Dobrý den, na váš dotaz nelze takto jednoznačně odpovědět. Mám příliš málo informací. Odhaduji, že u vás jde nejspíše o vícegenerační soužití v jedné domácnosti. Toto rodinné uspořádání přináší ve výchově dětí určitě mnoho výhod, ale také některé nevýhody. Přirozeně se objevují i třecí plochy. Zejména prarodiče mají někdy s dobrým úmyslem snahu zasahovat mladé rodině do výchovy dětí. Doporučovala bych vám dohodnout se na pravidlech ohledně výchovy a péče o děti nejdříve s partnerkou a potom s nimi citlivě seznámit prarodiče. Zákonnými zástupci dětí jste vy jako jejich rodiče a vy také nesete rodičovskou zodpovědnost za jejich správný vývoj a výchovu. Měli byste to tedy být vy, kdo určuje pravidla, prarodiče by je měli respektovat a akceptovat. Situaci je potřeba řešit klidně, pomocí vzájemné dohody a určitě ne před dětmi a v zajetí emocí. Pokuste se dohodnout co nejvíce konkrétně kdo, kdy a jak se bude na péči o děti podílet. Například, že pokud jsou doma rodiče a dětem se právě věnují, pak by do toho neměli prarodiče vstupovat, pokud nejsou požádáni. Obdobně si promluvit i o dalších situacích, seznámit prarodiče s tím co vám není příjemné, ale také ocenit jejich podporu a pomoc. Pokud by se nedařilo vzájemnou dohodou dosáhnout domluvy, pak se můžete zkusit obrátit na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám mohou pomoci vyškolení odborníci, moderátoři. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, pokud vaše dcera začala vašemu novému partnerovi říkat tati spontánně, tak není třeba ji bezpodmínečně opravovat. Děti prostě považují za rodiče ty blízké lidi, kteří se podílejí na jejich každodenní výchově a péči. Vztah s biologickým otcem by to ovlivnit nemělo, děti jsou schopné mezi tatínky dobře rozlišovat. I když to tak v mladším věku někdy nevypadá, tak se stoupající vývojovou úrovní a věkem si dobře uvědomují, kdo je jejich vlastní otec. Samozřejmě je důležité, aby biologický otec se vztahu s dítětem nezmizel a udržoval s ním pravidelný kontakt, který by neměl být omezen jen na přání k svátku a k narozeninám. Právě nezájem nebo nedostatek kontaktu s rodičem je to, co naruší vzájemný vztah, nikoliv to, jak koho dítě oslovuje. Jestli však necháte dceru, aby vašeho partnera oslovovala tati, tak by s tím měli souhlasit všichni zúčastnění. Měli byste to probrat vy dospělí mezi sebou, tedy váš současný partner i otec dítěte by s tím měli souhlasit a nemělo by jim to vadit. Pro rodiče může být velmi bolestné, když slyší, že jeho dítě oslovuje tati pro něj cizího pána. Pokud by s tím měl někdo ze zúčastněných problém, pak by bylo vhodnější naučit dceru říkat partnerovi strejdo. Časem si na to zvykne a naučí se to, teď je pro ni asi matoucí, že u vás někdy bývá partnerova dcera, která mu tati říká. Ohledně partnerovy holčičky u ní vývoj probíhá tak jak má, to že si dítě v určité fázi vývoje věci či lidi přisvojuje, je sebestředné a používá slovo moje je v určité fázi vývoje úplně normální. Schopnost dělit se o cokoliv, porozumět cizímu vlastnictví, či pochopit, že tatínek nepřestává být jejím otcem, i když žije s jinou paní a holčičkou se teprve vyvíjí. Jejímu chování se však v popsané situaci není co divit, proto je potřeba přistupovat k dítěti citlivě, aby neutrpělo újmu. Partnerova dcera by neměla mít pocit, že je při návštěvách u vás upozaděná. Její otec by se měl přednostně věnovat jí, protože ji předpokládám má jen na určitý čas, aby také on neztrácel s dcerkou vztah. S vaší holčičkou je partner zřejmě v kontaktu denně. Pro jeho dceru je to o to těžší, že vaše vlastní dítě je stejně staré a je pro ni tedy velkou konkurencí. Snadno by si mohla myslet, že ji tatínek vyměnil za jinou holčičku, protože mu třeba nebyla dost dobrá, což by mohlo narušit její budoucí zdravý vývoj a sebedůvěru. Bylo by vhodné, aby tatínek s dcerkou naplánoval třeba nějakou akci nebo aktivitu, při které by se věnoval jen jí. Nemělo by být samozřejmostí, že vaše děti z prvního vztahu dělají automaticky vše společně a jsou stále spolu, když je u vás děvčátko na návštěvě. I když se děti mají rády a hrají si, tak to neznamená, že nepotřebují své rodiče také jen samy pro sebe. Přeji hodně úspěchů při zvládání určitě složitých situací, které život přinese. V případě obtíží můžete zkusit kontaktovat dětského klinického psychologa, nebo Poradnu pro mezilidské vztahy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho popisu není patrné, jak často si otec děti bere, nebo jestli máte střídavou péči? V každém případě ne všechny děti dobře snáší změny, navíc se vašim dětem rozpadla rodina, přišly o jistou míru stability a bezpečí. Reakcí může být separační úzkost - strach odloučit se od nejbližší pečující osoby, v tomto případě od vás jako od matky. Na tuto úzkost a strach mohou nasedat psychosomatické obtíže, zejména u citlivého dítěte s touto dispozicí. Je zde potřeba postupovat vzhledem k synovi velmi citlivě. Neměl by určitě přijít o kontakty s otcem. Otcovská postava je v životě chlapce velmi důležitá. Bylo by ale dobré se s ohledem na aktuální situaci s tatínkem domluvit na nějakém řešení, které bude pro chlapce co nejméně stresující. Jedná se o řešení na přechodnou dobu, než syn opět získá potřebnou stabilitu a separační úzkost odezní. Tatínek by si ho mohl na omezenou dobu brávat třeba jen na procházky, výlety, nebo k sobě přes den bez spaní. Vzhledem k tomu, že domluva může být složitá, pak by bylo vhodné kontaktovat Poradnu pro mezilidské vztahy a pokusit se dojít např. prostřednictvím mediace k nějaké dohodě, kompromisu. Ohledně obtíží syna se můžete poradit také s pediatrem a případně by bylo vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, v první řadě bych vás chtěla uklidnit, na vyhledávání odborníka to zatím nevypadá, i když pokud budete stát o nějaké výchovné rady, tak jej vyhledat můžete vždycky. Vypadá to, že máte doma dva zdravé, krásné a normálně se vyvíjející chlapce. Různých chyb ve výchově uděláme určitě všichni spoustu, jsme přece omylní lidé s chybami a ne roboti či automaty na bezchybnou výchovu. Ale ve vašem případě se ani o výchovnou chybu nejedná. Tak pročpak se vaši chlapečci chovají jako čertíci a nechtějí poslouchat a vašim trestům se smějí a perou se? 

S největší pravděpodobností se jedná o vývoj a to zdravý vývoj. Vaši chlapci se vývojově dostali do období vzdoru. O tomto období bylo již mnoho napsáno, najdete o něm mnoho literatury, informací na internetu v časopisech i jinde. Také na webu Baby online je o tomto období hodně informací, proto je podrobně již vypisovat a opakovat zde nebudu. Jen se pokusím shrnout nejzásadnější. Jedná se o vývojové období, které přichází v silnější či slabší formě v životě každého zdravě se vyvíjejícího dítěte. Jedná se vlastně o vývojový krok kupředu, i když z pohledu vychovatele i dítěte je toto období často náročné a ne vždy příjemné. Toto období přichází často náhle a z dítěte, se kterým se dalo normálně domluvit, se najednou stává malý vztekloun, který se třeba i válí po zemi, kvůli téměř nicotným či úplně vymyšleným příčinám. A všechen ten vzdor a vztek je velmi často namířen vůči rodičům či jiným nejbližším vychovatelům. Proto vaši chlapci cizí autoritu ve školce respektují a výchovné obtíže zde nemají. Nervová soustava dítěte v tomto období ještě není zralá a dítě nedovede rozumově zpracovat a ovládnout svoje pocity. A to zejména pocity negativní, které v nich vyvolává například zákaz či nepovolení něčeho, snaží se porušovat a posouvat daná pravidla. Děti se tak ale zároveň učí svoje negativní emoce zvládat a zpracovávat. Pokud se tedy stane, že se dítě dostane do vzteklého záchvatu, je potřeba počkat, až afekt odezní, dítě netrestat, nekřičet na něj, a ani se ho nesnažit nějak po dobrém usměrňovat. Dítě nás v této chvíli stejně nevnímá a každý náš pokus o uklidnění ještě afekt zhoršuje. Můžete třeba jen okomentovat jeho vztek, vyjádřit mu pochopení, ale nezasahovat (př. vím, že se zlobíš, že jsem ti nekoupila lízátko, chápu že tě to zlobí, ale měl bys zkažené zoubky...). Až se dítě uklidní, tak je teprve možné s ním danou situaci probrat, vysvětlit dětským způsobem, jak by se dítě mělo chovat, nebo proč je potřeba daná pravidla respektovat a dodržovat, proč na nich trváme. V některých případech je možné odhadnout, kdy vztek přichází (třeba vždy, když jdeme kolem obchodu s hračkami) a vzniku záchvatu předejít (jdeme jinou cestou). V tomto období je potřeba být s dětmi trpěliví, nebrat si jejich chování osobně. Ony pouze bojují samy se sebou a zvládnutím svého vzteku. Můžete se zkusit co nejvíce zapojit do her vašich dětí, bylo zjištěno, že děti, se kterými si rodiče hodně hrají, mívají pak toto období mírnější. U vás je prožívání tohoto období o to náročnější, že jej máte 2x současně. Navíc se přítomností stejně starého sourozence mohou projevy ještě zhoršovat, a proto se chlapci perou. Možná by bylo dobré občas chlapce rozdělit a věnovat se každému individuálně. Ono existovat ve dvou provedeních pro dítě také může být zátěž, dvojčata zejména stejného pohlaví si bezprostředně konkurují. Každé dítě navíc potřebuje individuální přístup a pozornost. Ono se na to u dvojčátek často zapomíná a rodiče je mají tendenci brát jako jednu osobu. To také může být důvodem jejich vzájemného praní a soupeření, jde jim o vaši výlučnou pozornost. Děti v touze po pozornosti akceptují i tu negativní, třeba že dostanou na zadek, jak píšete. Proto kluky rozdělte, podělte se třeba s tatínkem nebo babičkou a podnikněte s nimi něco také odděleně. Mimochodem fyzické tresty stejně nic nevyřeší, děti se pouze učí své negativní pocity řešit agresí a přenášet na někoho jiného a to nechceme. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, 

píšete o situaci, se kterou se setkává hodně rodičů. Dcerka je ještě hodně malá a zřejmě cítí momentálně zvýšenou potřebu kontaktu s vámi, ať už je to z jakéhokoliv důvodu. Opakované buzení dítětem putujícím v noci po bytě a následně nekomfortní spaní s kopající dcerkou v posteli však nejsou zážitky, které by člověk vyhledával, a proto je dobře, že se snažíte situaci řešit. Pokud u dcery nepozorujete jiné změny v chování, předpokládala bych, že se jedná jen o přechodnou záležitost, která odezní.

Zkuste popřemýšlet, kolik času s dcerou aktivně trávíte přes den, jestli máte čas věnovat se společně nějaké činnosti, která ji baví a kdy by vás na chvíli měla jen pro sebe - zda nepotřebuje více fyzického kontaktu s vámi.

Jinak i když dcera neuvádí žádný konkrétní strach v noci, nebude špatné, když zkusíte nechat v pokojíčku malé světýlko, pořídíte lapač snů, abyste odehnali případné sny škaredé a přilákali dobré spaní... Zeptejte se, co by jí pomohlo, aby se jí lépe spalo, třeba na něco společně přijdete. Třeba nějaký váš osobní předmět (polštářek, oblečení...), který by měla v posteli, by ji mohl pomoci uklidnit se...

S dcerkou se také bavte o tom, že na tulení se máte den, případně večer, vysvětlujte si, že v noci každý potřebuje svůj prostor, a pokud v noci přijde, přenesete ji zase do její postýlky, abyste si všichni lépe odpočinuli a druhý den měli sílu třeba na společné hraní. Bude potřeba nějakou dobu vydržet, být důslední a dítě do postýlky vracet. 

Jinak na BOL najdete i další názory na toto téma, např. v poradně pod názvem Dítě chodí spát k rodičům.

Přeji hodně radosti z dětí a klidné spaní.

Dobrý den, doporučila bych vám obrátit se nejdříve na paní třídní učitelku, jestli u dcerky nezaznamenala nějakou změnu ve zvládání školních povinností, zhoršení prospěchu, ve vztazích s vrstevníky či jinou změnu. Situaci proberte a pokuste se s paní učitelkou citlivé ve spolupráci řešit. Pokud paní učitelka žádné obtíže ve škole nepozorovala, pak bych vám doporučila kontaktovat buď dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu, kde by vám mohli pomoci přijít na podstatu dceřiných obtíží. Doma na dcerku netlačte, nesnažte se zjistit, co je příčinou obtíží, jen ji ujistěte o vaší podpoře a že za vámi může kdykoliv přijít, když bude potřebovat. Poté vyčkejte, jestli dcerka sama nepřijde. Je ale možné, že si dcerka příčinu obtíží ani vědomě neuvědomuje, jen reaguje somaticky. Proto s kontaktováním odborníka neotálejte, u dcerky by se mohly rozvinout psychosomatické obtíže, které se pak často obtížné odbourávají a řeší. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, některé citlivější děti mívají s vyprazdňováním mimo domov obtíže. Doporučila bych vám se synkem kontaktovat dětského klinického psychologa a situaci a delší postup s odborníkem probrat. Na citlivou nervovou soustavu navazují pocity studu a mohlo by to vyústit v psychosomatické obtíže, zadržování stolice a následně obtíže s vyprazdňováním, proto návštěvu u psychologa neodkládejte. Ohledně doporučení vhodného odborníka se můžete poradit u vašeho dětského lékaře. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, každý člověk i dítě má nějaké přirozené biorytmy, podle kterých se jeho organismus řídí. Však se říká, že někteří lidé jsou sovy a jiní skřivani. Každé dítě si postupně vytvoří nějaký režim včetně potřeby spánku a usínání, který mu vyhovuje. Obecně bych příliš nedoporučovala dítěti násilím jeho spánkový rytmus měnit. Odpolední spánek je pro dítě v tomto věku důležitý a jeho kvalita se promítá do spánku nočního. Platí totiž, že pokud si dítě pravidelně odpočine odpoledne, tak o to lépe pak spí v noci. Takže bych do spánku vašeho synka raději příliš nezasahovala, vždyť kolik rodičů by vám délku jeho spánku ráno jistě závidělo. S vývojem dítěte se potřeba spánku mění, mohou přicházet různé spánkové krize, noční strachy apod. Dá se tedy předpokládat, že se i u vašeho synka časem bude měnit spánkový rytmus a bude příležitost nastavit změnu a dřívější noční usínání. Obecně je večer vhodné zařadit nějaké klidové aktivity a dodržovat pravidelný řád, který dítěti pomůže na spánek se připravit. Místnost, kde dítě spí, je potřeba dobře vyvětrat, dítě by na sobě mělo mít prodyšné nejlépe bavlněné pyžamko a lehčí přikrývku, aby mu nebylo horko. Ohledně posledního jídla před spánkem se spíše poraďte s ošetřujícím lékařem nebo dětským nutričním terapeutem, který vám i poradí, jaká jídla jsou vhodná. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, při práci a výchově vaší dcerky bych vám doporučila využívat méně nátlaku a více vzájemné dohody a domluvy. Podle vašeho popisu vaší dcery to vypadá, že se jedná o velmi šikovné a nadané dítě, které vyžaduje citlivý a chápavý přístup. Na váš přílišný tlak reaguje úzkostně a pasivně negativisticky. Proč by dítě, které plynule četlo již před nástupem do školy, bezpodmínečně muselo číst článek ze slabikáře, který je pro ni zřejmě primitivní. Čtení je samozřejmě potřeba procvičovat, ale ať dcerka přečte o něčem, co ji zajímá a sama číst chce, nechte ji vybrat. Nebo jí snad nedůvěřujete, že článek ze slabikáře ve škole přečte? Nebo můžete udělat dohodu, že přečte nějaký text, který chce číst sama, a pak ještě přečtete pro ověření kousek článku ze slabikáře. Stejně by bylo dobré postupovat při jejím záseku. Je dobré vypozorovat situace, ve kterých k němu dochází a těm se vyhnout, předcházet jim. Vždyť proč by otrocky musela dcera plnit vaše příkazy, nechte jí prostor pro vlastní iniciativu. Je například prospěšné a jistě i výchovné, aby dítě mělo nějaké drobné domácí povinnosti, za které si samo zodpovídá. Proč by si ale tuto povinnost nemohlo samo vybrat. Udělejte dceři seznam úkolů, které je potřeba udělat např. v domácnosti a ať si sama vybere třeba dva, o které se postará. Plnění těchto úkolů pak nechte na ní samotné. Vypadá to, že se jedná spíše o rodičovský problém a potřebu neustálé kontroly a vlastní převahy nad dítětem. Snadno se tak může stát, že přílišným tlakem na citlivé dítě může dojít k jeho neurotizaci, nebo z dcerky vychováte perfekcionistu, který nikdy nebude se svou prací a ani se sebou spokojený a nebude schopen předvést co v něm je. Ze strachu z neúspěchu a odsouzení okolím neudělá raději vůbec nic. Stydlivost vaší dcery při plnění úkolů souvisí pravděpodobně s jejím strachem ze selhání, dále se může také jednat o snahu se vyhnout úkolu, který pro ni není atraktivní a nechce se jí do něj. Doporučila bych vám k přečtení knihu pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, která je věnována problematice respektujícího výchovného přístupu, který však dítěti zároveň nic neodpouští a vede jej k samostatnosti. Pro vás bude určitě zajímavá kapitola věnovaná právě perfekcionalismu u dítěte, jak správně dítě povzbuzovat a podporovat, místo zakazování, přemlouvání, diskutování. Bylo by také dobré zvážit vyšetření rozumového potenciálu dcerky v pedagogicko psychologické poradně, kde se také s psychologem můžete poradit, jak k dceři výchovně přistupovat. Nechuť k přijímání změn u dcery může vycházet právě z její citlivosti a úzkostnějšího emočního ladění, zde je dobré na předpokládané změny dítě předem připravit, zeptat se jej, co by potřebovalo, aby změnu zvládlo, podpořit jej.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, obecně k vašemu dotazu platí, že jakmile nějaké chování či prožívání komplikuje a zasahuje do běžného života a fungování, pak je to signál k vyhledání odborné pomoci. Doporučila bych vám proto případně po poradě s ošetřujícím pediatrem kontaktovat pedagogicko psychologickou poradnu v místě vašeho bydliště, nebo případně dětského klinického psychologa. S odborníkem budete moci při konzultaci probrat chování vašeho synka, vaše případné obavy a doporučí vám další postup, případně nějaká další vyšetření, pokud nazná, že jsou potřeba. Projevy chování vašeho synka mohou plynout z více příčin, a proto není možné pouze na základě stručného popisu ve vašem dotazu vyhodnotit příčinu jeho obávaného chování. Syn může být úzkostnějším a citlivějším dítětem, které změny špatně snáší, do jeho chování se může promítat výchovný přístup,  nebo situace v rodině, pocit nějaké nejistoty ať už z vnějších nebo z vnitřních příčin, nebo se ale také může jednat o projevy vážnější možné diagnózy z okruhu poruch autistického spektra, případně se u něj jedná pouze o věc vývojovou, ze které prostě vyroste. Proto je odborná konzultace, případně další vyšetření synka nezbytné. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se obrátit na manželskou a rodinnou poradnu či poradnu pro mezilidské vztahy a co nejdříve situaci řešit. Opilost, případně závislost rodiče může mít na děti a jejich psychicky vývoj velmi destruktivní vliv. Navíc opilý rodič ztrácí svou rodičovskou autoritu, dítě přichází o pocit bezpečí, je vystrašené. Můžete si zkusit promluvit s partnerem, zda je ochotný na sobě pracovat a svůj sklon k pití zvládnout. Potom je potřeba ho při případné léčbě podpořit. V opačném případě je partner závislý na alkoholu či jiné návykové látce partnerem vysoce rizikovým a setrvávat s ním v dlouhodobém vztahu není pro nikoho zúčastněného, zejména pak pro děti dobré. Při léčbě alkoholismu dochází však často k recidivám a závislý partner pak stáhne na dno nejen sebe, ale celou rodinu. Proto by měl sice dostat šanci, ale jen jednu. V doporučené pořádně zmapují vaší situaci a doporučí vám, jak postupovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se synem návštěvu pedagogicko psychologické poradny nebo dětského klinického psychologa. Příčinou jeho chování opravdu může být žárlivost na mladšího sourozence. Starší sourozenci obvykle dobře přijímají miminko, které se do rodiny narodí. Miminko je bezbranné, je možné se o něj starat, nebo také ne, do her staršího sourozence nezasahuje, nepohybuje se. S vývojem mladšího dítěte se však situace mění, děťátko je stále šikovnější, začíná se pohybovat, žvatlat, později mluvit a časem se svému sourozenci začíná nebezpečně vyrovnávat či ho dokonce v něčem i předčí. Proto může také žárlivost nastupovat až postupem času, kdy už mladší dítě začíná být tomu staršímu konkurencí a dělí se o zájem rodičů. Ba co víc, často vyžaduje a potřebuje mnohem více rodičovské pozornosti, než dítě starší a to objektivně. Vždyť roční dítě je potřeba mnohem více hlídat a mít neustále pod dozorem, než dítě sedmileté. Navíc váš starší syn byl dlouho jedináčkem a o to je přijetí jeho role pro něj náročnější. Jeho chování působí dojmem, že se vás snaží zaujmout regresem na chování, které u vás vyvolává pozornost u dítěte mladšího. Na pro něj zátěžové a emočně vypjaté situace reaguje smíchem, protože je neumí jinak řešit, chce si vás tak naklonit, usmířit, i když efekt je často opačný. Další možností je pro něj začít plakat. Jeho smích vůbec nemusí znamenat, že mu na věci nezáleží, jen může ukazovat, že si se situací neví rady. Můžete zkusit začít věnovat pozornost tomu chování, které u něj chcete podpořit. Nepřiléhavý smích neposilujte, nenapomínejte chlapce. Vyčkejte, až se zachová adekvátně věku a teprve potom mu věnujte pozornost, pochvalte ho za vyspělý přístup a podpořte ho. Píšete, že je syn ve druhé třídě, nedokážu posoudit, jestli do školy nastoupil jako emočně a kognitivně zralý, nebo jestli nemá také nějaké výukové obtíže. Smíchem a zhoršováním chování se u něj může projevovat celkové přetížení. Právě ve druhé třídě jsou u dětí často diagnostikovány vývojové poruchy učení. Rozvíjí se právě na bázi nezralostí percepčně kognitivních funkcí zrakového, sluchového vnímání a dalších funkcí, které jsou potřebné pro bezproblémové osvojování školních dovedností. Diagnostika výukových obtíží probíhá právě v pedagogicko psychologické poradně a dítěti se dá ve škole minimální úpravou způsobu jeho vzdělávání, případně cílenou stimulací oslabených funkcí celkem rychle  pomoci, což se projeví celkem rychle i na úpravě chování dítěte. Samozřejmě čas trávený rozděleně s rodiči je také pro starší dítě důležitý, vždyť si uvědomte, že šest let měl rodiče jen pro sebe a proto narození sourozence pro něj bylo náročné na adaptaci, byla to velká změna v jeho životě a zaběhnutých rituálech. Osvědčuje se například si stanovit jeden den v týdnu, ve kterém se alespoň po nějaký čas staršímu dítěti budete věnovat jen samostatně, někam si vyjdete, nebo si s ním budete hrát, což utuží vaše vztahy a bude fungovat i jako prevence sourozenecké žárlivosti. Dbejte také na to, abyste na staršího chlapce nekladli v souvislosti se sourozencem neadekvátní požadavky, které nejsou úměrné jeho rozumové či psychosociální vyspělosti. Sedmileté dítě si dokáže sotva samo uvědomovat, kdy mu hroží nebezpečí, natožpak, aby dokázalo odhadnout, kdy hrozí nebezpečí jeho mladšímu sourozenci. Neměli byste ho proto pověřovat dozorrem či hlídáním mladšího bratra a očekávat, že dokáže vyhodnotit rizika. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog