Dobrý den,mám obavy o vývoj své neteře. Děvčátku budou v srpnu dva roky. Je to velmi šikovné vnímavé dítě, hezky mluví, snaží se opakovat jednoduché říkanky, zvládne si obout botičky. Ráda papá, na pokyny i vysvětlování reaguje velmi vstřícně, pokud ji požádáte aby něco udělala (něco přinesla, utřela po sobě stůl, obula si botičky) reaguje okamžitě snahou vyhovět.Bohužel je celá rodina v nelehké situaci, zhruba před rokem, tedy cca v jejím jednom roce jí zemřela maminka. Od jejího narození byla maminka vážně nemocná, o holčičku ale láskyplně pečovala (jak to dovolil její zdravotní stav), nejčastěji střídavě s babičkou, se kterou bydlí rodina ne ve společné domácnosti, ale ve stejném domě. O holčičku se nyní stará střídavě tatínek a obě babičky. Často tak mění "opatrovatele" a domácnosti ve kterých pobývá, skoro po dni nebo po dvou. Dosud to vypadalo, že s tím holčička nemá problém, v posledních týdnech je více fixovaná na tatínka, plačtivější pokud není v dohledu. To mi připadá celkem normální, také si pamatuji období, kdy mlůj syn zoufale vřískal, když jsem šla jenom na záchod. Co mi ale připadá znepokojivé a tady se dostávám k jádru mého dotazu - holčička ve společnosti velmi snadno přejde od "malá malá" k rychlému útoku, ať už se jedná o plácání, škábání, či stisk. Útočí často na obličej nebo krk s překvapivou silou. Vypadá to, že útočí bez zjevného důvodu (není za tím žádný zákaz, nebo jiné omezování, nedostatek pozornosti). Nerozlišuje mezi rodinou - lidmi které zná a např. dětmi, které náhodně potká na koupališti. Jak říkám, není za tím hádka o hračky, nebo boj o pozornost. Z opatrovatelů reaguje každý jak umí, samozřejmě říkáme, že to nesmí, vysvětlujeme , ale v tomto se vše míjí účinkem. Táta se s ní někdy v odpověď "pere" čímž se mi zdá, že její projevy vlastně zlehčuje a dělá z nich legraci. To samozřejmě neplatí pokud si vybere za cíl cizí holčičku. Obávám se, aby to nebyla známka toho, že jí ubližuje poněkud kočovný život, který z mého pohledu může vypadat jako nedostatek jistot. Že nás trestá, za to že si s ní hrajeme a pak ji "opouštíme". Do tohoto modelu ale nesedí útok na cizí děti.Ve výchově svých dětí jsem byla v jejich nízkém věku zstáncem pravidelného denního režimu, samozřejmě porušeného občas nějakou návštěvou, s jedním vychovatelem. To u neteře bohužel není možné, ale možná to není pro její zdravý vývoj nutné? Ráda bych se sama do péče o holčičku zapojila, ale tři rodiny se nám zatím vzhledem k jejímu věku zdají až až. Máme se obávat? Nebylo by prospěšnější, dát děvčátko na dopodne alespoň na čtyři dny v týdnu do školky, aby se režim více opakoval a dodal jí na jistotě? V obci, kde bydlí je malá školka a asi by rodině vyšli vstříc, ale obáváme se jak útoků na děti, tak i toho, jak by holčička vnímala další prostředí a jak by opouštěla tatínka, na kterém je nyní docela závislá. Neradi bychom jí vzhledem ke složitému startu do života neuváženými rozhodnutími a experimenty ublížili.Děkuji za radu.

Dobrý den. Moje nyní desetiměsíční dcera od narození špatně jedla. Nyní se ale zdá, že si k jídlu vytvořila úplný blok. Posledních 14 dní hubne. Množství příkrmů, které je ochotna sníst, se snížilo na řádově 10 lžiček denně a poslední 2 dny už je počet lžiček 0. Brečí, už když se blížím s miskou. Občas (tak jednou za 5-6 hodin) vezme na milost lahev s mlékem. Proč se obracím na psycholožku: Co se týče gastroenterologických a neurologických příčin, byla důkladně vyšetřena, je sledována a léčena (reflux) a také má suplementaci vitamínu B12, ale nyní se již odborníci tváří, že víc pro nás udělat nemůžou, jen sledujou váhu a časem asi navrhnou výživu sondou. Myslím tedy, že je tam psychologická příčina a té je třeba se zbavit. Nevím ale, jak. Samozřejmě se snažím nenutit ji, předkládám jídlo hezky upravené, a také ji nabízím jídlo ve formě, aby si ho sama mohla dát (to si občas něco zobne). Ale nic nepomáhá a já nevím, jaký mám zvolit postup. Nepomáhá ani nabízení jinými osobami, nebo jídlo ve společnosti jiných dětí, které rády jedí. Budu ráda za rady, jak blok k jídlu odstranit. Děkuji.

Chci Vás poprosit o radu, mám 3,5 letého syna, fyzicky i psychicky je vyspělý cca na 5 let. Chci se s vámi poradit, zda je normální, že se upnul na hračky na roboty a stále si hraje s roboty a hraje si, že spolu bojují a povídají si. I když jdeme ven, stále všude vidí a mluví i robotech, i když třeba řekne, že je to jen jako, tak stále myslí a je fascinován roboty. Snažím se třeba přejít na jinou hru nebo odlákat jeho pozornost a stejně vždy skončí u robotů. Byl teď tedy 14 dní nemocný a máme s manželem střídavou péči týden/týden, tak byl doma a hrál si s nimi víc. Zejména asi u manžela, který si s ním moc jiné hry nehraje, asi se to zas změní, až bude chodit do školky a bude chodit víc ven, ale celkově se ho roboti drží už od 2 let. Je to normální, že je roboty a válkou a bojem tak fascinován? Vlastně loni to byly ještě také tanky, ty ho tedy po roce asi opustily… prosím jen o radu, zda se snažit ten jeho svět trochu korigovat a snažit se ho přeorientovat i na jiné věci a hračky, nebo ho nechat být a samo ho to časem pustí? Občas mu pustíme v TV nebo na tabletu nějakou pohádku, ale není to přehnané.

S Kubíkem hrajeme společenské hry. Od Vánoc je hrajeme ve velkém a dneska jsem zažila "krizovou" situaci a potřebuju poradit. Dneska jsme hráli Člověče (už asi po milionté :)) a co se nestalo. Kubík stál před domečkem a já ho musela vyhodit - jinou figurku už jsem ve hře neměla. A Kubík se normálně opravdově rozplakal, že chtěl tou figurkou do domečku. A já nevěděla, co mám dělat? Trvat na vyhození nebo "švindlovat" a nevyhodit? Snažila jsem se mu to vysvětlit, že je to jen hra a že pořád ještě může tu mojí figurku vyhodit a klidně i vyhrát, ale nebyla s ním řeč. Tak jsem to pak zahrála do outu a vyhlásila coffee break... a pak už Kubík hrát nechtěl. Co byste dělaly vy?Celá diskuze na: http://www.babyonline.cz/diskuzni-klub/vychova-vztahy-mezi-sourozenci-aktivity-krouzky-mazlicci-deti?url=spolecenske-hry-ja-uz-to-tu-psala-ze-je--944465#r944465