Všechny dotazy

Dobrý den, nemám dostatek informací o celkovém vývoji vašeho syna a také vzhledem k jeho velmi nízkému věku je obtížné posoudit příčinu potíží. Může se jednat o přecitlivělost jeho nervové soustavy, nebo o nějaké specifikum jeho vývoje. Doporučila bych vám konzultovat vámi popisované projevy chování s ošetřujícím pediatrem a postupovat podle jeho doporučení.  Synovi se snažte vytvořit co nejklidnější a stabilní rodinné prostředí, eliminujte vliv stresových faktorů a vzniku rozrušení. Pokud víte, že se některých zvuků bojí, snažte se ho jim co nejméně vystavovat. Mluvte na něj klidným hlasem, vysvětlujte mu situace jednoduchými, věku přiměřenými slovy. Postupně můžete trénovat přiblížení k vypnutému zdroji zvuku, nechat syna si ho ohmatat, vyzkoušet (např. vysavač). Ohledně schopnosti samostatné hry je v tomto věku normální, že se dítě samo dovede zabavit pouze krátkou dobu a na většinu svých činností potřebuje rodiče. Můžete se synem hrát různé pro věk přiměřené senzomotorické hry, které vám oběma budou přinášet potěšení a zároveň stimulovat jeho vývoj. Velké množství dětských her a námětů k nim je možné najít na internetu, nebo v literatuře. V případě, že budete potřebovat vykonat různé činnosti v domácnosti, tak lze dítě podle jeho věku do činností také zapojit. Je možné mu pořídit například stupínek nebo tzv. "učící věž", což je také vlastně takové stupátko například ke kuchyňské lince, které dítěti umožní bezpečně dosáhnout na linku a zapojit se do činností. Postupně s věkem a vývojem by se v souladu s vývojem dětské hry měla prodlužovat doba, kdy se syn dokáže zabavit sám. Volná hra je pro vývoj dítěte velmi důležitá a mělo by k ní mít dostatek času a prostoru. Vzhledem ke specifikům vývoje vašeho synka je na vás zvážit případný větší věkový rozestup mezi sourozenci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, problematika potřeby menšího množství spánku se často týká bystrých a nadaných dětí, problémy se spánkem mohou ale také mít například děti hyperaktivní bez ohledu na nadání. Zahájení docházky do školky je pro dítě velkým zlomem v jeho dosavadním životě a klade na něj nemalé nároky. Jsou děti, které vše zvládnou naprosto bez potíží, ale jiné děti, zejména ty citlivější, mohou mít s adaptací na školku potíže. Často se také stává, že docházka začne bez potíží, dítě i rodiče jsou nadšení a reakce se objeví až později, většinou když dítě zjistí, že docházka je pravidelná a jedná se o jakousi jeho povinnost. Jiné děti zase mohou plakat od počátku a zvykají si postupně. Je to prostě individuální proces. Odpolední spaní je pro dítě náročné, obzvlášť když doma již po obědě nespává.  Podle popisovaných projevů vašeho syna se cítí být frustrovaný a to zřejmě také tím, že ne vždy proběhne vše podle plánu (zapomenutá hračka, pyžamko apod.). Děti mají rády pravidla a pokud je něco vychýlí ze zaběhnutého rytmu, tak se obtížněji přizpůsobují, mohou být plačtivé, lítostivé. Doporučovala bych vám proto, pokud máte možnost vyzvedávat syna ze školky po obědě, tak abyste jej tam zatím spávat nenechávala. Nejedná se o žádné ustoupení dítěti (nejde zde přeci o žádný boj), ale o přizpůsobení se jeho aktuálním potřebám a snížení jeho stresu. Přeci nechcete, aby se pro něj školka stala postupně strašákem a traumatizujícím prostředím. S postupným přivykáním na spaní po obědě začněte až po synově zklidnění, v období, kdy do školky bude zase chodit rád a bez potíží a nebude plakat a vybíhat za vámi do šatny. Možnost spaní ve školce s ním proberte, vysvětlete mu to, řekněte mu, co například musíte v této době udělat, zařídit nebo máte za činnosti. Proberte si společně také, jak ukládání ve školce probíhá, poraďte co dělat, když nebude něco v pořádku, že se nemá bát obrátit se na paní učitelku. S paní učitelkou také situaci proberte a požádejte ji, zda by se alespoň prvních pár dní, kdy syn bude ve školce odpoledne spát, na něj více zaměřila a věnovala se mu. Pravda je, že paní učitelky mají dětí hodně, ale teď již téměř v pololetí jich nebude tolik, které by plakaly a potřebovaly větší péči. Paní učitelky ve školce si vybraly tuto práci, protože je baví pracovat s dětmi a věnovat se jim, neměl by být tedy problém porozumět a vyhovět vaší žádosti. Děti, které po obědě nespí, je možné také zabavit jiným způsobem, alespoň krátký klid na lehátku je pro odpočinek dítěte důležitý, potom by  však dítě mohlo vykonávat nějakou klidovou činnost například kreslení či prohlížení knížek u stolečku. Vynalézavé učitelky určitě nějaký program, který nebude rušit ostatní děti, bez potíží vymyslí. Věřím, že váš chlapec adaptační potíže brzy zvládne. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se nachází v takzvaném magickém období vývoje myšlení, které začíná zhruba od tří let a končí přibližně s nástupem do školy a u některých citlivějších dětí může trvat až cca do 10 let. Děti v tomto období mají potíže rozlišit skutečné a fiktivní, pohádky, pohádkové postavy, hračky a magické postavy považují za skutečné. Na své rozumové úrovni ještě nedokáží rozlišit co je opravdové a co ne, převládá u nich intuice a fantazijní vnímání a představy nad logikou. Proto váš syn považuje čerty a Mikuláše za skutečné a obává se jich navzdory vašemu vysvětlení, že jsou to převlečení lidé, že nejsou skuteční. Podle popisovaných projevů chlapce to vypadá, že prožil traumatický zážitek v souvislosti s čerty a Mikulášem. Doporučila bych vám navštívit dětského klinického psychologa a  strachy a obavy syna u něj probrat a poradit se, jak se synem dále pracovat, aby se se zážitkem vyrovnal. Vy můžete udělat to, že si se synem promluvíte o zlobení. Váš chlapec teď žije s velkou úzkostí a strachem, že pokud se normálně spontánně projeví, či s něčím nesouhlasí nebo projeví svůj názor, tak bude potrestán čerty. Promluvte si tedy jednak o tom, čeho se vlastně konkrétně bojí, proč se tak zoufale snaží nezlobit. Jeho strach nebagatelizujte, je pro něj reálný a opravdový. Dále je potřeba mu co nejdříve vysvětlit, že projevení vlastního názoru a i případného nesouhlasu není zlobení, ale normální dětský projev. Pokud by něco zasluhovalo trest, pak je to úmyslné ubližování druhým, něco někomu úmyslně vzít, podvádět a lhát či jiné závažné činy. Trest, že byste však udělili vy jako rodiče a určitě ne nějaké pohádkové postavy jako čerti a Mikuláš. Že za svého chlapce zodpovídáte a uděláte všechno pro to, abyste ho ochránili před veškerým nebezpečím a uděláte také všechno pro to, aby se zdravě vyvíjel. Přece byste z chlapce nechtěli vychovat člověka bez vlastního názoru, který je poslušnou ovečkou plnící veškeré příkazy a žijícího ve strachu a obavách. Pečlivě odpovězte na jeho případné dotazy. Chlapec je evidentně citlivý, dávejte pozor na případné rozrušení i v budoucnu, protože jej může obtížněji zpracovávat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, asi vás zklamu, ale nevím o žádné zázračné technice, která naučí dítě chodit na nočník a vykonat celou potřebu. Budete potřebovat hlavně trpělivost, každý i dílčí úspěch chválit, takže chválit i malé množství moči vykonané na nočník. Hlavně se na dítě nerozzlobit, nekárat ho. Vaše dcerka se teprve učí ovládat svůj močový měchýř a vnímat signály jeho naplnění. Tak jako když se každý člověk učí nějakou novou a pro malé dítě docela zásadní dovednost, tak má nárok na omyly, chyby i návraty zpět. Ale nevěšte hlavu, pokud je dcerka na nácvik chození na toaletu připravená, tak se to i přes počáteční obtíže naučí docela rychle. Na úvod si uvědomte, že při učení na nočník nezáleží naprosto na intelektu (nadání) dítěte, ale na zralosti jeho nervového systému. Každé dítě také vyzrává individuálně a to co některé dítě v jistém věku bravurně zvládá, se jiné dítě teprve učí, nebo se o to ani zatím třeba vůbec nezajímá. Přitom to nemusí znamenat vůbec nic, jen tempo vyzrávání dítěte je odlišné. Proto je i při nácviku na nočník vhodné počkat, až se dítě samo začne o nočník zajímat, začne například hlásit, že vykonává potřebu (což většinou nejdřív bývá až po vykonání, nebo při vykonávání a až poté si dokáže potřebu uvědomit předem), také by dítě mělo být schopno zůstat delší dobu suché. Dítě je potřeba vždy pochválit a postupovat pozvolna a trpělivě. Jinak se vhodná doba promešká, dítě se zablokuje a bude na nočník odmítat chodit a s nácvikem pak můžete začínat úplně od začátku až po nějaké přestávce. Nejlepší je řídit se vždy podle dítěte. Je tedy možné, že vaše holčička, která se teprve učí močový měchýř ovládat a potřebu správně vždy hlásí, tak se prostě ještě nedokáže plně uvolnit a vykonat potřebu celou a proto močí po troškách. Nebo prostě ještě močí častěji. Nebo vám chce udělat radost a tak jde třeba pokaždé, když se jí zeptáte, i když se jí třeba ještě úplně nechce. Počítejte s tím, že je v nácviku a má nárok na vaši toleranci. Můžete jí to ještě také klidným hlasem vysvětlit a říct jí, že se vám zdá, že by to ještě mohla zkusit, pokud ale nebude chtít, tak ji na nočníku určitě nedržte. Je potřeba ji vysadit vždy, když si řekne. Také je obvyklé, že když má dítě nějakou zátěž, je nemocné, rostou mu zoubky, tak na poslední, vývojově nejvyšší a ještě neupevněnou dovednost může jakoby zapomenout, prostě na ni nemá kapacity. Postupujte opět podle dítěte. Večerní usínání může být problémem, protože dcerka zjistila, že může neustálým chozením na nočník celkem dobře oddalovat uložení ke spánku. Nedá se nic dělat, je v nácviku a vy chcete, aby se na nočník naučila chodit, Nezbude vám, než ji vždy vyndat a na nočník vysadit, pochválit. Nedělejte kolem toho rozruch, který ji opět probere a naruší přípravu ke spánku. Postupujte jako vždycky, zachovejte večerní rituály, uložte dítě do postýlky. Bude-li se dožadovat vykonání potřeby, pak s ní o tom nediskutujte, nejlépe beze slov, nebo jen se stručným věcným komentářem dceru na nočník vysaďte, pochvalte ji ať už potřebu vykoná, nebo ne a pak opět bez zbytečných slov uložte do postýlky. Postupujte vlídně a trpělivě. Pokud jí nebude přinášet neustálé dožadování se toalety před spaním váš zájem, pozornost a vzrušení, pak se dcera zároveň také s tím, jak se bude zdokonalovat v ovládání močového měchýře uklidní a situace se upraví. Kdyby se nácvik stále nedařil a dcera by na nočník začala odmítat chodit, pak ještě zřejmě nebyla zcela připravená a bude potřeba nácvik přerušit a vyčkat na vhodnější období, reagovat na signály dítěte. Přeji rychlé zvládnutí tohoto období. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vzhledem k popisované situaci bych vám doporučila co nejdřívější konzultaci s dětským klinickým psychologem, nejlépe s tím, který působí při zdravotnickém zařízení, kde mají například i poradnu pro výživu, nebo výživové specialisty (ideálně dětská psychologie v dětské nemocnici). Situaci opravdu nepodceňujte, potíže s jídlem se mohou vléci dlouhou dobu a vyústit v poruchy příjmu potravy, kdy se jedná o závažnou psychiatrickou diagnózu. Doma můžete zkusit změnit váš přístup. Zdá se, že opakujete stále stejné neefektivní postupy se stále stejným výsledkem - zvracení dcery. Jídlo a jeho příjem nebo odmítání je silnou zbraní dětí k manipulaci a k vydírání rodičů. Vaše dcera tuto moc objevila a zjistila, že vás tak může snadno ovládat (i když neuvědoměle). Dceři nabízejte jídlo zcela normálně, bez žádných speciálních či specifických komentářů. Normálně se snídá, svačí, obědvá, večeří apod. Chtějte, aby k jídlu usedala společně s vámi. Pokud jíst nebude chtít, pak jí bez komentáře talíř odeberte, nenuťte ji. Platit musí však striktně to, že jí žádné další či jiné jídlo nenabídnete a neposkytnete až do dalšího plánovaného jídla. Tzn, že pokud nejí snídani, nabídnete jí až svačinu, nic mezitím (pozor na sladkosti či jiné mlsání, které dítěti často stačí na uspokojení hladu). Stejně postupujte, pokud sní jen něco. Tady platí opět to, že odchodem od stolu končí jídlo a už nic dalšího ani nedojezené jídlo jí nenabízejte a nedávejte. Pokud se dcera poblinká jak píšete, pak opět nekomentujte, neutěšujte vlídnými slovy (může to být právě to, co dcera chce, vaši lítost a utěšování) a veďte ji k řešení problému. Okomentujte pouze to, že se pozvracela a je potřeba to uklidit. K úklidu poblinkaného veďte dceru samotnou. Ať si převleče znečištěné oblečení, hadříkem ať očistí podlahu či koberec v pokojíčku. Dále už situaci nerozvádějte. Učíte tak dceru řešit následky svého chování. Předtím než přistoupíte k těmto opatřením bych ještě doporučila konzultaci u pediatra a případně nějaká vyšetření k vyloučení zdravotní příčiny potíží. Popsaný postup volte až po vyloučení těchto zdravotních potíží.
Popisujete, že je dcera inteligentní a vnímavá. Dávejte pozor, zda na ni nekladete byť i nevědomky příliš vysoké nároky. Nadané dítě ve čtyřech letech není předškolákem i když by bylo sebechytřejší, má tělíčko a psychiku čtyřletého dítěte. Dcera se může vašimi nároky, např. že s ní mluvíte, nebo se k ní chováte, nebo od ní očekáváte jako by byla starší, cítit přetížená a potíže s jídlem mohou být důsledkem. Věnujte se proto celkovému rozvoji dítěte, ne pouze intelektuálnímu, rozvíjejte pohyb, volnou hru, bavte se s ní, dovádějte, mazlete se s ní, vyprávějte si...
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, veškeré výchovné snahy ve smyslu zákazů, příkazů, pokynů se u pubertálního dítěte zcela spolehlivě míjí účinkem. O výchově či spíše o tom, jak vycházet s dospívajícím dítětem, jak se mu neodcizit, bylo napsáno mnoho literatury. Určitě bych vám doporučila si některou z knih koupit. Vaším neustálým kontrolováním a připomínáním toho, co by dcera měla dělat a co dělá a opakováním příkazů se jí stále více odcizujete a její nazlobená reakce je úměrná jejímu věku. Uvažte, zda nenastal čas ponechat alespoň záležitost běžných denních činností jako mytí, zda má nebo nemá papuče, zda si vyčistila zuby na její zodpovědnosti. Opravdu si myslíte, že ve svých 12 letech toto dcera neví nebo neumí? Vaším neustálým připomínáním ji zaháníte do negativního přístupu, kterým vás jen provokuje. Proto je potřeba důvěřovat jí i vaší výchově a nechat tyto činnosti opravdu jen na ní. A také to, aby si za své chování nesla i následky. Pokud jí například bude zapáchat z úst, protože si nevyčistila zuby, pak se zcela jistě setká s negativní reakcí okolí, která ji velmi rychle usměrní, také v případě zkaženého zubu si následky ponese sama. Ale nebojte se, daleko pravděpodobnější je, že bez vyčištěných zubů vůbec nikam nevyjde, protože je čistotná a dobře vychovaná. Vždyť vy sama jí svou pečlivostí v tomto dáváte příklad. Právě osobní příklad a chování rodičů dávají dospívajícímu dítěti mnoho. I když to navenek vypadá, nebo dává najevo, že se pro ni chováte nemožně, tak vás bedlivě sleduje a přebírá vaše postoje, hodnoty, vzorce chování. Pokud chcete s dcerou komunikovat, pak se snažte jí přiblížit, zajímejte se o její zážitky, o to co se jí líbí, co sleduje. Využijte dobu, kdy dcera bude pro kontakt otevřená a nejlépe sama s něčím přijde, nebo navoďte příjemnou atmosféru při nějaké vaší oblíbené společné činnosti, doprovoďte ji třeba na kroužek koní, hledejte společná témata, činnosti. Pokud dcera přijde sama, tak v této chvíli odložte vše co děláte a udělejte si na ni čas. Mluvte s ní otevřeně, říkejte, jak byste vy reagovala, nebo co by se vám líbilo, vyhněte se poučování, komandování, usměrňování. Podobné vaše projevy by dceru zase zahnaly, stáhla by se do sebe a příště už by třeba nepřišla. Mluvte s dcerou otevřeně, úměrně jejímu věku. Můžete s ní citlivě probrat také problém její postavy, jak se na to dívá, jestli by to chtěla nějak řešit. Tím, že jí připomínáte, že by neměla jíst sladkosti, jí podsouváte, že její postava není ideální a navíc ji opět zaháníte do negace. Bude sladkosti jíst vám natruc, neporozumí tomu, že by případnou redukci váhy měla dělat sama pro sebe. V otázkách vyšší hmotnosti postupujte obezřetně a citlivě, takto mladé dívky jsou náchylné ke vzniku poruch příjmu potravy nebo jiných psychických potíží. Můžete její nadváhu zkonzultovat také s její ošetřující lékařkou, nejlépe bez dcery společně probrat možný postup na redukci váhy a paní doktorka jí to pak může doporučit. Doporučení od autority lékaře přijme dcera úplně jinak, než vaše připomínky ke sladkostem.
Ohledně plnění povinností si také můžete sednout společně, probrat povinnosti, které je potřeba vykonávat, se kterými byste potřebovala pomoct a nechat dceru vybrat, kterou z nich bude vykonávat. Opět je potřeba jí projevit důvěru a přenechat zodpovědnost za plnění povinností jí. Uvidíte, že její přístup k plnění něčeho, co si sama vybrala a je jen na ní,  bude jiný, než když jí něco opakovaně přikazujete. Úklid pokoje puberťáka je však kapitola sama pro sebe a je téměř nedosažitelný. Tady bych se spokojila s tím, že vaše dcera má nyní vyšší potřebu soukromí, její pokoj je její království, které jako matka budete respektovat a budete jí do něj vstupovat co nejméně, nebo na její pozvání, např. po zaklepání. Pokud vstoupíte, vyvarujte se spustit, co by si všechno měla uklidit a normálně se s ní bavte. Při jiné vaší společné intimnější chvíli jí můžete říct, že vás nepořádek v jejím pokoji trápí a zkuste si společně najít pravidla, co je plně v její kompetenci a co byste určitě chtěla, aby bylo v pořádku (např. špinavé prádlo, zbytky jídla apod.). Můžete si také společně stanovit případné sankce za neplnění dohody. Sankce a tresty ve formě odebírání věcí či zakazování činností, navíc zřejmě zadávané nedůsledně, se míjí účinkem. Pokud chcete dceru potrestat, pak by jí měl být trest srozumitelný (např. předem stanovená sankce za nesplnění dohody), měla by ho vnímat jako spravedlivý. Trest by měl být časově jasně ohraničený. Pokud není konec trestu jasný, pak omezení ztrácí efekt. Jedna holčička v mé terapii mi řekla, že její maminka jí za trest nedovoluje pouštět si v pokojíčku hudbu. Tento trest dostávala tato holčička tak často, až si zvykla, že hudba jí v pokojíčku prostě nehraje a přestalo jí to vadit. To je jasný příklad toho, jak trest ztrácí význam, pokud není vysvětlený a časově omezený. Jiným příkladem nejistoty, do které je uvržen člověk, který nezná konec ani vývoj sankce jsou třeba současná omezení vlády z důvodu epidemie coronaviru, její zhoubné dopady na psychiku lidí jsou patrné snad všude.
Nezapomeňte dceru oceňovat za to, že je taková jaká je, že je to hodná a srdečná dívka, tak jak jste to napsala mně. Dospívající, i když kolem sebe kope, potřebuje podporu a ocenění více než kdy jindy. Vždyť toto období přináší s sebou mnoho pochybností o sobě samém a jestli vaše dcera ještě bojuje s nadváhou, pak to má o to těžší. Toto období určitě není lehké ani pro rodiče, musí změnit svoje dosavadní výchovné postupy, které u dospívajícího dítěte najednou přestávají platit. Věřím, že to určitě s vaším zodpovědným přístupem dokážete a vybudujete si s dcerou pěkný vztah, který vám přetrvá do její dospělosti. Jen se nebojte trošku jak se říká "povolit otěže" a přenechat zodpovědnost na dceři. Projevujte jí úctu i tím, že případné příkazy jí budete říkat jen jednou a ne desetkrát.  Vaše dcera nemá vadu sluchu a váš příkaz zcela jistě slyší. Pokud nebude reagovat, pak můžete zkusit následující postup. Nechte jí pocítit důsledky jejího neuposlechnutí. Až bude chtít ona někam odvézt, nebo nějakou jinou činnost od vás a to bude chtít velmi brzy, pak vy také nebudete její přání slyšet. Nemusíte ani říkat, proč neslyšíte, dcera je určitě inteligentní dívka a dojde jí to časem samo. Samozřejmě se nejdříve může zlobit a nebude to chápat, však vy se také zlobíte, když jakoby neslyší, co po ní chcete. Vy zůstaňte klidná a odejděte třeba do jiné místnosti, pokud bude dcera naléhat, tak řekněte, ne ke kamarádce, do kroužku apod. se dnes nepůjde. Jestliže vytrváte, pak už se příště podobná situace opakovat nebude, pokud ano, pak tento postup zopakujte, vytrvejte. Nezapomeňte jste to vy, koho dítě potřebuje téměř na všechno, vy určujete pravidla a zasluhujete, aby si vás dítě vážilo.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, co se týká školní zralosti předškolního dítěte, tak se jedná o celý komplex připravenosti zahrnující připravenost emoční, sociální, kognitivní, zralost funkcí zrakového a sluchového vnímání, předpočetní představy, všeobecné znalosti dítěte, základní plošně prostorovou orientaci a další faktory. Důležitá je také připravenost a zralost fyzická (tělesná). Pro svou dceru můžete udělat to, že ji dle doporučení paní učitelky ze školky objednáte do Pedagogicko psychologické poradny k vyšetření školní zralosti a budete postupovat podle doporučení odborníka. Psycholog v PPP zhodnotí všechny aspekty její připravenosti zvládat nároky školní docházky. Důležité jsou určitě informace o chování dítěte ve školce, kde mají paní učitelky možnosti vidět chování dítěte ve skupině vrstevníků. Rozumová zralost či kapacita (inteligence) dítěte není pro zahájení školní docházky rozhodujícím faktorem. Dítě, které je zaškoleno jako nezralé, nemá možnost svou inteligenci plně rozvinout a projevit. I když se snaží, tak často selhává ve srovnání se zralými vrstevníky. Tento neúspěch se negativně promítá do jeho sebedůvěry a vývoje vztahu a motivace ke vzdělávání. Vzhledem k tomu, že dcera je narozena v srpnu, kdy bývá zralost dětí často hraniční, či nedostatečná a čeká ji ještě ona odložená operace (nemám informace čeho se týká), která si jistě vyžádá rekonvalescenci a absenci ve vzdělávání, pak je nástup školní docházky ke zvážení. A to odhlížím od popisovaných emočních potíží se zvládnutím docházky do školky, nočních děsů atd. Doporučuji vám proto dát na doporučení odborníka v poradně a pokud bude doporučen odklad školní docházky, pak jej realizovat. Dceru dále rozvíjet v oblastech jejího zájmu a nechat ji dozrát. Je pak možné, že nebudete muset dělat vůbec nic, abyste podpořila rozvoj jejího sebevědomí. Ohledně rozvoje a podpory dítěte dostanete rady v Pedagogicko psychologické poradně a také vám zde zodpoví případné dotazy. Vhodné je konzultovat i problematiku nočních děsů a případně zvážit návštěvu dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, popisovaný zvyk vaší dcery patří do skupiny zvyků dětí jako například cucání palce či dudlíku. Správně jste vypozorovala, že slouží dítěti k uklidnění, uvolnění při nervozitě, nebo jen k relaxaci, často jim také pomáhá ke zklidnění před usnutím, nebo právě u pohádky či jiné klidové činnosti. Oproti cucání palce nebo dudlíku, kdy se dá mluvit o zlozvyku, se zvyk vaší dcerky jeví být naprosto neškodný a společensky přijatelný (nemá dopad na její zdravý vývoj či zdravotní stav ani nevzbuzuje ve druhých odpor či nechuť). Proto bych tento zvyk považovala za zcela nevinný, dokonce i prospěšný, protože pomůže dceři vhodným způsobem uvolnit nahromaděné napětí. Vždyť kolik dospělých dělá různé neuvědomované pohyby, mne si ušní lalůček, hraje si s řetízkem, náušnicemi, pohrává si s vlasy a je to zcela normální a přirozené, pomáhá jim to také k uvolnění napětí, k relaxaci, při nervozitě apod. Tento neškodný zvyk u dítěte není třeba řešit, pokud nikoho neohrožuje. Naopak, pokud na její chování začnete upozorňovat, pak dceru můžete znejistit, způsobit jí psychický problém. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly, můžete vyhledat konzultaci u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, co nejdříve se obraťte na orgán sociálně právní ochrany dítěte - OSPOD na sociální pracovnici či kurátorku, která vám pravděpodobně byla přidělena. Měla by vám poradit a předat kontakty na jakou organizaci se obrátit, kde by vám mohli pomoci vaši situaci řešit. Můžete kontaktovat také krizovou linku pomoci matkám s dětmi, nebo jakoukoliv krizovou linku, kde vám také pomohou, poradí a předají kontakty na některou z organizací, které se pomocí matkám s dětmi zabývají. Odebrat pečující a fungující matce miminko není zase tak jednoduché, nebojte se. To že byl soud odročen nic neznamená. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho dotazu se mi jeví, že místo potíží s vývojem řeči máte obavy, zda se ve vývoji syna nevyskytují nějaké zvláštnosti. Ohledně vývoje řeči píšete, že syn vyrůstá od narození v Německu. Předpokládám, že doma na něj mluvíte česky a žije tedy v dvojjazyčném prostředí. Vývoj řeči dětí, které se prakticky od narození setkávají s více jazyky mívá svoje specifika. Některé děti sice začnou mluvit brzy a plynně oběma jazyky, ale hodně dětí mívá vývoj řeči pozvolnější. Neznamená to žádné opoždění ve vývoji, ale jen potřebují více času, než oba či více jazyků vstřebají a začnou se v nich aktivně vyjadřovat. Některé tyto děti dlouho nemluví vůbec ani jedním z jazyků, se kterým se setkávají. Přesto to nemusí znamenat žádný problém v jejich vývoji a vše jak říkáte doženou. Pokračujte v logopedické péči a postupujte podle doporučení logopeda. Dále doma rozvíjejte a podporujte znalosti a schopnosti syna a jeho slovní zásobu a výsledek se brzy dostaví. Ohledně chování chlapce mám příliš málo informací. Vyrozuměla jsem, že pozorujete určitá specifika v chování chlapce doma a upozorňují na ně také ve školce. Zřejmě se obáváte výskytu nějaké symptomatologie z okruhu poruch autistického spektra. Doporučila bych vám se nejdříve poradit s ošetřujícím pediatrem, který zná syna od narození a má srovnání s jinými dětmi. Existuje také screeningové vyšetření těchto potíží. Na doporučení pediatra, školky či při zhoršování potíží by bylo ke zvážení odborné vyšetření dětským psychiatrem, který provede podrobnou diagnostiku a potvrdí nebo vyloučí možný výskyt poruchy autistického spektra. Včasné zjištění a potvrzení diagnózy je potřebné pro další vhodnou stimulaci dítěte, aby se předešlo neurotizaci dítěte, výskytu úzkostí či jiných nasedajících potíží. Samozřejmě stimulace dítěte, trpělivost a láskyplné prostředí jsou důležité, podporujte také širší sociální kontakt, kontakt s prarodiči, jak jen to vzhledem k epidemiologické situaci bude možné. Na syna se nezlobte za případná specifika v chování, pokud na něj mluvíte, pak si zajistěte jeho pozornost. Snažte se proniknout do jeho světa, projevte zájem o jeho hru a činnost, nalaďte se na něj. Tak máte šanci dozvědět se něco z jeho života ve školce či jinde. Na přímé dotazy děti většinou neodpovídají, nebo jen jednoslovně ve smyslu "dobrý", "nic"...
Spolupracujte také s učitelkami a vychovatelkami ve školce, s logopedkou, která s chlapcem pracuje, případné potíže s nimi konzultujte a výchovně postupujte v souladu s nimi. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, většina vámi popisovaných projevů je adekvátní věku vašeho dítěte. To že je dcera neklidné a uplakané dítě může být projevem její osobnosti, nebo pouze nezralostí nervového systému. Píšete, že jste se s manželem stali nervózními rodiči, což určitě klidnému výchovnému prostředí doma nenahrává. Také to může hovořit o možné dědičné dispozici dcery k nervóznímu reagování ze strany vás rodičů. Nemám dostatek informací o tom, jak probíhal prenatální vývoj vaší dcery , těhotenství a porod, zda se tam nevyskytly nějaké rizikové faktory například pro  možný výskyt ADHD syndromu. Dráždivost a plačtivost dětí od útlého věku může s těmito projevy souviset. Zároveň však také vůbec nemusí a spolehlivě tento syndrom může potvrdit či vyloučit dětský psychiatr až kolem věku šesti let dítěte. To že chce dcerka dělat vše sama a že se vám zdá, že u ničeho nevydrží a nic moc ji déle nebaví jsou projevy přiměřené jejímu věku a vývoji. Její nervový systém teprve vyzrává, zraje také schopnost soustředění. Chování k jiným dětem se dcerka teprve učí a ve svém věku není ještě schopna vcítění se a ani kooperativní hry. Děti v tomto věku si hrají paralelně - vedle sebe, ale každé samo. Společnost druhých dětí však pro děti je přitažlivá, o vzájemné kontakty se pokoušejí, i když někdy nevhodným způsobem např. bacáním, jako vaše dcerka. Zatím svůj zájem jinak projevit pravděpodobně nedovede (neví jak navázat vhodný kontakt) a navíc se jí zřejmě líbí rozruch, jaký svým chováním vzbuzuje, pozornost, která je jí pak věnována, i když negativní. O agresivitě dětí např. na dětském hřišti či jinde jsem již vícekrát ve svých odpovědích psala. Fyzický trest u dvouletého dítěte není efektivní, dítě nerozumí proč dostalo na zadek, nevnímá to jako trest, naopak mu to může připadat spíše zábavné, něco jako hra. Hrozí také, že se z fyzického trestu naučí, že se tímto způsobem řeší problémové situace a bude je tak potom řešit také. Je proto třeba hledat jiné efektivnější postupy. U malého dítěte stačí jej odnést z hřiště a za svým rozhodnutím si stát. Uvidíte, že to nebudete muset udělat mnohokrát, protože i velmi malé dítě souvislosti rychle pochopí. Pokud byste si nebyli vhodnými výchovnými postupy jisti a potíže s dcerkou přetrvávaly, pak bych vám doporučila konzultaci u dětského klinického psychologa a dále postupovat podle jeho doporučení. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, u takto malého miminka řešte situaci s ošetřujícím pediatrem. U vašeho chlapečka se může jednat o potíže s tolerancí podávaného mléka a je možné, že v této oblasti budou potřeba úpravy. Zvracení po jídle ve spaní by těmto potížím nasvědčovalo a je potřeba jej řešit. Ne vždy si miminko po kojení odříhne, není to však primární důvod ke zvracení. Situaci řešte co nejdříve, zvracení ve spánku je rizikové z hlediska zdraví dítěte (může hrozit vdechnutí zvratků). Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, problém se zácpou se může objevit v souvislosti se stresem například při změně režimu při navykání na nočník, při nástupu do kolektivu apod. Stačí, aby jednou vyměšování trošku bolelo, nebo došlo při stolici k poškození konečníku a problém je na světě. Dítě se bojí jít na stolici, že vyměšování ho bude bolet. Při tomto problému bych začala návštěvou dětského lékaře - pediatra a ptala se na rady a doporučení tam. Lékař se s takovými dětmi setkává často a určitě vám bude umět poradit, jak postupovat, jaká zavést režimová opatření a co případně použít, aby se vyprázdění podařilo. Konzultovala bych s lékařem i podávání Lactulosy. Samozřejmě více než vysvětlování a přesvědčování u dvouletého dítěte pomáhá dostatek pohybu, dostatek tekutin, strava obsahující vlákninu, ovoce (švestky, hrušky, meruňky), zeleniny. Pomoci může také teplá koupel, masáž či nahřátí bříška. Pokud nepomáhá, tak lze po konzultaci s lékařem podávat Lactulosu, glycerinové čípky apod. Při zavedení nějakého postupu musíte vyčkat na jeho účinky a vytrvat v nastaveném režimu. Na problém neupozorňujte, nemluvte o něm před dcerou, ale poskytněte jí podporu a porozumění. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně výchovy dítěte včetně používání fyzických trestů dnes panuje velmi mnoho rozporuplných názorů. Obecně fyzické tresty nelze schvalovat, jsou většinou projevem selhání rodičovské autority. Avšak v některých případech může být menší plácnutí nejlepším signálem, kam až dítě nemůže zajít. Může jít i o situace život dítěte ohrožující (vběhnutí do silnice, hra s elektrickými kabely apod.). Platí také pravidlo, že menší plácnutí zanechá na dítěti menší stopy a méně ho poznamená, než například propracované psychické týrání (kdy tělesné tresty nejsou použity), např. nemluvení s dítětem, ignorování dítěte, nadávky, vyhrožování, strašení apod. Doporučila bych vám k přečtení knihu pan psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, která se mi dostala nedávno do rukou. Pan psycholog prakticky radí, jak řešit jednotlivé výchovné situace a vyjadřuje zde i svůj názor na používání fyzických trestů, se kterým se v podstatě ztotožňuji. Možná se také dozvíte, jak účinně vychovávat dítě i bez zvedání hlasu. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, zvykat dítě na pouštění televize u jídla není zrovna optimální. Preferovala bych klidné prostředí, nabízet jídlo u stolečku, pokud dítě odmítne, tak jej nenutit. A to ať mu rostou zuby nebo ne. Zdravé dítě opravdu hlady neumře a pokud jeho vývoj probíhá normálně, tak se není čeho obávat. I když by došlo k menšímu poklesu tělesné hmotnosti (konzultujte případně s pediatrem). Jídlo se jinak snadno může stát prostředkem manipulace s rodiči a s okolím, může se vyvinout nechutenství, či jiné potíže s příjmem potravy (televizi přeci jen nemáte k dispozici vždycky, nemají ji ve školce, atd.), což dítěti ve výsledku škodí. Samozřejmě televize u jídla je lákavá a dítě se jí bude dožadovat, počítejte s tím, že odvykání tomuto zlozvyku pro vás i dítě bude náročné. Nabízejte pestrou a vyváženou stravu, ale neznepokojujte se s tím, že některá jídla dítě odmítá. Chutě dítěte se vyvíjejí a co odmítá nyní, tak může mít později rádo. V knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, kterou jsem nedávno četla, jsou popsány praktické rady, jak se zachovat v různých situacích a je zde věnován prostor také stolování včetně praktických návodů, jak postupovat. Doporučuji tedy pro inspiraci. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, syn může prožívat silnější období vzdoru, o kterém se dá najít mnoho informací například i na portálu Babyonline, takže bych zde více nerozebírala. Podle vámi popisovaných silných projevů chování a afektivní lablity vašeho syna se však také může skutečně jednat o projev nějaké poruchy typu ADHD, poruchy autistického spektra apod. Vzhledem k nízkému věku vašeho syna však diagnostika potíží bude velmi obtížná, ne-li nemožná. Poraďte se prosím s vaší praktickou dětskou lékařkou, která vás může odeslat na nějaké odborné lékařské např. psychiatrické vyšetření. Ke zvážení je také provést podrobnější vyšetření chlapce, zda za jeho chováním nejsou nějaké zdravotní příčiny (např. alergie, chybějící vitamíny apod.). Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o problematice období vzdoru včetně toho, jak k dítěti přistupovat bylo již napsáno mnohou literatury. Také na webu Babyonline je o období vzdoru dlouhý text, jsou tam rady, jak k dítěti přistupovat, aniž bychom lámali jeho osobnost a vůli. Doporučila bych vám si informace pročíst, případně zakoupit literaturu věnující se výchově dětí a v jejich různých vývojových obdobích. K vašemu dotazu mohu jen dodat, že často čím větší je dítě osobnost, tím dříve se objevuje a silnější bývá období vzdoru. Že se jedná o vývojový krok dopředu, i když to může být nepříjemné, kdyby toto období nepřišlo, tak by to znamenalo, že je něco ve vývoji špatně. Záchvaty vzteku jsou projevem nezralosti nervové soustavy dítěte, které neumí ovládnout, nebo jiným přijatelným způsobem dát najevo své negativní pocity. Dítě za ně nemůže, nedělá je schválně! Toto období odezní, je potřeba jej jen přečkat, zůstanou však osobnostní vlastnosti dítěte, se kterými je potřeba naučit se pracovat. Pláči a křiku se pravděpodobně v této době úplně  vyhnout nedá, protože dítě nemá své emoce pod kontrolou. Snažit se zvládat situace v klidu se můžete zkusit naučit vy jako rodič, ale dítě se do afektu čas od času prostě dostane. Platí úměra, že čím více zákazů a omezení bude, tím se bude vztekat častěji. Zároveň však dítě potřebuje nastavit hranice a záchvatem vzteku by nemělo dosáhnout požadované věci. Obecně je lepší se zaměřit na situace, kdy si dítě o něco zvládne říct vhodným způsobem, podporovat verbální komunikaci, domluvu, vysvětlení. Ve školce určitě není vaše dcera jediným dítětem v období vzdoru a měli by si s ní umět poradit. Ve věku dvou let je dcera na školku ještě poměrně malá a její nezralá nervová soustava tak může přetížena, proto se afektivní záchvaty mohou zhoršovat. K zařazení dítěte do školky je třeba přistupovat individuálně, to co zvládne jedno dítě v určitém věku jiné dítě zvládnout nemusí, je to jako ve vývoji dětí, který je individuální.V přístupu k dítěti v době záchvatu obecně platí, že pokud už afektivní záchvat vznikne, pak se musí nechat odeznít. Žádné pokusy o uklidnění, tresty, vysvětlování nebudou účinné, jen projevy zhorší. Samozřejmě pomáhá předejít vzniku konfliktní situace, která se však často předvídat nedá. Je proto potřeba vyčkat až záchvat odezní, válení po zemi, křik, kopání apod. není nic neobvyklého. Reakcí okolí si nevšímejte, i když takový výstup na veřejnosti není nic příjemného. Poté co záchvat přejde do pláče je dítě již na dobré cestě k uklidnění a je potřeba ho nechat vyplakat. Teprve poté, co se uklidní můžete přejít k vysvětlování, domluvám apod. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

