Dobrý den, u vaší dcerky s velkou pravděpodobností pozorujete projevy separační úzkosti. Jedná se o normální vývojové období, které se u dětí poprvé objevuje kolem 9 měsíce věku a může se v různých etapách v situacích, které jsou pro dítě zátěžové, opět objevovat. Pro vaši dcerku mohla být spouštěčem změna denního rytmu související s odbouráním pleny, což pro její adaptační mechanismy znamená zátěž. Snažte se být hlavně trpělivá, dítě utište, uklidněte. Pokud je to možné, tak dcerku na nějakou dobu neopouštějte a když, tak na nezbytně nutnou dobu. Dceru je na váš odchod potřeba připravit, měla by být s někým známým a nejlépe na známém místě. Berte emoce vaší dcerky vážně, záchvaty nedostává samoúčelně, ale opravdu se bojí a potřebuje vaši emoční podporu. Dítě v tomto věku žije přítomností a nechápe, že rodič, který se vzdálí se k němu opět vrátí, proto se snaží přivolat jej svým pláčem a křikem. Pokud budete na toto období reagovat citlivě a empaticky, pak brzy odezní. Je potřeba, aby se dítě cítilo přijímané a ne rodiči odmítané, pro svůj strach. S tím pak bude vaše dcerka získávat sebedůvěru a strach vymizí. Protože ve dvou letech již mluvenému slovu rozumí, pak je dobré s ní o věcech komunikovat. Není také dobré chtít po ní více činností zaráz, v situaci, kdy upevňujete udržování činnosti byste ji už neměli zatěžovat dalšími věcmi či činnostmi, dokud se udržování čistoty neupevní. Ohledně vykonávání stolice do pleny nebo do nočníku nemám od vás informace, zda se daří. Pokud by měla dcerka problém, pak je lepší upevňovat nejdříve močení na nočník a až poté se zaměřit na stolici. Některé děti to mají zase obráceně, kakají na nočník, ale pomočují se.  S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vaše dcerka může mít hned několik důvodů pro své chování. Jednak se ještě nachází v období vzdoru, kdy má potřebu vzdorovat a vymezovat se vůči autoritě. Emoční výbuchy, vzdor, vztekání, jsou pro toto období charakteristické. Dítě ještě nedokáže zvládat své pocity, jeho nervový systém není ještě vyzrálý. Za své projevy dítě nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, brát jeho emoce vážně, nezlehčovat je. Při afektu vyčkat až odezní a teprve poté s dítětem o situaci přiměřeně věku promluvit, konkrétně vysvětlit, jaké chování je pro nás žádoucí, co bychom od něj požadovali. Dále se dcera může vymezovat také vůči své sestře - dvojčeti, která je jak píšete bezproblémová. Může tak chtít upoutat pozornost směrem ke své osobě. Pak je potřeba ocenit a podpořit to chování, které po ní požadujete a všímat si i pouhé snahy o něj. Neposilovat chování, které je nežádoucí, nevěnovat mu pozornost nerozebírat je před dcerou. Ohledně podezření na ADHD je u dvojčat navíc narozených předčasně vyšší pravděpodobnost výskytu. Doporučuji vyšetření dcerky u dětského psychiatra. Nervový systém dítěte se však vyvíjí a diagnóza ADHD je většinou jasná až kolem šestého roku věku dítěte. Našlapování na špičky může být známkou neurologických obtíží z důvodu např. předčasného porodu, konzultovala bych s pediatrem případné doporučení na neurologické vyšetření. Podle vašeho popisu to vypadá, že se svět vás všech smrskl na oblékání dcery a také, že dosavadní používané postupy nejsou efektivní. Mějte na paměti, že tam, kde vyvíjíte na dítě v období vzdoru tlak, tak dítě vyvíjí stejně silný protitlak. Neosvědčené postupy je tedy potřeba změnit. Zkuste vyjádřit dceři pochopení, nabídněte s oblékáním pomoc, nechte ji vybrat, co si oblékne sama (nejlépe tu část oděvu, kterou dobře zvládá) a s čím jí pomůžete. Samostatně zvládnout oblékání ve 3,5 letech na ni skutečně může být ještě příliš náročné, a proto se tolik vzteká a vzdoruje. Nebo se prostě na tuto činnost nedokáže ještě tak dlouho soustředit, protože ji nebaví a nezajímá. Vždyť vám sama říká, že po ní chcete, aby zvedala těžké kladivo. Nesrovnávejte děti navzájem, každé je individualita, i když jsou dvojčata a každé také individuálně zraje a osvojuje si dovednosti. Je potřeba ocenit a pochválit i každý malý pokrok v oblékání. Zároveň však ale tomuto úkonu nevěnovat přehnanou pozornost, je přeci tolik hezkých věcí na světě, tolik společných činností, ve kterých je dcerka šikovná a které si můžete s dcerami užít. Dohodněte se také s tetami v jeslích, ať na dceru s oblékáním nějakou dobu netlačí, ať jí pomohou. Dětí v jeslích není zase tolik, aby to časově nezvládly. Vaše dcera potřebuje od dospělých zažít pochopení a pomoc a ne tresty ve formě posílání do kouta nebo jiné.  Bylo by dobré tetám v jeslích sdělit, že si používání podobných trestů nepřejete. Navíc se ukazuje, že stejně nejsou efektivní. Ve školce se mohou samozřejmě obtíže objevit, ale také nemusejí. Pokud by se po nástupu dcerky do školky obtíže skutečně objevily, pak je dobré vyhledat pomoc buď dětského klinického psychologa, nebo psychology v Pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se nachází v období vzdoru, které není pro dítě a ani pro rodiče snadné a jednoduché. Navíc většinou platí, že čím silnější osobnost dítěte, tím může být období náročnější. U vás je ještě umocněné příchodem mladšího sourozence a potřebou syna udržet, potvrdit a upevnit si své postavení v rodině a upoutat na sebe pozornost za každou cenu. Proto se mu nechce chodit do školky, dobře si totiž uvědomuje, že mladší sourozenec s vámi zůstává doma a má obavy, zda nezaujme jeho uprázdněné místo. Ohledně období vzdoru, které je právě popisovanými afektivními reakcemi nezralého organismu dítěte charakteristické už bylo napsáno mnoho informací, které můžete najít v literatuře i na internetu a také já jsem již na dotazy s obdobnou problematikou mnohokrát odpovídala. Žádná rychlá a okamžitá rada neexistuje, dítě potřebuje čas, než vyzraje jeho nervový systém a naučí se zvládat svoje emoce a afekty. Můžete mu pomoci klidným a trpělivým přístupem, zvýšením zájmu o něj, pokud se nevzteká, věnovat se mu, vyhradit si čas na dítě odděleně od sourozence. Případný afekt je potřeba nechat odeznít a teprve poté lze situaci s dítětem situaci trpělivě probrat, vysvětlit jaké požadujeme chování, nebo jak by mohlo reagovat. Dítě za svoje chování nemůže, není úmyslné, jen si neumí jinak poradit. Potřebuje vaše objetí, porozumění a pochopení. Při přetrvávajících obtížích vám doporučuji vyhledat pomoc dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
v dotaze uvádíte, že syn odmítá nosit cokoliv kromě ponožek. Dále píšete, že syn již přibližně půl roku chodí - nemám však informaci, jak odmítání botiček řešíte venku? Předpokládám, že venku syn má zájem chodit sám a v zimě nejspíš nechodí v ponožkách. Pokud venku botičky neodmítá, nechala bych ho doma jen v protiskluzových ponožkách. Pokud by odmítal boty obouvat i na ven (a že jsem měla možnost vidět takové děti na vlastní oči), nechávala bych ho v kočárku a trvala bych na tom, že běhání bez bot (obzvlášť v zimě) se provozovat nebude. Některým dětem trvá déle, než si na obuté boty zvyknou, důležité je vytrvat a vysvětlovat, proč botičky nohám pomáhají. Samozřejmostí by měla být správně volená velikost boty a dostatečné pohodlí (pokud možno ohebnější podrážka, případně barefoot boty).
Přeji hodně radosti se synem.

Dobrý den, ohledně spánku takto malého miminka bych vám doporučila poradit se s ošetřujícím pediatrem. Obzvláště, pokud se vám dcerka jeví být neklidná a celkově nespokojená. Takto malé miminko by mělo prospat až 17 hodin denně. Některá citlivější, dráždivější, neklidná miminka mívají potíže s útlumem a usínáním již v raném věku. Také některé mimořádně nadané děti vykazují odmalička malou potřebu spánku. Pokud vám dcerka v noci spí vcelku pět hodin, pak je to jen dobře. Pokud váhově prospívá, byla donošená a je zdravá, pak přirozený spánek miminka není potřeba narušovat a budit jej. Nechte ji spát tak dlouho vcelku, jak potřebuje. Jiná situace by mohla nastat, kdyby se jednalo o miminko nedonošené, zdravotně oslabené, s nízkou porodní váhou. Taková miminka jsou někdy slabá, málo sají a pijí, mají tendenci dlouho spát a nepřijímat tak potravu, neprospívají a slábnou. Taková miminka je někdy potřeba na jídlo pravidelně a častěji budit podle doporučení pediatra. Obraťte se tedy prosím na ošetřujícího dětského lékaře. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučovala bych vám poradit se s dětským klinickým psychologem, jak postupovat, abyste ohledně vyměšování nevytvořili psychický blok. Určitě by pomohlo na syna ohledně stolice netlačit, nemluvit na něj, pokud již stolici vykonává do pleny. Mohlo by to vést ke vzniku psychických obtíží. Váš syn si zřejmě uvědomuje, že je potřeba stolici vykonávat na záchod nebo do nočníku, ale nemusí ji být schopen ještě tak dokonale ovládat, aby se to podařilo, nebo nechce měnit osvědčený způsob, kdy se mu vykonat potřebu daří. Můžete zkusit vysledovat jeho chování předtím, než si někam zaleze a stolici vykonává a vysadit jej na nočník. Pokud se ale nezadaří a syn bude potřebu potlačovat, pak ještě není připraven a nevytvářejte proto na něj nátlak. Dítě obvykle začne samo něco vykonávat, až když je připravené. Řekněte synovi, že až bude chtít, že má připravený nočník, kdyby chtěl vyzkoušet a nechte ho, ať se rozhodne sám. Třeba to, že přestanete naléhat, pomůže. Můžete se také poradit s ošetřujícím dětským lékařem. Postupujte hlavně citlivě, blok ohledně vyměšování se obtížně odbourává. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, poradila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám pomohl problém zpracovat. Jeví se mi, že chování vaší dcery může souviset s narozením mladšího sourozence. Jedná se pravděpodobně o nezpracovanou a také výchovně ne zcela zvládnutou reakci na narození mladšího sourozence, na problematiku žárlivosti. Problém se s růstem syna bude stupňovat, protože bude rychle pohyblivější a bude zvládat čím dál více kompetencí, které jsou nyní vyhrazeny pouze dceři, takže bude postupně přicházet o své výsady. Vy jako matka byste si měla stanovit priority, které dítě nejdříve "ošetřit", pokud pláčou. Jestliže se váš syn uhodil a pláče, pak byste svoji péči měla věnovat nejdříve jemu a utěšit ho, protože je zde objektivní příčina pláče. Pokud pláče i dcera, která se ale bez příčiny vzteká, pak by pozornost dostat hned neměla. Jinak ji pouze v jejích afektivních reakcích podporujete, protože vyvolají pozornost a dokonce vás zřejmě často i odvede od pozornosti věnované mladšímu sourozenci. To že chce, abyste utěšila i jeho je pouze manipulace, kdy přebírá situaci a kontrolu nad pozorností, která se dostane sourozenci do svých rukou. V této situaci se ale dcera nemůže cítit dobře, chybí jí rozhodnost a jistota dospělého a pocit bezpečí, který z ní získává. Mám však příliš málo informací, abych vám mohla kvalifikovaněji poradit. Roli zde také hraje ještě zřejmě přetrvávající období vzdoru vaší dcery, která je tak afektivně labilní a neumí své reakce ještě zpracovat a ovládnout, navíc ji křik mladšího sourozence zřejmě nějak silně irituje, dráždí. Určitě byste ale měla být trpělivá, křik z vaší strany ani tresty nic nevyřeší. Dcera vám to nedělá schválně, její chování není osobní, jen nedovede jinak zpracovat vzniklou situaci. Pokud chcete s dcerou situaci probírat, pak je důležité vždy počkat až se uklidní a přestane se vztekat a plakat. Potom je chvíle, kdy si s ní můžete promluvit. Je důležité, aby se dozvěděla, že se vám její chování a křik nelíbí a také o vašich pocitech, které to ve vás vyvolává. Můžete spolu hledat jiné cesty, co by mohla v těchto případech dělat. Vysvětlujte vždy úměrně věku, ideálně formou příběhů, pohádek, můžete si zahrát loutkové divadlo a přehrát si možné způsoby reagování, vaší kreativitě se meze nekladou. Snažte se najít si na dceru čas, který strávíte odděleně jen spolu bez mladšího bratra. Chlapečka může někdo pohlídat, nebo se o něj postarat tatínek a věnovat se také jen jemu. Dcera vás měla tři roky svého života jen pro sebe a zřejmě jste se jí hodně věnovali a najednou o tento čas přišla. Proto se ho snaží vydobýt zpět. Důležité je, aby každý ze sourozenců měl také nějaký samostatný čas s rodičem. Postrádá ho však více dcera, váš syn se již narodil do rodiny s jedním dítětem a jinou situaci nepoznal. Bude dobré, když vyhledáte odbornou pomoc co nejdříve, než se problém dále prohloubí a vyústí například v nějaké agresívní chování k mladšímu sourozenci nebo vznikem potíží ve vztahu mezi sourozenci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle obtíží, které popisujete, se mi na chování vašeho syna nejeví nic patologického. Potřeba spánku je u  každého dítěte, stejně tak, jako u dospělého, individuální. Z hlediska vývoje dítěte a hlediska fyziologického dvouleté děti spát ještě většinou potřebují. Pokud však na synovi nepozorujete nějaké obtíže, před den není unavený, je čilý, aktivní, večer dobře usíná a dobře se vyvíjí, pak není důvod k obavám. Některé čilejší děti prostě spánku potřebují méně. Pokud chlapec usíná v kočárku, pak je to výhoda, že je možné jej alespoň občas před den uspat. Jeho nervový systém se vyvíjí a v tomto věku, jak už jsem psala, většina dětí ještě přes den spát potřebuje. Nárazová potřeba spánku při nebo po nemoci je také naprosto normální a pochopitelná. Odpoledne by bylo, pokud syn nespí, vhodné zařazovat klidnější aktivity, čtení pohádky, malování, prohlížení obrázků, aby si odpočinul. Nemusíte trvat na usnutí. Důležité je dodržovat pravidelný režim, denních odpočinkových aktivit. Počítejte s tím, že také ve školce, kam pravděpodobně váš syn nastoupí, se odpoledne bude odpočívat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že řešíte rozchod a stěhování, což je i pro dospělé velmi vypjatá a náročná situace. A co teprve pro dítě, které, i když tomu co se kolem něj děje ne úplně zcela rozumí, tak vycítí, že se jedná o něco vážného a důležitého. Cítí napětí rodičů a jejich nervozitu. Dochází k nabourání jeho životních jistot a bezpečí. Je proto přirozené, že váš syn prožívá separační úzkost a hledá u vás záruku bezpečí a jistoty. Separační úzkost se poprvé objevuje cca kolem 9 měsíce věku dítěte, nebo i dříve a v různých obdobích dětského vývoje se může vracet. Zejména v obdobích spojených s nějakým emočním vypětím, změnami apod. Jedná se o strach z odlloučení od pečující osoby, ke které má dítě vytvořen citový vztah. Je to vývojově naprosto v pořádku a znamená to, že dítě vytvořilo s pečující osobou (většinou to bývá matka, která je s ním nejdéle a stará se o něj) citové pouto. Toto pouto bude základem pro budování vztahů do budoucna. Dítě žije přítomností a pokud matka odchází, tak to vnímá, že odchází navždy a proto má strach z odloučení. Přistupujte proto k vašemu synovi citlivě a k jeho prožívání, jeho potřeby pokud je to možné zajistěte vy. Tatínek ať si jeho projevy nebere osobně, pokud k němu budete oba přistupovat citlivě, tak toto období brzy odezní. Snažte se vyhnout konfliktních situací řešených před dítětem. Pokud jej necháváte hlídat např. od babičky, pak mu vždy vysvětlete, že se brzy vrátíte, snažte se jej uklidnit než odejdete. Bez vaší přítomnosti syn hlídání nebo pobyt s tatínkem zvládá dobře a to je důležité. Dožaduje se vás pouze ve vaší přítomnosti, proto je potřeba mu dát najevo, že jeho potřebu chápete, že je přijímaný a postarejte se o něj. Pokud mu podporu a péči neposkytnete, tak jen zvyšujete jeho stres, úzkost a obavy, může se cítit odmítaný a jeho pocity nejsou respektovány, což povede pouze k prohlubování obtíží. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti mají v průběhu vývoje mnoho období, kdy spinkají nebo usínají lépe a jindy zase hůře. Obtíže se spánkem mohou souviset s mnoha okolnostmi jako je třeba prudký vývoj nervové soustavy dítěte, růstový spurt, kdy se u kojeného dítěte zvyšuje spotřeba mléka a chvíli trvá, než se jeho tvorba potřebám dítěte přizpůsobí, období růstu zoubků, nebo zátěžovější období v rodině, které dítě vnímá apod. Pokud dcerka nechce dudlík, pak se asi budete muset smířit s tím, že její uklidnění může být náročnější, ale zase nevznikne návyk, který pak budete složitě odbourávat, o vlivu dudlíku na vývoj chrupu ani nemluvím. K dceři určitě přistupujte citlivě, reagujte na její signály a potřeby. Budete se asi muset rozhodnut, jestli ji budete uspávat ve vaší posteli u kojení, nebo vytrváte a budete ji přendávat ke spánku do postýlky. Neměla byste způsoby ukládání stále nebo často měnit. Je potřeba vytvořit si určitý rituál, pořádek a ten se snažit před spaním dodržovat. Rituál vytvořte samozřejmě takový, který vám oběma vyhovuje a dodržte jej, i když se momentálně vyskytují obtíže. Změny v zaběhnutém pořádku by dítě ještě více rozhodily a obtíže by se mohly prohloubit, což ovšem neznamená, že dítě nemáte pochovat a uklidnit pokud pláče, jen je potřeba se pak zase vrátit ke stejnému ukládacímu postupu, i když jej budete třeba muset vícekrát zopakovat. Je předpoklad, že při dodržení stejného způsobu ukládání se po pominutí důvodů k horšímu spánku vše zase vrátí do původních kolejí. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, kooperativní hra se u dětí rozvíjí teprve kolem třetího roku věku. Dítě ve věku vašeho syna je sebestředné a přirozeně sobecké, není schopné si uvědomit a  respektovat pocity a potřeby druhých dětí, převažuje hra souběžná tzv. vedle sebe. Dítě není schopno rozlišit mezi půjčením hračky a tím, že mu hračku někdo vezme. Ostatní děti jej mohou zajímat a může chtít kontakt navázat i tímto způsobem. Záleží na více aspektech, také na temperamentu a osobnosti dítěte jak reaguje. Váš syn se navíc dostává do období vzdoru, pro které jsou prudké emoční negativistické reakce typické a normální. Je potřeba k němu přistupovat trpělivě, věnovat se mu, pokud se objeví jiné děti, tak jeho hru monitorovat, zapojit se, usměrňovat vzájemné interakce dětí. Dojde-li k fyzickému násilí nebo útokům, syna netrestat, což jeho agresivitu může jen zvýšit, ale ze situace jeji odnést a snažit se mu klidným hlasem situaci vysvětlit přiměřeně jeho věku. Např. biješ děti, tak si na písku nemůžeš s nimi hrát a odejít s ním jinam. Můžete mu také ukázat, jak si s dětmi hrát, vysvětlit mu, že je potřeba se zeptat, když chci něčí hračku a učit ho přijmout, že i když požádá, tak mu druhé dítě věc vždy půjčit nemusí. Agresivitu ale určitě netolerujte. Pokud by se potíže nedařilo řešit, pak je vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám při osobním kontaktu mohl více poradit a pomoci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, chování vaší dcerky vykazuje poměrně typické projevy počátku období separační úzkosti. O tomto období najdete mnoho informací na internetu, i zde na stránkách Babyonline jsem o něm několikrát psala. První projevy tohoto období jsou typické pro kojence od cca 8 - 9 měsíců, ale mohou se objevit i dříve. Záleží na více faktorech, vyspělosti psychiky dítěte, na jeho osobnosti ... Pro toto období je charakteristické, že jinak milé a klidné a od každého "chovací" děťátko se najednou pustí do hysterického křiku a pláče, pokud se od něj pečující, většinou mateřská osoba vzdálí. Ano často v tomto období děti křičí i v přítomnosti babičky, nebo i tatínka. Jedná se o fyziologické a vývojové období, které je v životě dítěte důležité. Nástup separační úzkosti znamená, že emoční vývoj probíhá normálně a dítě si vytvořilo citovou fixaci na matku nebo někoho jiného, kdo se o něj nejvíce stará. Tato emoční vazba se v budoucnu stane základem pro vytváření citových vztahů ke druhým lidem, rodičům, partnerovi, dětem... Dítě v kojeneckém věku žije přítomností a nedokáže si představit a vyrovnat se s tím, že rodičovská osoba od něj odchází, vnímá to, jako by od něj odešla nadobro. Pro toto období jsou charakteristické také jiné obtíže, strachy a úzkosti a také k nim mohou patřit obtíže s usínáním a spánkem. Mohu vám poradit pouze hodně trpělivosti, citlivý přístup k vaší dcerce, které poskytněte v co nejvyšší míře vaši emoční přítomnost, více ji chovejte, mazlete se s ní, nenechávejte ji o samotě, pokud bude plakat. To jak nyní zareagujete na projevy jejího strachu je pro její další vývoj velmi důležité, může se cítit buď přijímaná a pochopená, nebo také odmítaná. Tatínek ani babička ať si její projevy neberou osobně, ony při vašem citlivém přístupu brzy přejdou stejně tak jako obtíže se spánkem. Pokud budete od dcery potřebovat odejít, pak s ní klidně mluvte, vysvětlete jí, že se brzy vrátíte (i když je malinká, tak váš uklidňující hlas vnímá), neopouštějte ji však na dlouho. Přeji ať se vám dcerka dále zdárně vyvíjí a ať společně překonáte další úskalí jejího vývoje. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog