banner

Všechny dotazy

Celkem 268 zodpovězených dotazů
Položit dotaz

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, malá se už asi týden začala v noci budit hodinu co hodinu, ale budí se takovým stylem, že začne hrozně plakat. Až když ju vytáhnu z postýlky a uklidním, tak přestane. Jenže mě mezitím usne v náručí a když ji chci vrátit do postýlky, tak se probere a začne zase plakat. Teď se mně to stalo 3 dny po sobě, že mi usnula večer na rameni a nechtěla se ode mě hnout. Myslíte, že by to mohlo souviset se separační úzkostí? Jinak spávala nádherně max. jednou dvakrát se za noc vzbudila. Děkuji za odpověď.

Dobrý den, období separační úzkosti je znakem normálního vývoje kojence resp. batolete, probíhá většinou v období od době od 7 do 18 měsíce věku, kdy se formuje vztah k dítěte k matce a dítě se obává odloučení od ní. S tímto obdobím mohou souviset i poruchy spánku, rozvoj různých strachů, jako strach ze tmy, strach zůstat samotné v místnosti. Doporučuje se klidný a citlivý přístup, dítě pochovat, obejmout, pohladit, ujistit o přítomnosti matky, uklidnit, případně přechodně ponechat usnout v přítomnosti rodičů. Období by mělo odeznít v řádu několika týdnů či měsíců, pokud by potíže přetrvávaly, pak je dobré vyhledat odborníka, aby se předešlo rozvoji možné úzkostné poruchy či jiných potíží. Zdravím 

Mám problém s naší 5-ti letou dcerou. Prostě se pokakává. První věc je, že kakat chodí na nočník, na záchod se prý bojí, ale čůrat tam chodí normálně. Jen na velkou tam nechce. Když je doma, tak je to ještě v pohodě, to jde na ten nočník, i když někdy se ji to stane i doma, když si hraje a dle mého nemá čas. Ale když je někde pryč, tak je to hrůza. Nebo když je u kamarádky, tak přijde normálně pokaděná. A když ji řeknu, že proč neřekla tetě, tak řekne, ze se styděla ji říct, že se ji chce kakat, i když oni mají nočník. Ale pokadit do kalhotek se nestydí. A vůbec se o tom nechce bavit, je vidět, že ji to vadí. I když někdy mi přijde, že ji více vadí to, že to s ní řeším, než že to udělala. A pak se nechce ani vyslíct, prý že se toho nechce dotknout, že by se umazala. Už fakt nevím, jak to dál řešit. Zkouším po dobrém, pak už z té její ignorace bouchnu a jde to po zlém. Nechala jsem ji si i prát ty kalhotky sama, ale nic. Už nevím, jak dál, když ji řeknu, že půjdeme za doktorkou, ať nám pomůže, tak brečí, že nechce. Slibuju hračky, beru hračky, domlouvám, řvu, nic. Poradíte něco? Je tu někdy ten dětský psycholog, že bych mu napsala? Co dělám špatně?

Dobrý den, potíže dcerky mohou, ale nemusejí být psychosomatického původu, pokud by se prokázal psychosomatický původ, pak by je bylo potřeba řešit ve spolupráci s dětským klinickým psychologem. Než však zahájíte případnou psychoterapeutickou péči, pak je potřeba vyloučit organický podklad popisovaných potíží s odcházením stolice. Doporučuji Vám proto se nejdříve poradit s Vaší ošetřující dětskou lékařkou. Dohodněte si s ní raději konzultaci nejprve sama, popište jí co nejpodrobněji dceřiny potíže, ať s nimi pak dcera není tak přímo konfrontována. Paní doktorka jistě doporučí a vysvětlí Vám potřebná vyšetření. Doma přistupujte k dcerce klidně, neupozorňujte na potíže, netrestejte ji, doptejte se jí častěji, jestli nepotřebuje na toaletu, nechte ji chodit na nočník, když na záchod se bojí. Ve stejném smyslu se citlivě (ne před dcerou) dohodněte i s kamarádkami, které ji budou případně hlídat, nejlépe aby jí daly někam do ústraní nočník, ukázaly jí ho s instrukcí, že na něj může kdykoliv sama jít a vykonat svou potřebu, že se na ni proto nikdo nebude zlobit, že nemusí ani nikomu nic říkat a ani se nemusí stydět. Přistupujte k ní citlivě, nestresujte ji v souvislosti s něčím, co určitě nedělá schválně a nemůže ovlivnit, respektujte její intimitu, také její stud je přirozený. Pokud se stane nehoda, nezlobte se na ni a věcně, bez negativních emocí jí veďte k tomu, jak odstranit následky, společně sundejte potřísněné oblečení, je pochopitelné, že je pokakané oblečení dceři nepříjemné a hnusí se jí (Vám zřejmě také), takže ji nenuťte k tomu, aby se ho musela dotýkat, s vysvlékáním jí pomožte, obsah odstraňte do toalety a kalhotky ať sama dá vyprat. Předpokládám, že prádlo perete nejspíše v pračce a nikoliv ručně, pak bude stačit, když dá dcera s Vámi kalhotky do pračky. Netrestejte ji, nevzbuzujte v ní pocit provinění, potlačte své emoce. Dcera vás zcela jistě neignoruje, ale neví jak má reagovat, má z vašich reakcí a rozčilení strach, který ji ve výsledku spíše ochromuje a vede k zamlčování problému a problém neřeší. Pokud se vyloučí organická (zdravotní) příčina dívčiných potíží, pak bych doporučila kontaktovat dětského klinického psychologa a situaci řešit pod jeho odborným vedením. Zdravím 

Vážená paní magistro, laskavě prosím o radu, jakékoliv doporučení. Syn 2 roky zcela odmítá otce ve smyslu péče o něj. Nenechá se obléknout, dát do vany, autosedačky, jídelní židličky. Neposlechne ho, uspávání nepřichází v úvahu. Přes den o tatínkovi mluví, těsí se na něj, radostně ho vítá, hraje si s ním, ale péči odmítá. Manžel velmi často pracovně cestuje. Já jsem ve 31tt. Syn do 22. měsíce věku sám usínal, neuspávali jsme ho. Ze dne na den došlo ke zlomu, nyní vyžaduje můj velmi těsný kontakt, uspávání v posteli, které trvá cca 1,5 hodiny. Ve stejném období, kdy došlo ke změně spacího návyku se objevilo i období vzdoru. Obávám se doby po blížícím se porodu, kdy ač bych ráda, nebudu se synomi moci věnovat v takovém rozsahu, jako nyní a pomoc otce bude nutná. Manžela samozřejmě chování syna také trápí, jsme však trpěliví. Zajímalo by mě, zda se jedná pouze o období, které přejde, nebo mám vnímat odmítání manžela jako vážný problém, který je vhodný řešit např. s psychoterapeutem v rámci nějakého sezení? Děkuji za Vaši reakci.

Podobný dotaz již psycholožka, paní Mgr. Matoušková odpovídala, přikládáme tedy odkaz: http://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/psycholog-radi/negativni-chovani-ditete-k-otci#odmitani.

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jestli musí být dítě hyperaktivní od narození nebo se může stát hyperaktivní až v určitém věku? Dcera (téměř tři roky) byla od malička velmi hodné dítě, nebyla "mouchy sežerte si mě", byla zvídavé a bystré dítě, ale byla klidná, pěkně spinkala, nebyla vůbec ubrečená. Naprosto pohodové dítě. V létě, asi měsíc před narozením našeho syna (to jí bylo dva a půl roku), se to změnilo. Začala být velmi živá, chvilku neposedí, běhá z místa na místo, pořád někam leze, brebentí nebo nahlas zpívá a než usne, dlouho si v pokojíčku hraje. Říkali jsme si, že se snaží asi na sebe upozornit, protože žárlí na brášku. Malej na začátku špatně pil a já většinu času trávila kojením, odstříkáváním a dokrmováním. Ale teď už pěkně papá a hodně spí, tak mám na dceru času dost, snažím se jí hodně věnovat. Říkám jí neustále, jak ji mám ráda a zapojuji ji do péče o syna, ale vůbec se to nelepší. Už to trvá asi 5 měsíců. Myslíte, že může být hyperaktivní nebo jen je to tím narozením sourozence? Jak s ní tedy pracovat? Děkuji. Veronika

Dobrý den, i když se hyperaktivita jako taková nedá ještě u novorozence, nebo velmi malého dítěte diagnostikovat, tak její znaky většinou bývají patrné v chování a projevech dítěte většinou již v tomto útlém věku. Hyperaktivní miminka bývají často dráždivější, plačtivější, mají problém se zklidněním, se spánkem, také vývoj dítěte často neprobíhá zcela plynule, objevuje se například přeskočení některých přirozených vývojových fází, v chování a vývoji dítěte jsou patrné výkyvy. Pokud byla vaše dcera hodné a pohodové miminko a batole, které dobře jedlo a spalo, pak není příliš pravděpodobné, že by se u ní náhle "objevila" či vznikla hyperaktivita. Změna v jejím chování pravděpodobně souvisí s jejím vývojovým obdobím, s příchodem období vzdoru, kdy se dítě snaží prosadit svoji rodící se osobnost a upozorňuje na sebe. Takové chování je v tomto období naprosto přirozené a normální, jedná se o důležitý vývojový krok kupředu (i když pro rodiče je toto období často náročné). Příchod sourozence zastihl Vaši dcerku právě v tomto období a protože narození dalšího dítěte přináší významnou změnu v zaběhnutém rytmu celé rodiny i staršího dítěte, je reakce na příchod sourozence také zcela přirozená a projevy období vzdoru se příchodem sourozence mohly ještě prohloubit, může se projevovat i žárlivost. Přistupujte tedy k dceři klidně, laskavě, pokračujte v jejím zapojování do péče o sourozence, vysvětlujte jí, proč se s miminkem některé činnosti dělají, povídejte si s ní. Všechny společné činnosti by se však neměly točit kolem péče o mladšího sourozence, věnujte se dcerce také samostatně, vhodné je trávit čas společnou hrou, zaměstnejte ji, aby vybila přebytečnou energii, malé děti rády pomáhají při běžných denních činnostech v domácnosti, mají rády pohybové a rozvíjející aktivity, zvážit můžete i nějaký vhodný kroužek a také mateřskou školku, pokud tam dcera ještě nechodí. Dbejte také na to, že si vyhradíte čas pouze na dceru a někam s ní třeba půjdete (návštěva dětského představení, zoo, společné chození například do cvičení pro matky s dětmi apod.). Do hlídání mladšího sourozence v těchto chvílích zapojte tatínka, nebo někoho dalšího z rodiny. Společně strávené chvíle, kdy Vás má dcera výhradně pro sebe a nemusí se o Vaši péči a pozornost dělit se sourozencem jsou pro ni velmi důležité, obdobně se alespoň někdy samostatně věnujte také mladšímu dítěti. Vývojové období vzdoru odezní samo, tak jak přišlo, důležité je, jak je přečkáte a zvládnete, ve výchově je potřeba hodně trpělivosti, lásky i důslednosti. S pozdravem

Dobrý den, obracím se na Vás, protože už si nevím rady. Syn má dva roky a devět měsíců, už cca týden dělá hysterické scény před spaním. Usíná sám v posteli, má rozsvíceno, hračky a dostane mlíčko. Čteme pohádku a pomazlíme. Teď se vyžaduje mazlit opakovaně a pak zase čůrat a pak zase mazlit a je úplně nepříčetný, když už řeknu, že je čas jít spát. Jsem zoufalá, pak už křičím a manžel pak křičí na mě. V noci vždy spal špatně a teď už tři měsíce se budí každé tři hodiny. Někdy i hodinu po tom šíleným usnutí. K ránu si ho bereme už k nám, abych se trochu vyspala a myslím, že to tímhle způsobem zkouší už od začátku spánku, aby šel k nám. Prosím, poraďte mi, jak se k tomu mám postavit. Děkuji.

Dobrý den, pokud budete chtít syna odnaučit nežádoucím návykům spojeným s usínáním, které se u něj rozvinuly, pak se budete muset obrnit velkou dávkou trpělivosti a důslednosti. Tím, že synovi nakonec vždy ustoupíte, opakovaně se k němu vracíte a nakonec jej vezmete k vám do postele, pouze jeho chování upevňujete a on svými hysterickými výstupy dosáhne svého. Období vzdoru, do kterého se syn dostává, nebo ve kterém se nachází, vám situaci neusnadňuje. Jedna ze snadnějších cest samozřejmě je ponechat dítě spát s vámi v posteli od počátku. Pokud by syn spal klidně a také vy, tak by to mohlo být řešením, které se vám všem vyplatí. Záleží pouze na vašich hodnotách, dohodě rodičů a vašem výchovném přístupu, jak si ho nastavíte. Pokud však už byl syn zvyklý usínat sám, pak by byla škoda se vracet k nežádoucímu návyku spaní s rodiči v posteli, navíc by vás odnaučování v budoucnu stejně čekalo. 

Dohodněte se proto s manželem, buďte jednotní a trpěliví, stanovte si jasný cíl, například dosáhnout toho, aby chlapec samostatně usínal a vše mu podřiďte, zřejmě přechodně i svoje vlastní pohodlí, protože snadné a jednoduché to nebude. Soustřeďte se přechodně pouze na dosažení tohoto cíle, nechtějte po chlapci, aby se učil nebo zvládal více věcí současně (například hygienu). Večer chlapce uložte obvyklým způsobem, proveďte všechny obvyklé usínací rituály, ke kterým však neustále nepřidávejte další, tímto se dostáváte do začarovaného kruhu typu už nestačí pusinka, čtení a pomazlení, ale deset pusinek, pět pohádek místo jedné a čtyřikrát pomazlení a další den ještě více a ještě více. Dodržte tedy osvědčený ukládací postup (1x), zajistěte hygienické podmínky - vyvětraná místnost, vhodné pohodlné a lehčí pyžamko, uklidňující večerní aktivity, syna uložte a na spaní ve vlastní postýlce trvejte. Pokud se syn bude dožadovat vaší přítomnosti, pak k němu přijďte, ujistěte ho, že je v bezpečí, že ho máte rádi, jen se právě učí spinkat sám, protože je hodný a šikovný kluk, pohlaďte ho a opět odejděte. Pokud přijde do vaší postele, pak mu nedovolte ulehnout a zase ho odveďte do jeho postýlky. Na syna nekřičte, zůstaňte klidní, mluvte na něj tichým a vlídným hlasem. Počítejte dopředu s jeho pláčem a odporem, připravte se na to psychicky, buďte sebejistí a nenechte se zviklat, vy jste ti, kdo stanovují pravidla, ne syn. Důležitá je vaše spolupráce s manželem, abyste v klidu vydrželi oba a nestresovali syna ještě  vašimi hádkami. Vydržte tak dlouho, dokud scény neodezní a syn se nenaučí spávat sám, počítejte s několika probdělými nocemi, doba se přesně nedá odhadnout, u každého dítěte může být různá podle jeho povahy a osobnosti. Za každý i sebemenší pokrok syna chvalte, oceňujte. Ohledně kvality spánku, ta je u každého dítěte jiná, méně či hůře často spávají hodně citlivé děti, děti s hyperaktivními projevy, ale také třeba děti nadprůměrně nadané. Důležitý je především klidný a láskyplný, ale důsledný výchovný přístup. Pokud by potíže dále přetrvávaly, pak by bylo vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa k osobní konzultaci, případně k vyšetření syna. S pozdravem 

Dobrý den, prosím o radu s dcerkou 21. měsíců. Je velmi šikovná, bystrá. Máme už téměř 3/4 roku období vzdoru, pořád se jí něco nelíbí, na vše říká hned ne, ale to mě tak netrápí, tím si projít musí. Co mě trápí je to, že dcerka se hodně bojí lidí, nejen cizích,ale i příbuzných - babiček,tetiček i strejdů, které třeba 14 dní neviděla. Tchýně už mi dala najevo, že takovéto chování není přeci normální, aby brečela, když na ní jen promluví. Když si jí nikdo nevšímá třeba venku, v obchodě, na ulici, tak je v pohodě. Když se na ni ale někdo jen podívá nebo nedej bože promluví, začne hned brečet a sápat se po mě. Snažím se s ní chodit co nejvíce i mezi děti, s kterými si také moc nerozumí, jakmile se k ní třeba na klouzačce přiblíží nějaké dítě, začne vyděšeně brečet, aniž by jí někdo něco udělal. Je to v tomto věku normální? Nevím jak v takovéto situaci postupovat. Děkuji za Vaši radu.

Dobrý den, doporučila bych vám projít si nějakou literaturu či internetové portály o psychomotorickém vývoji dítěte, vhodné jsou určitě knihy nestora dětské psychologie pana profesora Zdeňka Matějčka např. "Prvních šest let ve vývoji a výchově dítěte". Alespoň základní orientace ve vývoji dítěte je pro rodiče důležitá, aby na dítě nekladli požadavky neúměrné jeho věku a vývoji a také, aby věděli, jak dítě správně ve vývoji stimulovat a jak reagovat na jeho projevy a potřeby a jak sladit vzájemná očekávání. Období separační úzkosti spadá ve vývoji dítěte cca mezi 7 až 18 měsíc, může se však protáhnout na delší dobu, například v závislosti na pevnosti vztahu k rodičovské osobě. Informací o tomto období, projevech dítěte a o jejich zvládání, bylo již mnoho popsáno, lze je najít také například na stránkách Babyonline, na kterých jste zadávala tento dotaz. Doporučila bych vám proto tyto informace prostudovat, dozvíte se, jak se k dítěti v tomto období chovat a také vás jistě uklidní, že projevy dcery jsou naprosto normální, jen je u ní pravděpodobně toto období posunuté na pozdější dobu. Na toto období separační úzkosti u dítěte v podstatě navazuje období prvního vzdoru, které probíhá zpravidla mezi druhým a třetím rokem dítěte. Jedná se o další posun, kdy si dítě uvědomuje svoji osobu a snaží se separovat od matky, podrobné informace lze nalézt také na zmíněném webu Babyonline. Obecně to, že se dítě naučí používat slůvko "ne" automaticky neznamená nástup období vzdoru. Poskytněte tedy proto dcerce zázemí, které potřebuje, kontakty s ostatními dětmi nepřehánějte, dcerku do nich násilně nenuťte a vyčkejte až toto období samovolně odezní. Čím láskyplněji se k ní budete chovat a věnovat se jí, tím lépe se se svou úzkostí vypořádá. Projevy každého vývojového období jsou samozřejmě ovlivněny i povahou a osobností každého dítěte. Pokud byste měla nějaké pochybnosti o vývoji dcery, pak by bylo vhodné kontaktovat odborníka, dětského psychologa k osobní konzultaci. 

Dobrý den, náš problém začal, když bylo synovi cca 2,5 roku. Nočník odmítal a nijak jsme to ani neřešili - čekali jsme, až bude ten správný čas. V létě jsme mu vzali plenku a vysvětlili, že už bude chodit na nočník. Močení zvládl celkem rychle, ale vyprázdnění stolice byl problém. Tenkrát jsme udělali asi milion chyb, ale vidím to až teď. Stolici pouštěl do slipů. Po několika měsících, co jsme ho kárali za pokakávání, ji začal zatlačovat. Dopracovali jsme to až k obtékání stolice a umazávání slipů. Toto období trvalo cca půl roku. V lednu začal huhňat, kašlat, měl neustále rýmu....prošli jsme ORL, alergologii, gastroenterologii, UZ břicha, test na cystickou fibrózu, odběry krve atd. Ustavičné zahlenění jsme se zatlačováním stolice nespojovali. Nyní 2,5 roku po vysazení plen a začátku našich problémů se prokázalo, že dochází k refluxu Reflux je důsledek zatlačování stolice, tím je neustále zahleněn. Snažím se synovi vysvětlit, že si tím ubližuje, slibuji, chválím. Vždy mi slíbí, že už nebude zatlačovat a vždy to stejně udělá. Bude mu pět let, do školky, na výlety, ven, k babičkám atd. pro zahlenění moc nechodí. Sedíme doma. Mám ještě rok staré dítě. Je nebojácný, hůř se soustředí, opakuji mu, že sladkosti bude moci jíst, až přestane se zatlačováním, stejně tak i do školky (má ji rád). Je mi ho moc líto, chodíme jen po doktorech nebo jsme doma. Už nevím, jak mu to vysvětlit, jak se mám chovat až zjistím, že zase zatlačoval. Když se ho zeptám, proč to dělá, tak jen odpoví, že si chtěl hrát. Nebaví ho se vyprazdňovat a přerušovat kvůli tomu hru. Bolesti při vyprazdňování nemá. Moc nás to všechny trápí a víme, že jsme to způsobili my. Prosím o radu, jak máme k synovi přistupovat. Děkuji

Dobrý den, váš synek by pravděpodobně potřeboval delší psychoterapeutické vedení ke zvládnutí vzniklého problému s vyměšováním, zkušený psychoterapeut by možná dokázal být cenným pomocníkem i celé rodině, které se potíže týkají a trápí ji. Doporučovala bych vám proto kontaktovat nejlépe dětského klinického psychologa, případně bych zvážila i konzultaci u dětského psychiatra, spolupracujte také s vaším pediatrem, postupujte podle doporučení odborných lékařů, ke kterým se synem chodíte. Doma se snažte na „problém“ tolik nesoustředit, nemluvte o něm před synem, jeho potíže stále nerozebírejte, nezveličujte. Naopak se snažte soustředit na dny, či hodiny, minuty, kdy chlapec zvládne mít čisté slipy, případně se podaří mít stolici na WC. Velice tyto chvíle oceňte, chvalte, odměňte. Odměny volte podle toho, co má váš chlapec rád, může si je i sám vymyslet. Nemusí to být vždycky sladkosti, ale třeba oblíbená společná činnost, nálepka, výlet, návštěva, školka apod. Sledujte chování synka při hře, jako maminka jej znáte nejlépe a jistě již máte vypozorované, jak se chová či projevuje, když se mu chce na stolici, nebo kdy se snaží stolici zadržet (většinou se jedná o nějaké tělesné projevy – vrtění se, ošívání, zmlknutí v hovoru...). V těchto chvílích buďte nekompromisní, přerušte synovu hru, jasně a stručně mu sdělte, že je potřeba jít na záchod a odveďte jej. Více již nerozebírejte, po vykonání potřeby velmi chvalte. Syn sám ještě nemá vypěstované takové volní mechanismy, aby dokázal pro něj atraktivní hru přerušit a odejít na záchod sám, takže je potřeba mu v tom pomoci. Vypozorujte, v jaké denní době obvykle syn na velkou potřebu chodí – často to bývá pravidelné a v tuto dobu jej opět na záchod odveďte, povzbuďte. Nemám informace, jak zvládá syn tyto své potíže ve školce, jestli i zde trvají, nebo jestli se při pravidelném školkovém režimu (děti jdou většinou společně na záchod před procházkou, po ní, po spinkání apod.) daří vykonávání stolice lépe, pokud ano, pak komunikujte s učitelkami, co jim pomáhá, snažte se využít také doma. Syn potřebuje klidný a citlivý přístup, nezlobte se na něj, spíše se zaměřte a oceňte i dílčí pozitivní změny, pokroky, nepřítomnost potíží, nekárejte, neslibujte, citově se synem nemanipulujte, stanovujte si postupné a malé cíle, oceňujte jejich splnění.

Dobrý den, před měsícem měla má dcera (jsou jí 2 roky a 7 měsíců) komplikované fibrilní křeče a ležela dvě noci na JIP v nemocnici v Krči, kde sem s ní nemohla zůstat přes noc ale vždy říkali že byla velmi hodná pak jsme strávili jeden den na normálním oddělení a pustili nás domu. Ale od té doby, co nás pustili domů, začala být taková agresivní. Ze začátku mě i několikrát z ničeho nic začala mlátit a řvát na mě, ať jdu pryč. Postupem času, kdy sem se jí snažila vysvětlit, že to nesmí dělat, když přeháněla dostala lehce přes ruku, začala mlátit sebe přes ruce. Jednou se začala drápat na obličeji a dnes po mě začala házet vztekle večeři, když sem jí řekla, aby si vzala bačkůrky. V nemocnici jí dělaly odběr mozkomíšního moku z páteře. Tak se chci zeptat, jestli je to reakce na to, že byla sama v nemocnici nebo po tom zákroku a popřípadě jak postupovat. Mockrát děkuji předem za odpověď.

Dobrý den, chování vaší dcerky skutečně souvisí s největší pravděpodobností s prožitou traumatizující zkušeností - pobytem v nemocnici a s nepříjemnými zákroky, které zde absolvovala. Svou agresivitou vůči vám, jako nejbližší osobě a také vůči sobě (poškrábání se v obličeji) vám holčička dává najevo, že je v psychické nepohodě a s prožitou situací se zatím nedovede vyrovnat. Dítě v tomto věku není ještě schopné porozumět důležitosti pobytu v nemocnici a prováděných vyšetření a ani tomu, proč je v noci najednou bez maminky. Protože nemá rozvinutý ani pojem o času, mohlo jí připadat, že maminka ji opouští navždy a nikdy se již nevrátí, základní důvěra v matku a tím i rozvoj chápání světa jako bezpečného místa může být narušen a podkopán. Na překonání následků pobytu v nemocnici budete potřebovat dostatek času, hodně trpělivosti, nebrat útoky vaší dcerky namířené proti vám osobně, výchovný přístup volit vlídný, ale důsledný (v žádném případě se nesnažit dítěti vše vynahradit tím, že mu vše dovolíme rozmazlujeme ho, tím bychom mu spíše uškodili, než prospěli) a vyčkat až se u dcerky obnoví důvěra a pocit bezpečí. Reakce každého dítěte je individuální a také čas, který bude potřebný, se nedá předem odhadnout, na dcerku nespěchejte, dodržujte dříve zavedené rituály, nic neměňte, nelitujte ji, nerozmazlujte, změnou vašeho chování k ní, by byla ještě více znejištěná až stresovaná. Dítě v tomto věku navíc většinou prochází také vývojovým obdobím vzdoru, kdy tento normální vývoj mohl být pobytem v nemocnici narušen, případně zesílen. Její reakci by proto bylo vhodné zkonzultovat také s dětskou ošetřující lékařkou, která ji má v péči odmalička, s lékaři v nemocnici, kam jistě chodíte na kontroly, nebo vyhledejte dětského klinického psychologa, případně dětského psychiatra. 

Mohlo by vás zajímat

Knihy vysoce hodnocené odborníky i rodiči zaštiťuje matka-lékařka Jana Martincová.

Set 5 dětských knížek 0–8 let

Předškolní vzdělávání
Včetně jediné komplexní předškolní přípravy s mnoha praktickými aspekty pro život. Předejte svému dítěti jedinečné kvalitní know-how lékařky-vzdělavatelky s vysokými nároky na všeobecné vzdělání. „Na prvních 6 letech extrémně záleží,“ říká Jana Martincová, matka ADHD dítěte, díky kterému se stala autorkou a vydavatelkou, a své dítě tak posunula ve vývoji.
cena pouze u nás: 1 759 Kč
Set 5 dětských knížek 0–8 let