Dobrý den,Tímto prosím o radu. Dcera, dva a půl roku, uviděla v televizi něco, co jí trochu polekalo. Jednalo se o nějaké mimozemšťany v Mužích v černém. Nic hrozného, jen vypadali prostě celkově divně. Dcera to okomentovala, že jsou divný, trochu poodešla od televize, protože se jí nelíbili a dál si hrála. Nějak jsem to ani nezaregistrovala.Je zvyklá spát sama už ve velké posteli ve svém pokoji. Po pohádce a zazpívání už přes rok prostě v pohodě usne. Občas máme nějaké probuzení - zakřičení a pláč, když má zlý sen, ale téměř vždy stačí pomazlit, přikrýt a spí dál. Obvykle ani neví, co jí probudilo a sny si nepamatuje.Nicméně v noci po shlédnutí mimozemšťanů se kolem půlnoci probudila s pláčem a už téměř celou noc neusnula. Odmítala spát, nechtěla být v posteli a v pokoji. Vždy, když jsem jí zase uložila, chvilku byla zticha a pak začal zase křik. Brala jsem to spíš tak, že se jí tělo a hlava trochu zmátli a ona se cítí prostě vyspaná. Různě jsme to v noci zkoušeli, po dobrém i po zlém, nakonec usnula ve své posteli asi v 5 ráno. Poté po obědě ve své posteli taky usnula, i když s trochou fňukání, ale to bylo spíše přetažením.Během dne jsme si v pokoji normálně hráli, hrála si tam i sama. K večeru jsem jí v pokoji řekla, že dnes v noci žádný takový řvaní nechci, že jsme všichni unavení. A ona jakoby se najednou vzpomněla, co se jí zdálo a co jí vystrašilo. Oknem za ní přišel nějaký mimozemšťan.Od té doby, co si na to vzpomněla, se v pokoji bojí. Sama tam téměř nevleze. Když chce z pokoje hračku, musím chodit s ní. Stále kouká na okno. Odmítá sama usínat, noční světlo nebo otevřené dveře nechce. Prostě tam musím být s ní. Zatím to řeším tak, že čekám s ní, než usne a pak odcházím. To samé, když se probudí v noci. Nicméně je to pro mě trochu neudržitelné, protože máme ještě tříměsíční miminko, které i několikrát za noc kojím. Křikem se i navzájem budí. Je pak velmi těžké takhle přebíhat, kombinovat, oba uspávat, jsem pak samozřejmě úplně vyčerpaná.K celkové situaci - dcera je velmi chytrá, výborně mluví a spoustu věcí chápe. Myslím, že nějak chápe i ten sen. Ale prostě večer, když kouká po pokoji, jde pochopení stranou a nastoupí strach. Celkově je velmi ustrašená, introvertní, nerada zkouší nové věci, je bojácná a řekněme hodně ufňukaná. Když se bojí, je naštvaná, něco se jí nelíbí, místo rychlého výbuchu poměrně dlouho a intenzivně řve. Nepláče, prostě řve a dlouho, ať se jedná o cokoliv. Stačí, abychom nepochopili, jak přesně chce, abychom při hře stáli a křičí. Musí být vše po jejím, na svém místě a podle jejího řádu. Celkově mi přijde hodně přecitlivělá, na vše reaguje hrozně intenzivně a dotknou se jí věci, které jsem u jiných dětí neviděla a ani by mě to nenapadlo. I když je to lepší, než když byla menší, snaží se ovládat. Zároveň ale když je ve svém a se svými, tak je poměrně dominantní, ráda si s kamarády hraje, když má radost, něco se jí líbí, je ohromně veselá, vysmátá, má velkou představivost. Narození miminka ji zasáhlo v tom, že jsem najednou byla 4 dny pryč (v porodnici), takže je na mě od té doby nalepená a poměrně závislá, i když předtím byla samostatná, často s tatínkem nebo u babiček, vždy byla nekontaktní a extra mě nepotřebovala. Na bratra ale vůbec nežárlí, naopak ho upřednostňuje i sama před sebou, velmi pečuje. Prosím tedy o radu. Jak vysvětlit dceři, co je vlastně sen? Pořád si myslí, že sen je ten mimozemšťan, co přišel oknem, nechápe, co znamená představa. Snažím se jí vysvětlit, že sen je něco, co neexistuje, jako pohádka nebo film v hlavě, který zmizí, když se vzbudí a že sny jsou i hezké. Jak postupovat se spaním i pobytem v pokoji? Přísně, vysvětlováním, pohádkou, nějakým talismanem? Trochu jsme to zkoušeli, ale nevím, jestli neustálým mluvením o tom snu ho spíše nepřiživujeme. Jestli neprežít pár dní a čekat, až sen vybledne. Zatím to trvá asi tři dny (večery). Posunuli jsme se aspoň k tomu, že se mnou je v pokoji v poho, sama ale ne.A jak celkově jednat s dítětem, které je na vše tak moc citlivé? Nemůžu svět vyčistit, aby jí něco nerozrušilo. A už je mi i proti srsti ji stále utěšovat, když začne křičet jen proto, že někde blíž k ní nastartuje auto nebo ve větru na ni letí igelitový pytlík a ona se lekne a křičí 5 minut. Přijde mi, že když ji utěšuju, akorát se v tom ještě vyžívá. Když jsem přísnější, řeknu jí, co to bylo za zvuk a že se nic neděje, má to lepší odezvu. Omlouvám se za román, ale celkově už si s její náturou moc nevím rady. Děkuji za případnou odpověď.
Dobrý den,
popisujete změnu v chování, kterou poslední dobou u dcerky pozorujete. Uvádíte její obavy ze samostatného spaní a zároveň i zvýšenou potřebu být ve vaší přítomnosti, poté, co se narodil sourozenec. Dceru také vnímáte jako více citlivou.
Nejprve by bylo dobré uvědomit si, o jak starém dítěti mluvíme a jaké požadavky můžeme na něj v tomto věku klást.
Dcera má 2,5 roku, je to tedy dle vývojové psychologie batole. I když je dcera podle vašeho popisu dítě moc šikovné a vzhledem ke svému věku samostatné, pořád je to batole, což je jen o stupínek výše za kojencem. Může se taky stát, že při narození dalšího dítěte rodiče mají, aniž by si to uvědomovali, sklon chovat se ke staršímu dítěti jako by bylo starší, než ve skutečnosti je. Obzvlášť na děti, které byly do té doby samostatné a šikovné, jsou kladeny zvýšené nároky a očekávání, které dítě není schopno naplnit.
