Dobrý den,rád bych se zeptal na názor dětského psychologa ohledem našeho syna. Je mu 23 měsíců a byl vyloučen ze soukromé školky, protože ho učitelky nezvládli (Prý i po měsíci a půl křičel, když po něm něco chtěli a rušil jim řád. Je pravda, že syn je hodně svéhlavý a v porovnání s jinými děti v rodině je náročnější na hlídání). Do školky chodil na tři dopoledne v týdnu. Syn je velmi aktivní, hravý a společnost dětí mu chybí. Ve školce za měsíc a půl udělal velký progres (umí se zcela sám najíst, začíná lépe komunikovat i když ještě plně nemluví, sám chodí za jinými děti a chce si hrát – to před tím nedělal). Máme pocit, že byl na konci adaptace. Manželka je v devátém měsíci těhotenství a celotýdenní starostlivost o syna je pro ni extrémně náročná. Mám tyto otázky:1. Doporučujete umístit chlapce do jiné školky, třeba dva měsíce po vyloučení ze starší?2. Bude si dítě spojovat umístění do školky s narozením své sestry? Nebude to brát tak, že se nám narodilo nové dítě a jeho jsme odsunuli do školky? Pokud ano, jak dlouho nám doporučujete počkat?3. Myslíte si, že je lepší dát ho třeba na pár měsíců k nějaké paní na hlídání a až poté do nové školky, do kolektivu? Tu vidím i ten problém, že by cca každý půl rok měnil školku, protože od tří let ho chceme dát do státní školky.Předem Vám děkuji za čas a vaše názory.S pozdravem,Šimon

Dobry den,mam dotaz ohledne dedicnosti obsedantne kompulzivni poruchy. Cekam s pritelem miminko a on touto poruchou trpi. Uziva Escitil 10 mg na zmirneni stavu, ktere souvisi s touto poruchou. Uz jsem si zvykla, ale obcas me to vyvadi z miry i presto, ze za to nemuze a je me ho lito. Mam strach, aby tuto poruchu nezdedila i nase budouci dcera. Jak velka je pravdepodobnost dedicnosti OCD?Moc dekuji predem za odpoved.S pranim pekneho dne T.M.

Dobrý den,máme roční holčičku která je už od malička živel. To nám ovšem nevadí já sama jsem temperamentní člověk a přítel též. Náš problém je následující.Od 6 měsíce jsem začala chodit parkrat v týdnu na 2-3 hodiny na brigády, proto když jsem přišla domu jsem se dceři snažila věnovat na 200% abych ji vynahradila cas kdy jsem byla mimo domov. Postupem casu se z dcera stávala přísavka. Momentalne jsme v situaci kdy kazdy den chodim na 4 hodiny do práce a ona je doma s tatínkem. Cele dopoledne je neskutecne hodna! Nefnuka, dokáže si sama hrát, poslouchá, naprosto vzorna. To same je kdyz prijde návštěva, nebo je na vikend u babicky! Vsichni z rodiny ji chválí jak je vzorný dite. Jak mile se vratim z práce promění se v ufnukaný klíště, které me nenechá ani si zout boty. Nas společný cas od doby co přijdu domu vypada asi tak ze ji mam nonsto zavesenou na nohách, kdyz ji řeknu ne, to nedělej ( normálním hlasem) začne okamžitě fnuka, knourat, nedělá ji problem začít okamžitě brecet. Hrozne me to unavuje. Chvilkama začíná byt i zla. Vyrazí mi jidlo z ruky, ohanbí se po me. Mrzi me ze to dela jen v me přítomnosti. Přítel mi to predhazuje ze kdyz je s nim je uplne skvela. co proto muzu udelat aby to přestalo? Nema ze me žádný respekt ani kdyz zvýšim hlas. Děkuji moc za jakoukoliv radu.

Dobrý den, jsem ve 13.tt. Důvodem, proč mám zřejmě přílišný strach o dítě, může být to, že se nám zpočátku nedařilo početí, zdařilo se až téměř po 3/4 roku snažení.Kolem baráku máme kočky, které ráda hladím a se kterými si hraji, avšak s jejich trusem do kontaktu nepřijdu. Před 3 dny mě začaly bolet a zvětšovaly se uzliny, což doprovázela bolest hlavy. Na internetu jsem se dočetla, že to jsou jedny z příznaků toxoplazmozy. Protože jsou svátky a lékaři neordinují, od soboty se strachuji, nemůžu spát a bojím se o to, že se plod nakazí, bude postižený,... Abych se uklidnila, jela jsem v 8 hodin večer na pohotovost, kde ze mě byli trochu nešťastní, a protože nešla udělat potřebná vyšetření, poslali mě samozřejmě domů.Nehledě na to, že jsem si musela pořídit domácí ultrazvuk, abych mohla denně poslouchat bijící srdce dítěte a tím se alespoň částečně uklidnila, že je v pořádku.Bojím se kýchat, protože mě vždy zabolí v podbříšku, a to mě hned provokuje, že se něco děje...Chci se zeptat, zda je můj strach ještě v pořádku a podobně jej prožívají i ostatní nastávající maminky, či zda bych měla vyhledat pomoc.Mockrát Vám děkuji za odpověď.

Dobrý den, nevím zda píší správně na online poradnu. Mám problém se svým 11ti letým synem. Nevím si s ním rady. Jeho problém se týká že nechce přijmout do našeho života mého nového partnera. S jeho otcem jsme se rozešli před třičtvrtě rokem. Našla jsem si nového přítele, který je na mé děti moc hodný a věnuje se jim. Problém spočívá v tom, že ke mně vůbec přítele nepustí, nesmí se mě dotknout nebo políbit, pořád nás hlídá a když něco vidí, tak má strašné záchvaty vzteku. Dokonce po mně hodil i plastickou pistol, zuří a je sprostý. Neovladatelný. Přítele má moc rád, pořád spolu něco podnikají a vyrábí, ale jakmile se přiblíží ke mně, je zle. Je to strašně vyčerpávající, jsme spolu půl roku a ja mám strach, aby přítel to se mnou zvládnul, pořád doufáme, že se nějak uklidní. S jeho otcem se to nedá ani probrat, spíš je rád, že máme problémy a že nejsem šťastná. Nevím, zda mám syna vzít někam do poradny. Jsem už tak ze všeho unavená. Nevím, jak dál, jak na syna. Tímto Vás prosím o radu. Mockrát děkuji, s pozdravem Lucka

Dobrý den, dcera 8 let má problémy s usínáním v cizím prostředí. Do loňského roku bylo všechno v pořádku, ale letos jakmile má spát jinde mimo domov (a to i když jsme tam s ní) začne už když se blíží večer plakat, že večer určitě neusne. Nedá si to nějak rozmluvit, takže brečí celý večer a opravdu nemůže usnout. Když se v noci vzbudí, začne brečet znovu, že neusne. Po dlouhé době usne, když jí vyloženě držíme za ruku. Má jet na konci srpna na soustředění, kde tam určitě nikdo s ní sedět nebude, jak bych jí mohla pomoci, aby jí tyto stavy přešly? Nebo co jí dát před spaním, když spí mimo domov? Moc děkuji. K.

Dobré odpoledne,poprosím Vás o názor,mám 2 ročního chlapečka,který je velmi aktivní dítě....jinak nemáme problém spí,papá,není vzteklý atd. (jen teda nemluví,asi 5 slov a dál má svojí řeč...to zatím neřeším,snad má čas)Problém vnímám v jeho těžké zvladatelnosti,je strašně živý a speciálně,když přijde návštěva...lítá,hází hračkami (asi na sebe chce upozornit??...přitom mi nepřijde,že by mu vadilo,když si vezmu na klín jiné dítě,já to hlavně ani nedělám...)spíš se bavím s návštěvou...když jdeme na návštěvu my,je o něco klidnější,ale zábrany teda také moc nemá:)dřív měl asi půl roční období,že nás občas praštil...a taky mi přišlo,že chce tím pozornost...Z naší strany má vzhledem k jeho aktivní povaze maximální,což možná může být také ten problém,ale chviklu ho necháme a leze po regále nebo neustále skáče po gauči atd.Když zvýším hlas,tak poslechne,ale to bych pak skoro musela řvát pořád:))nevim,je hrozně temperamentní,až si kolikrát říkám,zda to je normální?..hlavně mě trošku trápí to "nadměrné"zlobení v momentě,kdy má "obecenstvo"?...nebo nevimDěkuji za názor a hezký denMíša

Dobrý den.Bydlíme (já, žena, 1,5 a 3,5 roční děti) ve starém činžáku. Náš byt je v osobním vlastnictví. Pod námi bydlí vitální důchodci (muž 80 let, žena 94) ve státním bytě. Sousedi jsou staří komunisté (povoláním kontroloři), bezdětní, většinu dne doma. S každým (z jejich pohledu) hlučnějším zvukem bouchají na svůj strop nebo si u nás následně stěžují. Stejné problémy s nimi měli i dvoji předchozí nájemníci našeho bytu (kteří ani neměli děti).V bytě jsme udělali desítky opatření: Zrušení plovoučky, odhlučnění podlahy, položené lino a koberce, děti doma nemají dřevěné hračky/míče/o­drážedla, doma nenosí bačkory s tvrdou podrážkou. Zrušení skříně s hlučnými pojezdy, odhlučnění pračky,…Děti vstávají v cca 8 hodin, dopoledne je menší na hřišti, starší ve školce, po obědě spí, odpoledne až do podvečera jsme každý den venku. Večery jsou u nás klidné. Doma děti neskáčí, netancují, večer jsou v kompletním klidu, učíme je k tomu, že doma se neběhá a nechodí po patách.Děti jsou doma tedy jen pár hodin a zkrátka fungují normálně, občas popoběhnou a občas jim něco upadne. Klasika.Se sousedem se jednat nedá, nenechá dokončit větu, jen vyhrožuje a je verbálně agresivní. Jeho paní už jsem si pozval i na kafe a snažil se najít nějaké řešení. Ona to chápe, ale „starýho“ prý nezmění. Bohužel z jejich strany nepřišlo žádné opatření, pouze mají požadavky. Další schůzku už nechce, protože to z jejich pohledu k ničemu není.A teď, o co mi jde:Psychicky mi není dobře. S každým hlučnějším zvukem, který děti udělají, mám obavu: Nebylo to moc nahlas? Co na to sousedi? Zabouchají? Prostě nežiju svůj život, ale žiju život jejich. Co s tím? Rád bych se tohoto pocitu zbavil, ale nevím jak. Poradíte?

Dobrý den, obracím se na vás s problémem, který se stal včera v noci. Náš syn (5 let) při horečkách blouzní - většinou běhá po bytě, křičí, že se něčeho bojí ale vždy ho dokážeme utišit. Včera kolem půlnoci, jsem ho šla zkontrolovat, protože má od rána horečku, chystala jsem se spát a před spaním jsem mu chtěla dát napít a přeměřit horečku, ať mohu v klidu spát . Budím ho, ať si sedne že dáme vodičku a změříme, to otevřel oči, otočil se na mě ale díval se jakoby skrz mě, neodpovídal, nereagoval ani když jsem mu 10x zopakovala ať si sedne, odešla jsem pro obklad a když jsem se vrátila a promluvila na něj, sedl si a začal hystericky křičet, obličej měl v křeči, zatnuté,vyceněné zuby, mluvil skrze ně, takže jsme mu nerozuměli, něco skrz ně vrčel, ukazoval na zeď pak jsme mu rozuměli právě to, že se bojí, že chce dolu tak jsem mu chtěla pomoct z postele na zem jenže se bál právě mě, odstrkoval mě, takže ho vzal manžel a začal ho tišit, nic nepomáhalo, nereagoval na věci, které obvykle neodmítá, chvilku jsem se ho bála protože vypadal, jak z hororu, kde člověka posedne ďábel, asi 15 minut blouznil, vrčel a mluvil skrz zuby že jsme mu nerozuměli, ruce měl pokrčené, v pěst jako by se chtěl bránit, po 15ti minutách se najednou sám od sebe sklidnil. Ptala jsem se ho, jestli se mu zdálo něco ošklivého, stále byl v šoku,udýchaný, očička vykulené křišel že Joo, že tam byla mama a byla velká a zlá. To jsem ho utěšovala, že maminka by mu nikdy neublížila, že ho má moc ráda a jestli půjdeme spinkat. Lehl si do naší postele ať ho máme na očích, horečku jsem mu stáhla z 39,60 na 38,40 a šla v klidu spát. Ve 2:30 ráno se opět vzbudil a celý proces se znovu opakoval. Ráno, když jsem se ho ptala, jestli mu je dobře tak odpověděl že Ano. Prala jsem se, jestli se má zdál ošklivý sen, odpověděl, že ne. Když jsem se ptala, jestli se bál večer maminky, odpověděl že ne. Nechápu proč se bál rovna mě, nikdy jsem mu nic neudělala, občas, když hodně zlobí, dostane plácačku na zadek, ale to dostane i od táty ale rukou na zadek snad není důvod abych ho při blouznění děsila na smrt...Je to normální? nebo to máme nějak řešit? Mockrát děkuji za radu a přeji pěkný den.

Dobrý den,mám obavy o vývoj své neteře. Děvčátku budou v srpnu dva roky. Je to velmi šikovné vnímavé dítě, hezky mluví, snaží se opakovat jednoduché říkanky, zvládne si obout botičky. Ráda papá, na pokyny i vysvětlování reaguje velmi vstřícně, pokud ji požádáte aby něco udělala (něco přinesla, utřela po sobě stůl, obula si botičky) reaguje okamžitě snahou vyhovět.Bohužel je celá rodina v nelehké situaci, zhruba před rokem, tedy cca v jejím jednom roce jí zemřela maminka. Od jejího narození byla maminka vážně nemocná, o holčičku ale láskyplně pečovala (jak to dovolil její zdravotní stav), nejčastěji střídavě s babičkou, se kterou bydlí rodina ne ve společné domácnosti, ale ve stejném domě. O holčičku se nyní stará střídavě tatínek a obě babičky. Často tak mění "opatrovatele" a domácnosti ve kterých pobývá, skoro po dni nebo po dvou. Dosud to vypadalo, že s tím holčička nemá problém, v posledních týdnech je více fixovaná na tatínka, plačtivější pokud není v dohledu. To mi připadá celkem normální, také si pamatuji období, kdy mlůj syn zoufale vřískal, když jsem šla jenom na záchod. Co mi ale připadá znepokojivé a tady se dostávám k jádru mého dotazu - holčička ve společnosti velmi snadno přejde od "malá malá" k rychlému útoku, ať už se jedná o plácání, škábání, či stisk. Útočí často na obličej nebo krk s překvapivou silou. Vypadá to, že útočí bez zjevného důvodu (není za tím žádný zákaz, nebo jiné omezování, nedostatek pozornosti). Nerozlišuje mezi rodinou - lidmi které zná a např. dětmi, které náhodně potká na koupališti. Jak říkám, není za tím hádka o hračky, nebo boj o pozornost. Z opatrovatelů reaguje každý jak umí, samozřejmě říkáme, že to nesmí, vysvětlujeme , ale v tomto se vše míjí účinkem. Táta se s ní někdy v odpověď "pere" čímž se mi zdá, že její projevy vlastně zlehčuje a dělá z nich legraci. To samozřejmě neplatí pokud si vybere za cíl cizí holčičku. Obávám se, aby to nebyla známka toho, že jí ubližuje poněkud kočovný život, který z mého pohledu může vypadat jako nedostatek jistot. Že nás trestá, za to že si s ní hrajeme a pak ji "opouštíme". Do tohoto modelu ale nesedí útok na cizí děti.Ve výchově svých dětí jsem byla v jejich nízkém věku zstáncem pravidelného denního režimu, samozřejmě porušeného občas nějakou návštěvou, s jedním vychovatelem. To u neteře bohužel není možné, ale možná to není pro její zdravý vývoj nutné? Ráda bych se sama do péče o holčičku zapojila, ale tři rodiny se nám zatím vzhledem k jejímu věku zdají až až. Máme se obávat? Nebylo by prospěšnější, dát děvčátko na dopodne alespoň na čtyři dny v týdnu do školky, aby se režim více opakoval a dodal jí na jistotě? V obci, kde bydlí je malá školka a asi by rodině vyšli vstříc, ale obáváme se jak útoků na děti, tak i toho, jak by holčička vnímala další prostředí a jak by opouštěla tatínka, na kterém je nyní docela závislá. Neradi bychom jí vzhledem ke složitému startu do života neuváženými rozhodnutími a experimenty ublížili.Děkuji za radu.

Dobrý den. Předem moc děkuji za radu v tomto pro mě poměrně těžkém období. Abych upřesnila celou mou situaci, začnu úplně od začátku. Syn, kterému je nyní 5 měsíců, se narodil přidušený a hned po porodu nastaly komplikace, po sérii vyšetření jsme se dozvěděli, že prodělal mozkový infarkt, nicméně prognóza byla pozitivní s tím, že by jeho vývoj neměl být narušen. Nicméně toto období včetně šestinedělí a problémy s kojením (které jsme překonali) pro mě bylo velmi psychicky náročné a nejspíše mně poznamenalo víc, než jsem čekala v tom smyslu, že mám o něj až přehnaný strach a stále sleduji, jestli se vyvíjí normálně (hrozilo že by se nemusel vyvíjet dobře motoricky, ale zatím po dvou návštěvách u neurologa všechno vypadá dobře). Před 2 týdny nás čekalo první povinné očkování a já samozřejmě měla hrozný strach, aby ho to nějak nepoznamenalo. Po očkování vše vypadalo v pořádku, ale všimla jsem si, že druhý den nezvedal nožičky (cvičili jsme na to vojtovku), pouze je natahoval. Začala jsem z toho být samozřejmě nervózní a pořád na to myslela. Po 3 dnech jsme začala mít pocit, že se na mě syn nepodívá, když na něj zavolám a že mě začíná ignorovat. Nereagoval jak na mě, tak ani moc na hry, které jsem s ním dřív hrála a u kterých se smál. Zmocnila se mě panika, že ho očkování narušilo a byla ve stresu, jeden den jsem skoro probrečela a došlo to až tak daleko, že se na mě už ani nekoukal a totálně mě ignoroval (dříve stačilo udělal jen "kuk" a už se smál od ucha k uchu). Když ho vezmu do náručí a chci ho uspat, je úplně našponovaný a odvrátí ode mě hlavičku. Nicméně k manželovi se chová normálně, usmívá se na něj, otáčí se za ním, nechá se od něj nosit. Došlo, mi že očkování z něj neudělalo autistu, což už se mi honilo hlavou, a trochu jsem se uklidnila a také mi došlo, že jak jsem byla ve stresu, musel to ze mě cítit a to že se ode mě odvracel a nekoukal na mě, byla asi nějaká jeho obrana. Snažila jsem se uklidnit a situace včera už vypadala líp - občas se na mě usmál a podíval se na mě. Každopádně ráno po probuzení se na mě zase ani nepodíval a jakmile přišel manžel, začal se na něj usmívat a mě to trhalo srdce. Dnes už to došlo tak daleko, že jakmile přítel odejde z místnosti a já si s ním hraju sama, propukne v hysterický pláč a nepomáhá nic. Jsem už zoufalá a strašně mě mrzí, že mě můj syn, který se na mě dřív usmíval, takhle odmítá a připadá mi, že jako matka jsem selhala a hrozně se za to stydím. Mám pocit že už to nikdy nebude jako dřív a nevím co mám dělat. Mám pocit že mě úplně přestal mít rád. Moc děkuji za rady.

Dobrý den. Moje nyní desetiměsíční dcera od narození špatně jedla. Nyní se ale zdá, že si k jídlu vytvořila úplný blok. Posledních 14 dní hubne. Množství příkrmů, které je ochotna sníst, se snížilo na řádově 10 lžiček denně a poslední 2 dny už je počet lžiček 0. Brečí, už když se blížím s miskou. Občas (tak jednou za 5-6 hodin) vezme na milost lahev s mlékem. Proč se obracím na psycholožku: Co se týče gastroenterologických a neurologických příčin, byla důkladně vyšetřena, je sledována a léčena (reflux) a také má suplementaci vitamínu B12, ale nyní se již odborníci tváří, že víc pro nás udělat nemůžou, jen sledujou váhu a časem asi navrhnou výživu sondou. Myslím tedy, že je tam psychologická příčina a té je třeba se zbavit. Nevím ale, jak. Samozřejmě se snažím nenutit ji, předkládám jídlo hezky upravené, a také ji nabízím jídlo ve formě, aby si ho sama mohla dát (to si občas něco zobne). Ale nic nepomáhá a já nevím, jaký mám zvolit postup. Nepomáhá ani nabízení jinými osobami, nebo jídlo ve společnosti jiných dětí, které rády jedí. Budu ráda za rady, jak blok k jídlu odstranit. Děkuji.