Dobrý den, z vašeho dotazu rozumím, že se nacházíte v komplikované situaci. Jste ještě hodně mladá a na dítě se možná ještě necítíte dostatečně zralá a připravená. Na druhou stranu máte dobré zázemí a partner i rodina příchod dítěte vítá, což nebývá samozřejmostí. To že necítíte co byste asi očekávala, může být ovlivněno romantickými představami žen o těhotenství a dítěti a také hormonálními změnami, které teď ve vašem těle probíhají. Ne nadarmo trvá těhotenství 9 měsíců, kdy si žena na očekávané dítě teprve zvyká. Samozřejmě asi jinak vnímá těhotenství žena, která po dítěti touží a jinak žena, která jej nečekala. To že jste zaskočená, smutná a cítíte se naštvaně a nevíte, jak se k situaci postavit je legitimní a normální pocit. Nemusíte se za svoje pocity cítit provinile ani si je vyčítat. Je však potřeba učinit rozhodnutí, protože možnost přerušení těhotenství je časově omezená. Možná jste se mohli s partnerem lépe domluvit, než jste informací o vašem těhotenství řekli celé rodině. Takto jste teď navíc pod velkým společenským tlakem. Přece jen jde o vaše a partnerovo dítě a proto byste o něm měli rozhodovat jen vy dva. Je to sice vaše tělo, ale dítě, které čekáte je také otce, nejen vaše, to byste při rozhodování měla brát v úvahu. Ano rizika a komplikace spojené s přerušením těhotenství a s možnými potížemi při dalším otěhotnění objektivně existují a je proto s nimi potřeba také počítat. Na druhou stranu byste možná později byla psychicky lépe na péči o dítě připravena. Studium školy souběžně s péčí o dítě je náročné, ale ne nemožné. Obzvlášť když má matka zázemí v partnerovi a rodině, kteří s péčí vypomůžou. Rozhodnutí je ale na vás, je potřeba vzít v úvahu všechny okolnosti. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré informovat i rodinu o svém rozhodnutí, když už je do situace zapojena a vysvětlit jim svoje důvody. Pro další dobré rodinné vztahy je to důležité. Dále bych vám doporučila kontaktovat psychologa, který by vás mohl složitým obdobím rozhodování doprovodit a pomocí vám dojít k nějakému závěru. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, potíže vaší dcery jsou pravděpodobně již závažnějšího charakteru a je potřeba je řešit ve spolupráci s ošetřujícími lékaři a dětským klinickým psychologem. Obecně bych doporoučila dceři nabízet tu stravu, kterou toleruje a přijme, do jídla ji nenutit, chovat se přirozeně, potíže nezveličovat, nedělat scény, vytvořit klidné a příjemné prostředí k jídlu, jídlo podávat na stejném místě, dodržovat stejný postup, rituály, kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa. 

Dobrý den, váš synek by pravděpodobně potřeboval delší psychoterapeutické vedení ke zvládnutí vzniklého problému s vyměšováním, zkušený psychoterapeut by možná dokázal být cenným pomocníkem i celé rodině, které se potíže týkají a trápí ji. Doporučovala bych vám proto kontaktovat nejlépe dětského klinického psychologa, případně bych zvážila i konzultaci u dětského psychiatra, spolupracujte také s vaším pediatrem, postupujte podle doporučení odborných lékařů, ke kterým se synem chodíte. Doma se snažte na „problém“ tolik nesoustředit, nemluvte o něm před synem, jeho potíže stále nerozebírejte, nezveličujte. Naopak se snažte soustředit na dny, či hodiny, minuty, kdy chlapec zvládne mít čisté slipy, případně se podaří mít stolici na WC. Velice tyto chvíle oceňte, chvalte, odměňte. Odměny volte podle toho, co má váš chlapec rád, může si je i sám vymyslet. Nemusí to být vždycky sladkosti, ale třeba oblíbená společná činnost, nálepka, výlet, návštěva, školka apod. Sledujte chování synka při hře, jako maminka jej znáte nejlépe a jistě již máte vypozorované, jak se chová či projevuje, když se mu chce na stolici, nebo kdy se snaží stolici zadržet (většinou se jedná o nějaké tělesné projevy – vrtění se, ošívání, zmlknutí v hovoru...). V těchto chvílích buďte nekompromisní, přerušte synovu hru, jasně a stručně mu sdělte, že je potřeba jít na záchod a odveďte jej. Více již nerozebírejte, po vykonání potřeby velmi chvalte. Syn sám ještě nemá vypěstované takové volní mechanismy, aby dokázal pro něj atraktivní hru přerušit a odejít na záchod sám, takže je potřeba mu v tom pomoci. Vypozorujte, v jaké denní době obvykle syn na velkou potřebu chodí – často to bývá pravidelné a v tuto dobu jej opět na záchod odveďte, povzbuďte. Nemám informace, jak zvládá syn tyto své potíže ve školce, jestli i zde trvají, nebo jestli se při pravidelném školkovém režimu (děti jdou většinou společně na záchod před procházkou, po ní, po spinkání apod.) daří vykonávání stolice lépe, pokud ano, pak komunikujte s učitelkami, co jim pomáhá, snažte se využít také doma. Syn potřebuje klidný a citlivý přístup, nezlobte se na něj, spíše se zaměřte a oceňte i dílčí pozitivní změny, pokroky, nepřítomnost potíží, nekárejte, neslibujte, citově se synem nemanipulujte, stanovujte si postupné a malé cíle, oceňujte jejich splnění.