rozumím vašemu dobrému úmyslu rozšířit synkovi obzory a poskytnout mu prostřednictvím návštěvy školky nové podněty, hry s vrstevníky apod. Podle všeho to vypadá, že těch novinek a změn se najednou u synka, kterého popisujete jako citlivé dítě, sešlo více, než může tak rychle zvládnout. Nejspíš se v něm mísí obavy ze ztráty svého postavení jedináčka, zažil několika denní odloučení od vás, pro něj toho nejdůležitějšího člověka, k tomu každodenní odloučení při pobytech ve školce, kde se musí adaptovat na nové prostředí, pravidla...Určité změny v chování jste u syna již registrovali v těhotenství, kdy sice ještě přesně nevěděl, co ho čeká, ale blížící se změny vycítil a přiměřeně svému věku na ně reagoval.

Nyní cítíte z jeho strany odmítání, vůči babičce asi nejsilnější, k tatínkovi se pak přiklání naopak více.

Zkuste prosím pročíst v poradně moje odpovědi na podobné téma (Pláče při odchodu do školky), především závěr odpovědi. Osobně se přikláním k tomu, nechat syna ještě rok doma. Získá větší jistotu v tom, že jste ho neopustila, že je pořád pro vás stejně důležitý, může podle svých schopností pomáhat s bráškou, získáte víc času na to, abyste se všichni spolu sehráli. Až se situace zklidní, věřím, že se upraví i chování k babičce (předpokládám, že mu dáváte jasně najevo, že nesmí nikoho bít a pokud se objeví nevhodné chování vůči babičce, zastavíte ho, případně nasměřujete jeho negativní emoce jinam - bouchnout si do polštáře např. Důležité je emoci dítěti neupírat - tzn. podpořit ho v tom, že např. vidíte, že je rozzlobený, ale zároveň je nutné jeho projevy zkusit nějak korigovat). To, že děti určitá období více tíhnou k jednomu z rodičů je běžné, i když třeba pro toho druhého rodiče, co je zrovna "méně v kurzu", to bývá těžké. Zkuste to tedy brát spíše jako velkou výhodu, že má syn s tatínkem pěkný vztah, nemusíte mít strach o to, že vás má syn snad proto méně rád. Naopak - pro něj jste pořád jediná máma, ta nejlepší. 

Někdy je dobré nechat věci plynout...a poslouchat svůj mateřský instinkt. 

Přeji vám hodně radosti s dětmi.

Dobrý den, doporučila bych vám se synem konzultaci u dětského klinického psychologa. Syn má zřejmě potíže se zvládáním pro něj zátěžových situací. Nemám o jeho chování a dosavadním vývoji dostatek informací, ale ve věku osmi let by se již takto výrazné afektivní záchvaty objevovat nemusely. V době záchvatu se syna nesnažte nijak "pacifikovat", můžete mu ale vymezit místo, kde se může vztekat (jeho pokoj, nebo nějaké klidné místo, kde je méně podnětů). Určitě mu nevyhožujte, to vše jeho stav ještě zhoršuje. Teprve až dojde ke zklidnění, pak můžete se synem mluvit a celou situaci s ním rozebrat, ptát se i na jeho názor, co by pořeboval případně jinak a také mu sdělte, co jeho chování dělá s vámi, že vás to mrzí a chtěla byste mu nějak pomoci. Případné zákazy či jiné tresty za nedodržení úmluvy apod. by měly být časově ohraničené, aby syn přesně věděl, jak dlouho tablet nebo něco jiného neuvidí, když nedodrží slib. Časové neohraničení mu způsobuje úzkost a nejistotu, neví s čím může počítat a to ještě prohlubuje jeho výlev. Můžete se o případných sankcích za porušení dohody se synem v klidné chvíli pobavit a stanovit je společně. Je pak důležité jejich dodržování. Výhodnější než tresty a sankce je pozitivní motivace. Syn za dodržení společné domluvy, odevzdání tabletu včas apod. může získat např. minuty navíc na tabletu další den (nebo jinou stanovenou odměnu). Pokud syn úmluvu poruší, pak se mu nic neodebírá, ale odměnu (minuty navíc) nezíská. Dále bych vám doporučila posílit roli otce ve vaší rodině, píšete, že funguje jen o víkendech a syn za ním moc nechce. Může to být způsobeno tím, že jej vlastně moc nezná, protože je převážnou většinu času s vámi. Otec je však pro chlapce velmi důležitým vzorem a také váš partner o mnoho přichází, pokud nemá se synem vybudovaný vztah. Čas rychle utíká a možnost navázat vztah s dítětem se už nemusí naskytnout. O víkendech je proto dobré, abyste zpočátku všichni společně, ale postupně pak pouze mužská část vaší rodiny něco spolu podnikali. Partner ať syna vezme na nějaké jeho oblíbené místo, hřiště, umožní mu nějakou jeho oblíbenou zábavu. Nemusí to být nic finančně náročného nebo extrémního, jde o to, aby čas trávili společně, měli společné zážitky a vzájemně se poznávali a užili si něco příjemného. Tatínkovi buďte průvodcem, naveďte ho, co syn rád dělá, co mu udělá radost, jistě syna dobře znáte. Vhledem k tomu, že to má být příjemný společně strávený čas, tak je potřeba navodit příjemnou atmosféru, syna byste určitě neměli do činnosti nutit. Pokud by syn nechtěl, pak běžte všichni společně. Uvidíte postupně, že i v týdnu se nějaký čas na pobyt nebo alespoň povídání se synem najde. Přeji at se synovi daří zvládat lépe své negativní emoce. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, Váš dotaz byl zodpovězen již v sprnu, přikládám odpověď paní psycholožky: https://www.babyonline.cz/poradna/moceni-naschval/4151

Dobrý den, řekla bych, že reakce vaší dcery je zcela adekvátní prožité zátěžové situaci a krátké době od zážitku. Vždyť dceři skutečně mohlo jít s takovým počtem žihadel a tudíž včelího jedu o život. Dceři poskytněte čas a udělejte vše pro pocit jejího bezpečí. Pokud bude chtít být u vás, pak ať je u vás, držte ji jak jen to bude potřebovat. Postupně se její prudká reakce začne zmírňovat. Můžete jí pomoci tím, že si o hmyzu budete vyprávět, můžete i formou pohádek, obrázkových knížek, figurek hmyzu, předáte jí informace a naučíte ji rozlišovat, který hmyz je potenciálně nebezpečný a který ji neublíží. Přesto bude ještě asi dlouho trvat, než se obnoví její narušená důvěra. I přes tento přístup, je možné, že si strach z bzučícího hmyzu ponese do dalšího života. Přibližně od tří let věku se totiž formují první vzpomínky a tento silný nepříjemný zážitek uložení vzpomínky pravděpodobně umocní. Určitá obava z bodavého hmyzu je do života na místě  a patří k pudu sebezáchovy. Důležité je pomoci dceři zpracovat situaci tak, aby se nerozvinuly nějaké psychické potíže ve smyslu fobií, úzkostí apod. Pokud by tedy panická úzkost ze všeho létajícího přetrvávala  po neúměrně dlouhou dobu (mluvíme o době řádově měsíců), nebo byste měla další pochybnosti, nebo u dcery pozorovala změny v chování, vývojový regres, pomočování, neklid, náhlou nechuť k jídlu, okusování nehtů či jiné obdobné projevy, pak doporučuji kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa, který by dceři pomohl traumatický zážitek zpracovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, cákání ve vodě je oblíbenou kratochvílí dětí snad každého věku. Vždyť které dítě rádo necáká v kalužích v gumákách, necáká se v bazénku, oblíbenou radostí lezoucích dětí v naší rodině bylo cákat se v misce s vodou pro psy. Synovi zábavu nezakazujte, jenom ji usměrněte žádoucím způsobem. Teď v letních teplých měsících naopak můžete napustit vaničku, lavórek, bazének a nechat ho vycákat po libosti. Zároveň mu tak vysvětlete, kde se může cákat a kde ne, tj, že voda na pití se necáká. Můžete tomu předejít koupením speciálního hrnečku, nebo lahvičky na pití, které se nedají jen tak snadno vylít. Ohledně chození na nočník se už u některých dětí tohoto věku může začít dařit vysazování na nočník. Více se to však daří spíše se stolicí, pokud ji má syn pravidelnou a vypozorujete potřebu z jeho chování, tak jej můžete vysadit. Nevadí, že ještě sám nechodí, pokud stabilně sedí. Pokud se týká močení, tak dítě v tomto věku močí ještě hodně často, takže tam se to daří méně. Potřebu si však syn skutečně již občas uvědomovat může a tak je schopen ji i volně ovlivnit. Pro jeho účely cákání ve vodě je mu jedno o jakou se jedná tekutinu :-), nemá zábrany jako my dospělí. Je opět na místě mu ukázat a vysvětlit se kterou vodičkou si hrát může a se kterou ne. Nečekejte však okamžitý úspěch po jednom vysvětlení, budete muset být trpělivá, chuť zkoušet a zkoumat svět je silnější. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u dítěte v 15 měsících pokračuje bouřlivý celkový pohybový i mentální vývoj. Jeho potřebou je zdokonalovat své motorické dovednosti a objevovat svět, potřebuje a vyžaduje stále nové podněty. Potřebuje také hodně pozornosti ze strany dospělých, samostatně u hry dlouho nevydrží, potřebuje změnu. Proto se snadno může stát, že mu známý svět doma nestačí a chce podnikat výpravy ven, což vám dává najevo boucháním do dveří a dožadováním se procházky. Pocit nudy jako takový si neuvědomuje, ale jeho chování vychází z jeho potřeb. Poskytněte mu tedy co nejvíce potřebných podnětů, choďte s ním na vycházky, objevujte s ním svět, povídejte si s ním a hrajte si s ním. Odmění se vám svou spokojeností a pokroky ve vývoji a v řeči. Na internetu je možné najít přímo tipy na možné hry s takto starými dětmi, které můžete se synem k vzájemné radosti obou vyzkoušet. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete trampoty s usínáním i spaním vaší, už (nebo možná spíš - teprve) 9měsíční holčičky. 

Dobrý spánek u dětí, to je něco, zač by rodiče nespavců platili zlatem, zatímco rodiče těch vzácně spavých a neuplakaných dětí, si tohoto bohatství dostatečně nepovažují. 

Rodiče děti nespavých se pak snaží udělat prakticky cokoliv, aby dítě usnulo a - spalo. Hrnou se na ně příručky, které tvrdí, že každé dítě může dobře spát, dočítají se na diskuzích o rozličných metodách uspávání, k tomu jim radí příbuzní a - co hůř, někdy radí i rodiče spavých dětí. Výsledkem je obvykle ještě větší chaos v hlavě nevyspalého rodiče, případně i jejich dítěte, které netuší, že spí celou dobu špatně, protože jemu samotnému to tak rozhodně nepřišlo.

Ve vašem případě to vnímám tak, že se bojíte především o bezpečnost dcerky a zároveň byste uvítala méně časté budíčky na kojení, než má dcerka doteď nastaveny. 

Co se týká spaní ve velké posteli - není možnost zajistit bezpečnost jinak? Přistavit postýlku vedle postele, případně vytvořit bariéru z něčeho jiného? Dát vedle postele peřinu, aby případně dcerka spadla do peřiny?

Jaký jiný rituál kromě kojení máte? Zpíváte, hladíte dcerku, případně - používá dcerka dudlík? Co zkusit spojit kojení vždy s konkrétní, pro dcerku příjemnou činností a postupně zkusit třeba jedno kojení vysadit? Samotné uspávání kojením je pro dítě samozřejmě velmi příjemné, není na něm nic špatného, pro dítě je pak ale mnohdy nemilé, když procitnou a nemají v pusince to, s čím tak spokojeně usínali. Když se tedy podaří, že dítě usne až po nakojení, třeba ve vaší posteli a s vámi za ruku nebo ho budete hladit, zpívat, může být pak pro něj méně nepříjemné vzbuzení bez prsa. Blízkost při kojení je pro děti ale natolik příjemná a potřebná, že "odnaučování" častějšího pití je pro takto malé dítě zatím spíš ke škodě a matku to stojí více sil, než samotné vstávání.

Vaše dcera je nejspíš hodně kontaktní a citlivá, proto bývá nerada "odložena" do postýlky i přes den. Některé děti mají zvýšenou potřebu kontaktu s maminkou, rády se nosí, tulí, protože je to zklidňuje. Zkuste se na to podívat i z tohoto hlediska a pouvažovat, zda by nešlo spaní vymyslet trošku jinak, aby dcera s vámi mohla zatím spát i dále. Rychlé ( dítěti se mohou zdát rychlé, rodiči třeba ne) změny, případně střídání různých přístupů mohou dítě spíš zneklidnit a spánek zhoršit, případně ho zlepšit pouze na krátkou dobu. Popřemýšlejte v klidu, co u vaší holčičky cítíte za potřeby vy, jako maminka. Jak vyhovuje usínání malé, kdy je nejspokojenější a kdy se nejlépe vyspíte. Podporu i ujištění, že jdete správným směrem, můžete najít na stránkách prosimspinkej.cz. 

Velmi doporučuji všem, kteří pochybují nejen o svých uspávačských schopnostech, ale i o sobě, coby dostatečně schopném rodiči.

Přeji hodně radosti z dcery a výhledově i dobrý spánek.

Dobrý  den, potíže vaší dcerky jsou závažného zdravotního charakteru a je možné, že potíže se zažíváním bude v nějaké formě řešit dlouhodobě. Obrňte se proto trpělivostí, snažte se k ní přistupovat co nejklidněji a nejvlídněji. Mějte na paměti, jak nepříjemné pocity musí hlavně ona zažívat. Musí jíst mléko, které jí evidentně velice nechutná a to se vám snaží dát najevo celým svým tělem a chováním včetně zvracení. Ne že by ve svém věku byla schopna tak mentálně složité a náročné myšlenkové operace či zákeřného jednání, jako si úmyslně vyvolat zvracení. Dokáže ale pochopit, že určité chování jí zajistí stoprocentní pozornost okolí a to potom opakovat. Potřeba pozornosti dospělých a zejména matky je pro dítě to nejdůležitější. Po stránce zdravotnické proto řešte situaci s odborníky, postupujte podle jejich doporučení. Pokud jste nebyla s přístupem v nemocnici nebo někde jinde spokojena, tak můžete zkusit odborníka změnit, hledat jinou poradnu, lékaře apod. Při krmení vaší dcerky se snažte postupovat co nejvíce uvolněně, snažte se zaměřit na pokusy, kdy jídlo přijala bez větších potíží a těm potom věnujte svou pozornost. Pokusy, které se nezdařily nezdůrazňujte, ani o nich před dcerou s někým dalším nemluvte, nevěnujte jim nepřiměřenou pozornost. Stavte se k jídlu jako k normální a zcela běžné součásti dne a života. Obecně podporujte svou pozorností to jednání a chování, které je požadované a ne to, které nechcete aby nastalo. Můžete také zkusit vyhledat odborníka jako dětského klinického psychologa, který by mohl pracovat zatím zejména s vámi, abyste dokázala zvládnout svou úzkost spojenou s krmením dcery a vytvořit jí to požadované bezpečné a přátelské prostředí. To, že zažíváte pocity úzkosti v souvislosti se stravou vaší dcery a s jejím zdravotním stavem a že se třeba i na ni zlobíte, když vaši snahu jak píšete snad sabotuje je naprosto legitimní. Ve vaší situaci by asi byla úzkostná a trochu hysterická snad každá matka. Jde o to, jak tyto svoje pocity úspěšně zvládnout a naučit se s nimi pracovat. Je potřeba vidět také vaše úspěchy, byť jsou za cenu velkého úsilí. Vždyť dcerka přes všechny vrozené zdravotní komplikace prospívá a jinak se zřejmě normálně vyvíjí. Podle možností je dobré, abyste se s někým v krmení dcerky prostřídala (nejlépe vždy, když dostanete pocit, že je to malý sabotér). Nejde o to, jestli toho s někým jiným sní více či méně, ale že vás to tolik psychicky nevyčerpá. Pokud bude dceru krmit někdo jiný, tak se vzdalte a odpočiňte si. I kdyby toho snědla méně, tak se při jednom krmení toho tolik nestane. Podle doporučení odborníků jí podávejte jen malé dávky a častěji, využívejte osvědčené metody, které pomáhají. V případě zdravotních komplikací tohoto charakteru zapomeňte na to, že u jídla si dítě nemá hrát a zabavujte a hrajte si, aby dcerka jedla. Jestliže je mléko ochotna přijmout lžičkou, tak podávejte lžičkou. Co funguje se nesnažte změnit. Přeji hodně úspěchů při péči o dcerku. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, noční pláč vašeho chlapce může souviset  s jeho vývojovým obdobím. Může se mu měnit potřeba spánku, v tomto věku děti často přecházejí ze dvou denních spánků jen na jeden a tento přechod může dočasně jejich spánkový mechanismus narušit. Syn může také prožívat úzkost související s vývojově podmíněným strachem z odloučení, který je typický pro děti v období 12 - 18 měsíce. Tento strach je vývojově podmíněný a neznamená tedy žádnou poruchu ve zdravém vývoji dítěte. Samozřejmě mu mohou růst i zoubky, což kvalitu spánku může snižovat. Malé dítě si nikdy své úzkosti nevymýšlí, nemá na to vývojové kapacity. Jen vám svým pláčem dává najevo, že se něco děje a že se necítí dobře. Na místě je proto hodně trpělivosti, chlapečka vždy utište, poskytněte mu podporu, ujištění, pochování. Ohledně spaní ve vaší posteli záleží na vás, jak budete chtít postupovat. Skutečně hrozí, že dítě si v tomto období na spaní s vámi zvykne a bude jej vyžadovat. Kontakt s rodiči mu navozuje pocit bezpečí. Pokud nechcete, aby s vámi syn spával, tak jej utište, pochovejte, uklidněte a pak byste ho měla vrátit zpátky do postýlky. Můžete u něj zůstat, hladit jej, konejšit a klidně a tiše na něj mluvit, dokud neusne. Další z krátkodobého pohledu rychlejší a účinnější možností je nechat jej spávat u vás v posteli a smířit se s nočním návštěvníkem. Některé děti se s postupujícím vývojem nemají problém vrátit do vlastní postýlky, některé si ale mohou spaní s rodiči vynucovat. Musíte zvážit a probrat s partnerem, co vám do budoucna více vyhovuje a podle toho chlapce zvykat. Samozřejmě pokud je dítě nemocné, nebo má nějakou jinou tělesnou nepohodu je na místě jej do postele rodičů vzít. Také neplatí, že když s vámi spal párkrát, tak už bude muset s vámi spát vždycky. Jste ale asi teď právě v době, kdy se tzv. "láme chleba" a záleží na vás, co si váš syn zafixuje. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog