Dobrý den, podle popisovaného chování vašeho syna se s největší pravděpodobností jedná o projevy období vzdoru. V této době se dítě teprve učí pracovat se svými emocemi a zvládat je, jeho psychika není ještě dostatečně rozvinutá,  aby je mohlo zvládnout rozumově. K dítěti je potřeba přistupovat laskavě a trpělivě se současným nastavováním hranic a pravidel,  vytvořit mu bezpečné a přijímající prostředí. Projevy chování mohou zhoršit či posílit prožívané zátěžové situace jakou je například nástup do školky.  Adaptační reakce může být i odložená a v plné míře se projeví teprve potom co si dítě uvědomí,  že školka není pouze hraní si v dětské herně,  ale že se jedná o jakousi dětskou povinnost ( obdobu zaměstnání). Zároveň pobyt ve školce klade na dítě také nároky sociální ve formě rozvoje vztahů s cizími dospělými a vrstevníky a rozvoj kooperace s nimi. Dobré je předávat si vzájemně se školkou zkušenosti, které postupy a metody se vám u syna osvědčily a co u něj zabírá,  například zmiňované odvedeni pozornosti.  Velmi pěkně postupujete,  když se synem po jeho uklidnění situaci probíráte.  Doporučila bych vám se hodně konkrétně zaměřit na chování,  které by syn dělat měl,  které je požadované a pouhou snahu o něj velmi ocenit. Neříkat si tedy pouze to, co by dělat neměl, co je špatně. Dítě totiž často neví,  jakým jiným chováním by to nežádoucí mělo nahradit. Můžete využít přehrávání různých situací s pomocí hraček, na trhu jsou i různé dětské knížky určené k rozvoji rozpoznání a porozumění emocím a k práci s nimi a jsou i pro takto malé děti s hodně obrázky a názornosti.

Ohledně rozštěpu rtu a patra se do budoucna bude jednat o spíše kosmetický problém ( i když se již dá velmi dobře řešit a nebude na synovi jistě nic poznat), avšak předpokládám,  že syn v raném dětství zřejmě podstoupil a ještě bude postupovat určité lékařské zákroky možná spojené s operací v anestezii. Tyto rané zážitky, i když jsou nevědomé, se mohou promítnout do vývoje křehké dětské psychiky a projevit se například vyšší dráždivostí dítěte či specifiky v chování při zátěži, které by však postupně měly odeznít.

Ohledně podezření na ADHD se jedná o diagnózu psychiatrickou, kterou by měl rozhodnout dětský psychiatr,  v naší terminologii se používá pojem porucha pozornosti s hyperaktivitou nebo hyperkinetická porucha chování (ADHD je pojem užívaný v americké klasifikaci nemocí). Tuto diagnózu psychiatr obvykle neuzavírá před šestým rokem věku dítěte,  pokud tedy projevy nejsou extrémně silné.  Jinak se totiž může jednat jen o přirozený vývoj a zrání nervového systému,  kdy se dítě jako hyperaktivní může jevit, ale " vyroste z toho", jak se říká, právě přibližně do věku šesti let. Postupně se můžete snažit prodlužovat dobu zaměřené pozornosti i u aktivit, které syna tolik nezajímají,  strukturovat čas na dobu volné hry a nějaké povinnosti. Přirozeně tuto schopnost trénujete také procvičováním logopedie.

V případě prohlubování výchovných obtíží ve školce bych doporučila zkusit se obrátit na Pedagogicko-psychologickou poradnu k posouzení možnosti nějaké podpory ve školce,  případně k doporučení kontaktovat další odborníky či výchovná doporučení.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, za popisovanými potížemi vaší dcery s největší pravděpodobností stojí skutečně příliš mnoho změn realizovaných v krátkém časovém období - dudlík, cestování zřejmě s časovým posunem, dočasná změna místa pro spaní, konec odpoledního spánku, vaše těhotenství a případné změny ve vašem chování ať už uvědomované a objektivní (nemůžete dceru tolik zvedat a nosit, můžete být unavená a podrážděná) nebo nevědomé. Noční můry a děsy se sice u malých dětí mohou vyskytnout, avšak vámi popisované projevy jim příliš nenasvědčují. Vaše dítě má daleko spíše rozhozený rytmus včetně toho spánkového. Do situace vstupují ještě další vývojové vlivy - pravděpodobně počínající období vzdoru, menší potřeba spánku přes den. Můžete se snažit o zajištění co nejstabilnějšího prostředí včetně stabilního místa ke spánku a způsobu ukládání. V nastaveném uspořádání je potřeba vytrvat delší časové období (např. minimálně 14 dní), aby se mohl projevit efekt opatření. Není proto dobré, že pokud se objeví potíže s usínáním měnit dceři místo spaní. Sama také píšete, že ani ve vaší posteli lépe nespí. Rozhodněte se tedy kde chcete nebo preferujete, aby dcera spávala, a tam ji stabilně ukládejte. Můžete u ní zůstat a držet ji za ruku než usne, ale pokud to nepřináší očekávaný efekt, nemá smysl u opatření vytrvávat. Můžete naopak zkoušet nechat dceru usínat samotnou, nebo jen v nějakých intervalech za ní přijít, aby cítila váš zájem a blízkost. Pokud budou potíže přetrvávat i nadále do předpokládaného nástupu dcery do školky, pak bych vám doporučila kontaktovat nějakého odborníka nejlépe dětského psychologa k odborné radě a pomoci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, obecně platí, že pokud má dítě potíže s adaptací na nové prostředí a režim, pak není vhodné časté střídání kolektivních zařízení ani pečovatelů. Vaši situaci můžete řešit buď prostřednictvím stabilní paní na hlídání alespoň několik dopolední v týdnu (např. jako když chodil do soukromé MŠ), nebo je možné poohlédnout se v místě vašeho bydliště po nějaké Dětské skupině s menším množstvím mladších dětí, kde by byli schopni zajistit synovi trpělivý přístup a přijetí. Syn se chová adekvátně svému temperamentu a vývojovému období ve kterém se nachází, kdy ve věku 23 měsíců ještě většina dětí není vývojově a psychicky zralá a připravená na pobyt v kolektivním zařízení. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré se synem navštěvovat různá dětská zařízení (dětská kavárna, koutek, hřiště), aby se rozvíjel a podporoval jeho kontakt s dětmi a jeho sociální dovednosti. Takto malé dítě přijímá věci tak, jak mu je předkládají dospělí, proto je potřeba syna na příchod sourozence přiměřeně jeho věku co nejlépe připravit a zapojit jej do péče, aby si připadal při péči o sourozence důležitý, ale zároveň  nezapomínat na jeho potřeby (protože je také ještě malý) a snažit se jej neupozaďovat. Ke spojení nástupu do kolektivního zařízení s příchodem sourozence někdy u dětí dochází ve formě žárlivosti na mladšího sourozence, který zůstává doma s maminkou zatímco starší odchází a projevuje se často odmítáním docházky do předškolního zařízení. Postupujte podle reakcí vašeho dítěte tak, aby nebyl syn novou situací příliš znejistěn a zasažen. Příchod nového sourozence je pro dítě i pro celou rodinu velkou změnou a zásahem do jeho dosavadního života, nástup do předškolního zařízení je pro dítě také zátěžová situace, není proto vhodný souběh těchto událostí. Přesná doba, kdy počkat, se však obecně nedá doporučit, záleží na konkrétní situaci a povaze dítěte, jak dokáže zvládat zátěžové situace, pobyt v kolektivu, na jeho temperamentu a vyspělosti.