který můžete koupit a za oknem pozorovat, jak se roztáčí...) Můžete zkusit spolu vymyslet nějaký talisman, který by jí povzbudil. Pomůže jí, když ji bude paní učitelka držet za ruku nebo jí pomůže nějaká "speciální" čepice dobře kryjící ouška?
Strach samotný ale není vhodné příliš rozebírat a věnovat mu přehnanou pozornost, aby se její obavy naopak ještě neprohlubovaly. Vše probírejte nenásilnou formou her, pohádek apod.
Co je velmi důležité - budovat u dcery sebevědomí a sebejistotu, ocenit i malé pokroky při překonání pro ni obtížných situací (nejen ohledně větru). Každý krůček vpřed je důležitý a pomáhá dítěti věřit ve své schopnosti, že situaci zvládne. Čím je dítě citlivější, je potřeba postupovat samozřejmě obezřetněji, překážky mu opatrně dávkovat a nepohodlným situacím ho postupně vystavovat. O to hrdější na sebe může takové dítě být, když zjistí, že zvládne mnohem víc, než si o sobě doposud myslelo.
Přeji také rozumnou domluvu se školkou, aby se vám podařilo společnými silami dcerku podpořit a její obavy zmírnit tak, aby mohla i s pomocí učitelek procházku zvládnout.
Přeji hodně radosti s dcerkou
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, paní doktorko,máme 2 roky a 4 měsíce starého chlapečka, kterého jsme již v létě zkoušeli odplenkovávat, ale bohužel bezúspěšně. Kdykoliv jsme mu plenku sundali, tak vždy když byl na posteli, gauči apod. tak schválně začal říkat čůrat a začal čůrat a smát se u toho. Několikrát jsme ho dali i na nočník a vyčůral se v pořádku do nočníku, ale neustále zkoušel dělat tyto jeho naschvály a ačkoliv dostal přes zadek, nebo jsem se na něj já či manželka přísně ohradil, tak i když ho to rozplakalo, tak další den se opakovala stejná situace. Zkoušeli jsme se toho i nevšímat, ale to nám upřímně moc nešlo. Tak jsme usoudili, že ještě není dostatečně zralý na odplenkování a začali mu plenku dávat dál, i když v létě se to hodí samozřejmě nejvíce. Teď cca. 3 týdny sám od sebe si začal plenku sundavat, že už jí nechce, tak jsme si řekli, že zkusíme znovu. 1. týden jsme se ho vždy ptali po nějaké chvíli zda půjdeme čůrat, občas sám vyskočil poté co jsme se ho zeptali občas nic neřekl, ale bylo vidět, že se mu chce, tak jsme ho prostě vzali a šli. A v pořádku čůral na dětském prkénku přímo na záchodě. Kakat do záchodu zatím nedokáže, to si vždy řekne o plenku a vykaká se. Nebo mu plenku necháváme i ven, jelikož venku už je zima a byl teď i často nastydlý, tak že vím že to není dobře mu dávat plenku ven, ale je teď na to blbé období, Na večerní spánek samozřejmě plenku dáváme. No ale teď opět v posledním 1-2 týdnech když mu ráno vždy plenku sundáme a necháme ho doma jen tak, tak občas většinou mě schválně zlobí a říká zase na posteli či koberci čůrat, a opět to i párkrát udělal, dostal opět na zadek, opět nic z toho nezabralo, ačkoliv teď již plenku mu nedáváme, jelikož ji sám nechce. Chtěl jsem se s Vámi poradit, jak se máme v této situaci zachovat? To právě s manželkou nevíme. Jestli mu dávat pořád přes zadek a důrazně mu říci, že takhle ne (ačkoliv mi přijde, že to nezabírá), či jestli to máme ignorovat a nevšímat si ho. Opravdu nevíme. Ačkoliv je bez plenky přes den asi 3 týdny, tak sám od sebe si neřekne když potřebuje čůrat nebo že by vstal a šel sám od sebe na záchod. Kakání to ano, to si řekne o plenku nebo čeká až půjdeme ven kdy plenku dostane a vykaká se. Dokonce když i kaká s plenkou, tak pak se i ujišťuje zda opravdu plenku má aby se nepokakal. Od narození je ve všem hodně dopředu. Začal brzo chodit, začal brzo mluvit, ve dvou letech už zpíval říkánky a básničky, jediné co nám na něm vadí, je právě tyto naschvály co dělá, protože jsme si 100% jisti, že to dělá schválně a provokuje nás. Předem Vám moc děkuji o radu a přeji pěkný den ať se Vám daří
