Dobrý den, doporučila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám citlivým způsobem pomohl najít příčinu potíží. Podle vašeho popisu chování dcery se mi jeví, že opakované chození na toaletu před spánkem bude spíše jen zástupným problémem. Tedy pokud je dcerka zdravá a nemá například zánět močového měchýře, což můžete nechat zkontrolovat u paní doktorky vyšetřením moči. Příčinou požití po vyloučení zdravotních důvodů může být strach a úzkost dcery ze spaní a z usínání. Tento strach může být vývojově podmíněný a může mít více příčin. Ve věku vaší dcerky cca od pátého roku života mohou děti prožívat strach ze smrti. Je to normální vývojově podmíněný strach, který souvisí s počátkem uvědomění si konečnosti života a vlastní smrtelnosti. Koncept smrti jako takové si dítě plně začne uvědomovat až kolem 12 roku věku. Dítě ve věku 6 let se může bát, že když usne, tak už se neprobudí. Dalším důvodem může být fantazie dítěte, která je v tomto věku magická, dítě nedokáže spolehlivě rozlišit mezi skutečným a fantazijním světem. Různá strašidla a bubáky tedy může považovat za skutečné a bojí se jich. K plnému rozlišení reality a fantazie dochází u dítěte až kolem 10 let věku a u senzitivních děti často až později. Dítě se může také obávat časově dezorientace po probuzení. Asi každý zná pocit, kdy se probudíme a nevíme, jestli je ráno, odpoledne nebo večer. Je proto dobré, když má dítě nějaké signály, které mu pomohou se časově zorientovat. Třeba budíček, který ráno zazvoní, zatemnění, podle kterého je jasné, že je večer apod. Zkuste si s vaší dcerkou citlivě promluvit, zeptejte se, co by potřebovala, aby dobře usnula a nemusela tak často chodit večer na záchod. Poskytněte jí podporu, pomazlení, setrvejte s ní v pokoji dokud neusne, pokud to bude chtít. Nejedná se o žádnou ostudu, dcera prostě potřebuje překonat toto období. Čím citlivěji k ní budete přistupovat, tím snáze a dříve ho překoná a bude zase usínat v klidu jako dříve. Rozhodně se na ni za její strach nezlobte, buďte trpěliví. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že syn chodí do školky od tří let, ale neuvádíte jak starý je teď a proto nevím jak dlouho do školky chodí. Obecně bych doporučila vám i paní učitelce na chlapce netlačit. S aktivitami ve školce ho seznámit, umožnit mu zapojení, ale pokud se zapojit odmítne, tak ho nenutit. Nechat chlapce v roli pozorovatele. Až se na to bude cítit připraven, což by mělo přijít nejpozději v předškolním věku, tak se zapojí sám. Pokud jeho vývoj probíhá v normě, jak píšete, nejsou třeba žádná jiná opatření. Podporovat rozvoj kamarádských vztahů, úspěch je i jeden kamarád ve školce. Nenutit syna ani do zdvořilostních frází, ale upozornit ho, že by pozdravit měl. Poskytněte synovi potřebný čas a mělo by se vše srovnat samo. Pokud by potíže přetrvávaly, je možné navšívit dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, i když se hyperaktivita jako taková nedá ještě u novorozence, nebo velmi malého dítěte diagnostikovat, tak její znaky většinou bývají patrné v chování a projevech dítěte většinou již v tomto útlém věku. Hyperaktivní miminka bývají často dráždivější, plačtivější, mají problém se zklidněním, se spánkem, také vývoj dítěte často neprobíhá zcela plynule, objevuje se například přeskočení některých přirozených vývojových fází, v chování a vývoji dítěte jsou patrné výkyvy. Pokud byla vaše dcera hodné a pohodové miminko a batole, které dobře jedlo a spalo, pak není příliš pravděpodobné, že by se u ní náhle "objevila" či vznikla hyperaktivita. Změna v jejím chování pravděpodobně souvisí s jejím vývojovým obdobím, s příchodem období vzdoru, kdy se dítě snaží prosadit svoji rodící se osobnost a upozorňuje na sebe. Takové chování je v tomto období naprosto přirozené a normální, jedná se o důležitý vývojový krok kupředu (i když pro rodiče je toto období často náročné). Příchod sourozence zastihl Vaši dcerku právě v tomto období a protože narození dalšího dítěte přináší významnou změnu v zaběhnutém rytmu celé rodiny i staršího dítěte, je reakce na příchod sourozence také zcela přirozená a projevy období vzdoru se příchodem sourozence mohly ještě prohloubit, může se projevovat i žárlivost. Přistupujte tedy k dceři klidně, laskavě, pokračujte v jejím zapojování do péče o sourozence, vysvětlujte jí, proč se s miminkem některé činnosti dělají, povídejte si s ní. Všechny společné činnosti by se však neměly točit kolem péče o mladšího sourozence, věnujte se dcerce také samostatně, vhodné je trávit čas společnou hrou, zaměstnejte ji, aby vybila přebytečnou energii, malé děti rády pomáhají při běžných denních činnostech v domácnosti, mají rády pohybové a rozvíjející aktivity, zvážit můžete i nějaký vhodný kroužek a také mateřskou školku, pokud tam dcera ještě nechodí. Dbejte také na to, že si vyhradíte čas pouze na dceru a někam s ní třeba půjdete (návštěva dětského představení, zoo, společné chození například do cvičení pro matky s dětmi apod.). Do hlídání mladšího sourozence v těchto chvílích zapojte tatínka, nebo někoho dalšího z rodiny. Společně strávené chvíle, kdy Vás má dcera výhradně pro sebe a nemusí se o Vaši péči a pozornost dělit se sourozencem jsou pro ni velmi důležité, obdobně se alespoň někdy samostatně věnujte také mladšímu dítěti. Vývojové období vzdoru odezní samo, tak jak přišlo, důležité je, jak je přečkáte a zvládnete, ve výchově je potřeba hodně trpělivosti, lásky i důslednosti. S pozdravem