Dobrý den,měla bych dotaz, od kdy je vhodné, aby si otec po rozvodu bral malé dítě? Konkrétně se jedná o aktuálně 16měsíční holčičku, má starší sestřičku, se kterou se mají rády a ta k otci jezdí na návštěvy i na dlouhodobější přespávání. Druhou dívenku však otec delší dobu po rozvodu nemohl vídat, matka povolovala je chvíli. Poté povolia procházky s kočárkem, jenže tou dobou bylo zimní období a kvůli počasí to často rušila a jinou alternativu nepovolila. Otec má k dispozici domeček, kam si bere starší dcerku - je zde veškeré potřebné zázemí, prostor na hraní...dítě by zde bylo v bezpečí, navíc má vhodu, že by mladší dítě jezdilo společně s tím starším.Matka ovšem nechce povolit otci, aby si druhé dítě vzal k sobě. Povolí maximálně chvíli na své zahradě, popř. je pustí společně na procházku. Holčička si pomalu utváří vztah, na tatínka se směje, jde s ním klidně i bez maminky na hodinovou procházku a je v pohodě. Proto si myslíme, že by zvládla návštěvu u tatínka doma - např. zatím také na tu hodinu, dvě... vzdálenost od místa bydliště matky je asi 10-15 minut.Matka se údajně bojí, že dítěti vytvoří trauma. Byla jí nabídnuta možnost, chvilku s dítětem pobýt a pak nechat otci i holčičce samostatnost, aby si mohli hrát bez dozoru, aby o ni mohl pečovat stejně jako o svoji první holčičku.... A nejde to.Matka se ohání tím, že děti má v péči ona a tudíž ona bude rozhodovat o všem. Nechce se o ničem bavit. Tatínek má o děti stálý zájem, platí jim i bývalé ženě asi 13 000, pokud potřebují, pomůže.... Jako odbornník - myslíte, že je toto vhodný postup matky? Opravdu by dítě mělo trauma, když by s otcem mohlo trávit hodinu, dvě o samotě a hrát si? Nebude mít trauma i z toho, že si nemůže utvářet s otcem plnohodnotný vztah?CO DĚLAT DÁLE?Předem moc děkujeme za přečtení a reakci, moc nám to pomůže v utváření názoru na situaci....L.

Dobrý den,mám 27 měsíční holčičku, spíše tišší typ, se kterou nikdy nebyl žádný větší problém, byla vždy hodná a víceméně poslušná. Cca kolem června (ve 22 měsících) dokonce již přestala nosit přes den plenu a krásně si zvykla na používání nočníku a wc. Na začátku července jsme se odstěhovali mimo ČR. Na přelomu září/října jsme se vrátili na 3 týdny do Čech a právě v této době jsem začala vnímat změny jejího chování. Začala se více vztekat až mít hysterické záchvaty. Předpokládala jsem, že to souvisí s obdobím vzdoru v tomto věku. Po návratu do US se to zlepšilo, skoro bych řekla ustalo, avšak nastala jiná změna. Po odpoledním spánku se nepravidelně začala budit s velkým brekem, kdy bylo těžké ji uklidnit a trvalo to třeba až 20min. Od listopadu až prosince začaly přibývat dny, kdy nespala po obědě. Do té doby používala na spaní dva dudlíky, přes den jen občas na uklidnění. O Štědrém dnu je odevzdala Ježíškovi výměnou za dárky. Od té doby krásně usíná do 5ti minut (dříve jsme s tím také trochu bojovali), i když musíme sedět u postýlky a držet za ruku dokud neusne. Začali jsme však dávat dříve kolem 19h, jelikož je po celém dni večer už naprosto hotová. O Vánocích jsme měli návštěvu, kamarády s 18ti měsíční holčičkou, která byla častěji plačtivá, během noci i během dne. Nechali jsme jim dcery pokojíček a přestěhovali její postýlku dočasně k nám do ložnice. V průběhu této doby se začala častěji budit v průběhu noci, plakat a nebyla k uklidnění. Po jejich odjezdu a návratu do pokojíčku se to na chvilku docela zlepšilo, i když za večer a noc k ní stejně musíme jít cca 5x. Stačí vždy přijít, pohladit, chytnout za ručičku, ona si sama lehne zpět a zase spinká. Toto se děje v první části noci zhruba do půlnoci. Po půlnoci nastává druhá fáze...nebudí se zde tak často, ale když se vzbudí, většinou už nepomůže jen chytnout za ručičku, sice si lehne zpět do postýlky a je ráda, že jsme u ní, ale za boha nemůže zabrat...takhle sedím u její postýlky i třeba 2hodiny...a jelikož jsem nyní těhotná v posledním trimestru (termín polovina března), je to pro mě více než náročná situace. Nutno podotknout, že zároveň začala odmítat tatínka a všechno musí dělat maminka...takže aby mi pomohl manžel a šel ji občas uklidnit on - nelze. Někdy trvá na tom, že chce jít k nám do postele. Nejdříve jsem nechtěla, aby si na to zvykala a proto sedávala u její postýlky, ale nyní to už nedávám fyzicky ani psychicky, tak si ji vezmeme k sobě...kde se však děje naprosto to samé...než usne, trvá to až 2 hodiny, neustále se obrací ze strany na stranu, hodně se tulí a pusinkuje. Pokud se dospí u sebe v pokojíčku, většinou se budí velmi brzy, kolem 5:30 a pak už spát nechce, u nás v posteli vydrží cca do 7 někdy i 8h, záleží na tom, v kolik hodin se probudila v noci a v kolik opět usnula. To znovu neusnutí se děje tak 4-5 nocí z týdnu. V různých článcích jsem se dočetla o nočních můrách a děsech a symptomy a průběh mi na to sedí a dost mě to vyděsilo. Tak jsem se chtěla poradit co s tím? Co byste mi doporučila? Už opravdu nevím co dělat...odpolední spinkání, ač vypadá unaveně bojkotuje, i když jí příležitost dávám a pravidelně spolu chodíme do postele a čteme pohádky a na noční probouzení a znovuusínání jsem krátká. Obojí je pro mě velmi náročná situace, ráno se budím nevyspalá a bez energie. Před narozením druhého dítěte jsme ji také přihlásili do školky na dvě dopoledne 2,5h pro začátek, aby si zvykla. Začíná teď v únoru. Nechtěla jsem, aby to bylo až po narození druhé dcery a ona se tím cítila odstrčená. Myslíte, že na ni těch změn v poslední době bylo moc? Myslíte, že by školka mohla pomoci? Budu moc ráda, za každou radu.

Dobrý den paní doktorko, spíš než odpověď na dotazy se potřebuji "vypovídat".Mám doma 3 týdenního chlapečka, s manželem jsme ho moc chtěli, ale od začátku je to semnou divné. Porod byl za trest, kontrakce 24h a nakonec pro nepostupující porod a špatné ozvy zakončen císařským řezem. Malého jsem dostala až 3 den, žloutenka, nešlo kojení, týden po propuštění jsme skončili na umělém mléce. Od začátku jsem si nepřipadala jako máma, malého jsem vnimala jen jako povinnost. Do teď necítím tu nekonečnou lásku co jsem myslela, že budu cítit až ho poprvé uvidím. První týden byl očistec, furt jsem brečela a říkala si jestli to celé nebyla chyba. Připadám si jako naprosto neschopná matka, když malý brečí a já ho neumím utěšit. Teď už je to trochu lepší, ale stejně když delší dobu brečí a nedaří se ho utišit, tak mi to leze na mozek. Pak už brečím taky, jsem zoufalá a říkám si co s ním mám dělat aby byl konečně klid,.co dělám špatně, že je tak nešťastný. Neublížila bych mu, to bych sama sobě nedovolila, ale je to pro mě opravdu psychicky vysilující. Manžel pomáhá, zapojuje se a chce pomoc. Na druhou stranu musí chodit do práce a trochu se vyspat takže noční péče nakonec stejně zůstane na mě, protože vím, že ho musím nechat spát. Přes den neusnu, takže noc moc nedospím. Všichni kolem malého milují, vidím manžela jak na něj kouká a i když je to už lepší, tak si furt vyčítám, že ho nemiluju tak, jak bych jako.matka měla a mám pocit, že jsem totálně selhala. Myslela jsem, že jsem na péči o dítě připravená, ale evidentně to byl omyl.

Dobrý den, prosím o radu. Mám dvou letou dceru. S jejím tatínkem spolu rok nežijeme. Ten rok byl plný marných návratů a pokusů o vztah a smír. Poslední byl před dvěma měsíci. Partner má podle soudu právo na 2 víkendy v měsíci. V minulosti vždy, když potřeboval dceru vidět, nedělala jsem problémy. Dokonce i když potřeboval odjet na 5 dní do Holandska za jeho matkou. Včera mi partner přes chat oznámil, že má přítelkyni. Vzhledem k tomu, že před dvěma měsíci mne ujišťoval o jeho lásce ke mně, troufám si myslet, že tedy pouze dva měsíce a že chce jet s ní a s malou o jeho víkendu na výlet.Ohledně přítelkyně nemám problém, je to jeho věc. Co se seznámení s dcerkou týká, navrhla jsem mu, ať vyčká minimálně půl roku a až si bude jistý, že vztah má budoucnost a je natolik kvalitní, ráda se s paní sejdu, abych ji poznala a dále nebudu mít problém s tím, aby se stýkala s naší dcerou. Seznamovat je hned mi přijde jako nesmysl a myslím, že by se měl být v těchto věcech více opatrný. S paní se přeci může vídat kdykoli jindy. Protože za poslední 4 roky je to už třetí přítelkyně, kterou dětem (těm dvěma starším) představil. Prosím o radu, jde mi o malou jsem zoufalá a nevím, co mám dělat.