Dobrý den, schopnost udržovat tělesnou čistotu u dětí souvisí se zralostí jejich nervové soustavy. Není prokázána žádná souvislost s inteligencí a rozumovou vyspělostí dítěte. Kolem dvou let věku děti často začínají být připravené na nácvik udržování čistoty, vydrží delší dobu suché, začínají potřebu signalizovat. Nedá se to ale vztáhnout na všechny děti, nervová soustava vyzrává u každého dítěte individuálně. Podle popisovaných obtíží se jeví, že váš synek není ještě na udržování čistoty docela připravený. Začíná si již uvědomovat, že vyměšuje, ale není pravděpodobně vyměšování vždy schopen vůlí ovlivnit. Občas se mu to podaří, občas ne. Určitě vám nedělá žádné schválnosti, pouze asi pojal vyměšování jako hru a baví ho vaše zřejmě vyděšená reakce, když řekne, že chce čůrat na koberci nebo na posteli. Nežádoucí chování posilují i negativní emoce a pozornost. Vypadá to, že přitáhne vaši plnou pozornost a pozornost je také to, že dostane na zadek, jak píšete. Za pomočení ho rozhodně netrestejte, vyjádřete naopak pochopení, např. slovy: tobě se chtělo čůrat a nedokázal jsi to stihnout na záchod, nočník, nic se neděje, pojď, zkusíme to společně uklidit a zapojte ho do následného úklidu. Pokud se mu podaří vykonat potřebu na záchod, pak jej velmi pochvalte a věnujte pozornost tomuto žádoucímu chování. Případnou nehodu nerozebírejte, nebavte se o ní před synem, nevěnujte jí nadměrnou pozornost. Prostě okomentujte stala se nehoda, uklidíme ji a více již nerozebírejte. Můžete zkusit pozorovat signály syna, že se mu chce vykonat potřebu a vysadit jej na záchod či nočník. Vzhledem k tomu, že si sám ještě neřekne, tak je potřeba mu potřebu připomínat. Na druhou stranu je to znamení, že ještě zcela připravený není, i když pleny odmítá. Pokud by se dlouhodobě nedařilo, pak zvažte opětovné zavedení plenek na přechodnou dobu, ať syna neúspěšné pokusy nedemotivují a nedochází k jeho neurotizaci. Přeji brzké zvládnutí udržování čistoty. Mgr. Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,moc Vás prosím o radu, návod, jak na syna. Je mu 2,5 roku a je velmi šikovný a nadaný, jak nám bylo několikrát řečeno. Mluví srozumitelně, plynule, v rozvinutých větách, už od cca dvou let. Je velmi vnímavý a empatický. Nicméně, za poslední dva měsíce jsme si všimli změny v jeho chování, která nás velmi znepokojuje. začalo to stěžováním si na bolest břicha, nezávisle na jídle nebo denní hodině, později začal říkat, že je unavený, ato v pro sebe nepříjemných situacích, například cesta na nové místo, návštěva u relativně cizích lidí atd. Až poslední dobou jsme si tyto věci dali do souvislostí, jinak jsme samozřejmě řešili fyzickou stránku. Nedávno začal hyperventilovat, když bylo kolem něj vícelidí. Je možné, aby dítě mělo v tak mladém věku panické stavy a úzkosti? A jakým stylem to řešit? Předem děkuji
Dobrý den, děti stejně jako dospělí pociťují strach, úzkosti a obavy, které se projevují různým způsobem. Úzkost patří mezi přirozené lidské emoce a nejedná se jednoznačně o negativní emoci. Určitá míra úzkosti je důležitá a patří ke zdravému psychickému vývoji dítěte. Strach a úzkost pomáhá člověku k aktivizaci a k překonání nebezpečí, v lidském prožívání má hluboké kořeny. Velí člověku k útěku nebo k útoku. Strach z nebezpečí je oprávněný, pokud se ocitáme v nějaké nebezpečné situaci. Problémem se stává nadměrná míra úzkosti v situaci, kdy člověku žádné nebezpečí nehrozí, a přesto ho zachvátí strach a obavy. V dětském životě je mnoho období, se kterými se výskyt úzkosti pojí, může se jednat například o separační úzkost. Míru úzkosti u dítěte určuje také citlivost nervové soustavy dítěte, genetická výbava, temperamentové vlastnosti. Dítě za svůj strach nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, s porozuměním a pochopením. Při nevhodném rodičovském přístupu by mohlo dojít k neurotizaci dítěte. Ve výskytu úzkostných stavů mohou hrát roli například přehnané nároky kladené na dítě a vedoucí k jeho přetížení. Píšete, že je váš chlapec velmi šikovný a inteligentní a zřejmě působí díky svému rozvinutému verbálnímu projevu jako na svůj věk vyspělejší a rozumnější. Je proto možné, že se k němu okolí chová jako ke staršímu a nároky a očekávání na