Všechny dotazy

Dobrý den, zvykat dítě na pouštění televize u jídla není zrovna optimální. Preferovala bych klidné prostředí, nabízet jídlo u stolečku, pokud dítě odmítne, tak jej nenutit. A to ať mu rostou zuby nebo ne. Zdravé dítě opravdu hlady neumře a pokud jeho vývoj probíhá normálně, tak se není čeho obávat. I když by došlo k menšímu poklesu tělesné hmotnosti (konzultujte případně s pediatrem). Jídlo se jinak snadno může stát prostředkem manipulace s rodiči a s okolím, může se vyvinout nechutenství, či jiné potíže s příjmem potravy (televizi přeci jen nemáte k dispozici vždycky, nemají ji ve školce, atd.), což dítěti ve výsledku škodí. Samozřejmě televize u jídla je lákavá a dítě se jí bude dožadovat, počítejte s tím, že odvykání tomuto zlozvyku pro vás i dítě bude náročné. Nabízejte pestrou a vyváženou stravu, ale neznepokojujte se s tím, že některá jídla dítě odmítá. Chutě dítěte se vyvíjejí a co odmítá nyní, tak může mít později rádo. V knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, kterou jsem nedávno četla, jsou popsány praktické rady, jak se zachovat v různých situacích a je zde věnován prostor také stolování včetně praktických návodů, jak postupovat. Doporučuji tedy pro inspiraci. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, syn může prožívat silnější období vzdoru, o kterém se dá najít mnoho informací například i na portálu Babyonline, takže bych zde více nerozebírala. Podle vámi popisovaných silných projevů chování a afektivní lablity vašeho syna se však také může skutečně jednat o projev nějaké poruchy typu ADHD, poruchy autistického spektra apod. Vzhledem k nízkému věku vašeho syna však diagnostika potíží bude velmi obtížná, ne-li nemožná. Poraďte se prosím s vaší praktickou dětskou lékařkou, která vás může odeslat na nějaké odborné lékařské např. psychiatrické vyšetření. Ke zvážení je také provést podrobnější vyšetření chlapce, zda za jeho chováním nejsou nějaké zdravotní příčiny (např. alergie, chybějící vitamíny apod.). Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o problematice období vzdoru včetně toho, jak k dítěti přistupovat bylo již napsáno mnohou literatury. Také na webu Babyonline je o období vzdoru dlouhý text, jsou tam rady, jak k dítěti přistupovat, aniž bychom lámali jeho osobnost a vůli. Doporučila bych vám si informace pročíst, případně zakoupit literaturu věnující se výchově dětí a v jejich různých vývojových obdobích. K vašemu dotazu mohu jen dodat, že často čím větší je dítě osobnost, tím dříve se objevuje a silnější bývá období vzdoru. Že se jedná o vývojový krok dopředu, i když to může být nepříjemné, kdyby toto období nepřišlo, tak by to znamenalo, že je něco ve vývoji špatně. Záchvaty vzteku jsou projevem nezralosti nervové soustavy dítěte, které neumí ovládnout, nebo jiným přijatelným způsobem dát najevo své negativní pocity. Dítě za ně nemůže, nedělá je schválně! Toto období odezní, je potřeba jej jen přečkat, zůstanou však osobnostní vlastnosti dítěte, se kterými je potřeba naučit se pracovat. Pláči a křiku se pravděpodobně v této době úplně  vyhnout nedá, protože dítě nemá své emoce pod kontrolou. Snažit se zvládat situace v klidu se můžete zkusit naučit vy jako rodič, ale dítě se do afektu čas od času prostě dostane. Platí úměra, že čím více zákazů a omezení bude, tím se bude vztekat častěji. Zároveň však dítě potřebuje nastavit hranice a záchvatem vzteku by nemělo dosáhnout požadované věci. Obecně je lepší se zaměřit na situace, kdy si dítě o něco zvládne říct vhodným způsobem, podporovat verbální komunikaci, domluvu, vysvětlení. Ve školce určitě není vaše dcera jediným dítětem v období vzdoru a měli by si s ní umět poradit. Ve věku dvou let je dcera na školku ještě poměrně malá a její nezralá nervová soustava tak může přetížena, proto se afektivní záchvaty mohou zhoršovat. K zařazení dítěte do školky je třeba přistupovat individuálně, to co zvládne jedno dítě v určitém věku jiné dítě zvládnout nemusí, je to jako ve vývoji dětí, který je individuální.V přístupu k dítěti v době záchvatu obecně platí, že pokud už afektivní záchvat vznikne, pak se musí nechat odeznít. Žádné pokusy o uklidnění, tresty, vysvětlování nebudou účinné, jen projevy zhorší. Samozřejmě pomáhá předejít vzniku konfliktní situace, která se však často předvídat nedá. Je proto potřeba vyčkat až záchvat odezní, válení po zemi, křik, kopání apod. není nic neobvyklého. Reakcí okolí si nevšímejte, i když takový výstup na veřejnosti není nic příjemného. Poté co záchvat přejde do pláče je dítě již na dobré cestě k uklidnění a je potřeba ho nechat vyplakat. Teprve poté, co se uklidní můžete přejít k vysvětlování, domluvám apod. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

rozumím vašemu dobrému úmyslu rozšířit synkovi obzory a poskytnout mu prostřednictvím návštěvy školky nové podněty, hry s vrstevníky apod. Podle všeho to vypadá, že těch novinek a změn se najednou u synka, kterého popisujete jako citlivé dítě, sešlo více, než může tak rychle zvládnout. Nejspíš se v něm mísí obavy ze ztráty svého postavení jedináčka, zažil několika denní odloučení od vás, pro něj toho nejdůležitějšího člověka, k tomu každodenní odloučení při pobytech ve školce, kde se musí adaptovat na nové prostředí, pravidla...Určité změny v chování jste u syna již registrovali v těhotenství, kdy sice ještě přesně nevěděl, co ho čeká, ale blížící se změny vycítil a přiměřeně svému věku na ně reagoval.

Nyní cítíte z jeho strany odmítání, vůči babičce asi nejsilnější, k tatínkovi se pak přiklání naopak více.

Zkuste prosím pročíst v poradně moje odpovědi na podobné téma (Pláče při odchodu do školky), především závěr odpovědi. Osobně se přikláním k tomu, nechat syna ještě rok doma. Získá větší jistotu v tom, že jste ho neopustila, že je pořád pro vás stejně důležitý, může podle svých schopností pomáhat s bráškou, získáte víc času na to, abyste se všichni spolu sehráli. Až se situace zklidní, věřím, že se upraví i chování k babičce (předpokládám, že mu dáváte jasně najevo, že nesmí nikoho bít a pokud se objeví nevhodné chování vůči babičce, zastavíte ho, případně nasměřujete jeho negativní emoce jinam - bouchnout si do polštáře např. Důležité je emoci dítěti neupírat - tzn. podpořit ho v tom, že např. vidíte, že je rozzlobený, ale zároveň je nutné jeho projevy zkusit nějak korigovat). To, že děti určitá období více tíhnou k jednomu z rodičů je běžné, i když třeba pro toho druhého rodiče, co je zrovna "méně v kurzu", to bývá těžké. Zkuste to tedy brát spíše jako velkou výhodu, že má syn s tatínkem pěkný vztah, nemusíte mít strach o to, že vás má syn snad proto méně rád. Naopak - pro něj jste pořád jediná máma, ta nejlepší. 

Někdy je dobré nechat věci plynout...a poslouchat svůj mateřský instinkt. 

Přeji vám hodně radosti s dětmi.

Dobrý den, doporučila bych vám se synem konzultaci u dětského klinického psychologa. Syn má zřejmě potíže se zvládáním pro něj zátěžových situací. Nemám o jeho chování a dosavadním vývoji dostatek informací, ale ve věku osmi let by se již takto výrazné afektivní záchvaty objevovat nemusely. V době záchvatu se syna nesnažte nijak "pacifikovat", můžete mu ale vymezit místo, kde se může vztekat (jeho pokoj, nebo nějaké klidné místo, kde je méně podnětů). Určitě mu nevyhožujte, to vše jeho stav ještě zhoršuje. Teprve až dojde ke zklidnění, pak můžete se synem mluvit a celou situaci s ním rozebrat, ptát se i na jeho názor, co by pořeboval případně jinak a také mu sdělte, co jeho chování dělá s vámi, že vás to mrzí a chtěla byste mu nějak pomoci. Případné zákazy či jiné tresty za nedodržení úmluvy apod. by měly být časově ohraničené, aby syn přesně věděl, jak dlouho tablet nebo něco jiného neuvidí, když nedodrží slib. Časové neohraničení mu způsobuje úzkost a nejistotu, neví s čím může počítat a to ještě prohlubuje jeho výlev. Můžete se o případných sankcích za porušení dohody se synem v klidné chvíli pobavit a stanovit je společně. Je pak důležité jejich dodržování. Výhodnější než tresty a sankce je pozitivní motivace. Syn za dodržení společné domluvy, odevzdání tabletu včas apod. může získat např. minuty navíc na tabletu další den (nebo jinou stanovenou odměnu). Pokud syn úmluvu poruší, pak se mu nic neodebírá, ale odměnu (minuty navíc) nezíská. Dále bych vám doporučila posílit roli otce ve vaší rodině, píšete, že funguje jen o víkendech a syn za ním moc nechce. Může to být způsobeno tím, že jej vlastně moc nezná, protože je převážnou většinu času s vámi. Otec je však pro chlapce velmi důležitým vzorem a také váš partner o mnoho přichází, pokud nemá se synem vybudovaný vztah. Čas rychle utíká a možnost navázat vztah s dítětem se už nemusí naskytnout. O víkendech je proto dobré, abyste zpočátku všichni společně, ale postupně pak pouze mužská část vaší rodiny něco spolu podnikali. Partner ať syna vezme na nějaké jeho oblíbené místo, hřiště, umožní mu nějakou jeho oblíbenou zábavu. Nemusí to být nic finančně náročného nebo extrémního, jde o to, aby čas trávili společně, měli společné zážitky a vzájemně se poznávali a užili si něco příjemného. Tatínkovi buďte průvodcem, naveďte ho, co syn rád dělá, co mu udělá radost, jistě syna dobře znáte. Vhledem k tomu, že to má být příjemný společně strávený čas, tak je potřeba navodit příjemnou atmosféru, syna byste určitě neměli do činnosti nutit. Pokud by syn nechtěl, pak běžte všichni společně. Uvidíte postupně, že i v týdnu se nějaký čas na pobyt nebo alespoň povídání se synem najde. Přeji at se synovi daří zvládat lépe své negativní emoce. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, Váš dotaz byl zodpovězen již v sprnu, přikládám odpověď paní psycholožky: https://www.babyonline.cz/poradna/moceni-naschval/4151

Dobrý den, řekla bych, že reakce vaší dcery je zcela adekvátní prožité zátěžové situaci a krátké době od zážitku. Vždyť dceři skutečně mohlo jít s takovým počtem žihadel a tudíž včelího jedu o život. Dceři poskytněte čas a udělejte vše pro pocit jejího bezpečí. Pokud bude chtít být u vás, pak ať je u vás, držte ji jak jen to bude potřebovat. Postupně se její prudká reakce začne zmírňovat. Můžete jí pomoci tím, že si o hmyzu budete vyprávět, můžete i formou pohádek, obrázkových knížek, figurek hmyzu, předáte jí informace a naučíte ji rozlišovat, který hmyz je potenciálně nebezpečný a který ji neublíží. Přesto bude ještě asi dlouho trvat, než se obnoví její narušená důvěra. I přes tento přístup, je možné, že si strach z bzučícího hmyzu ponese do dalšího života. Přibližně od tří let věku se totiž formují první vzpomínky a tento silný nepříjemný zážitek uložení vzpomínky pravděpodobně umocní. Určitá obava z bodavého hmyzu je do života na místě  a patří k pudu sebezáchovy. Důležité je pomoci dceři zpracovat situaci tak, aby se nerozvinuly nějaké psychické potíže ve smyslu fobií, úzkostí apod. Pokud by tedy panická úzkost ze všeho létajícího přetrvávala  po neúměrně dlouhou dobu (mluvíme o době řádově měsíců), nebo byste měla další pochybnosti, nebo u dcery pozorovala změny v chování, vývojový regres, pomočování, neklid, náhlou nechuť k jídlu, okusování nehtů či jiné obdobné projevy, pak doporučuji kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa, který by dceři pomohl traumatický zážitek zpracovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, cákání ve vodě je oblíbenou kratochvílí dětí snad každého věku. Vždyť které dítě rádo necáká v kalužích v gumákách, necáká se v bazénku, oblíbenou radostí lezoucích dětí v naší rodině bylo cákat se v misce s vodou pro psy. Synovi zábavu nezakazujte, jenom ji usměrněte žádoucím způsobem. Teď v letních teplých měsících naopak můžete napustit vaničku, lavórek, bazének a nechat ho vycákat po libosti. Zároveň mu tak vysvětlete, kde se může cákat a kde ne, tj, že voda na pití se necáká. Můžete tomu předejít koupením speciálního hrnečku, nebo lahvičky na pití, které se nedají jen tak snadno vylít. Ohledně chození na nočník se už u některých dětí tohoto věku může začít dařit vysazování na nočník. Více se to však daří spíše se stolicí, pokud ji má syn pravidelnou a vypozorujete potřebu z jeho chování, tak jej můžete vysadit. Nevadí, že ještě sám nechodí, pokud stabilně sedí. Pokud se týká močení, tak dítě v tomto věku močí ještě hodně často, takže tam se to daří méně. Potřebu si však syn skutečně již občas uvědomovat může a tak je schopen ji i volně ovlivnit. Pro jeho účely cákání ve vodě je mu jedno o jakou se jedná tekutinu :-), nemá zábrany jako my dospělí. Je opět na místě mu ukázat a vysvětlit se kterou vodičkou si hrát může a se kterou ne. Nečekejte však okamžitý úspěch po jednom vysvětlení, budete muset být trpělivá, chuť zkoušet a zkoumat svět je silnější. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u dítěte v 15 měsících pokračuje bouřlivý celkový pohybový i mentální vývoj. Jeho potřebou je zdokonalovat své motorické dovednosti a objevovat svět, potřebuje a vyžaduje stále nové podněty. Potřebuje také hodně pozornosti ze strany dospělých, samostatně u hry dlouho nevydrží, potřebuje změnu. Proto se snadno může stát, že mu známý svět doma nestačí a chce podnikat výpravy ven, což vám dává najevo boucháním do dveří a dožadováním se procházky. Pocit nudy jako takový si neuvědomuje, ale jeho chování vychází z jeho potřeb. Poskytněte mu tedy co nejvíce potřebných podnětů, choďte s ním na vycházky, objevujte s ním svět, povídejte si s ním a hrajte si s ním. Odmění se vám svou spokojeností a pokroky ve vývoji a v řeči. Na internetu je možné najít přímo tipy na možné hry s takto starými dětmi, které můžete se synem k vzájemné radosti obou vyzkoušet. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete trampoty s usínáním i spaním vaší, už (nebo možná spíš - teprve) 9měsíční holčičky. 

Dobrý spánek u dětí, to je něco, zač by rodiče nespavců platili zlatem, zatímco rodiče těch vzácně spavých a neuplakaných dětí, si tohoto bohatství dostatečně nepovažují. 

Rodiče děti nespavých se pak snaží udělat prakticky cokoliv, aby dítě usnulo a - spalo. Hrnou se na ně příručky, které tvrdí, že každé dítě může dobře spát, dočítají se na diskuzích o rozličných metodách uspávání, k tomu jim radí příbuzní a - co hůř, někdy radí i rodiče spavých dětí. Výsledkem je obvykle ještě větší chaos v hlavě nevyspalého rodiče, případně i jejich dítěte, které netuší, že spí celou dobu špatně, protože jemu samotnému to tak rozhodně nepřišlo.

Ve vašem případě to vnímám tak, že se bojíte především o bezpečnost dcerky a zároveň byste uvítala méně časté budíčky na kojení, než má dcerka doteď nastaveny. 

Co se týká spaní ve velké posteli - není možnost zajistit bezpečnost jinak? Přistavit postýlku vedle postele, případně vytvořit bariéru z něčeho jiného? Dát vedle postele peřinu, aby případně dcerka spadla do peřiny?

Jaký jiný rituál kromě kojení máte? Zpíváte, hladíte dcerku, případně - používá dcerka dudlík? Co zkusit spojit kojení vždy s konkrétní, pro dcerku příjemnou činností a postupně zkusit třeba jedno kojení vysadit? Samotné uspávání kojením je pro dítě samozřejmě velmi příjemné, není na něm nic špatného, pro dítě je pak ale mnohdy nemilé, když procitnou a nemají v pusince to, s čím tak spokojeně usínali. Když se tedy podaří, že dítě usne až po nakojení, třeba ve vaší posteli a s vámi za ruku nebo ho budete hladit, zpívat, může být pak pro něj méně nepříjemné vzbuzení bez prsa. Blízkost při kojení je pro děti ale natolik příjemná a potřebná, že "odnaučování" častějšího pití je pro takto malé dítě zatím spíš ke škodě a matku to stojí více sil, než samotné vstávání.

Vaše dcera je nejspíš hodně kontaktní a citlivá, proto bývá nerada "odložena" do postýlky i přes den. Některé děti mají zvýšenou potřebu kontaktu s maminkou, rády se nosí, tulí, protože je to zklidňuje. Zkuste se na to podívat i z tohoto hlediska a pouvažovat, zda by nešlo spaní vymyslet trošku jinak, aby dcera s vámi mohla zatím spát i dále. Rychlé ( dítěti se mohou zdát rychlé, rodiči třeba ne) změny, případně střídání různých přístupů mohou dítě spíš zneklidnit a spánek zhoršit, případně ho zlepšit pouze na krátkou dobu. Popřemýšlejte v klidu, co u vaší holčičky cítíte za potřeby vy, jako maminka. Jak vyhovuje usínání malé, kdy je nejspokojenější a kdy se nejlépe vyspíte. Podporu i ujištění, že jdete správným směrem, můžete najít na stránkách prosimspinkej.cz. 

Velmi doporučuji všem, kteří pochybují nejen o svých uspávačských schopnostech, ale i o sobě, coby dostatečně schopném rodiči.

Přeji hodně radosti z dcery a výhledově i dobrý spánek.

Dobrý  den, potíže vaší dcerky jsou závažného zdravotního charakteru a je možné, že potíže se zažíváním bude v nějaké formě řešit dlouhodobě. Obrňte se proto trpělivostí, snažte se k ní přistupovat co nejklidněji a nejvlídněji. Mějte na paměti, jak nepříjemné pocity musí hlavně ona zažívat. Musí jíst mléko, které jí evidentně velice nechutná a to se vám snaží dát najevo celým svým tělem a chováním včetně zvracení. Ne že by ve svém věku byla schopna tak mentálně složité a náročné myšlenkové operace či zákeřného jednání, jako si úmyslně vyvolat zvracení. Dokáže ale pochopit, že určité chování jí zajistí stoprocentní pozornost okolí a to potom opakovat. Potřeba pozornosti dospělých a zejména matky je pro dítě to nejdůležitější. Po stránce zdravotnické proto řešte situaci s odborníky, postupujte podle jejich doporučení. Pokud jste nebyla s přístupem v nemocnici nebo někde jinde spokojena, tak můžete zkusit odborníka změnit, hledat jinou poradnu, lékaře apod. Při krmení vaší dcerky se snažte postupovat co nejvíce uvolněně, snažte se zaměřit na pokusy, kdy jídlo přijala bez větších potíží a těm potom věnujte svou pozornost. Pokusy, které se nezdařily nezdůrazňujte, ani o nich před dcerou s někým dalším nemluvte, nevěnujte jim nepřiměřenou pozornost. Stavte se k jídlu jako k normální a zcela běžné součásti dne a života. Obecně podporujte svou pozorností to jednání a chování, které je požadované a ne to, které nechcete aby nastalo. Můžete také zkusit vyhledat odborníka jako dětského klinického psychologa, který by mohl pracovat zatím zejména s vámi, abyste dokázala zvládnout svou úzkost spojenou s krmením dcery a vytvořit jí to požadované bezpečné a přátelské prostředí. To, že zažíváte pocity úzkosti v souvislosti se stravou vaší dcery a s jejím zdravotním stavem a že se třeba i na ni zlobíte, když vaši snahu jak píšete snad sabotuje je naprosto legitimní. Ve vaší situaci by asi byla úzkostná a trochu hysterická snad každá matka. Jde o to, jak tyto svoje pocity úspěšně zvládnout a naučit se s nimi pracovat. Je potřeba vidět také vaše úspěchy, byť jsou za cenu velkého úsilí. Vždyť dcerka přes všechny vrozené zdravotní komplikace prospívá a jinak se zřejmě normálně vyvíjí. Podle možností je dobré, abyste se s někým v krmení dcerky prostřídala (nejlépe vždy, když dostanete pocit, že je to malý sabotér). Nejde o to, jestli toho s někým jiným sní více či méně, ale že vás to tolik psychicky nevyčerpá. Pokud bude dceru krmit někdo jiný, tak se vzdalte a odpočiňte si. I kdyby toho snědla méně, tak se při jednom krmení toho tolik nestane. Podle doporučení odborníků jí podávejte jen malé dávky a častěji, využívejte osvědčené metody, které pomáhají. V případě zdravotních komplikací tohoto charakteru zapomeňte na to, že u jídla si dítě nemá hrát a zabavujte a hrajte si, aby dcerka jedla. Jestliže je mléko ochotna přijmout lžičkou, tak podávejte lžičkou. Co funguje se nesnažte změnit. Přeji hodně úspěchů při péči o dcerku. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, noční pláč vašeho chlapce může souviset  s jeho vývojovým obdobím. Může se mu měnit potřeba spánku, v tomto věku děti často přecházejí ze dvou denních spánků jen na jeden a tento přechod může dočasně jejich spánkový mechanismus narušit. Syn může také prožívat úzkost související s vývojově podmíněným strachem z odloučení, který je typický pro děti v období 12 - 18 měsíce. Tento strach je vývojově podmíněný a neznamená tedy žádnou poruchu ve zdravém vývoji dítěte. Samozřejmě mu mohou růst i zoubky, což kvalitu spánku může snižovat. Malé dítě si nikdy své úzkosti nevymýšlí, nemá na to vývojové kapacity. Jen vám svým pláčem dává najevo, že se něco děje a že se necítí dobře. Na místě je proto hodně trpělivosti, chlapečka vždy utište, poskytněte mu podporu, ujištění, pochování. Ohledně spaní ve vaší posteli záleží na vás, jak budete chtít postupovat. Skutečně hrozí, že dítě si v tomto období na spaní s vámi zvykne a bude jej vyžadovat. Kontakt s rodiči mu navozuje pocit bezpečí. Pokud nechcete, aby s vámi syn spával, tak jej utište, pochovejte, uklidněte a pak byste ho měla vrátit zpátky do postýlky. Můžete u něj zůstat, hladit jej, konejšit a klidně a tiše na něj mluvit, dokud neusne. Další z krátkodobého pohledu rychlejší a účinnější možností je nechat jej spávat u vás v posteli a smířit se s nočním návštěvníkem. Některé děti se s postupujícím vývojem nemají problém vrátit do vlastní postýlky, některé si ale mohou spaní s rodiči vynucovat. Musíte zvážit a probrat s partnerem, co vám do budoucna více vyhovuje a podle toho chlapce zvykat. Samozřejmě pokud je dítě nemocné, nebo má nějakou jinou tělesnou nepohodu je na místě jej do postele rodičů vzít. Také neplatí, že když s vámi spal párkrát, tak už bude muset s vámi spát vždycky. Jste ale asi teď právě v době, kdy se tzv. "láme chleba" a záleží na vás, co si váš syn zafixuje. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vámi popisovaná situace byla zejmě skutečně inspirovaná zvídavostí dětí. Podkladem pro vznik zvědavosti mohly být dotyčné stránky, které syn zhlédl od spolužáka. Každé dítě je individualitou, ale zvídavost a touha objevovat je jim společná a nevyhýbá se ani vlastnímu tělu, případně tělu opačného pohlaví. V 11 letech však sexualita běžně ještě není na pořadu dne, to přijde až o něco později v pubertálním období. Hra na doktora a jí podobné patří do okruhu těchto sexuálně objevitelských her a nemá většinou jiný význam, než zkoumání a objevování těla. Pokud i náhodou dojde ke genitálnímu kontaktu jedná se většinou o nápodobu něčeho co dítě vidělo např. v televizi či u dospělých (milenecká dvojice v parku apod). Tyto dětské hry by neměly nijak narušit pozdější sexuální vývoj dítěte a to ve vašem případě ani jednoho zůčastněného, tedy ani neteře.

