Dobrý den, na váš dotaz není jednoduchá odpověď.  Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, tak se může stát, že se u syna rozvine separační úzkost. Pro vás však hraje fakt, že u takto malého dítěte není ještě rozvinuto vnímání času. Dětská psychika je navíc pružná, děti se rychle na nové situace adaptují. Je také dokázáno, že rané zážitky si pamatujeme nejdříve asi od tří let věku. Ve vašem případě bych ponechala volbu, jestli vás v nemocnici navštěvovat nebo ne, na tom, kdo bude malého hlídat. Tedy ve vašem případě na tatínkovi, bude to on, kdo ponese tíhu zodpovědnosti a bude případně muset uklidňovat tesknícího a plačícího chlapce. Je tedy potřeba, aby se tatínek ve své "hlídací " roli cítil co nejkomfortněji. Bylo by také dobré vyzkoušet před nástupem do nemocnice ukládání syna tatínkem. Můžete si večer třeba někam vyjít a tatínek uloží děti. Pokud to zvládnou, můžete zkusit přespat třeba u babičky.  Takto nebude pro syna situace tak překvapující a frustrující, když zjistí, že občas nejste doma, ale zase se vrátíte. Můžete mu také zkusit ukázat budovu nemocnice, ke s dcerou budete a vysvětlit mu, že to je ten domeček a že v něm jsou nemocné děti,  aby to pro něj nebylo tak abstraktní. 

Pokud by se i přesto rozvinula separační úzkost, pak buďte po návratu z nemocnice synovi nablízku, poskytněte mu pocit bezpečí a pomozte mu toto období překonat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vaší dcerky s velkou pravděpodobností pozorujete projevy separační úzkosti. Jedná se o normální vývojové období, které se u dětí poprvé objevuje kolem 9 měsíce věku a může se v různých etapách v situacích, které jsou pro dítě zátěžové, opět objevovat. Pro vaši dcerku mohla být spouštěčem změna denního rytmu související s odbouráním pleny, což pro její adaptační mechanismy znamená zátěž. Snažte se být hlavně trpělivá, dítě utište, uklidněte. Pokud je to možné, tak dcerku na nějakou dobu neopouštějte a když, tak na nezbytně nutnou dobu. Dceru je na váš odchod potřeba připravit, měla by být s někým známým a nejlépe na známém místě. Berte emoce vaší dcerky vážně, záchvaty nedostává samoúčelně, ale opravdu se bojí a potřebuje vaši emoční podporu. Dítě v tomto věku žije přítomností a nechápe, že rodič, který se vzdálí se k němu opět vrátí, proto se snaží přivolat jej svým pláčem a křikem. Pokud budete na toto období reagovat citlivě a empaticky, pak brzy odezní. Je potřeba, aby se dítě cítilo přijímané a ne rodiči odmítané, pro svůj strach. S tím pak bude vaše dcerka získávat sebedůvěru a strach vymizí. Protože ve dvou letech již mluvenému slovu rozumí, pak je dobré s ní o věcech komunikovat. Není také dobré chtít po ní více činností zaráz, v situaci, kdy upevňujete udržování činnosti byste ji už neměli zatěžovat dalšími věcmi či činnostmi, dokud se udržování čistoty neupevní. Ohledně vykonávání stolice do pleny nebo do nočníku nemám od vás informace, zda se daří. Pokud by měla dcerka problém, pak je lepší upevňovat nejdříve močení na nočník a až poté se zaměřit na stolici. Některé děti to mají zase obráceně, kakají na nočník, ale pomočují se.  S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti stejně jako dospělí pociťují strach, úzkosti a obavy, které se projevují různým způsobem. Úzkost patří mezi přirozené lidské emoce a nejedná se jednoznačně o negativní emoci. Určitá míra úzkosti je důležitá a patří ke zdravému psychickému vývoji dítěte. Strach a úzkost pomáhá člověku k aktivizaci a k překonání nebezpečí, v lidském prožívání má hluboké kořeny. Velí člověku k útěku nebo k útoku. Strach z nebezpečí je oprávněný, pokud se ocitáme v nějaké nebezpečné situaci. Problémem se stává nadměrná míra úzkosti v situaci, kdy člověku žádné nebezpečí nehrozí, a přesto ho zachvátí strach a obavy. V dětském životě je mnoho období, se kterými se výskyt úzkosti pojí, může se jednat například o separační úzkost. Míru úzkosti u dítěte určuje také citlivost nervové soustavy dítěte, genetická výbava, temperamentové vlastnosti. Dítě za svůj strach nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, s porozuměním a pochopením. Při nevhodném rodičovském přístupu by mohlo dojít k neurotizaci dítěte. Ve výskytu úzkostných stavů mohou hrát roli například přehnané nároky kladené na dítě a vedoucí k jeho přetížení. Píšete, že je váš chlapec velmi šikovný a inteligentní a zřejmě působí díky svému rozvinutému verbálnímu projevu jako na svůj věk vyspělejší a rozumnější. Je proto možné, že se k němu okolí chová jako ke staršímu a nároky a očekávání na něj kladené jsou příliš vysoké a jeho věku neadekvátní. U dětí se psychické obtíže či přetížení často projevují obtížemi tělesnými, dítě si ještě své pocity nedovede dobře uvědomit a vyjádřit. K chlapci je proto potřeba přistupovat citlivě, na nové pro něj neznámé situace ho připravit, vysvětlit mu, co se bude dít. Pokud zjistíte, že ho některá situace příliš stresuje, bude lepší ji nevyhledávat. S dítětem zacházet klidně, míru aktivit volit vyváženou, dodržovat zdravou životosprávu zahrnující například dostatek spánku. Pokud by se potíže syna stupňovaly, doporučila bych kontaktovat dětského klinického psychologa a ve výchově postupovat podle jeho doporučení či doporučení další péče. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, nervový systém každého dítěte vyzrává individuálně, každé dítě je jedinečné, každé dítě tedy může začít ovládat své vyměšování v jinou dobu. Obecně lze říci, že vhodná doba na učení dítěte na nočník je  mezi cca 18 měsíci až 2 roky. Jedním ze signálů, že dítě již může být připravené je, že dokáže zůstat delší dobu suché a zadržet větší množství moči (má suchou plenu a pak vymočí větší množství moči). Zároveň je potřeba, aby bylo na takové rozumové úrovni (např. schopno splnit jednoduché pokyny), aby nácviku porozumělo a porozumělo či umělo vykonávání potřeby nějak pojmenovat (např. ee). Na dítě netlačte, rozhodně za případné nehody netrestejte, posilujte jej v tom, co se již podařilo. Nesrovnávejte svoje dítě s jinými dětmi (co se jednomu dítěti daří v 18 měsících, to jiné může zvládnout třeba až ve 3 letech). U učení na nočník se jedná o zralost nervového systému, nikoliv o projev vyššího či nižšího intelektu nebo opoždění ve vývoji. Přeji hodně trpělivosti v nácviku. Mgr. Matoušková, dětský psycholog