Dobrý den, máme 5 měsíční miminko syna Petra. Za mě jsme i šesti neděli zvládli dobře. Ano oba jsme se učili... a ne vždy to bylo růžové. Během porodu jsem řešil i problémy v podnikání a zpožděné fakturace. Na začátku šestinedělí se ze mě stála doslova Mary Poppins, ale dobrovolně a plánovaně. Bohužel v půlce šestinedělí mi přeskočilo a pomoc od pritelčiné maminky jsem začal odmítat. Řekl bych i žarlit, protože pro přítelkyni a syna jsem dělal vše. Naopak přítelkyně byla vysazena zase na mojí maminku... Pořád když se zpětně ohlednu časem, tak těch 5 měsíců hodnotím pozitivně. Máme za sebou výlety, milování, úsměvy, krásné fotky a vzpomínky. Na okolí působíme jako ideální rodina. Ale. Mám možnost velkou část pracovní doby pracovat z domu a plánovat si čas. Jsem neskutečně šťastný , že jsem s nimi a vidím růst mého syna. Ale přítelkyni to vadí... na šestinedělí nevzpomíná v dobrém a ani na porod. Porod byl těžší , ale ty objetí a to společno. Nikdy jsem necítil takovou propojenost mezi námi. Po šestinedeli přišla přítelkyně ze zrušením svatby v příštím roce. Navíc dva měsíce zpátky uvažovala, jaké to bude když s malým bude sama... Teď přišla s tím, že mě má ráda, ale nemiluje, a "asi" chce být rodina. Je to jak na horské dráze... Většinu času jsme šťastná rodina pusy, objetí, úsměvy blbnutí s malým..., ale přijde menší nedorozumění a je vše špatně a minimálně na rozchod. Interval sexu se snížil ale je. Pred narozením syna jsme byly zamilovaný par i během těhotenství. Nevím co stim milují přítelkyni i svého syna a udělám cokoliv pro naši rodinu. Proto píšu i o radu, ať mám i zpětnou vazbu mimo naše okolí a hlavně co stimuluje? Nechci o ně přijít.

Dobrý den paní doktorko, spíš než odpověď na dotazy se potřebuji "vypovídat".Mám doma 3 týdenního chlapečka, s manželem jsme ho moc chtěli, ale od začátku je to semnou divné. Porod byl za trest, kontrakce 24h a nakonec pro nepostupující porod a špatné ozvy zakončen císařským řezem. Malého jsem dostala až 3 den, žloutenka, nešlo kojení, týden po propuštění jsme skončili na umělém mléce. Od začátku jsem si nepřipadala jako máma, malého jsem vnimala jen jako povinnost. Do teď necítím tu nekonečnou lásku co jsem myslela, že budu cítit až ho poprvé uvidím. První týden byl očistec, furt jsem brečela a říkala si jestli to celé nebyla chyba. Připadám si jako naprosto neschopná matka, když malý brečí a já ho neumím utěšit. Teď už je to trochu lepší, ale stejně když delší dobu brečí a nedaří se ho utišit, tak mi to leze na mozek. Pak už brečím taky, jsem zoufalá a říkám si co s ním mám dělat aby byl konečně klid,.co dělám špatně, že je tak nešťastný. Neublížila bych mu, to bych sama sobě nedovolila, ale je to pro mě opravdu psychicky vysilující. Manžel pomáhá, zapojuje se a chce pomoc. Na druhou stranu musí chodit do práce a trochu se vyspat takže noční péče nakonec stejně zůstane na mě, protože vím, že ho musím nechat spát. Přes den neusnu, takže noc moc nedospím. Všichni kolem malého milují, vidím manžela jak na něj kouká a i když je to už lepší, tak si furt vyčítám, že ho nemiluju tak, jak bych jako.matka měla a mám pocit, že jsem totálně selhala. Myslela jsem, že jsem na péči o dítě připravená, ale evidentně to byl omyl.