Vaše dcera prožívá období, které je velmi křehké a pro další emoční vývoj velmi důležité.
Dcerka už dokáže prožívat spoustu emocí, ale nemá zároveň schopnost racionálního úsudku a nedokáže si fakta a prožitky správně uspořádat. To je samozřejmě naprosto odpovídající jejímu věku. Kdo má dítěti pomáhat orientovat se v jeho vlastních citech, je jeho nejbližší pečující osoba. Pokud dítě prožívá nějaké pocity, pomáhá mu, když na ně rodič reaguje a pojmenuje je. Když se dítě raduje, má matka tuto radost spolu-cítit. Když se dítě zlobí, případně bojí, může reagovat slovy porozumění, může kriticky okomentovat jeho projevy. Důležité je, emoci dítěti potvrdit, nesnažit se ji popřít. To ovšem neznamená hluboce zabředávat do hovorů o tom, zda a proč se dítě opět bojí, argumentovat, dlouze vysvětlovat a na strach upozorňovat. Rodič ale musí být ten, u koho dítě nachází bezpečnou oporu a průvodce v leckdy chaotických emočních prožitcích.
Ve vašem případě řešíte obavy ze spaní v pokoji a strach ze strašidelných postav, který se zřejmě odrazil i ve zlých snech, popisujete také zvýšenou vázanost na vás, která se objevila po narození bratra.
Co se snů týká, myslím, že je dcera na nějaké racionální objasňování příliš malá, zaměřila bych se tedy na to, jak jí pomoci strach překonat.
Zkuste si nejprve představit, co dcera mohla cítit, když jí bylo řečeno, že si takové řvaní nepřejete, protože jste unavená. Že cítíte únavu, je naprosto legitimní pocit, na který máte nárok - kojení, nevyspání a do toho starší dítě, které začalo "dělat potíže" s něčím, co mu dříve potíže nedělalo.
Mohla tato informace nebo požadavek na dceřino chování nějak změnit její pocity (strach ze samoty, případně z opuštění, ze zlých snů...)? Po dceři bylo vyžadováno něco, co nebylo v jejích možnostech splnit, protože tímto se její strach neodboural a nedokázala tedy "poslechnout" nebo pochopit, proč nemá křičet.
Protože jste zmiňovala její předchozí samostatnost a schopnost spát bez potíží sama v pokojíčku, je pravděpodobné, že citlivé období, ve kterém se nachází a zároveň změna v rodině přinesly do jejího chování regresi, tedy návrat k chování typického pro mladší věk. S tím souvisí zvýšená potřeba závislosti na svém okolí a odmítání samostatnosti. K tomu přičtěme její senzitivní povahu, "strašidelné postavy z TV" a máme hned několik důvodů, proč ke změně u dcerky došlo. Co dítě v takové situaci potřebuje, je zvýšená podpora a přítomnost (nejen ta fyzická) rodičů. S malým miminkem je zřejmě obtížně realizovatelné, abyste s dcerou spávala v pokojíčku vy. Nepíšete, jak se staví k dcerčiným obavám ze samoty tatínek - není možné aby spal u dcerky on? Pokud ne, nebylo by řešením, že byste spali v 1 pokoji všichni společně? Domnívám se, že by to dcerku hodně zklidnilo.
I když to můžete vnímat jako krok zpátky, věřte, že opak je pravdou. Někdy je potřeba o krůček couvnout, aby se mohlo dítě se znovunabytou jistotou vrhnout zase dopředu. Další věcí je, že nic netrvá věčně a dcerka vaši přítomnost nebude vyžadovat navždy.
Co se týká Vámi zmíněných talismanů, u některých dětí mohou taky zafungovat. Můžete zkusit pořídit lapač snů, který všechno škaredé pochytá a nepustí...
Rivalitu u dcerky nepozorujete, což je ta jednodušší situace, dál ji tedy podporujte v ochotě pomáhání s mladším bratříčkem (podávání plen atd.) a veďte ji k tomu, aby nezapomínala na své potřeby a ukažte jí i nějaké "výsady" pro staršího sourozence, zdůrazněte, co vše už zvládá, na rozdíl od malého bratra, který se všemu ještě musí naučit.
S tím také souvisí práce na rozvoji sebevědomí dítěte. Zkuste se podívat po literatuře na toto téma.
Pokud jsem dobře porozuměla, trochu tápete v celkovém přístupu k dceři, kterou označujete jako přecitlivělou a zvýšeně reagující na různé podněty. Teoreticky víme, že je důležité dítě přijímat takové, jaké je a zkoušet porozumět jeho vnímání světa, méně se už zajímáme o to, jaké pocity v nás konkrétní chování dítěte vyvolává a proč cítíme to, co cítíme.
Výchova citlivějších dětí má svá specifika a domnívám se, že by pro Vás mohla být přínosná konzultace s dětským psychologem, kde byste toto téma mohli probrat podrobněji. Zkuste také pohledat nějaké informace o Nevýchově, kde můžete najít tipy na nenásilnou komunikaci s dětmi.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den. Prosím o radu, co s dcerou (4roky) která se bojí větru. Vůbec nechce vyjít ven, když fouká a když už je venku, tak šíleně řve - hysterčí. Dnes ve školce mě bylo řečeno, že chtějí chodit na delší procházky, a tak ze si ji mám nechat doma a že to mám řešit s psychologem. Ale já přece nemohu dávat dítě do školky podle toho, jaké je počasí. A doma ji mít nemůžu. Musím chodit do práce.Dceři se snažíme domlouvat, vysvětlovat, ale žádná změna. Měla tuhle fobii už minuli rok na podzim, ale to tak hrozně nevyváděla jako teď. Je na ní opravdu vidět, že se bojí, ale já nevím proč a jak ji mám pomoci...
Dobrý den, píšete, že se dcerka obává větru a ve školce ji kvůli tomu nechtějí brát na delší procházky.
Dcerka zřejmě patří mezi citlivější děti, které potřebují zvýšenou podporu ve zvládnutí pro ně náročných situací. Strach z větru je u dětí (a nejen u nich) poměrně častý, nejedná se o žádnou velkou výjimku. Děti se dokáží bát spousty věcí, které nám můžou připadat nepochopitelné, mnoho dětských strachů se objevuje a také postupně mizí právě v období do 6 let (později si dítě už dokáže racionálně hodně věcí odůvodnit, takže obava může vymizet).
Strach z větru může vzniknout z mnoha důvodů - někdy se jedná o nepříjemnou událost, která se přihodila v souvislosti s větrným počasím a dítě si to propojilo, a i když si danou událost už nepamatuje, v hlavě mu zůstal už jen strach z větru. Někdy se může bát, že ho vítr odnese, případně mu není příjemné, že vítr fouká do uší apod.
Dcerce už jsou 4 roky a zkusila bych znovu v klidném, bezpečném prostředí zjistit, co ji na větru děsí, třeba to bude něco, co bude možné ošetřit nějak, aby byla dcera klidnější. I když se vám její obavy můžou zdát přehnané, nepodceňujte je a dcerku podpořte, že rozumíte tomu, že má strach a nesnažte se jí její emoci vymluvit. Zkuste vymyslet společně to, co by pomohlo její strach zahnat - můžete si povídat nějakou pěknou pohádku, ve které vítr pomáhá - můžete zkusit kouknout na Příběhy včelích medvídků (díl Strašidlový), kde vítr čmeláčkům pomohl. Zkuste si povykládat o tom, kde všude vítr pomáhá (poháněl mlýny, pohání větrné elektrárny, ale i malý větrníček, který můžete koupit a za oknem pozorovat, jak se roztáčí...) Můžete zkusit spolu vymyslet nějaký talisman, který by jí povzbudil. Pomůže jí, když ji bude paní učitelka držet za ruku nebo jí pomůže nějaká "speciální" čepice dobře kryjící ouška?
Strach samotný ale není vhodné příliš rozebírat a věnovat mu přehnanou pozornost, aby se její obavy naopak ještě neprohlubovaly. Vše probírejte nenásilnou formou her, pohádek apod.
Co je velmi důležité - budovat u dcery sebevědomí a sebejistotu, ocenit i malé pokroky při překonání pro ni obtížných situací (nejen ohledně větru). Každý krůček vpřed je důležitý a pomáhá dítěti věřit ve své schopnosti, že situaci zvládne. Čím je dítě citlivější, je potřeba postupovat samozřejmě obezřetněji, překážky mu opatrně dávkovat a nepohodlným situacím ho postupně vystavovat. O to hrdější na sebe může takové dítě být, když zjistí, že zvládne mnohem víc, než si o sobě doposud myslelo.
Přeji také rozumnou domluvu se školkou, aby se vám podařilo společnými silami dcerku podpořit a její obavy zmírnit tak, aby mohla i s pomocí učitelek procházku zvládnout.
Přeji hodně radosti s dcerkou
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, paní doktorko,máme 2 roky a 4 měsíce starého chlapečka, kterého jsme již v létě zkoušeli odplenkovávat, ale bohužel bezúspěšně. Kdykoliv jsme mu plenku sundali, tak vždy když byl na posteli, gauči apod. tak schválně začal říkat čůrat a začal čůrat a smát se u toho. Několikrát jsme ho dali i na nočník a vyčůral se v pořádku do nočníku, ale neustále zkoušel dělat tyto jeho naschvály a ačkoliv dostal přes zadek, nebo jsem se na něj já či manželka přísně ohradil, tak i když ho to rozplakalo, tak další den se opakovala stejná situace. Zkoušeli jsme se toho i nevšímat, ale to nám upřímně moc nešlo. Tak jsme usoudili, že ještě není dostatečně zralý na odplenkování a začali mu plenku dávat dál, i když v létě se to hodí samozřejmě nejvíce. Teď cca. 3 týdny sám od sebe si začal plenku sundavat, že už jí nechce, tak jsme si řekli, že zkusíme znovu. 1. týden jsme se ho vždy ptali po nějaké chvíli zda půjdeme čůrat, občas sám vyskočil poté co jsme se ho zeptali občas nic neřekl, ale bylo vidět, že se mu chce, tak jsme ho prostě vzali a šli. A v pořádku čůral na dětském prkénku přímo na záchodě. Kakat do záchodu zatím nedokáže, to si vždy řekne o plenku a vykaká se. Nebo mu plenku necháváme i ven, jelikož venku už je zima a byl teď i často nastydlý, tak že vím že to není dobře mu dávat plenku ven, ale je teď na to blbé období, Na večerní spánek samozřejmě plenku dáváme. No ale teď opět v posledním 1-2 týdnech když mu ráno vždy plenku sundáme a necháme ho doma jen tak, tak občas většinou mě schválně zlobí a říká zase na posteli či koberci čůrat, a opět to i párkrát udělal, dostal opět na zadek, opět nic z toho nezabralo, ačkoliv teď již plenku mu nedáváme, jelikož ji sám nechce. Chtěl jsem se s Vámi poradit, jak se máme v této situaci zachovat? To právě s manželkou nevíme. Jestli mu dávat pořád přes zadek a důrazně mu říci, že takhle ne (ačkoliv mi přijde, že to nezabírá), či jestli to máme ignorovat a nevšímat si ho. Opravdu nevíme. Ačkoliv je bez plenky přes den asi 3 týdny, tak sám od sebe si neřekne když potřebuje čůrat nebo že by vstal a šel sám od sebe na záchod. Kakání to ano, to si řekne o plenku nebo čeká až půjdeme ven kdy plenku dostane a vykaká se. Dokonce když i kaká s plenkou, tak pak se i ujišťuje zda opravdu plenku má aby se nepokakal. Od narození je ve všem hodně dopředu. Začal brzo chodit, začal brzo mluvit, ve dvou letech už zpíval říkánky a básničky, jediné co nám na něm vadí, je právě tyto naschvály co dělá, protože jsme si 100% jisti, že to dělá schválně a provokuje nás. Předem Vám moc děkuji o radu a přeji pěkný den ať se Vám daří
Dobrý den, schopnost udržovat tělesnou čistotu u dětí souvisí se zralostí jejich nervové soustavy. Není prokázána žádná souvislost s inteligencí a rozumovou vyspělostí dítěte. Kolem dvou let věku děti často začínají být připravené na nácvik udržování čistoty, vydrží delší dobu suché, začínají potřebu signalizovat. Nedá se to ale vztáhnout na všechny děti, nervová soustava vyzrává u každého dítěte individuálně. Podle popisovaných obtíží se jeví, že váš synek není ještě na udržování čistoty docela připravený. Začíná si již uvědomovat, že vyměšuje, ale není pravděpodobně vyměšování vždy schopen vůlí ovlivnit. Občas se mu to podaří, občas ne. Určitě vám nedělá žádné schválnosti, pouze asi pojal vyměšování jako hru a baví ho vaše zřejmě vyděšená reakce, když řekne, že chce čůrat na koberci nebo na posteli. Nežádoucí chování posilují i negativní emoce a pozornost. Vypadá to, že přitáhne vaši plnou pozornost a pozornost je také to, že dostane na zadek, jak píšete. Za pomočení ho rozhodně netrestejte, vyjádřete naopak pochopení, např. slovy: tobě se chtělo čůrat a nedokázal jsi to stihnout na záchod, nočník, nic se neděje, pojď, zkusíme to společně uklidit a zapojte ho do následného úklidu. Pokud se mu podaří vykonat potřebu na záchod, pak jej velmi pochvalte a věnujte pozornost tomuto žádoucímu chování. Případnou nehodu nerozebírejte, nebavte se o ní před synem, nevěnujte jí nadměrnou pozornost. Prostě okomentujte stala se nehoda, uklidíme ji a více již nerozebírejte. Můžete zkusit pozorovat signály syna, že se mu chce vykonat potřebu a vysadit jej na záchod či nočník. Vzhledem k tomu, že si sám ještě neřekne, tak je potřeba mu potřebu připomínat. Na druhou stranu je to znamení, že ještě zcela připravený není, i když pleny odmítá. Pokud by se dlouhodobě nedařilo, pak zvažte opětovné zavedení plenek na přechodnou dobu, ať syna neúspěšné pokusy nedemotivují a nedochází k jeho neurotizaci. Přeji brzké zvládnutí udržování čistoty. Mgr. Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,moc Vás prosím o radu, návod, jak na syna. Je mu 2,5 roku a je velmi šikovný a nadaný, jak nám bylo několikrát řečeno. Mluví srozumitelně, plynule, v rozvinutých větách, už od cca dvou let. Je velmi vnímavý a empatický. Nicméně, za poslední dva měsíce jsme si všimli změny v jeho chování, která nás velmi znepokojuje. začalo to stěžováním si na bolest břicha, nezávisle na jídle nebo denní hodině, později začal říkat, že je unavený, ato v pro sebe nepříjemných situacích, například cesta na nové místo, návštěva u relativně cizích lidí atd. Až poslední dobou jsme si tyto věci dali do souvislostí, jinak jsme samozřejmě řešili fyzickou stránku. Nedávno začal hyperventilovat, když bylo kolem něj vícelidí. Je možné, aby dítě mělo v tak mladém věku panické stavy a úzkosti? A jakým stylem to řešit? Předem děkuji
Dobrý den, děti stejně jako dospělí pociťují strach, úzkosti a obavy, které se projevují různým způsobem. Úzkost patří mezi přirozené lidské emoce a nejedná se jednoznačně o negativní emoci. Určitá míra úzkosti je důležitá a patří ke zdravému psychickému vývoji dítěte. Strach a úzkost pomáhá člověku k aktivizaci a k překonání nebezpečí, v lidském prožívání má hluboké kořeny. Velí člověku k útěku nebo k útoku. Strach z nebezpečí je oprávněný, pokud se ocitáme v nějaké nebezpečné situaci. Problémem se stává nadměrná míra úzkosti v situaci, kdy člověku žádné nebezpečí nehrozí, a přesto ho zachvátí strach a obavy. V dětském životě je mnoho období, se kterými se výskyt úzkosti pojí, může se jednat například o separační úzkost. Míru úzkosti u dítěte určuje také citlivost nervové soustavy dítěte, genetická výbava, temperamentové vlastnosti. Dítě za svůj strach nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, s porozuměním a pochopením. Při nevhodném rodičovském přístupu by mohlo dojít k neurotizaci dítěte. Ve výskytu úzkostných stavů mohou hrát roli například přehnané nároky kladené na dítě a vedoucí k jeho přetížení. Píšete, že je váš chlapec velmi šikovný a inteligentní a zřejmě působí díky svému rozvinutému verbálnímu projevu jako na svůj věk vyspělejší a rozumnější. Je proto možné, že se k němu okolí chová jako ke staršímu a nároky a očekávání na něj kladené jsou příliš vysoké a jeho věku neadekvátní. U dětí se psychické obtíže či přetížení často projevují obtížemi tělesnými, dítě si ještě své pocity nedovede dobře uvědomit a vyjádřit. K chlapci je proto potřeba přistupovat citlivě, na nové pro něj neznámé situace ho připravit, vysvětlit mu, co se bude dít. Pokud zjistíte, že ho některá situace příliš stresuje, bude lepší ji nevyhledávat. S dítětem zacházet klidně, míru aktivit volit vyváženou, dodržovat zdravou životosprávu zahrnující například dostatek spánku. Pokud by se potíže syna stupňovaly, doporučila bych kontaktovat dětského klinického psychologa a ve výchově postupovat podle jeho doporučení či doporučení další péče. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní Mgr. Matoušková.Ráda bych se poradila ohledně svého syna. Synovi jsou 2 roky a 2 měsíce. Porod proběhl klasicky přirozenou cestou bez komplikací. Porodní výška a váha v pořádku. 1. rok byl velice náročný, protože byl hodně plačtivé nespící miminko, které trpělo dlouhodobě na bolesti bříška, prdíky a pak se k tomu přidaly bolesti z rostoucích zoubků. Takže celým . rokem se doslova probrečel a to byl ohodně psychicky a fyzicky náročné. Po 1. roce se to začalo zlepšovat, s příchodem 1. kručků. Bolesti bříška postupně vymizely. Syn od malička navazuje oční kontakt, v řeči se stále vyvíjí. Umí napodobovat skoro všechna zvířátka, používá více jak 20 slov, rozezná pár barev. Učíme se krmit lžičkou, na nočník a tento týden si sám řekl, že už chce spát sám ve velké posteli v pokojíčku. syn od porodu nikdy neprospal celou noc. Každou noc se budí (ať jde o bolest při růstu zubů - chybí nám ještě 4 poslední stoličky), nebo ho budí žízeň nebo zřejmě i sny. Spí ještě po obědě 1-2 hodiny. Nemá ani problém s jídlem. Můj dotaz spíše směřuje k jeho vývoji a chování k okolnímu světu. Je na mě hrozně fixovaný, zřejmě separační úzkost a do toho období vzdoru (vztekání). Pokud ho hlídá manžel nebo moji rodiče, nemá s tímto problém vydržet beze mne pár hodin. K dospělým lidem má větší důvěru než k dětem, kterým se vyhýbá. Dopolední program se odehrává doma, kdy uklízíme, vaříme, čteme si knížky a hrajeme si. Po obědě se vyspí a odpoledne, pokud je počasí, tak chodíme na vycházky a hřiště. Syn se jeví na hřišti pasivně, neustále vyžaduje mou pozornost u všeho - hraní doma, na pískovišti. Nemá zájem o ostatní děti. Když k němu nějaké přijde, ihned couvá a utíká před nimi. Říká, že se jich bojí. Nenavazuje stále vztah s vrstevníky. Když se ho snažím vzít do cukrárny s dětským koutkem - vede mě za ruku a chce, abych si s ním hrála jen já (když nejdu, tak začne brečet a nechce tam být) a jakmile se k němu přiblíží cizí dítě, tak říká mami domů. Je mu nepříjemná společnost jiných dětí. Mateřskou mám na 3 roky a syn by měl jít za rok do školky a já se bojím, aby neměl problém se socializací. Zkoušela jsem i dětská centra, ale nic nepomáhá. Nechci syna do něčeho tlačit nebo nutit, ale nevím, jak mám postupovat, co dělat, jestli čekat až ten jeho velký strach odezní časem? Taky se bojí zvuku vrtačky, mixéru a některých zvuků hraček. Sám od sebe nás neobjímá a nedává pusinky, ale když si o ni řekneme, tak nám ji dá. Oční kontakt je, reaguje na jméno a pokyny. Má rád čtení stejných knížek stále dokola, rád jezdí na odrážedle a hraje si s autíčky. Režim máme věsmes každý den stejný, někdy obohacený o výlet. Snažím se ho dávat ke svým rodičům, ale trápí mě jeho vztah k vrstevníkům. Děkuji za názor! Budu moc ráda za vyjádření.
Dobrý den, doporučila bych vám svoje pochybnosti o vývoji vašeho dítěte zkonzultovat se synovým ošetřujícím pediatrem. Lékař zná vašeho chlapce odmalička, a pokud by zjistil nějaké nesrovnalosti v jeho vývoji, tak by je určitě řešil. Bez možnosti pozorovat chování vašeho chlapce není možné posoudit, zda se jedná o nějaký problém v jeho vývoji. Nicméně podle projevů, které popisujete, se jeví, že chování vašeho chlapce v podstatě odpovídá věku. Za potížemi se spánkem a neklidem od narození se může skrývat více aspektů, může jít o dítě s dráždivější a citlivější nervovou soustavou, dítě, u kterého se do budoucna může, ale také vůbec nemusí rozvinout syndrom ADHD a obdobné potíže mohou vykazovat i děti s mimořádným nadáním. Zatím je však váš chlapec na jakoukoliv diagnózu velmi malý a může se jednat opravdu jen o normální vývoj a vyspívání nervového systému, kdy se cca do šesti let věku samo upraví. Ohledně kontaktů s ostatními dětmi jsou reakce syna v normě, děti v tomto věku nejsou ještě schopné kooperativní hry, hrají si spíše vedle sebe. Některé společnost vrstevníků a jiných dětí vysloveně vyhledávají a jiné se ostatních dětí bojí a vyhýbají se jim. Můžete však synovi pomoci se do hry nebo mezi ostatní děti zapojit, běžte si hrát společně s ním, když se toho dožaduje, můžete zkusit koordinovat jeho hru s jiným dítětem. Nejlépe pokud máte nějaké kamarádky s podobně starými dětmi, tak si můžete hrát s nimi a ukázat jim tak, jak mohou spolu komunikovat a jak si hrát. Na separační úzkost má syn v tomto věku nárok stejně jako se již může ozývat období vzdoru. Oboje jsou vývojové etapy, které jsou sice náročné na trpělivost a výdrž rodiče, ale oboje s vývojem dítěte odezní. Do kontaktů s ostatními dětmi syna nenuťte, nesnažte se jej za každou cenu socializovat, spíše nabízejte různé aktivity, a pokud si sám netroufá, tak se do nich zapojte s ním. Rok do nástupu do školky je ještě dlouhá doba, vždyť se jedná o polovinu života vašeho dítěte. Děti v tomto období dělají obrovské vývojové pokroky a to, že na školku není syn zralý ve dvou letech neznamená, že nebude zralý ve třech letech. Můžete zdravý vývoj syna podpořit nabízením různých aktivit, evidentně mu dělá dobře pravidelný režim, který zachovávejte a vytvořte mu co nejklidnější rodinné prostředí. Obavy ze zvuků mají sice některé děti s poruchou autistického spektra, jedná se však v jejich případě o celý komplex potíží. Také mnohé citlivější děti se různých hlasitých nebo neobvyklých zvuků bojí a s autistickými projevy to nemá nic společného. U dětského lékaře byste kolem dvou let měli vyplňovat dotazník na zachycení možných symptomů poruchy autistického spektra, můžete se lékaře zeptat na výsledek a opět platí, že pokud by měl lékař nějaké pochybnosti, tak by vám doporučil další odborné vyšetření. Nezapomínejte také na svou psychohygienu a využívejte hlídání od prarodičů, kdy syn nemá problém, nebo ho nechejte si hrát s tatínkem a někam si zajděte, setkejte se s přáteli, odpočiňte si. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, je mi 21 let, před 10 dny jsem zjistila, že jsem těhotná a nemohu se rozhodnout, zda podstoupit interupci nebo ne. Pořád studuji, teprve tento rok mám maturovat, zatím jsem v životě nepracovala a živí mě přítel a rodina. Všichni mi říkají, že to zvládnu, že jsem silná, ale já nevím, jestli se cítím na to být matkou a bojím se, že třeba z toho těhotenství nebudu mít radost ani po čase, nebo že to miminko nebudu mít ráda, na druhou stranu mě děsí interupce, kvůli rizikům a jestli toho pak nebudu litovat. Ale zas bych později aspoň věděla, že to miminko chci a měla bych z toho radost, přijde mi, že teď necítím nic, jsem furt jen smutná a naštvaná na všechny okolo a na sebe, že se necítím, tak jak bych měla, přítel z toho má radost, dokonce to řekl celý jeho rodině a proto se bojím, že bych všechny zklamala, kdybych podstoupila potrat. Pořád všichni opakují, ale že to je moje tělo a moje rozhodnutí, ale mě se ty rozhodnutí každým dnem mění a bojím se, že pak budu litovat toho, že jsem si miminko nechala. Nevím, co mám teď dělat a jak se rozhodnout.
Dobrý den, z vašeho dotazu rozumím, že se nacházíte v komplikované situaci. Jste ještě hodně mladá a na dítě se možná ještě necítíte dostatečně zralá a připravená. Na druhou stranu máte dobré zázemí a partner i rodina příchod dítěte vítá, což nebývá samozřejmostí. To že necítíte co byste asi očekávala, může být ovlivněno romantickými představami žen o těhotenství a dítěti a také hormonálními změnami, které teď ve vašem těle probíhají. Ne nadarmo trvá těhotenství 9 měsíců, kdy si žena na očekávané dítě teprve zvyká. Samozřejmě asi jinak vnímá těhotenství žena, která po dítěti touží a jinak žena, která jej nečekala. To že jste zaskočená, smutná a cítíte se naštvaně a nevíte, jak se k situaci postavit je legitimní a normální pocit. Nemusíte se za svoje pocity cítit provinile ani si je vyčítat. Je však potřeba učinit rozhodnutí, protože možnost přerušení těhotenství je časově omezená. Možná jste se mohli s partnerem lépe domluvit, než jste informací o vašem těhotenství řekli celé rodině. Takto jste teď navíc pod velkým společenským tlakem. Přece jen jde o vaše a partnerovo dítě a proto byste o něm měli rozhodovat jen vy dva. Je to sice vaše tělo, ale dítě, které čekáte je také otce, nejen vaše, to byste při rozhodování měla brát v úvahu. Ano rizika a komplikace spojené s přerušením těhotenství a s možnými potížemi při dalším otěhotnění objektivně existují a je proto s nimi potřeba také počítat. Na druhou stranu byste možná později byla psychicky lépe na péči o dítě připravena. Studium školy souběžně s péčí o dítě je náročné, ale ne nemožné. Obzvlášť když má matka zázemí v partnerovi a rodině, kteří s péčí vypomůžou. Rozhodnutí je ale na vás, je potřeba vzít v úvahu všechny okolnosti. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré informovat i rodinu o svém rozhodnutí, když už je do situace zapojena a vysvětlit jim svoje důvody. Pro další dobré rodinné vztahy je to důležité. Dále bych vám doporučila kontaktovat psychologa, který by vás mohl složitým obdobím rozhodování doprovodit a pomocí vám dojít k nějakému závěru. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, v září měl syn 3 roky nastoupit do školky. Vše bylo v pořádku, těšil se a chtěl i sám do třídy. Bohužel to jsme ještě netušili, že jedna z učitelek je trochu hrr a děti přímo vytrhává rodičům z náručí. Pro našeho syna to byl šok, když se k němu rychle sehnula a vzala ho do náručí a chtěla ho odvést do třídy. Syn okamžitě začal brečet, kopat, vytrhnul se jí a už jsem ho od sebe nemohla odtrhnout, jak pevně se držel. Po chvíli za námi do šatny přišla druhá paní učitelka s tím, ať s ním zkusím jít do třídy, bohužel ani to už nepomohlo. Musela jsem ho ze sebe doslova strhnout, aby se mě pustil. Ve školce nakonec na 2h zůstal, ale s tím, že visel na klice a křičel. Když jsem si pro něj přišla učitelka tvrdila, že se po nějaké době uklidnil a trochu si hrál. Jeho pohled značil spíše úlevu, že může jít domů (má domněnka). Druhý den, když jsme měli jít, chytnul se postele, brečel a říkal, nechci do školky. Takto to bylo i třetí den. Další dny už jsme ho do školky nedávali, byl nemocný, ale hlavně nám začal křičet ze spaní nechci, nechci, ne, ne a jen se před ním někdo zmínil o školce, okamžitě se rozbrečel. Nakonec jsme školku odložili na leden, ale po pravdě nevíme, jestli tam půjde. Teď po měsíci občas sám o školce mluví, že mamka půjde do práce a on do školky, ale jakmile jdeme okolo školky jen na procházku, začne hned plakat a nechci do školky. Začali jsem prozatím navštěvovat kroužek, aby byl nadále v kontaktu s dětmi. První den ale když jsme tam přišli, tak se ke mě po chvíli přitisknul a začal plakat s tím, ať jdeme domů, že nechce být ve školce.Dětský kolektiv vyhledává. Rád si s dětmi hraje. Je komunikativní. Nemá problém být občas i beze mě. Bohužel cokoliv se týká školky nechce, ani děti, hračky... Vše mimo ni je v pořádku.Nevíme s přítelem jestli ho do školky nutit s tím, že si zvykne, jak nám všichni tvrdí, nebo raději počkat až mu budou 4 roky (rodičovskou mám do jeho 4 let), že by zapomněl na nešťastnou náhodu s paní učitelkou. Děkuji za odpověď
Dobrý den, ohledně připravenosti dítěte na nástup do předškolního zařízení je to obdobné jako s nástupem do školy. Obecně platí, že většina dětí v daném věku (u MŠ 3 roky u ZŠ 6 let) je na zahájení docházky do kolektivního zařízení či školní docházky připravena. Proto jsou na základě psychologických poznatků o vývoji dítěte věkové hranice takto nastaveny. Ale vývoj každého jedince, tedy dítěte, probíhá individuálně, protože každý člověk je prostě originál. Nervový systém dítěte tedy může vyzrávat odlišnou rychlostí a není to žádná porucha, vada nebo patologie. Jedná se o poměrně velké procento dětí, u odkladu školní docházky se jedná cca o 20 % dětí, které ještě na zaškolení nejsou připravené v 6 letech. Dá se to proto analogicky vztáhnout i na zralost dětí pro nástup do MŠ. Přitom ale to, že dítě není připravené na nástup do školky, vůbec nemusí znamenat, že v budoucnu bude mít odklad školní docházky. Vývoj totiž probíhá individuálním tempem, může být nerovnoměrný, zrychlovat se či zpomalovat. Některé děti se vysloveně vyvíjejí skokově. Podle popisovaného chování vašeho syna to působí, že se jedná o šikovného normálně se vyvíjejícího chlapce, který ale ještě není připraven na oddělení od rodičů. Samozřejmě ne úplně šikovný přístup paní učitelky ve školce situaci nepřidal a syna zřejmě vyděsil. Zkuste ho opatrně zapojovat mezi děti formou kroužku, kdyby ale měl z docházky trauma, objevovaly by se noční děsy, plačtivost a podobně, pak ji raději přerušte a chlapce nenuťte. Ohledně školky si zkuste se synem o všem přiměřeně jeho věku povídat, můžete ho připravovat pomocí her na školku, nebo vhodných knížek o prostředí MŠ (na trhu jsou různé), které hravou a pohádkovou formou dítě na vstup do školky připravují. Případné spontánní dotazy syna na školku úměrně jeho věku pravdivě zodpovězte. S docházkou můžete zkusit začít zase v pololetí, ale pokud by syn špatně reagoval, pak by pro něj bylo vhodnější počkat až na další školní rok. Bylo by vhodné si předem promluvit s učitelkami ohledně přístupu k synovi, co váš chlapec potřebuje, aby se cítil dobře. Obecně lze říct, že braní cizího dítěte do náruče není nejvhodnějším způsobem prvního kontaktu a většina dětí by reagovala strachem. I když dobré úmysly paní učitelky jsou pochopitelné. Možná byla také sama nervózní a chtěla chlapečka rychle uklidnit. Přeji, aby se podobná zkušenost neopakovala a aby váš chlapec brzy dozrál k docházce do školky, která mu přinese mnoho radostí, kontaktu a zážitků s ostatními dětmi. Mgr. Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,mám syna 6 let, v pátek měl teplotu 38,5, v 1:00 v noci se vzbudil s křikem a pláčem, na můj hlas reagoval, věděl kde je a kdo jsem, ale v jeho očích byl obrovský strach, který byl doprovázen křikem. Snažila jsem se ho utišit, ale nešlo to. Pořád mě volal, opakoval, že se bojí a že chce domů. Taky když se podíval na mě, jako bych viděla strach ze mě. Neměla jsem z toho dobrý poci, nevím, čím bych ho mohla v něm vzbudit. Když se po nějaké době utišil, byl stále vzhůru, rozhlížel se po pokoji a po nějaké době usnul, něco obdobného se tu noc opakovalo ještě 2x. Ještě po prvním stavu jsem mu šla dát kapky na snížení teploty a neustále mi opakoval, ať mu stále něco neopakuji, ale já vůbec nemluvila. Když jsem se ho zeptala, zda slyší hlasy, říkal, že ano. Přikláněla jsem se k blouznění z teploty. Uložila jsem ho ke spánku, ale stav neutišitelného křiku, pláče a strachu se tu noc opakoval ještě 2x. Takový stav měl i následující noc a to už neměl teplotu. Už před zhruba rokem se to objevilo, byli jsme i na neurologii. Řekli nám, že jde o noční běsy a bouznil z teploty. Ale teď to bylo horší a já jsem z toho úplně vystresovaná, nevím, jak to mám řešit, abych něco nepodcenila.Děkuji za odpověď
Dobrý den, s největší pravděpodobností se u vašeho syna skutečně nejedná o nic závažného. Popisované potíže souvisí s nemocí a teplotou. Spánek dítěte při teplotě a nemoci může být narušený, mohou se mu zdát strašidelné sny a může trpět nočními děsy. Také mnohé citlivější děti nočními děsy trpí, i když nemají teplotu a jsou zdravé. Syn se zřejmě probudil dezorientovaný, měl ještě spánkové představy a dobře nerozlišoval realitu, nebylo to osobní vůči vám. Na chlapce mluvte klidným hlasem, snažte se ho úplně probudit tak, aby se zorientoval kde je a co se děje. Při teplotě dodávejte dostatek tekutin a snižujte ji podle doporučení lékaře. Důležité je, abyste se snažila zachovat klid, dítě vaši nervozitu a obavy vycítí a jeho vlastní strach se ještě zhoršuje. Případné další potíže se spánkem konzultujte s ošetřujícím dětským lékařem a kdyby obtíže přetrvávaly i po odeznění nemoci, pak můžete zkusit kontaktovat o radu dětského klinického psychologa. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,dcera nastoupila od září do školky. Chodi do oběda, od dnešního dne už jen na 2 hodiny, protože to podle učitelky nezvládá. Pláče, nechce si hrát. Doma se začala počůrávat. Jinak se do školky moc těšila, je velmi živé dítě a zbožňuje děti, takže mě to zarazilo, už nevím, co s tím. Zda můžou pomoct nějaká homeopatika. Děkuji za odpověď, Krpalová
Dobrý den, mám příliš málo informací na to, abych mohla cíleněji poradit. Zejména věk vaší dcery je důležitý. Obecně platí, že zralost dítěte pro nástup do kolektivního zařízení je individuální. Většina dětí ve věku 3 let nástup do školky zvládne. Je ale poměrně velké procento dětí, které připravené ještě nejsou. Nezáleží na jejich temperamentu ani na vztahu k ostatním dětem, spíše na zralosti jejich nervového systému a psychosociální vyspělosti. Pobyt mimo domov v neznámém prostředí pod vedením cizího dospělého a mezi cizími dětmi je pro dítě náročná a zátěžová situace a každé dítě potřebuje na adaptaci jinak dlouhou dobu. Na dítě není dobré tlačit a je potřeba mu tento čas poskytnout. Jako vhodné se mi jeví pokračování ve zkrácené docházce vaší dcery, dokud si nepřivykne. Příznaky jako pomočování nepodceňujte, signalizují, že něco není v pořádku a že zátěž je na dítě příliš vysoká. Ohledně homeopatika vám neporadím, na tuto problematiku nejsem specialista. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,dcera, 2 a čtvrt roku, jedináček, citlivá, ve společnosti zdrženlivá, bojácná, na cizí lidi, děti ani rodinu příliš nereaguje, vždy se drží v ústraní, nekomunikuje. Dcera nemá ráda změny a vyžaduje pevný režim. Nyní ale asi poslední měsíc a půl bojujeme se strachem. Začalo to strachem z bouřky, deště a štěkajících psů. Následně to došlo tak daleko, že začala odmítat spát sama v pokojíčku a sama usínat, (usínala sama bez uspávání od miminka, do pokojíčku se chtěla sama přestěhovat v necelých dvou letech, nikdo ji netlačil). Řešíme to tedy stylem, že si tam lehnu s ní, než usne. V noci se obvykle přesune za námi do ložnice. Ale její usínací intervaly se prodlužují, i když je večer unavená, ležím tam s ní i dvě hodiny než zabere, nakonec pohnu nohou a ona okamžitě vyskočí a křičí mami neeee. Večerní rituál je pořád stejný, večeře, koupání, čtení pohádky a ve 20h spát.Odpoledne chodívá spát do pokojíčku, a i když občas reptá, usíná sama.Přes den si dokáže hrát sama, vystačí si, ale musím s ní být v jedné místnosti, jakmile si třeba jen poposednu, okamžitě zbystří a křičí neee.Jinak je hodně šikovná a chytrá, od miminka je motoricky napřed.Je tohle jen zase jedno z dalších období? nebo je to fixovanost na mě jako na matku? nebo je to nějaký blok? Ještě bych poznamenala, že zhruba měsíc zpátky (ale to už měla v tu dobu obavy z bouřky a deště), na ni zpoza plotu zaštěkal pes ze sousedství a ona se opravdu hodně lekla.Od září nastupuje do dětské skupiny, zatím jen na pár hodin týdně, a já mám nyní opravdu velké obavy, aby školka tohle všechno ještě více nezhoršila.Moc děkuji za odpověď.
Dobrý den, podle popsaného chování vaší dcerky to vypadá, že je zřejmě citlivější povahy s tendencí k úzkostnějšímu reagování na zátěžové situace. Vývojově však různé dětské strachy a úzkosti mohou být v určitých obdobích naprosto normální. Na podobný dotaz jsem odpovídala zde:
Přistupujte k vaší dceři citlivě, do kontaktů ani aktivit ji nenuťte, ponechte ji dostatek času na seznámení s novou situací, prostředím, dodržujte zaběhnutý řád a rituály, které jí vyhovují. Aktivity jí nabízejte, ale nevyvíjejte nátlak. Předpokládanou změnu či novou situaci s dcerou proberte předem a snažte se ji na ni připravit. Pokud dojde k neočekávané situaci, jako byla například ta se psem, pak dceři ponechte dostatek času, aby se s nepříjemným zážitkem vyrovnala, vyjádřete jí pochopení, její pocity nezlehčujte. Pokud si bude chtít o nepříjemné skutečnosti povídat, promluvte si s ní, ale snažte se situaci neustále nerozebírat a neopakovat, což by v dceři vyvolávalo opět úzkostné pocity. V případě, že by její úzkosti s vývojem neustávaly a naopak se prohlubovaly, pak by bylo vhodné vyhledat dětského klinického psychologa. Ohledně dětské skupiny je potřeba počítat, že dceřiny obavy se mohou přechodně zhoršit, je potřeba postupovat citlivě, postupně ji na pobyt mimo rodinu přivykat, sledovat jak reaguje. Z literatury vám mohu doporučit knihu Dětské strachy a úzkosti autora Jan - Uwe Rogge. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,chtěla bych se zeptat na vývoj syna, má 17 měsíců. Od doby, co začal chodit - ve 14 měsících, nechce být nikde ani na chvíli sám. Nemůžu se od něho zvednout a jít se např. napít v rámci jedné místnosti. Když jsme venku, tak samozřejmě chce chodit a prozkoumávat, ale musím všude s ním. Jakmile zjistí, že nejdu za ním, spustí hysterickou scénu. Není to separační úzkost, je totiž jedno, kdo s ním je. Další problém je, že ještě nerozumí, na jméno reaguje málokdy, ukazuje jen imperativně a zatím jen celou rukou. Jinak na nás reaguje, směje se, nosí hračky..
Dobrý den, pokud máte nějaké pochybnosti o psychomotorickém vývoji syna, pak bych vám doporučila poradit se s ošetřujícím dětským lékařem. Jinak vámi popisované projevy odpovídají stadiu separační úzkosti. Dítě se nemusí bát pouze odloučení od matky, ale také od jiných blízkých pečujících osob. Předpokládám, že v jeho věku se o něj asi jiné, než pro něj známé a blízké osoby nestarají a pokud byste ho nechala s někým skutečně cizím, tak by to chlapci jedno nebylo. Období separační úzkosti se může v různých vývojových etapách opět vracet a objevovat. Aktuálním důvodem úzkostnějšího chování vašeho chlapce může být způsobeno prudkým motorických vývojem a tím, že jak začal samostatně chodit, tak se od vás začal fakticky vzdalovat. Buďte s ním proto trpělivá, pokud to je možné, pak mu poskytněte podporu, příliš a na dlouhou dobu se od něj vy, nebo jiná pečující osoba nevzdalujte. Při citlivém přístupu toto období samo rychle odezní. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobry den, prosím o Váš názor. Můj druhý syn (necelé dva roky) je na mě až přehnaně závislý. Za cele dva roky byl přes noc u babicky dvakrát a dost plakal. I během celodenního fungování si mě neustále hlídá. Nejde ani na procházku s babičkou či dědou. S otcem je v pohodě. Často zkoušíme třeba na hodinku k babicce. To mě ale celou dobu hledá a pofnukava. V podstatě si ten čas s prarodiči neužívá. Myslíte zda má dal cenu zkoušet prespani u prarodičů, když je uplakany a porad mě hledá? Jestli si zvykne? Nerada bych, aby z toho měl nějaké trauma. U prvního syna to bylo vše bez problému. Trosku třeba fnuknul, ale pak se zabavil a šlo to. Budu rada za jakoukoliv radu nebo názor. Moc dekuji!
Dobrý den, děti kolem druhého roku prochází vývojovým stadiem separační úzkosti. Toto období se objevuje poprvé u kojenců ve věku 8 - 9 měsíců a může trvat různě dlouhou dobu. Úzkost se také může vracet v různých pro dítě zátěžovějších obdobích života, bývá spojená s odloučením od rodičů. Intenzita a charakter projevů může být u dětí různá, roli může hrát osobnost a temperament dítěte, předchozí zkušenost s odloučením, věk a povahové vlastnosti dítěte. Jedná se o normální vývojový jev, který znamená, že se u dítěte vytváří citový vztah s pečující osobou či osobami, který bude do budoucna základem jeho dalších zdravých vztahů. Postupně s tím, jak se formuje osobnost dítěte a dochází k jeho osamostatňování, se dítě začíná bát odloučení od blízkých osob, ke kterým si vytvořilo vztah a čerpá z nich pocit bezpečí. K dítěti v tomto období je potřeba přistupovat citlivě, vytvořit mu zázemí, být mu podporou a vyčkat až odezní. Proto chlapce pokud je to ve vašich možnostech odloučení a pro něj stresovým situacím nevystavujte, k babičce jej doprovoďte. Pokud se zabaví, pak je možné postupně se zkusit na kratší dobu vzdálit. Je však potřeba dítěti vždy říct, že odcházíte. Přenocování u prarodičů podle dosavadních reakcí chlapce by pro něj bylo příliš zátěžové a s ohledem na negativní zkušenost by se jeho úzkostné potíže mohly prohloubit a období separační úzkosti by se prodloužilo. Buďte tedy trpělivá a vytrvejte. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Mohlo by vás zajímat
Sledujte náš FACEBOOOK
Nejoblíbenější obsah
Další projekty Babyonline