něj kladené jsou příliš vysoké a jeho věku neadekvátní. U dětí se psychické obtíže či přetížení často projevují obtížemi tělesnými, dítě si ještě své pocity nedovede dobře uvědomit a vyjádřit. K chlapci je proto potřeba přistupovat citlivě, na nové pro něj neznámé situace ho připravit, vysvětlit mu, co se bude dít. Pokud zjistíte, že ho některá situace příliš stresuje, bude lepší ji nevyhledávat. S dítětem zacházet klidně, míru aktivit volit vyváženou, dodržovat zdravou životosprávu zahrnující například dostatek spánku. Pokud by se potíže syna stupňovaly, doporučila bych kontaktovat dětského klinického psychologa a ve výchově postupovat podle jeho doporučení či doporučení další péče. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, zda vadí, když občas zasvítí slunce na obličej tříměsíčního miminka do kočárku. Snažím se paprskům Slunce zamezit, ale občas se stane, že tam chvíli svítí. Dcerka vždy zavře očička, ale dnes mám pocit, že se podívala přímo do slunce. Mohlo se jí se zrakem něco stát? A jak dlouhý pohled do slunce případně vadí? Několik vteřin či minut? Děkuji
Dobrý den, není vhodné, aby miminku svítilo slunce do očí dlouhodobě. Tak jak píšete, nevadí.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní Mgr. Matoušková.Ráda bych se poradila ohledně svého syna. Synovi jsou 2 roky a 2 měsíce. Porod proběhl klasicky přirozenou cestou bez komplikací. Porodní výška a váha v pořádku. 1. rok byl velice náročný, protože byl hodně plačtivé nespící miminko, které trpělo dlouhodobě na bolesti bříška, prdíky a pak se k tomu přidaly bolesti z rostoucích zoubků. Takže celým . rokem se doslova probrečel a to byl ohodně psychicky a fyzicky náročné. Po 1. roce se to začalo zlepšovat, s příchodem 1. kručků. Bolesti bříška postupně vymizely. Syn od malička navazuje oční kontakt, v řeči se stále vyvíjí. Umí napodobovat skoro všechna zvířátka, používá více jak 20 slov, rozezná pár barev. Učíme se krmit lžičkou, na nočník a tento týden si sám řekl, že už chce spát sám ve velké posteli v pokojíčku. syn od porodu nikdy neprospal celou noc. Každou noc se budí (ať jde o bolest při růstu zubů - chybí nám ještě 4 poslední stoličky), nebo ho budí žízeň nebo zřejmě i sny. Spí ještě po obědě 1-2 hodiny. Nemá ani problém s jídlem. Můj dotaz spíše směřuje k jeho vývoji a chování k okolnímu světu. Je na mě hrozně fixovaný, zřejmě separační úzkost a do toho období vzdoru (vztekání). Pokud ho hlídá manžel nebo moji rodiče, nemá s tímto problém vydržet beze mne pár hodin. K dospělým lidem má větší důvěru než k dětem, kterým se vyhýbá. Dopolední program se odehrává doma, kdy uklízíme, vaříme, čteme si knížky a hrajeme si. Po obědě se vyspí a odpoledne, pokud je počasí, tak chodíme na vycházky a hřiště. Syn se jeví na hřišti pasivně, neustále vyžaduje mou pozornost u všeho - hraní doma, na pískovišti. Nemá zájem o ostatní děti. Když k němu nějaké přijde, ihned couvá a utíká před nimi. Říká, že se jich bojí. Nenavazuje stále vztah s vrstevníky. Když se ho snažím vzít do cukrárny s dětským koutkem - vede mě za ruku a chce, abych si s ním hrála jen já (když nejdu, tak začne brečet a nechce tam být) a jakmile se k němu přiblíží cizí dítě, tak říká mami domů. Je mu nepříjemná společnost jiných dětí. Mateřskou mám na 3 roky a syn by měl jít za rok do školky a já se bojím, aby neměl problém se socializací. Zkoušela jsem i dětská centra, ale nic nepomáhá. Nechci syna do něčeho tlačit nebo nutit, ale nevím, jak mám postupovat, co dělat, jestli čekat až ten jeho velký strach odezní časem? Taky se bojí zvuku vrtačky, mixéru a některých zvuků hraček. Sám od sebe nás neobjímá a nedává pusinky, ale když si o ni řekneme, tak nám ji dá. Oční kontakt je, reaguje na jméno a pokyny. Má rád čtení stejných knížek stále dokola, rád jezdí na odrážedle a hraje si s autíčky. Režim máme věsmes každý den stejný, někdy obohacený o výlet. Snažím se ho dávat ke svým rodičům, ale trápí mě jeho vztah k vrstevníkům. Děkuji za názor! Budu moc ráda za vyjádření.
Dobrý den, doporučila bych vám svoje pochybnosti o vývoji vašeho dítěte zkonzultovat se synovým ošetřujícím pediatrem. Lékař zná vašeho chlapce odmalička, a pokud by zjistil nějaké nesrovnalosti v jeho vývoji, tak by je určitě řešil. Bez možnosti pozorovat chování vašeho chlapce není možné posoudit, zda se jedná o nějaký problém v jeho vývoji. Nicméně podle projevů, které popisujete, se jeví, že chování vašeho chlapce v podstatě odpovídá věku. Za potížemi se spánkem a neklidem od narození se může skrývat více aspektů, může jít o dítě s dráždivější a citlivější nervovou soustavou, dítě, u kterého se do budoucna může, ale také vůbec nemusí rozvinout syndrom ADHD a obdobné potíže mohou vykazovat i děti s mimořádným nadáním. Zatím je však váš chlapec na jakoukoliv diagnózu velmi malý a může se jednat opravdu jen o normální vývoj a vyspívání nervového systému, kdy se cca do šesti let věku samo upraví. Ohledně kontaktů s ostatními dětmi jsou reakce syna v normě, děti v tomto věku nejsou ještě schopné kooperativní hry, hrají si spíše vedle sebe. Některé společnost vrstevníků a jiných dětí vysloveně vyhledávají a jiné se ostatních dětí bojí a vyhýbají se jim. Můžete však synovi pomoci se do hry nebo mezi ostatní děti zapojit, běžte si hrát společně s ním, když se toho dožaduje, můžete zkusit koordinovat jeho hru s jiným dítětem. Nejlépe pokud máte nějaké kamarádky s podobně starými dětmi, tak si můžete hrát s nimi a ukázat jim tak, jak mohou spolu komunikovat a jak si hrát. Na separační úzkost má syn v tomto věku nárok stejně jako se již může ozývat období vzdoru. Oboje jsou vývojové etapy, které jsou sice náročné na trpělivost a výdrž rodiče, ale oboje s vývojem dítěte odezní. Do kontaktů s ostatními dětmi syna nenuťte, nesnažte se jej za každou cenu socializovat, spíše nabízejte různé aktivity, a pokud si sám netroufá, tak se do nich zapojte s ním. Rok do nástupu do školky je ještě dlouhá doba, vždyť se jedná o polovinu života vašeho dítěte. Děti v tomto období dělají obrovské vývojové pokroky a to, že na školku není syn zralý ve dvou letech neznamená, že nebude zralý ve třech letech. Můžete zdravý vývoj syna podpořit nabízením různých aktivit, evidentně mu dělá dobře pravidelný režim, který zachovávejte a vytvořte mu co nejklidnější rodinné prostředí. Obavy ze zvuků mají sice některé děti s poruchou autistického spektra, jedná se však v jejich případě o celý komplex potíží. Také mnohé citlivější děti se různých hlasitých nebo neobvyklých zvuků bojí a s autistickými projevy to nemá nic společného. U dětského lékaře byste kolem dvou let měli vyplňovat dotazník na zachycení možných symptomů poruchy autistického spektra, můžete se lékaře zeptat na výsledek a opět platí, že pokud by měl lékař nějaké pochybnosti, tak by vám doporučil další odborné vyšetření. Nezapomínejte také na svou psychohygienu a využívejte hlídání od prarodičů, kdy syn nemá problém, nebo ho nechejte si hrát s tatínkem a někam si zajděte, setkejte se s přáteli, odpočiňte si. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, je mi 21 let, před 10 dny jsem zjistila, že jsem těhotná a nemohu se rozhodnout, zda podstoupit interupci nebo ne. Pořád studuji, teprve tento rok mám maturovat, zatím jsem v životě nepracovala a živí mě přítel a rodina. Všichni mi říkají, že to zvládnu, že jsem silná, ale já nevím, jestli se cítím na to být matkou a bojím se, že třeba z toho těhotenství nebudu mít radost ani po čase, nebo že to miminko nebudu mít ráda, na druhou stranu mě děsí interupce, kvůli rizikům a jestli toho pak nebudu litovat. Ale zas bych později aspoň věděla, že to miminko chci a měla bych z toho radost, přijde mi, že teď necítím nic, jsem furt jen smutná a naštvaná na všechny okolo a na sebe, že se necítím, tak jak bych měla, přítel z toho má radost, dokonce to řekl celý jeho rodině a proto se bojím, že bych všechny zklamala, kdybych podstoupila potrat. Pořád všichni opakují, ale že to je moje tělo a moje rozhodnutí, ale mě se ty rozhodnutí každým dnem mění a bojím se, že pak budu litovat toho, že jsem si miminko nechala. Nevím, co mám teď dělat a jak se rozhodnout.
Dobrý den, z vašeho dotazu rozumím, že se nacházíte v komplikované situaci. Jste ještě hodně mladá a na dítě se možná ještě necítíte dostatečně zralá a připravená. Na druhou stranu máte dobré zázemí a partner i rodina příchod dítěte vítá, což nebývá samozřejmostí. To že necítíte co byste asi očekávala, může být ovlivněno romantickými představami žen o těhotenství a dítěti a také hormonálními změnami, které teď ve vašem těle probíhají. Ne nadarmo trvá těhotenství 9 měsíců, kdy si žena na očekávané dítě teprve zvyká. Samozřejmě asi jinak vnímá těhotenství žena, která po dítěti touží a jinak žena, která jej nečekala. To že jste zaskočená, smutná a cítíte se naštvaně a nevíte, jak se k situaci postavit je legitimní a normální pocit. Nemusíte se za svoje pocity cítit provinile ani si je vyčítat. Je však potřeba učinit rozhodnutí, protože možnost přerušení těhotenství je časově omezená. Možná jste se mohli s partnerem lépe domluvit, než jste informací o vašem těhotenství řekli celé rodině. Takto jste teď navíc pod velkým společenským tlakem. Přece jen jde o vaše a partnerovo dítě a proto byste o něm měli rozhodovat jen vy dva. Je to sice vaše tělo, ale dítě, které čekáte je také otce, nejen vaše, to byste při rozhodování měla brát v úvahu. Ano rizika a komplikace spojené s přerušením těhotenství a s možnými potížemi při dalším otěhotnění objektivně existují a je proto s nimi potřeba také počítat. Na druhou stranu byste možná později byla psychicky lépe na péči o dítě připravena. Studium školy souběžně s péčí o dítě je náročné, ale ne nemožné. Obzvlášť když má matka zázemí v partnerovi a rodině, kteří s péčí vypomůžou. Rozhodnutí je ale na vás, je potřeba vzít v úvahu všechny okolnosti. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré informovat i rodinu o svém rozhodnutí, když už je do situace zapojena a vysvětlit jim svoje důvody. Pro další dobré rodinné vztahy je to důležité. Dále bych vám doporučila kontaktovat psychologa, který by vás mohl složitým obdobím rozhodování doprovodit a pomocí vám dojít k nějakému závěru. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,mám syna 6 let, v pátek měl teplotu 38,5, v 1:00 v noci se vzbudil s křikem a pláčem, na můj hlas reagoval, věděl kde je a kdo jsem, ale v jeho očích byl obrovský strach, který byl doprovázen křikem. Snažila jsem se ho utišit, ale nešlo to. Pořád mě volal, opakoval, že se bojí a že chce domů. Taky když se podíval na mě, jako bych viděla strach ze mě. Neměla jsem z toho dobrý poci, nevím, čím bych ho mohla v něm vzbudit. Když se po nějaké době utišil, byl stále vzhůru, rozhlížel se po pokoji a po nějaké době usnul, něco obdobného se tu noc opakovalo ještě 2x. Ještě po prvním stavu jsem mu šla dát kapky na snížení teploty a neustále mi opakoval, ať mu stále něco neopakuji, ale já vůbec nemluvila. Když jsem se ho zeptala, zda slyší hlasy, říkal, že ano. Přikláněla jsem se k blouznění z teploty. Uložila jsem ho ke spánku, ale stav neutišitelného křiku, pláče a strachu se tu noc opakoval ještě 2x. Takový stav měl i následující noc a to už neměl teplotu. Už před zhruba rokem se to objevilo, byli jsme i na neurologii. Řekli nám, že jde o noční běsy a bouznil z teploty. Ale teď to bylo horší a já jsem z toho úplně vystresovaná, nevím, jak to mám řešit, abych něco nepodcenila.Děkuji za odpověď
Dobrý den, s největší pravděpodobností se u vašeho syna skutečně nejedná o nic závažného. Popisované potíže souvisí s nemocí a teplotou. Spánek dítěte při teplotě a nemoci může být narušený, mohou se mu zdát strašidelné sny a může trpět nočními děsy. Také mnohé citlivější děti nočními děsy trpí, i když nemají teplotu a jsou zdravé. Syn se zřejmě probudil dezorientovaný, měl ještě spánkové představy a dobře nerozlišoval realitu, nebylo to osobní vůči vám. Na chlapce mluvte klidným hlasem, snažte se ho úplně probudit tak, aby se zorientoval kde je a co se děje. Při teplotě dodávejte dostatek tekutin a snižujte ji podle doporučení lékaře. Důležité je, abyste se snažila zachovat klid, dítě vaši nervozitu a obavy vycítí a jeho vlastní strach se ještě zhoršuje. Případné další potíže se spánkem konzultujte s ošetřujícím dětským lékařem a kdyby obtíže přetrvávaly i po odeznění nemoci, pak můžete zkusit kontaktovat o radu dětského klinického psychologa. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní doktorko, můj 3letý syn nosí plíny sice už jen na spaní odpoledne a na noc, ale nevím jak se jich zbavit, aby už je nenosil na noc vůbec, jelikož do rána mívá plenku hodně počůranou, někdy pročůrá i pyžamo. Přes den je naučený normálně chodit na záchod, před koupáním si dojde vyčůrat a pak ještě těsně před spaním. Je pravda, že se pak ještě v posteli trochu napije vody, přes den pije celkem hodně ale průběžně. I tak je mi divné, že do rána je plína plná, že už skoro nestačí. Myslíte si, že na to musí dítě přijít nějak samo vývojem, že už nemá v noci čůrat? Myslím si, že s tím nemůžu nic udělat ,protože kdybych ho v noci budila a dávala na záchod, už může být počůraný, takže se to odhadnout moc nedá nebo zase naopak se může vyčůrat v noci a k ránu to neudržet. Děti ve stejném věku z jeho okolí spí normálně už bez plín, s tím že jdou na záchod naposled jen před spaním a většinou se přes noc už nepočůrají. Doufám, že mi nějak poradíte, už bych se plen chtěla zbavit, jelikož i ty největší velikosti už mu jsou tak akorát. Děkuji za odpověď
Dobrý den, může se stát, že se dítě pomočuje i po 3. roku. Je vhodné zahájit tzv.enureticky režim - poslední pití 2 hodiny před spaním, za 2 hodiny po usnutí dát na nočník, není třeba budit do bdělého stavu. Po půlnoci opět nechat vymočit. Je to dost náročné. Pokud se nedaří, je vhodné 2-3 měsíce přestat a poté začít znovu. Striktně ale nedávat na noc plenku. Proti pomočení postele použijte pod prostěradlo nepromokavou podložku. Pokud pomočování bude přetrvávat, doporučuji nefrologické vyšetření.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, paní doktorko,mám na Vás dotaz ohledně jistého problému, který s dcerkou mám nebo ho má dcerka. Nevím, na koho se obrátit pro radu, protože naše lékařka mě odbyla. Dcerce jsou 2 roky a prakticky odjakživa má problémy s usínáním. Nutno podotknout, že se narodila předčasně v 31. týdnu, ale přirozeně a z těhotenství, které bylo rizikové, protože mi zjistili ve 14. týdnu rakovinu prsu, takže jsem už v těhotenství podstupovala chemoterapie a nevím, zda to na ní nemělo vliv jak léčba, tak stres, kterým jsem procházela. A teď k tomu problému.Dcerka byla zvyklá, že jsem ji uspávala tak, že jsme byly spolu, protože mě léčba vysilovala, odpočívala jsem s ní v době jejího spánku. Léčba mi skončila, když byl dceři skoro rok. Čím byla dcerka starší, tím více byl problém ji uklidnit, aby usnula, nepomohlo ji dát spát dřív, ani později, snažila jsem se dávat ji spát, když sem viděla, že je unavená a dodržovali jsme každý den rituály, aby v tom neměla chaos. Ale dcerka mi u uspáváni obracela prsty, postupem času přidávala kroucení prstů, pak zarývání nehtů do mých prstů až pod mé nehty. Neuměla skončit, takto by šudlala a drápala klidně 2 hodiny v kuse a neusla by. Dokonce si můj prst vezme a zapichuje si ho u uspávání do oka, ucha nebo hlavy, že ji to musí určitě bolet, ale když cuknu, přitáhne si ten prst do oka zpátky. Už jsem jí začala dávat i ponožky na ruce, aby se jí ty prsty uklidnily, ale bez efektu. Beze mne nebo manžela teď už naštěstí ale i bohužel neusne. Dříve nedokázala usnout jinak než v náručí v zavinovačce, později jsem ji uspávala v houpacím křesle, pak nám hodně pomohl šátek, v postýlce nikdy nechtěla spát a kočárek nenáviděla, protože v něm trávila díky mé léčbě většinu času. Z chování se mi podařilo ji naučit usínat alespoň v leže mně na břiše a hrudi, postupně vedle mě na posteli, ale bohužel problém s jejími neklidnými prsty to nevyřešilo. Zkusila jsem homeopatika Sedatíf, konzultovala jsem to i s naším pediatrem, ale ani to evidentně neúčinkuje, už je bere skoro 2 měsíce a k rukám přidala i šudlání nohama, když už ji ty ruce držím, kope s nimi. Teď se sama konečně rozhodla alespoň polední spánek spát v postýlce, spí už jen 1 spánek přes den. Usíná tak, že má na rukách ponožky stále a přes šprušle se držíme za ruce, ale ona i přes ty rukavice těmi prsty jede k nezastavení. Nesmí mít v postýlce nic v nohách, jinak do toho kope, ale bez svého plyšového medvídka nebo oblíbené panenky nechce spát. Myslela jsem, že ji budou ti kamarádi na spaní stačit a že bych jí nechala usínat samotnou v postýlce, ale ona hned stojí a pláče a volá mě, zkoušela jsem vydržet pár dní, ale ona neusnula, ani se neuřvala, akorát to bylo ještě horší a nespala pak ani v noci, protože měla záchvaty pláče a na to jsem neměla žaludek ji takhle "trápit". Teď jsem ale bezradná, protože nevím jak dál, mě její šudlání bolí, mám prsty samý drápanec a takhle to prostě dál nejde. Náš pediatr řekl, že ji to máme nechat, že ji máme pořídit neco s hranou do postýlky, ať má o co si ty prsty "obrušovat", ale ona nic jiného než mou ruku nebo manželovu nepřijme. Zkoušela jsem její panenku, která má tvrdé prstíky aby měla náhradu, ale bez efektu. Pamatuji si, že když byla miminko, při krmení z láhve (nemohla jsem kojit kvůli léčbě) chytala za ruku, kterou jsem držela láhev a odtahovala mi malíček a palec, čím měla větší ručky, tím mi oddělávala víc prstů až jsem neměla čím ji láhev držet. Nevím zda to s tím má souvislost. Ty ručky neudrží ani v klidu během koukání na pohádku nebo mazlení, vezme si ruku toho kdo s ní je a jedou jí jednotlivé prsty a obrací mu nehty, prsty.Prosím o radu, zda je tohle normální a pokud ano, co s tím, jak to odnaučit, protože i když dcerka už mluví a velmi dobře chápe, je velmi chytrá, i když ji to řeknu, ať to nedělá, že mě to bolí, stejně šudlá dál. Jsem z toho opravdu zoufalá a už jsem vyzkoušela všechny možné rady a způsoby, ale nic nepomohlo a já už nevím co s tím. Dcerka je z toho taky evidentně špatná, protože nemůže zabrat, ale nemůže si pomoct a musí šudlat. Už mě i napadlo, jestli netrpí syndromem neklidných končetin, protože v noci jak spí vedle mě na posteli, tak když se probere, začne to nanovo a tím mám pak narušen spánek i já a už třeba do rána nezaberu a pak nezvládám péči o ní přes den vzhledem k únavě z noci.Prosím poraďte co s tím a jak a kde to řešit. Omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale opravdu jsem nevěděla, jak to stručně napsat.Děkuji.
Dobrý den, může se jednat o pozůstatky vašeho stresu z doby léčby. Zkuste Pyridoxin 1xdenně 1/2 tbl, podporuje vyzrávání mozkových funkcí. Doporučila bych psychologické vyšetření.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,dcera, 2 a čtvrt roku, jedináček, citlivá, ve společnosti zdrženlivá, bojácná, na cizí lidi, děti ani rodinu příliš nereaguje, vždy se drží v ústraní, nekomunikuje. Dcera nemá ráda změny a vyžaduje pevný režim. Nyní ale asi poslední měsíc a půl bojujeme se strachem. Začalo to strachem z bouřky, deště a štěkajících psů. Následně to došlo tak daleko, že začala odmítat spát sama v pokojíčku a sama usínat, (usínala sama bez uspávání od miminka, do pokojíčku se chtěla sama přestěhovat v necelých dvou letech, nikdo ji netlačil). Řešíme to tedy stylem, že si tam lehnu s ní, než usne. V noci se obvykle přesune za námi do ložnice. Ale její usínací intervaly se prodlužují, i když je večer unavená, ležím tam s ní i dvě hodiny než zabere, nakonec pohnu nohou a ona okamžitě vyskočí a křičí mami neeee. Večerní rituál je pořád stejný, večeře, koupání, čtení pohádky a ve 20h spát.Odpoledne chodívá spát do pokojíčku, a i když občas reptá, usíná sama.Přes den si dokáže hrát sama, vystačí si, ale musím s ní být v jedné místnosti, jakmile si třeba jen poposednu, okamžitě zbystří a křičí neee.Jinak je hodně šikovná a chytrá, od miminka je motoricky napřed.Je tohle jen zase jedno z dalších období? nebo je to fixovanost na mě jako na matku? nebo je to nějaký blok? Ještě bych poznamenala, že zhruba měsíc zpátky (ale to už měla v tu dobu obavy z bouřky a deště), na ni zpoza plotu zaštěkal pes ze sousedství a ona se opravdu hodně lekla.Od září nastupuje do dětské skupiny, zatím jen na pár hodin týdně, a já mám nyní opravdu velké obavy, aby školka tohle všechno ještě více nezhoršila.Moc děkuji za odpověď.
Dobrý den, podle popsaného chování vaší dcerky to vypadá, že je zřejmě citlivější povahy s tendencí k úzkostnějšímu reagování na zátěžové situace. Vývojově však různé dětské strachy a úzkosti mohou být v určitých obdobích naprosto normální. Na podobný dotaz jsem odpovídala zde:
Přistupujte k vaší dceři citlivě, do kontaktů ani aktivit ji nenuťte, ponechte ji dostatek času na seznámení s novou situací, prostředím, dodržujte zaběhnutý řád a rituály, které jí vyhovují. Aktivity jí nabízejte, ale nevyvíjejte nátlak. Předpokládanou změnu či novou situaci s dcerou proberte předem a snažte se ji na ni připravit. Pokud dojde k neočekávané situaci, jako byla například ta se psem, pak dceři ponechte dostatek času, aby se s nepříjemným zážitkem vyrovnala, vyjádřete jí pochopení, její pocity nezlehčujte. Pokud si bude chtít o nepříjemné skutečnosti povídat, promluvte si s ní, ale snažte se situaci neustále nerozebírat a neopakovat, což by v dceři vyvolávalo opět úzkostné pocity. V případě, že by její úzkosti s vývojem neustávaly a naopak se prohlubovaly, pak by bylo vhodné vyhledat dětského klinického psychologa. Ohledně dětské skupiny je potřeba počítat, že dceřiny obavy se mohou přechodně zhoršit, je potřeba postupovat citlivě, postupně ji na pobyt mimo rodinu přivykat, sledovat jak reaguje. Z literatury vám mohu doporučit knihu Dětské strachy a úzkosti autora Jan - Uwe Rogge. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,chtěla bych se zeptat na vývoj syna, má 17 měsíců. Od doby, co začal chodit - ve 14 měsících, nechce být nikde ani na chvíli sám. Nemůžu se od něho zvednout a jít se např. napít v rámci jedné místnosti. Když jsme venku, tak samozřejmě chce chodit a prozkoumávat, ale musím všude s ním. Jakmile zjistí, že nejdu za ním, spustí hysterickou scénu. Není to separační úzkost, je totiž jedno, kdo s ním je. Další problém je, že ještě nerozumí, na jméno reaguje málokdy, ukazuje jen imperativně a zatím jen celou rukou. Jinak na nás reaguje, směje se, nosí hračky..
Dobrý den, pokud máte nějaké pochybnosti o psychomotorickém vývoji syna, pak bych vám doporučila poradit se s ošetřujícím dětským lékařem. Jinak vámi popisované projevy odpovídají stadiu separační úzkosti. Dítě se nemusí bát pouze odloučení od matky, ale také od jiných blízkých pečujících osob. Předpokládám, že v jeho věku se o něj asi jiné, než pro něj známé a blízké osoby nestarají a pokud byste ho nechala s někým skutečně cizím, tak by to chlapci jedno nebylo. Období separační úzkosti se může v různých vývojových etapách opět vracet a objevovat. Aktuálním důvodem úzkostnějšího chování vašeho chlapce může být způsobeno prudkým motorických vývojem a tím, že jak začal samostatně chodit, tak se od vás začal fakticky vzdalovat. Buďte s ním proto trpělivá, pokud to je možné, pak mu poskytněte podporu, příliš a na dlouhou dobu se od něj vy, nebo jiná pečující osoba nevzdalujte. Při citlivém přístupu toto období samo rychle odezní. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobry den, prosím o Váš názor. Můj druhý syn (necelé dva roky) je na mě až přehnaně závislý. Za cele dva roky byl přes noc u babicky dvakrát a dost plakal. I během celodenního fungování si mě neustále hlídá. Nejde ani na procházku s babičkou či dědou. S otcem je v pohodě. Často zkoušíme třeba na hodinku k babicce. To mě ale celou dobu hledá a pofnukava. V podstatě si ten čas s prarodiči neužívá. Myslíte zda má dal cenu zkoušet prespani u prarodičů, když je uplakany a porad mě hledá? Jestli si zvykne? Nerada bych, aby z toho měl nějaké trauma. U prvního syna to bylo vše bez problému. Trosku třeba fnuknul, ale pak se zabavil a šlo to. Budu rada za jakoukoliv radu nebo názor. Moc dekuji!
Dobrý den, děti kolem druhého roku prochází vývojovým stadiem separační úzkosti. Toto období se objevuje poprvé u kojenců ve věku 8 - 9 měsíců a může trvat různě dlouhou dobu. Úzkost se také může vracet v různých pro dítě zátěžovějších obdobích života, bývá spojená s odloučením od rodičů. Intenzita a charakter projevů může být u dětí různá, roli může hrát osobnost a temperament dítěte, předchozí zkušenost s odloučením, věk a povahové vlastnosti dítěte. Jedná se o normální vývojový jev, který znamená, že se u dítěte vytváří citový vztah s pečující osobou či osobami, který bude do budoucna základem jeho dalších zdravých vztahů. Postupně s tím, jak se formuje osobnost dítěte a dochází k jeho osamostatňování, se dítě začíná bát odloučení od blízkých osob, ke kterým si vytvořilo vztah a čerpá z nich pocit bezpečí. K dítěti v tomto období je potřeba přistupovat citlivě, vytvořit mu zázemí, být mu podporou a vyčkat až odezní. Proto chlapce pokud je to ve vašich možnostech odloučení a pro něj stresovým situacím nevystavujte, k babičce jej doprovoďte. Pokud se zabaví, pak je možné postupně se zkusit na kratší dobu vzdálit. Je však potřeba dítěti vždy říct, že odcházíte. Přenocování u prarodičů podle dosavadních reakcí chlapce by pro něj bylo příliš zátěžové a s ohledem na negativní zkušenost by se jeho úzkostné potíže mohly prohloubit a období separační úzkosti by se prodloužilo. Buďte tedy trpělivá a vytrvejte. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Mohlo by vás zajímat
Sledujte náš FACEBOOOK
Nejoblíbenější obsah
Další projekty Babyonline
