Všechny dotazy

Dobrý den, chování vašeho synka může souviset s narozením mladšího sourozence a s potřebou získání pozornosti, případně nezpracované žárlivosti na mladší sestřičku. Přitom vztah dětí nemusí být narušen, jedná se o boj o pozornost a přízeň rodičů. Pozice prostředního sourozence je pro dítě poměrně obtížná, nejstarší bude vždy nedostižným vzorem a z pozice nejmladšího ho sesadil mladší sourozenec. Do života však toto postavení skýtá mnoho výhod, dítě se učí komunikovat a vyjednávat se staršími i mladšími. Zkuste synovi věnovat více prostoru, povídejte si s ním, zajímejte se o něj, snažte se zapojit do jeho hry, pokud to bude chtít. Dobře se osvědčuje oddělený čas trávený s dítětem, kdy si jeden z rodičů vyjde na nějakou akci nebo třeba jen procházku, nákup apod. pouze s jedním z dětí a věnuje se mu. Děti je samozřejmě potřeba střídat. Pokud by se chování syna ani po zavedení opatření nezměnilo, pak by bylo dobré rozebrat situaci a získat další doporučení pro práci s chlapcem u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, popisujete situace, které se týkají velmi malých dětí včetně vašeho syna. Mějte na paměti, že všechny tyto děti se teprve učí vhodnému chování a vzájemné komunikaci v souladu se stupněm jejich sociálního vývoje. Některé děti se podle typu své osobnosti a temperamentu projevují razantněji, agresivněji, jiné jsou naopak pasivnější, méně průbojné. To však neznamená, že z nich v budoucnu vyrostou agresívní nebo naopak ustrašení a neprůbojní jedinci. Jen prostě zkouší, jaké následky bude mít různé jejich chování. Děti ve věku do tří let si adekvátně svému vývoji hrají převážně souběžně. Neznamená to, že by spolu nekomunikovaly, nebo neměly o sebe navzájem zájem, ale při hře ještě většinou nedokážou konstruktivně spolupracovat, hrají si jakoby vedle sebe, každý na svém "písečku", jak se říká. Konstruktivní kooperativní hra se rozvíjí zhruba od tří let věku a děti se již vzájemně domlouvají a spolupracují. Jak jsem již psala, to že si děti hrají vedle sebe neznamená, že by o sebe neměly zájem a ten se právě může projevovat různým strkáním, politím a dalšími způsoby. Děti je volí, protože jinak zájem projevit zatím neumí. Většinou řeším spíše dotazy opačného charakteru, kdy se dítě projevuje právě agresivně. Pozice dítěte, které je zdrženlivější je z hlediska sociálních kontaktů spíše výhodnější, protože z jeho chování nevznikají konflikty. Zároveň je však potřeba chlapci vyjádřit podporu, aby se necítil utlačovaný a aby mu nikdo neubližoval. Platí stejné zásady jako u dětí agresívnějších, na děti dohlížet, při řešení sporů pomoci se domluvit, snažit se předejít vzniku konfliktní situace. Pokud se nějaká stane, pak chlapce utěšit, naučit ho se slovně bránit. Slova by měla být doprovázena také jasným odmítavým postojem, například ne s pohledem upřeným do očí narušitele. Můžete to s malým i natrénovat doma a třeba před zrcadlem. Oplácení stejnou mincí vede k podpoření agresívního chování jako nástroje řešení potíží a to do budoucna pro dítě není žádoucí. Je možné, že k některým půtkám i přes vaši obezřetnost stejně dojde, pro syna bude přínosné, když se naučí s drobnými potyčkami vyrovnávat. Je normální, že začne plakat, buďte na místě a utěšte ho, vysvětlete situaci, třeba se holčičkám se líbil a chtěly by s ním hrát a můžete děti na společnou hru např. s vodou navést. Pokud děti nechtějí, pak je nenuťte, ale důležité je přerušit nežádoucí chování. Ostatní děti nenapomínejte, neumí ještě své chování korigovat. Pokud by situace byla neúnosná, pak se můžete zkusit obrátit na rodiče dětí a řešit situaci s nimi. Přeji hodně společných her s vaším chlapcem. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete chování dcerky, která se nachází zrovna ve věku, kdy se u dětí začíná projevovat tzv. "období vzdoru". Jak z názvu vyplývá, vzdor se v tomto vývojovém období dítěte projevuje více či méně u všech dětí. Pro rodiče  může být období jedno z náročnějších, pro dítě je ovšem velmi důležité, aby si jím prošlo. V tomto období se začíná formovat osobnost dítěte, které si hledá rovnováhu mezi vyjadřováním sebe sama, svobodnou vůlí a sebeovládáním.

Rodiče potřebují nalézt rovnováhu mezi stanovením hranic a vyhověním potřebám a přáním dítěte. Výchova by tedy neměla být ani příliš liberální, ale ani příliš autoritativní, vhodné je k dítěti přistupovat s respektem, nicméně s vytyčenými hranicemi. Je tedy potřeba mít trpělivost, dávkovat příkazy a zákazy, nastavit jasná a jednoduchá pravidla, být důsledný: vysvětlovat potřebné věci stále dokola, chovat se k dítěti stejně (není vhodné často měnit pravidla - jednou dítěti něco povolím, podruhé mu za stejnou věc vynadám, potřetí zase dovolím ...), nechtít po dítěti příliš mnoho naráz nebo mít příliš náročné požadavky.

Pomoci může i častější bližší kontakt s dítětem a projevy (fyzický kontakt -mazlení, hraní si např. na podlaze v úrovni dítěte). Dále dítě vždy připravit na nadcházející činnosti, nabízet mu možnosti, aby mělo pocit, že se může samo rozhodnout a zároveň, abyste dospěli k cíli, ke kterému směřujete, např. ke klidnějšímu uložení do postele  (až se dodíváme na Večerníček, oblečeš si hned pyžamko nebo si nejdříve  vyčistíme zoubky? Zkusíš si je i vyčistit sama nebo ti mám pomoct? Jakou pohádku bys chtěla říct na dobrou noc? Přečteme si něco z knížky nebo ti mám povykládat svoji pohádku? Dneska to bude pohádka o holčičce/princezně/kočičce, která ... - můžete použít nějaké vyprávění, co se zrovna dcerce přihodilo, nabídnout nějaké řešení ukryté v příběhu).

Předvídatelnost a pravidelnost je v denním režimu  rovněž důležitá (např. večerní rituál před spaním má své jasné pořadí) a pomáhá se dítěti zklidnit a zorientovat v tom, co se od něj očekává a co může ono očekávat od rodičů. Dítě za  případné  vztekání netrestat, poskytnout podporu a povzbuzení, uznávat emoce (vím, že se ti to nelíbí a zlobíš se, ale musí to být takto - např. už musíš spát - ale nejprve se pomazlíme, řekneme si pohádku, přitulíš se k plyšáčkovi, bude rozsvícené malé světýlko ...). V záchvatu vzdoru dítě svůj hněv neovládá,  je tedy lepší se spíše snažit o fyzický kontakt, pohlazení, ujištění, že dítěti rozumíte, ale z požadavku neustupovat.

Pro rodiče je vhodné pracovat i se svým vztekem, případně s těmi emocemi, které v nás vztek dítěte vyvolává (bezmoc, pocit selhání?). Při záchvatech vzteku dítěte bývá pro nás někdy těžké zůstat sám v klidu a přesto je toto věc, která v dlouhodobějším horizontu  dítěti pomáhá regulovat jeho emoce a zároveň se učit zvládání vypjatých situací nápodobou rodiče. Je tedy dobré mít na paměti, že dítě nedělá výstupy nám naschvál, ale protože nezvládá samo sebe, má nízkou frustrační toleranci, hůře snáší psychické vypětí (někdy děti mohou reagovat pláčem na přetížení - moc zážitků, únava, atd. - jsou zkrátka přetažené), nedokáží odsouvat své okamžité potřeby a hlavně nemají ještě moc zkušeností a dovedností, jak určité situace řešit, jak přesně rodiči vysvětlit, co a jak  by chtěli.

Období vzdoru berte jako výzvu k tomu poznat nejen své dítě, ale i sebe. Vzdor sice není tím nejmilejším spolubydlícím, ale jestliže se jím nenecháme ovládat a nebudeme mu přikládat příliš velký význam,  půjde zase o dům dál. Pokud budete k dceři přistupovat s láskou a respektem a přitom ji dokážete nastavit určité mantinely a pravidla, nemusíte mít obavu, že by se u ní vybudoval blok.

Jinak zde na BOL bylo téma  vzteku zpracováno víckrát, např. zde:
https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/vztek-ditete

Co se komunikace s dítětem týče, zkuste knihu: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly.

Přeji hodně radosti s dcerkou.

Dobrý den, doporučila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám citlivým způsobem pomohl najít příčinu potíží. Podle vašeho popisu chování dcery se mi jeví, že opakované chození na toaletu před spánkem bude spíše jen zástupným problémem. Tedy pokud je dcerka zdravá a nemá například zánět močového měchýře, což můžete nechat zkontrolovat u paní doktorky vyšetřením moči. Příčinou požití po vyloučení zdravotních důvodů může být strach a úzkost dcery ze spaní a z usínání. Tento strach může být vývojově podmíněný a může mít více příčin. Ve věku vaší dcerky cca od pátého roku života mohou děti prožívat strach ze smrti. Je to normální vývojově podmíněný strach, který souvisí s počátkem uvědomění si konečnosti života a vlastní smrtelnosti. Koncept smrti jako takové si dítě plně začne uvědomovat až kolem 12 roku věku. Dítě ve věku 6 let se může bát, že když usne, tak už se neprobudí. Dalším důvodem může být fantazie dítěte, která je v tomto věku magická, dítě nedokáže spolehlivě rozlišit mezi skutečným a fantazijním světem. Různá strašidla a bubáky tedy může považovat za skutečné a bojí se jich. K plnému rozlišení reality a fantazie dochází u dítěte až kolem 10 let věku a u senzitivních děti často až později. Dítě se může také obávat časově dezorientace po probuzení. Asi každý zná pocit, kdy se probudíme a nevíme, jestli je ráno, odpoledne nebo večer. Je proto dobré, když má dítě nějaké signály, které mu pomohou se časově zorientovat. Třeba budíček, který ráno zazvoní, zatemnění, podle kterého je jasné, že je večer apod. Zkuste si s vaší dcerkou citlivě promluvit, zeptejte se, co by potřebovala, aby dobře usnula a nemusela tak často chodit večer na záchod. Poskytněte jí podporu, pomazlení, setrvejte s ní v pokoji dokud neusne, pokud to bude chtít. Nejedná se o žádnou ostudu, dcera prostě potřebuje překonat toto období. Čím citlivěji k ní budete přistupovat, tím snáze a dříve ho překoná a bude zase usínat v klidu jako dříve. Rozhodně se na ni za její strach nezlobte, buďte trpěliví. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog