Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, potíže vaší dcery jsou pravděpodobně již závažnějšího charakteru a je potřeba je řešit ve spolupráci s ošetřujícími lékaři a dětským klinickým psychologem. Obecně bych doporoučila dceři nabízet tu stravu, kterou toleruje a přijme, do jídla ji nenutit, chovat se přirozeně, potíže nezveličovat, nedělat scény, vytvořit klidné a příjemné prostředí k jídlu, jídlo podávat na stejném místě, dodržovat stejný postup, rituály, kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa. 

Dobrý den, váš synek by pravděpodobně potřeboval delší psychoterapeutické vedení ke zvládnutí vzniklého problému s vyměšováním, zkušený psychoterapeut by možná dokázal být cenným pomocníkem i celé rodině, které se potíže týkají a trápí ji. Doporučovala bych vám proto kontaktovat nejlépe dětského klinického psychologa, případně bych zvážila i konzultaci u dětského psychiatra, spolupracujte také s vaším pediatrem, postupujte podle doporučení odborných lékařů, ke kterým se synem chodíte. Doma se snažte na „problém“ tolik nesoustředit, nemluvte o něm před synem, jeho potíže stále nerozebírejte, nezveličujte. Naopak se snažte soustředit na dny, či hodiny, minuty, kdy chlapec zvládne mít čisté slipy, případně se podaří mít stolici na WC. Velice tyto chvíle oceňte, chvalte, odměňte. Odměny volte podle toho, co má váš chlapec rád, může si je i sám vymyslet. Nemusí to být vždycky sladkosti, ale třeba oblíbená společná činnost, nálepka, výlet, návštěva, školka apod. Sledujte chování synka při hře, jako maminka jej znáte nejlépe a jistě již máte vypozorované, jak se chová či projevuje, když se mu chce na stolici, nebo kdy se snaží stolici zadržet (většinou se jedná o nějaké tělesné projevy – vrtění se, ošívání, zmlknutí v hovoru...). V těchto chvílích buďte nekompromisní, přerušte synovu hru, jasně a stručně mu sdělte, že je potřeba jít na záchod a odveďte jej. Více již nerozebírejte, po vykonání potřeby velmi chvalte. Syn sám ještě nemá vypěstované takové volní mechanismy, aby dokázal pro něj atraktivní hru přerušit a odejít na záchod sám, takže je potřeba mu v tom pomoci. Vypozorujte, v jaké denní době obvykle syn na velkou potřebu chodí – často to bývá pravidelné a v tuto dobu jej opět na záchod odveďte, povzbuďte. Nemám informace, jak zvládá syn tyto své potíže ve školce, jestli i zde trvají, nebo jestli se při pravidelném školkovém režimu (děti jdou většinou společně na záchod před procházkou, po ní, po spinkání apod.) daří vykonávání stolice lépe, pokud ano, pak komunikujte s učitelkami, co jim pomáhá, snažte se využít také doma. Syn potřebuje klidný a citlivý přístup, nezlobte se na něj, spíše se zaměřte a oceňte i dílčí pozitivní změny, pokroky, nepřítomnost potíží, nekárejte, neslibujte, citově se synem nemanipulujte, stanovujte si postupné a malé cíle, oceňujte jejich splnění.

Dobrý den, změna křestního jména má hned několik aspektů, po formální stránce obnáší podání žádosti o změnu křestního jména na příslušném matričním úřadu a postup podle pokynů úřadu. Na jméně pro nezletilé dítě se musí shodnout oba rodiče. Závažnějším aspektem je však aspekt psychologický, který spočívá v tom, že dítě se se svým jménem identifikuje, je to také jedno z prvních slov, které dítě rozeznává a jméno jedenáctiměsíčního dítěte bylo již od narození dítěte jistě mnohokrát vysloveno. Pokud se proto rozhodnete pro volbu změny křestního jména, měli byste volit jméno co nejpodobnější, co nejpodobněji znějící jménu, jaké dcera nyní má. Vzhledem k tomu, že matriční zákon umožňuje dítěti zapsat dvě křestní jména, pak je možné zvážit i tuto možnost, nechat dcerce zapsat ještě druhé křestní jméno a při přechodu k oslovování dcerky novým jménem postupovat oslovováním nejdříve oběma jmény a to požadované pak začít postupně upřednostňovat až na něj nakonec přejít, postupovat citlivě a pomalu. Přesto bych doporučila takovýto krok dobře zvážit a projednat, doporučila bych vám případně realizovat konzultaci u odborníka, nejlépe psychologa, zda za vašimi potížemi s přivyknutím na dceřino jméno, nemohou být možné potíže s akceptací dítěte, což se také může stát a nemusí být vaším zaviněním. V takovém případě by bylo dobré potíže nepřehlížet a zahájit psychoterapeutickou péči. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog