Dobrý den, na váš dotaz není jednoduchá odpověď.  Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, tak se může stát, že se u syna rozvine separační úzkost. Pro vás však hraje fakt, že u takto malého dítěte není ještě rozvinuto vnímání času. Dětská psychika je navíc pružná, děti se rychle na nové situace adaptují. Je také dokázáno, že rané zážitky si pamatujeme nejdříve asi od tří let věku. Ve vašem případě bych ponechala volbu, jestli vás v nemocnici navštěvovat nebo ne, na tom, kdo bude malého hlídat. Tedy ve vašem případě na tatínkovi, bude to on, kdo ponese tíhu zodpovědnosti a bude případně muset uklidňovat tesknícího a plačícího chlapce. Je tedy potřeba, aby se tatínek ve své "hlídací " roli cítil co nejkomfortněji. Bylo by také dobré vyzkoušet před nástupem do nemocnice ukládání syna tatínkem. Můžete si večer třeba někam vyjít a tatínek uloží děti. Pokud to zvládnou, můžete zkusit přespat třeba u babičky.  Takto nebude pro syna situace tak překvapující a frustrující, když zjistí, že občas nejste doma, ale zase se vrátíte. Můžete mu také zkusit ukázat budovu nemocnice, ke s dcerou budete a vysvětlit mu, že to je ten domeček a že v něm jsou nemocné děti,  aby to pro něj nebylo tak abstraktní. 

Pokud by se i přesto rozvinula separační úzkost, pak buďte po návratu z nemocnice synovi nablízku, poskytněte mu pocit bezpečí a pomozte mu toto období překonat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho dotazu rozumím, že se nacházíte v komplikované situaci. Jste ještě hodně mladá a na dítě se možná ještě necítíte dostatečně zralá a připravená. Na druhou stranu máte dobré zázemí a partner i rodina příchod dítěte vítá, což nebývá samozřejmostí. To že necítíte co byste asi očekávala, může být ovlivněno romantickými představami žen o těhotenství a dítěti a také hormonálními změnami, které teď ve vašem těle probíhají. Ne nadarmo trvá těhotenství 9 měsíců, kdy si žena na očekávané dítě teprve zvyká. Samozřejmě asi jinak vnímá těhotenství žena, která po dítěti touží a jinak žena, která jej nečekala. To že jste zaskočená, smutná a cítíte se naštvaně a nevíte, jak se k situaci postavit je legitimní a normální pocit. Nemusíte se za svoje pocity cítit provinile ani si je vyčítat. Je však potřeba učinit rozhodnutí, protože možnost přerušení těhotenství je časově omezená. Možná jste se mohli s partnerem lépe domluvit, než jste informací o vašem těhotenství řekli celé rodině. Takto jste teď navíc pod velkým společenským tlakem. Přece jen jde o vaše a partnerovo dítě a proto byste o něm měli rozhodovat jen vy dva. Je to sice vaše tělo, ale dítě, které čekáte je také otce, nejen vaše, to byste při rozhodování měla brát v úvahu. Ano rizika a komplikace spojené s přerušením těhotenství a s možnými potížemi při dalším otěhotnění objektivně existují a je proto s nimi potřeba také počítat. Na druhou stranu byste možná později byla psychicky lépe na péči o dítě připravena. Studium školy souběžně s péčí o dítě je náročné, ale ne nemožné. Obzvlášť když má matka zázemí v partnerovi a rodině, kteří s péčí vypomůžou. Rozhodnutí je ale na vás, je potřeba vzít v úvahu všechny okolnosti. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré informovat i rodinu o svém rozhodnutí, když už je do situace zapojena a vysvětlit jim svoje důvody. Pro další dobré rodinné vztahy je to důležité. Dále bych vám doporučila kontaktovat psychologa, který by vás mohl složitým obdobím rozhodování doprovodit a pomocí vám dojít k nějakému závěru. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, za popisovanými potížemi vaší dcery s největší pravděpodobností stojí skutečně příliš mnoho změn realizovaných v krátkém časovém období - dudlík, cestování zřejmě s časovým posunem, dočasná změna místa pro spaní, konec odpoledního spánku, vaše těhotenství a případné změny ve vašem chování ať už uvědomované a objektivní (nemůžete dceru tolik zvedat a nosit, můžete být unavená a podrážděná) nebo nevědomé. Noční můry a děsy se sice u malých dětí mohou vyskytnout, avšak vámi popisované projevy jim příliš nenasvědčují. Vaše dítě má daleko spíše rozhozený rytmus včetně toho spánkového. Do situace vstupují ještě další vývojové vlivy - pravděpodobně počínající období vzdoru, menší potřeba spánku přes den. Můžete se snažit o zajištění co nejstabilnějšího prostředí včetně stabilního místa ke spánku a způsobu ukládání. V nastaveném uspořádání je potřeba vytrvat delší časové období (např. minimálně 14 dní), aby se mohl projevit efekt opatření. Není proto dobré, že pokud se objeví potíže s usínáním měnit dceři místo spaní. Sama také píšete, že ani ve vaší posteli lépe nespí. Rozhodněte se tedy kde chcete nebo preferujete, aby dcera spávala, a tam ji stabilně ukládejte. Můžete u ní zůstat a držet ji za ruku než usne, ale pokud to nepřináší očekávaný efekt, nemá smysl u opatření vytrvávat. Můžete naopak zkoušet nechat dceru usínat samotnou, nebo jen v nějakých intervalech za ní přijít, aby cítila váš zájem a blízkost. Pokud budou potíže přetrvávat i nadále do předpokládaného nástupu dcery do školky, pak bych vám doporučila kontaktovat nějakého odborníka nejlépe dětského psychologa k odborné radě a pomoci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, potíže vašeho synka souvisí téměř určitě s jeho pobytem v nemocnici. U synka došlo kromě vzniku strachu z lékařů, také k regresi jeho vývoje, což se zřejmě nejvíce odrazilo na vývoji řeči. Řeč je vývojově nejmladší dovedností, kterou si syn osvojil, proto byla nejvíce zasažena. Ve vašem případě je každá rada těžká, protože to chce opravdu jen čas, aby se syn s prožitou traumatizující zkušeností vyrovnal, zvládl ji, a opět se obnovila jeho důvěra i sebedůvěra. Potřebuje obnovit svoji základní životní jistotu, aby se jeho vývoj opět nastartoval a pokračoval. Nebojte se, pokud se nejednalo o operaci mozku, tak synek to, co předtím uměl, zcela jistě nezapomněl, jen je to teď „zablokované“ a neužívá to. Strach z lékařů v něm  zřejmě bude přetrvávat dlouho a možná v určité formě i po celý život. To je však věc, kterou neovlivníte a jeho operace byla nezbytná, takže rozhodně nepropadejte pocitům viny nebo sebeobviňování. Napřete teď síly do budoucnosti, co nejvíce se synovi věnujte, k pobytu v nemocnici se zbytečně nevracejte, jenom pokud by se syn sám na něco doptával, pak odpovězte. Zájem o knížky, příběhy a pohádky je v tomto věku u dětí veliký a určitě se u syna opět projeví, jenom musíte být trpělivá. Knížky mu nabízejte, povídejte si s ním, ale nenuťte ho, vhodné jsou různé rytmizované říkanky, písničky. Doba vyrovnávání se s prožitou traumatizující zkušeností je individuální, ale dětská psychika je  pružná a přizpůsobivá, což je naděje, že synek situaci brzy zvládne. Ohledně jeho projevů - pískání a houkání, by mohlo pomoci, že na tyto jeho signály přestanete reagovat a budete ho povzbuzovat, aby zkusil své potřeby vyjádřit jiným, přijatelnějším způsobem. Pokud na jeho houkání a pískání reagujete a vaši pozornost tak upoutá, tak v něm můžete nevědomky tento způsob komunikace upevňovat. Počítejte s tím, že budete muset být důsledná, vytrvalá a že se syn zřejmě nejdříve bude zlobit, když vás svými projevy nepřivolá a bude jejich intenzitu zvyšovat. Důležité je vydržet. Nástup do MŠ je pro dítě velká změna, hodně dětí s opožděným vývojem řeči se ve školce „rozmluvilo“ v touze domluvit se s ostatními dětmi. Vašemu synovi by to mohlo pomoci, po jeho nepříjemné zkušenosti bude ale nástup do školky zatěžující záležitostí, na kterou by mohl reagovat i negativně, proto se připravte i na možné potíže. Pokud by vývoj řeči i nadále zaostával, byla by na místě logopedická péče a také odborná psychologická péče u klinického psychologa nebo v Pedagogicko psychologické poradně. Mohla byste do poradny zajít i sama bez syna, zkusit se poradit s odborníkem, pokud se bojíte synovy reakce (pláče), také konzultace s logopedem je možná i bez dítěte.