Synovi vysvětlete, ať objevitelské hry hraje pouze se svým vlastním tělem a v soukromí, spolužákovi ať řekne, že o stránky s erotickým podtextem nemá zájem, že se mu nelíbí. Na místě je také osvěta ohledně sexuálního chování, když už toto téma bylo nastoleno, můžete využít nabízené literatury, kde je vhodným a pro daný věk dostatečným způsobem vše popsáno a jsou zodpovězeny případné dotazy. Nad knihou je dobré si povídat společně a vysvětlit samozřejmě adekvátně věku případné nejasnosti (nezabíhat ale zbytečně do podrobností, dítě v tomto věku nepotřebuje znát přesně veškeré detaily např. sexuálního aktu).

S otcem dívky si promluvte, pokuste se jej uklidnit, že šlo s největší pravděpodobností skutečně pouze o nevinnou hru a pokud bude téma dále sexualizovat a tabuizovat, pak z něj může udělat problém, který se může odrazit na zdravém vývoji a také na vztahu obou dětí a potažmo obou rodin. Problém nemají děti, ty si pouze hrály, ale mohou jej udělat dospělí, třeba tím, že zabrání kontaktu dětí. Myslím, že to byste ani jeden nechtěli. Otec neteře také může s dívenkou adekvátně věku o sexualitě promluvit a poučit ji, čeho by se měla vyvarovat, co je a co není v pořádku, když po ní někdo chce, s podobně zaměřenou hrou se může setkat nejen v rodině. Pro klid je možné navštívit také například dětského klinického psychologa a situaci s ním probrat. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nervový systém každého dítěte vyzrává individuálně a právě připravenost pro ovládání vyměšování je věc zralosti nervového systému, s inteligencí dítěte ani s nějakým vývojovým opožďováním nesouvisí. Na dceru proto netlačte, nejlepší by v této vámi popisované situaci asi bylo nácvik na nočník úplně přerušit, nechat jí pleny a vyčkat buď na její signály, nebo cca třeba po měsíci vysazování na nočník opět vyzkoušet. Jinak platí, že připravené dítě se konání potřeby na nočník či některé děti raději na záchod naučí v průběhu cca jednoho týdne. Nepřiměřený nátlak na dítě, které ještě není připraveno ovládat vyměšovací ústrojí může vést k jeho neurotizaci či případně blokaci nácviku a přinášet právě opačný efekt, než kterého chceme docílit. To že dcerka hlásí po vykonání potřeby je již předstupeň úspěchu, začíná si uvědomovat, že potřebu vykonává, jen ji ještě nedokáže účinně ovládat. Přeji hodně trpělivosti při nácviku chození na nočník a také při vyjednávání s prarodiči. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

píšete, že syn pláče, když slyší plakat nebo hlasitě mluvit ostatní děti. Domnívám se, že takovýto "solidární pláč" se objevuje už miminek v porodnici, kde se rozpláče jedno z nich a ostatní se přidají. Některým dětem to vydrží déle a pláč jiného dítěte je rozpláče i v pozdějším věku, a to i když jsou na děti jinak zvyklé. Určitě se tím nemusíte nijak stresovat.

Jak popisujete dále, Váš zdravotní stav Vám neumožňuje umožnit chlapečkovi častější kontakt s dětmi mimo váš domov. Zkuste třeba pouvažovat, zda by nebylo možné naopak nějaké děti dostat k vám domů. Možná máte známé, sousedy, kteří by rádi přišli se svými dětmi k vám na zahradu, aby měl syn možnost poznat další děti, možná by šlo seznámit se s nějakou maminkou na rodičovské dovolené i přes sociální sítě - ne každá má v okolí někoho, s kým by si mohla popovídat a její dítě si mělo s kým pohrát.

A třeba v budoucnu můžete pouvažovat u syna nad návštěvou nějaké miniškolky na pár hodin v týdnu, to by mu také mohlo prospět a pomoci rozvinout potřebné sociální kontakty.

Přeji hodně radosti se synem.

Dobrý den, chování vašeho syna skutečně zavdává důvod k obavám, aby neublížil mladšímu sourozenci. V pozadí jeho chování může být nezvládnutá žárlivost na sourozence, nebo ale také další vlivy. Nemám dostatek informací, jak se syn choval předtím. Obecně ve věku 4 - 5 let si dítě ještě nedokáže plně uvědomit co znamená pojem smrti, myslí si, že se jedná o jinou formu života, nejvíce děti smrt ztotožňují se spánkem. Od 5 do zhruba 9 let ji personifikují (představují si ji jako nějakou osobu, smrtku apod.), od 9 let již chápou konečnost života a jejich koncept smrti je příliš neliší od toho dospělého, jeho vývoj je ukončen kolem 13 roku života. Přesto chování vašeho syna vykazuje ve více oblastech zvláštnosti, doporučila bych vám kromě co nejrychlejšího vyhledání dětského klinického psychologa také konzultaci u dětského psychiatra. Na syna se snažte vyhradit si co nejvíce času, zapojujte jej do svých denních aktivit včetně péče o miminko, samozřejmě pod vaším dozorem. Může dostávat také malé úkoly a povinnosti při péči o domácnost. Zkrátka jej zaměstnejte, aby mu nezbýval čas na takové nápady a měl by také být stále pod vaším dozorem, nebo zajistěte, aby neměl k domácím zvířatům volný přístup (ohrazení, plot apod. kolem zvířat). O situaci s ním mluvte, vysvětlujte mu to, veďte jej k empatii (vcítění se) do pocitů lidí i zvířat, kterým někdo ubližuje. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nervový systém každého dítěte vyzrává individuálně, každé dítě je jedinečné, každé dítě tedy může začít ovládat své vyměšování v jinou dobu. Obecně lze říci, že vhodná doba na učení dítěte na nočník je  mezi cca 18 měsíci až 2 roky. Jedním ze signálů, že dítě již může být připravené je, že dokáže zůstat delší dobu suché a zadržet větší množství moči (má suchou plenu a pak vymočí větší množství moči). Zároveň je potřeba, aby bylo na takové rozumové úrovni (např. schopno splnit jednoduché pokyny), aby nácviku porozumělo a porozumělo či umělo vykonávání potřeby nějak pojmenovat (např. ee). Na dítě netlačte, rozhodně za případné nehody netrestejte, posilujte jej v tom, co se již podařilo. Nesrovnávejte svoje dítě s jinými dětmi (co se jednomu dítěti daří v 18 měsících, to jiné může zvládnout třeba až ve 3 letech). U učení na nočník se jedná o zralost nervového systému, nikoliv o projev vyššího či nižšího intelektu nebo opoždění ve vývoji. Přeji hodně trpělivosti v nácviku. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, kořeny chování vaší dcery budou zřejmě hlouběji v minulosti. Je možné, že neřešený problém ve vztahu k sourozenci narůstá a projevuje se nyní až bizardním chováním. Pokud se tedy nejedná o projev rozvoje nějakých psychických potíží. Navštivte se svou dcerou co nejdříve dětského klinického psychologa. Obraťte se na nějakého zkušenějšího odborníka. Dobré je obrátit se například na psychologické oddělení dětské nemocnice nebo při jiném zdravotnickém zařízení, kde mimo jinéposkytují služby zdarma. Doma zajistěte v zájmu zachování psychického zdraví syna, aby děti přicházely do kontaktu co nejméně, rozhodně nenechte dceru syna pronásledovat, nebo bude toto chování mít podobné následky na psychiku "oběti" jako stolking. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, osobnostní ladění každého dítěte je odlišné. Všechny děti nejsou průbojné stejně. Představte si svět plný agresívních a průbojných jedinců. Pro společnost jsou potřebné všechny typy osobností. Vůbec vás proto nemusí mrzet jakou má syn povahu a jeho průbojnost se navíc v průběhu jeho vývoje může značně měnit. Důležité je přijímat syna takového jaký je. Do kontaktů jej nenuťte, ale v samostatném projevu ho podporujte, pokud se o to pokusí. Nemusíte se také obávat, že neprojeví své znalosti a dovednosti. Až dostatečně vyzraje a osmělí se, uplatní je. Ohledně doporučení logopedické péče návrh paní učitelky ihned nezamítejte s tím, že syn mluví krásně. Paní učitelka to určitě nemyslí osobně, myslí to s vaším chlapcem dobře a také má jistě pedagogické zkušenosti s dětmi jeho věku a tudíž i srovnání. Spíše se  s paní učitelkou zkuste pobavit o důvodu jejího doporučení. Pokud bude důvodem jejího doporučení to, že syn ve školce nemluví, tak jí situaci se stydlivostí syna vysvětlete přesně tak, jak jste popsala v emailu, ale pokud jsou důvodem možné vady výslovnosti, tak by bylo dobré zvážit konzultaci u klinického logopeda. Péči dětského klinického psychologa vám také pro syna doporučuji, nemusíte se obávat nátlaku, dětský psycholog je odborník, na dítě nijak netlačí a pracuje s ním citlivě. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pouze na základě vámi popisovaného chování, bez možnosti osobního kontaktu s dítětem není možné potvrdit či vyloučit vaše podezření. Může se jednat skutečně o všechny vámi popisované varianty. Obecně z vývojového hlediska je ve dvou letech dítě sebestředné a není schopné brát ohledy na druhého. Oheduplnosti a tolerance k jiným lidem se dítě teprve učí a tento proces trvá třeba celý život. Nemůžete tedy od syna očekávat, že sám od sebe porozumí, že máte miminko a nepoleze přes něj. To jej teprve musíte naučit. Samozřejmě je ve hře žárlivost na nejmladšího sourozence, proto také chlapec zvýšeně vyhledává fyzický kontakt s vámi, který se mu snažte poskytnout. Syn není ještě na takové vývojové úrovni, aby to rozumově pochopil. Nedokážu však zodpovědně posoudit, co je čím v jeho chování způsobené, navíc věk dítěte je na takové podezření poměrně nízký. Doporučila bych vám proto konzultaci nejdříve s ošetřujícím pediatrem vašeho syna a řídit se jeho doporučením. Ve výchově určitě nezapomínejte také na starší dceru, kterou považujete za šikovnou a bezproblémovou, aby nebyla upozaděná. Jinak vývoj dívky a chlapce se skutečně může dosti výrazně lišit, většinou jakoby v neprospěch chlapců stejného věku a to včetně vývoje řečového a sociálního. Nemusí však za tím být žádná patologie, ale odlišené tempo vyzrávání nervovené soustavy chlapců a dívek. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, mám příliš málo informací o celkovém psychomotorickém vývoji, vývoji řeči a chování vašeho synka. Podle popisovaných projevů chování se jeví jako dráždivější dítě, které těžko snáší nějaká omezení. Toto chování nemusí být patologické a může být ovlivněno temperamentem dítěte. Přesto bych vám na základě popisovaných potíží doporučila poradit se s ošetřujícím pediatrem, který zná vaše dítě od narození a případně zvážit konzultaci u dětského klinického psychologa nebo psychiatra. Více vám poradit nedovedu, nemám dostatek informací. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u dítěte v tomto věku dochází k prudkému rozvoji představivosti a fantazie, jeho myšlení obsahuje magické prvky. Děti často nerozlišují, co je skutečné a co je výplodem jejich fantazie (např. uvěří tomu, co si samy vymyslely). Fantazie dětem pomáhá zpracovávat situace z reálného světa, často jí doplňují nějaké pro ně znepokojivé skutečnosti, mezery ve vědomostech, informacích. Chování vašeho syna nemusí znamenat nic patologického, pouze pro něj tyto hračky najednou zřejmě v jeho fantazii začaly znamenat nějakou hrozbu a dostal z nich strach. Můžete si s chlapcem  bez zlehčování či vyvracení jeho strachu o hračkách promluvit, třeba vám poví, proč se jich bojí. Jeho vysvětlení přijměte a může vám posloužit jako vodítko ke zpracování strachu konstruktivní formou. Můžete se jej také zeptat, co by mu pomohlo k zahnání strachu.

Dobrý den, doporučila bych vám konzultaci u dětského psychiatra k vyloučení možných hyperaktivních projevů u vašeho dítěte. Jinak váš syn potřebuje zatím váš dohled a péči. Jeho potíže v kontaktu se stejně starými dětmi mohou být ovlivněny také zatím omezenou schopností se vzájemně domluvit, protože méně mluví. Snaží se proto upoutat jejich pozornost a přimět je ke hře často i méně vhodným způsobem. Netolerujte však agresívní chování ve smyslu fyzického napadání dětí. Odvést v této situaci chlapce domů je vhodným řešením, aby toto výchovné opatření mohlo mít efekt neměl by se pro ten den již mezi děti vracet. Zkuste také omezit přílišné vysvětlování, jděte mu spíše příkladem. Nebojte se vstoupit do hry dětí a ukažte mu, jak komunikovat, jak si hrát. Agresivitu je potřeba ne zcela potlačovat, ale nasměrovat žádoucím způsobem, jak jsem již častěji ve svých odpovědích psala. Pokud chlapce na setkání s ostatními dětmi připravujete, nemějte na něj nereálné požadavky. Opravdu chcete, aby cizí děti hladil a pusinkoval? Stačí přece, když je slušně pozdraví. Také místo jmenování všech věcí, které dětem dělat nemá se zkuste spíše zaměřit na to, co by dělat měl a jak si má hrát. Váš syn je ještě malý a vzájemné spolupráci se teprve učí, tak mu dopřejte čas. Z problémových situací např. na trampolíně jej odveďte a pro tu chvíli by se také neměl už na trampolínu vrátit. Jen tak si odnese ponaučení, vaše domluvy pro něj zatím příliš neznamenají, zejména pokud vaše reakce a chování pak nejsou důsledné. Pokud se bude zlobit a plakat, je to v pořádku, vyjádřete mu pochopení, neměla byste ale ustoupit, jen ho nechat zármutek odžít a odeznít. Možné konfliktní situace ve školce nejsou vyloučené, pokud by se potíže vystupňovaly a syn potřeboval vzdělávací podporu, je možné a vhodné kontaktovat Pedagogicko psychologickou poradnu. Ohledně řečového vývoj bych doporučila konzultaci u dětského klinického logopeda. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete situaci, kdy má tatínek snahu pečovat o děti i po rozvodu, ale kontakt s mladším dítětem neprobíhá dle jeho představ. 

Je pozitivní, že se tatínek nezalekl ani péče o dcerku v batolecím věku, nicméně určit věkovou hranici, kdy je dítě připravené pobývat u druhého z rodičů na návštěvě, nelze. Rozsah styku s dítětem samozřejmě bývá často dán soudně, ale kdo zná potřeby svého dítěte lépe než jeho rodiče? 

Jsou to ideálně právě rodiče, kteří by měli postupovat ve shodě , v tomto případě tedy najít  pro všechny přijatelné tempo při  postupném rozšiřování styku s dcerkou. Vzhledem k věku holčičky předpokládám, že rozchod rodičů není úplně dávná událost a domnívám se, že ještě  mohou na obou stranách pracovat zjitřené emoce, objevují se např. různé obavy. 

Z tohoto důvodu bych se přikláněla k tomu, aby se vztah mezi rodiči pokud možno nejprve stabilizoval a zklidnil. Zatím bych zkusila téma návštěv u otce odložit  a dál využívat  častějších procházek, které holčička zvládne i bez matky, případně návštěv dětí u matky  apod. Věřím, že postupně obavy u maminky poleví a pobyt u tatínka nakonec zvládnou sestřičky společně.

Protože sama píšete, že si dívenka pomalu utváří k otci vztah, nemá obavu s ním jít na procházku apod., vypadá to, že budování citového pouta mezi tatínkem a dcerkou je na dobré cestě a neobávala bych se toho, že kvalita  jejich vztahu bude do budoucna nějak narušena tím, že ke kontaktu nebude hned od počátku docházet v nově vytvořeném zázemí. 

Přeji tedy hodně radosti i trpělivosti při výchově.

Míša

Dobrý den, není žádný stanovený věk, kdy otec může být se svým dítětem ať už po rozvodu nebo ne a dítě má právo na styk s otcem i s matkou. Dnes již mnoho otců čerpá také mateřskou a rodičovskou dovolenou. Zároveň je však potřeba respektovat, že děti má v péči matka, zná je nejlépe a také s nimi tráví nejvíce času. Preferovala bych cestu vzájemné dohody a případného kompromisu. Velmi také záleží na tom, jaký vztah má dítě k otci vytvořen a zda nehrozí, že by mohlo případným delším odloučením od matky dojít k jeho citové újmě. Při pochybnostech nebo potížích s domluvou lze vyhledat mediátora např. v Rodinné poradně, který domluvu mezi rodiči povede a zprostředkuje. Nebo lze také požádat o úpravu styku s dětmi soud, který může stanovit nezávislé soudí znalce pro posouzení rodinné situace a k rozhodnutí co je v zájmu dítěte. Jak jsem již však psala preferovala bych cestu vzájemné domluvy, postupovat pomalu, po krocích, než vyhrocení vztahů s bývalou manželkou. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pro vývojové předškolní období, ve kterém se váš chlapec nachází, je mimo jiné charakteristická magičnost myšlení. Dítě v tomto věku a některé citlivější děti až do věku deseti let mají potíže rozlišit skutečnost od fantazie. Přesněji co je ve fantazii může považovat za skutečné a naopak. Je to období velkého rozvoje fantazie a vnitřního světa dítěte. Dítě si dokonce může vytvářet i imaginární kamarády, které bere všude s sebou, mluví s nimi a považuje je za skutečné. Tímto způsobem se dítě mimo jiné vyrovnává a zpracovává situace z okolního světa.  Fantazie vašeho syna jsou naprosto neškodné a normální. Pravděpodobně je to způsob, jak se vyrovnat s přáním, aby s ním jeho otec byl a mohl také s ním vše prožívat. Jeho fantazie mu nevyvracejte, nezlehčujte je, nebo se jim neposmívejte. Nejlépe bude, když je nebudete komentovat. Pokud je nechcete podporovat, pak je nerozvádějte. Navíc u vašeho chlapce jsou zřejmě známkou dobrého vztahu s otcem a jeho touhy s ním být. Zachování a vytváření dobrého vztahu s oběma rodiči je v zájmu vás všech, proto také vztah s otcem podporujte a rozvíjejte, na péči o syna spolupracujte. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, rok a půl staré dítě se chová zcela autenticky, žije přítomností a prožívané emoce se u něj mohou rychle měnit. Popisované chování vaší dcerky se jeví normálně. Skutečně může při předávání plakat, zejména pokud si předtím hrála a loučí se s maminkou. Ve svém věku se teprve postupně od mateřské osoby osamostatňuje a odpoutává. Také po odžití emoce vyvolané loučením, může jak píšete " přepnout" a cítit se s vámi dobře a spokojeně. Nechte tedy holčičku její emoci odžít a nechte ji odeznít. Strach takto staré dítě také samozřejmě pociťuje, těžko však předem a na takové verbální úrovni, jak popisujete. Holčička mohla o strachu z otce někde slyšet mluvit, či se jí na to mohl někdo doptávat. Také to však nemusí takto být, mohla si pouze spojit odjezdy od matky a loučení s ní s osobou otce. Pro dítě v tomto věku je důležitý pravidelný režim, jednotný výchovný přístup. Jako dospělí byste se na předávání dítěte a dalších organizačních věcech měli v klidu domlouvat, dohodnuté dodržovat. O rodičích navzájem byste měli před dítětem měli mluvit pozitivně, vyhnout se kritice či případným negativním nebo návodným komentářům. Oba zůstává jejími rodiči, i když váš vztah mohl už skončit a vzhledem k věku dítěte vás ještě čeká dlouhá cesta. Je ve vašem zájmu a také v zájmu vašeho dítěte, aby si s vámi vytvořilo co nejlepší vztahy. V případě potíží se můžete obrátit například na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, či Manželskou a rodinnou poradnu, které působí v každém krajském městě. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pouze podle popisu chování vašeho synka a bez možnosti chlapce vidět, vám nemohu zodpovědně odpovědět na dotaz ohledně jeho vývoje. Vývoj syna by podle některých popisovaných projevů mohl být nerovnoměrný. Píšete ale, že se starším synem chodíte na nějaká odborná vyšetření, je v řešení možnost poruchy autistického spektra. Pokud vám jde o vyloučení obdobných potíží u mladšího chlapce, pak bych vám doporučila dohodnut si konzultace u odborníků, kam chodíte se starším synem, což bych považovala za nejrychlejší řešení. Potom samozřejmě probíhá screening, který pravdivě vyplňte. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dětem jde primárně o pozornost rodičů, pokud mají pocit, že se jim jí nedostává v dostatečné míře, pak si o ni řeknou například tím, že začnou produkovat nějaké neobvyklé chování či činnosti. Zkuste se zamyslet, jestli v životě dcerky nedošlo k nějakým změnám,  nástup do školy, změna rodinné situace, sourozenec, přetížení dítěte např. tím, že dcerku již považujete za velkou a rozumnou a požadavky na samostatnost a zodpovědnost mohou být ještě nad její síly.Zkuste čas, který věnujete vyhledávání a ukrývání předmětů, které by mohla dcera zničit, věnovat jí. Povídejte si s ní, projevte zájem o její aktivity a činnosti, neshazujte je jako málo rozvíjející či stimulující, jakoby se "snižte" na její úroveň. Místo vyslýchání, proč dcerka něco zničila (což zřejmě vědomě ani neví) se jí zeptejte na co by si dneska chtěla hrát, co by chtěla podniknout a podle možností se jí věnujte. Dítě by mělo mít nějaké své povinnosti a zodpovědnost i kroužky a koníčky, avšak zkuste si doma promluvit a přehodnotit, zda toho po dceři nepožadujete příliš, zda není povinnostmi a kroužky zahlcená, zda má také nějaký volný čas.  Pokud dívenka i přesto stále něco bude ničit a dáváte jí již nějaké kapesné, pak je možné ji způsobenou škodu nechat z kapesného uhradit. Dítě potřebuje naučit se znát hodnotu peněz, neměli byste jí také automaticky dokoupit nové věci za ty, které zničila. Když zničila něco sourozenci, pak mu bude muset dát svůj sprchový gel k dispozici a k používání.

V případě přetrvávání potíží bych vám doporučila obrátit se na nejlépe na dětského klinického psychologa k odborné konzultaci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám váš dotaz směřovat na laktační poradnu. Můžete při neklidu dítěte zkusit také jinou stimulaci, než pouhé přiložení k prsu. Laktační poradce vám na požádání může případně přijít i domů. Zdravím Mgr. Michalea Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dítě je ještě příliš malé, aby bylo možné posoudit příčiny jeho chování, na druhou stranu vám svým chováním něco signalizuje. Doporučila bych vám konzultaci u dětského klinického psychologa a určitě by bylo vhodné obrátit se na soud, který by jasně vymezil styk vás i matky dítěte s dcerou. Můžete se obrátit na bezplatnou právní poradnu nebo občanskou poradnu, kde by vám měli doporučit jak postupovat. Další postup včetně případných znaleckých posudků ohledně styku s dcerou určí soud. Obecně je pro dítě důležitý kontakt s oběma rodiči. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že syn chodí do školky od tří let, ale neuvádíte jak starý je teď a proto nevím jak dlouho do školky chodí. Obecně bych doporučila vám i paní učitelce na chlapce netlačit. S aktivitami ve školce ho seznámit, umožnit mu zapojení, ale pokud se zapojit odmítne, tak ho nenutit. Nechat chlapce v roli pozorovatele. Až se na to bude cítit připraven, což by mělo přijít nejpozději v předškolním věku, tak se zapojí sám. Pokud jeho vývoj probíhá v normě, jak píšete, nejsou třeba žádná jiná opatření. Podporovat rozvoj kamarádských vztahů, úspěch je i jeden kamarád ve školce. Nenutit syna ani do zdvořilostních frází, ale upozornit ho, že by pozdravit měl. Poskytněte synovi potřebný čas a mělo by se vše srovnat samo. Pokud by potíže přetrvávaly, je možné navšívit dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

v dotazu zmiňujete adaptační potíže synka ve školce a zároveň důležitou změnu, která se odehrála u vás doma - narození sestřičky.  Dětí, které mají "rozjezd" ve školce trochu pomalejší, není málo a s podobně radostnou událostí  v rodině  nemusí mít vždy obtížnější adaptace přímou souvislost - odloučení od maminky, nové prostředí a požadavky jsou samy o sobě náročné. Věřím ovšem tomu, že narození sestřičky následované brzkým nástupem do školky synovi situaci úplně neulehčilo. Děti se mnohdy do školky těší, když ovšem přijde na lámání chleba (dítě má začít každý den do školky chodit), radost ho poněkud opustí. Důležité bývá, zda dítě bylo zvyklé pobývat někde bez maminky (bývá s prarodiči, navštěvovalo nějakou miniškolku nebo dětský klub) nebo zda je školka úplně jeho první zkušenost.

Píšete, že ráno zkouší vymýšlet různé důvody, proč do školky nejít, pláče...Pokud je pravda, že pláče pouze než se od vás odloučí a zbytek doby funguje bez problémů (hraje si s dětmi, je dobře naladěný, jí...), je to se zvykáním nejspíš na dobré cestě a syn potřebuje jen upevnit návyky, vědět, co jej ve školce hezkého čeká, musí si ověřit, že vždy pro něj přijdete apod. Určitě bych se snažila úzce spolupracovat s paní učitelkou, zkusila s ní probrat, jak zvládá syn pobyt ve školce, zda mu něco nedělá problém - vztahy s dětmi, jídlo, chození na toaletu, zvládá vše, co se od dítěte, které nastoupí do školky, očekává (obléci se, obout..samostatně jíst, požádat o pomoc apod)?...někdy se může stát, že dítě trápí i zdánlivá "maličkost" (musí jíst něco, co nechce, bojí se říct paní učitelce, že potřebuje pomoc např. po použití toalety...). Zkusit zjistit, co syn dělá ve školce rád, co podle paní učitelky potřebuje. Možná se s vámi ráno víc pomazlit, vzít si oblíbenou hračku....Někdy pomáhá, když dítě vodí do školky tatínek. Samozřejmě bych nevynechala ani synka samotného - píšete, že se ho ptáte, co by mu pomohlo k lepším odchodům, zkuste s ním znovu v klidu probrat, co ho může trápit, případně mu nabídnout, jak danou situaci řešit. Můžete si pořídit nějakou z dětských knih o školce, popovídat o tom, co děti na obrázcích dělají, co prožívají...můžete zjistit, zda něco z toho neprožívá i syn. Nakreslete si obrázek o tom, co ve školce dělali, co se mu líbilo (i třeba na základě sdělení paní učitelky)...Pochvalte ho za konkrétní věc, co se mu ve školce povedla (hezky si pohrál s kamarádem..ochutnal nové jídlo....krásně si uklidil hračky)- syn vám nejspíš sám toho příliš nepovypráví, poproste opět paní učitelku, jestli by nemohla vypomoci s hledáním synových školkových úspěchů. Můžete zkusit vytvořit i nějaký motivační kalendář pro syna, kde s pomocí obrázků nebo magnetku vyznačíte, co se mu dařilo, co ten den dělal apod.

Píšete, že na mladší sestřičku skoro nežárlí, přesto je dobré mít na paměti, že změnu své donedávna výsadní pozice v rodině jistě vnímá a může se cítit nejistě. Posilujte jeho postavení "velkého bráchy", dovolte synovi, ať vám s malou pomáhá - podá plenku, "dohlédne" na ni chvilinku, třeba jí i popovídá, co zažil ve školce. Povídejte sis ním, co dělal on, když byl malý jako je nyní dcerka, jak a v čem byl šikovný, nejšikovnější :) A  co všechno už syn umí nyní, hrát si s dětmi, jezdit na skluzavce, stavět si s kostek, vše, co rád dělává ve školce.

Nepíšete, zda chodí domů po obědě nebo až odpoledne - přimlouvala bych se jinak za první variantu. Odpoledne ať máte už program společný, dopoledne si pohraje s dětmi a po obědě se už zkrátka sestřička svého velkého bráchy nemůže dočkat a podniknete něco společně...Plánujte, co budete dělat společně (a nezapomeňte to splnit)- návštěva u kamaráda nebo si zajít na oblíbené hřiště..

Jak jste také zmínila, přivykání na školku synovi neusnadňuje ani méně pravidelná docházka způsobené častější nemocností. 

Pokud by  ranní plačtivost a nespokojenost syna přetrvávaly i dále, případně se přidaly jakékoliv známky toho, že syn odloučení špatně nese ( bolení bříška, pomočování, špatné sny apod...) zvážila bych, nakolik je školka pro syna aktuálně přínosem a  dala mu raději čas k tomu, aby  znovu nabyl jistoty a klidu ve vaší péči, která je nezastupitelná a kolektivním zařízením nenahraditelná. 

Pro dítě ve věku vašeho syna hraje stále nejdůležitější roli v životě máma, i když se nám mnohdy okolí snaží namluvit, že bez kolektivu, školky a kroužků se nám dítě nerozvine, ba přímo zakrní, bude rozmazlené apod. Opak je pravdou. Co do budování vztahu s dítětem nyní vložíte vy sama, z toho bude čerpat i nadále a v budoucnu mu to pomůže překonat další obtížnější situace. I pár měsíců může někdy dítěti stačit k tomu, aby citově dozrálo a nástup do školky proběhne podstatně snadněji.

Někdy nejspíš každý z nás potřebuje oddychový čas, aby nabral zase sílu a mohl zase zvládat velké věci. 

Třeba namalovat autobus a duhu k tomu, sníst celý oběd i s polévkou a těšit se na to, že s mámou klidně může jít domů už po "o".

Míša

Dobrý den, doporučila bych vám se co nejdříve objednat k dětskému klinickému psychologovi a začít situaci řešit. Vztekání vašeho syna byste neměla řešit také agresí (že mu nařežete, jak píšete). Synovu agresivitu tím jen podporujete a učíte ho, že se agresivitou řeší problémy a že je to tak v pořádku. Dělá to přece mamka i taťka. Synovo chování může také souviset s nevyjasněnou situací mezi vámi a jeho otcem. Kromě dětského psychologa by bylo vhodné zahájení podpory celé vaší rodiny formou například rodinné terapie, vztahový koučink atd. Je možné se obrátit na poradnu pro Rodinu a mezilidské vztahy, kde by vám mohli pomoci řešit vaši situaci komplexně. Synova agresivita je pouze symptomem, ne příčinou problému. Zdravím Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vašeho chlapce bych nejdříve doporučila vyloučit nějakou organickou příčinu dlouhodobějších potíží s jídlem. Konzultujte situaci s ošetřujícím pediatrem a vyžádejte si odborná lékařská vyšetření, začala bych na alergologii. Za odmítáním jídla může být skrytá alergie na některou složku stravy (mléko, lepek...), syn se pak po jídle necítí dobře a jíst odmítá. Po vyloučení fyzické příčiny problému s jídlem a při pokračování potíží bych vám doporučila kontaktovat dětského klinického psychologa. Ohledně jídelních návyků byste měla nabízet pestrou a vyváženou batolecí stravu (můžete k doporučení vhodné stravy kontaktovat nějakého dietního či výživového poradce). Chlapce do jídla nenutit, nabídnout jen jedno jídlo, nepředkládat další varianty, pokud jídlo odmítne, tak jej nechat od stolu odejít. Až bude mít syn hlad, sám si o jídlo řekne, potom nabídněte opět jídlo, které jste připravila. Vyvarujte se podávání něčeho sladkého nebo nějakých jiných pamlsků v době mezi jídly, nebo poté, co jídlo odmítne. Dítě se pamlsky zasytí a jídlo pak zase bude odmítat. Pokud zabavování u jídla nevadí vám a vašemu dítěti a syn jí, tak v něm pokračujte, pokud byste jej vnímali jako problém, začněte postupně odbourávat. Zapojte svého syna do jídla, ať se snaží jíst sám, udělejte z jídla odměnu, požitek a zábavu, ne trest a povinnost. Do  jídel, které synovi nechutnají a bude je odmítat jej nenuťte. Nabízejte také nová jídla a chutě, dříve oblíbená jídla může syn již odmítat, protože jeho chutě se mění. Při jídle se snažte chovat klidně, nedávejte najevo svoji nervozitu, syn vycítí vaše napětí a bude jídlo považovat za něco stresujícího. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně zdravotního stavu chlapce se nejdříve poraďte s jeho ošetřující lékařkou zda nezvážit nějako medikaci na podporu imunity. Dále bych vám doporučila konzultaci potíží syna u dětského klinicikého psychologa v místě vašeho bydliště. Vzhledem ke sklonu k psychosomatizaci (pocity na zvracení, častá nemocnost) a tomu, že syn do školky dlouhodobě chodit odmítá bych jako jednu z alternativ zvážila změnu školky. V dnešní době existuje velké množství předškolních zařízení, kde je méně dětí a možnost klidného a citlivého přístupu. Nebo docházku do školky skutečně na čas přerušit. Nejde zde o boj, kdo ustoupí, nebo neustoupí. Váš syn vám všemi prostředky, které má ve svém věku k dispozici dává najevo, že na docházku do školky není pravděpodobně ještě psychicky připravený a návštěva školky ho traumatizuje. Časté výpadky z docházky do MŠ z důvodu nemocí situaci ještě zhoršují.Nemám více informací například o příčině či vzniku potíží, proto vám na základě emailové konzultace nejsem schopna více poradit. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych pro vašeho syna odbornou konzultaci buď u klinického psychologa nebo u pedopsychiatra, který navrhne další postup péče, léčby a případně výchovná doporučení. Podle popisovaných projevů se může jednat o projevy ADHD syndromu, jehož diagnostika a léčba spadá do kompetence odborného lékaře psychiatra. Předčasné narození může být rizikovým faktorem vzniku. Více jen na základě emailové konzultace nedokážu posoudit. Vzhledem k výraznějším popisovaným potížím bych konzultaci u lékaře neodkládala. Agresivitu neřešte fyzickým trestáním, které ji pouze podporuje, ale tomuto chování zamezte, nejlépe přerušením dané činnosti (odveďte dítě, nechte ho sedět chvíli s vámi u stolu, vyčkejte až se uklidní v případě afektu). Nedovolte aby za své agresívní chování získal odměnu v podobě pokračování hry či činnosti. Na dítě mluvte klidným hlasem, pokyny zbytečně neopakujte, ale trvejte na jejich splnění. Pokud je ale chlapec v afektu, pak vaše pokyny ani vysvětlování nevnímá, s vysvětlováním vyčkejte až se zklidní a bude na příjmu. Další postup pak konzultujte s odborníkem. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

ráda čtu, že je dcerka v miniškoličce spokojená. Co se týká přeřazení do "velké" školky, řídila bych se jen vlastním pocitem a úsudkem. 

Co se týče mého názoru, domnívám se, že miniškolička plní vše, co bych sama od podobného zařízení očekávala - tedy, že je dítě mezi vrstevníky, naučí se s nimi vycházet, komunikovat a hrát, budou tam tety, které dítěti dají zase nové a jiné podněty než rodina (učení nových písniček, básniček, her....malování, povídání...), dále, že se dítě pobytem v miniškoličce učí pomalinku osamostatňovat od maminky atd.atd.. Pokud by to tak bylo, byla bych spokojená s tím, že je dcerka v prostředí, kde jí je dobře. Větší rozdíl než v tom, že ve "velké školce" bude místo 6 dětí třeba dětí 15 a místo tety paní učitelka, která bude mít na více dětí méně času, bych jinak neviděla. 

Toho, že se dítě zpomalí tím, že nebude ve "velké školce" bych se vůbec nebála, vůbec mne ani nenapadá, v čem by to možné zpomalení mělo spočívat. Dokud to bude dcerce i vám vyhovovat, nechala bych ji, kde je. Čas na velkou školku přijde a dovedu si představit, že klidně až v tom předškoláckém roce.

Přihlédla bych i k očekávanému přírůstku a neměnila to, co dobře funguje.

Přeji hodně zdraví, ať vám vše dobře dopadne a dcerce, ať je nadále mezi dětmi spokojená.

Míša

Dobrý den,

děkuji za váš dotaz a těší mě, že se snažíte reagovat na dcerčiny potřeby a nasloucháte jí.

Pokud je to ve vašich možnostech, dcerku bych ze školky vzala úplně a dala jí čas na to, aby zase získala pocit klidu a bezpečí, což jí v současné době můžete poskytnout jenom vy. 

Vyčkala bych, až se situace zklidní a dcera se ujistí, že vás neztrácí a znovu najde pevnější půdu pod nohama. Babičku, případně chůvu bych zapojovala postupně a citlivě, podle toho, nakolik bude dcerka chtít (např.aby hlídání probíhalo z větší části u vás doma, maximálně vzít holčičku na kratší procházku apod.) a teprve, až budete vy sama vidět, že je dcera klidnější a ochotnější k tomu, aby vyhledávala společnost i dalších lidí, pak bych ji zkusila dát zpět do klubíku, kam chodila původně. Vše bych nechala usadit alespoň několik týdnů (možná spíše měsíců). 

Dvouleté děti jsou opravdu ještě hodně malé a i když jsou třeba rádi ve společnosti dalších dětí, v tomto věku je ještě nijak nezbytně ke svému vývoji nepotřebují a pořád pro ně zůstává prioritou ta nejužší rodina, tj. máma, táta...Kolektiv počká a dcerka si ho daleko více užije, až bude trošku větší.

A - neodpustím si trošku takové klišé....čas letí a ta doba, kdy jsou děti malé a mají z vaší přítomnosti největší radost i užitek zároveň, ta hrozně rychle utíká.....

Přeji hodně radosti s dcerkou a ať se vám daří sladit mateřské i studijní povinnosti!

Míša

Dobrý den, Vlaďko,

děkuji za dotaz, ale především za to, že se snažíte vnukovi nahradit všechno, o co byl v prvních měsících života ochuzen.

Dobrá zpráva je, že se  i přes nepříznivý start do života v emocionální oblasti  správně vyvíjí a důkazem toho je právě vámi popisované chování chlapečka, které jste správně označila za separační úzkost.

Separační úzkost je pro vývoj dítěte velmi potřebné období, které nám ukazuje, že dítě dokázalo navázat vztah s nejbližším člověkem, což je velmi důležité pro jeho další zdravý vývoj.

Separační úzkost se obvykle dostavuje trochu dříve než ve 20 měsících, ale není nijak neobvyklá ani v tomto věku, navíc, když přihlédneme k tomu, že v dřívějším věku neměl vnuk vhodné podmínky k tomu, aby si takový blízký a bezpečný vztah k pečující osobě mohl vytvořit.

Přesto, že separační úzkost je důkazem toho, že je vývoj chlapečka na dobré cestě, jedná se především pro vás o náročnější období.

Dítě vyžaduje více vaší přítomnosti, více trpělivosti, více kontaktu s Vámi, více všeho. Vy jste teď ta jediná osoba, kterou potřebuje a ostatní ustupují do pozadí. Je třeba ostatním dětem (případně i dalším osobám) citlivě vysvětlit, proč malý potřebuje teď hlavně vás a ostatní odmítá. Neznamená to, že nikoho jiného nemá rád, jen teď potřebuje mít nablízku vás, jako tu nejdůležitější osobu, která mu nikam nezmizí a neopustí ho, obrňte se trpělivostí a vnukovi dávejte tolik pozornosti, co to jen jde. Starším dětem zkuste vysvětlit, že i ony mají za sebou toto období (i když třeba ne tak bouřlivé), popište jim, jak to teď bude nějakou dobu probíhat a vysvětlete jim, že vnuk se teď učí, že k vám do rodiny patří. Když Vám s tím starší děti pomůžou, zvládnete toto období společně lépe. I když je to náročné, věnujte jim dostatek času, je pravděpodobné, že můžou na vnuka žárlit a cítit se jím ohroženi.

Se separační úzkostí není třeba bojovat, jen ji přijmout jako přechodnou záležitost, která odejde stejně tak, jako přišla.

Věřte, že podlaha na umytí nějakou dobu počká, oběd jde uvařit přinejhorším i s dítětem v nosítku na zádech:-) a pohlazení se najde pro všechny děti.

Čím více se vnukovi teď budete věnovat, tím lépe období zvládne, získá potřebnou důvěru v to, že jste tady pro něj, nikam mu nezmizíte a on se bude moct dále spokojeně vyvíjet, postupně se zase pomalinku osamostatňovat, prozkoumávat svět a "pupeční šňůru" prodlužovat.

Zde více informací k tématu:

https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost

Přeji hodně radosti a trpělivosti se všemi vašimi dětmi :-)

Míša