Dobrý den, synkovi lahvičku ponechejte tak dlouho, jak ji bude potřebovat. Není vůbec potřeba způsobovat mu psychické trauma násilným odebráním oblíbené lahvičky. Důležité je, aby se napil a z čeho to není podstatné. Jiné nádoby na pití mu nabízejte, ale nenuťte ho. Uvidíte, že až bude sám připraven, tak přejde od lahvičky s dudlíkem třeba na hrneček. Prostě dudlík na lahvičce neměňte a až bude zcela rozkousaný či zničený, tak můžete synovi zkusit vysvětlit, že potřeba změna . Můžete pití z něčeho jiného učinit atraktivnějším nějakým ochuceným nápojem (občasným zařazením sladkého nápoje se dítěti nic nestane). Mohlo by to syna motivovat třeba k pití slámkou nebo že sosáčku, kterými jsou láhve s dětskými nápoji vybaveny. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám citlivým způsobem pomohl najít příčinu potíží. Podle vašeho popisu chování dcery se mi jeví, že opakované chození na toaletu před spánkem bude spíše jen zástupným problémem. Tedy pokud je dcerka zdravá a nemá například zánět močového měchýře, což můžete nechat zkontrolovat u paní doktorky vyšetřením moči. Příčinou požití po vyloučení zdravotních důvodů může být strach a úzkost dcery ze spaní a z usínání. Tento strach může být vývojově podmíněný a může mít více příčin. Ve věku vaší dcerky cca od pátého roku života mohou děti prožívat strach ze smrti. Je to normální vývojově podmíněný strach, který souvisí s počátkem uvědomění si konečnosti života a vlastní smrtelnosti. Koncept smrti jako takové si dítě plně začne uvědomovat až kolem 12 roku věku. Dítě ve věku 6 let se může bát, že když usne, tak už se neprobudí. Dalším důvodem může být fantazie dítěte, která je v tomto věku magická, dítě nedokáže spolehlivě rozlišit mezi skutečným a fantazijním světem. Různá strašidla a bubáky tedy může považovat za skutečné a bojí se jich. K plnému rozlišení reality a fantazie dochází u dítěte až kolem 10 let věku a u senzitivních děti často až později. Dítě se může také obávat časově dezorientace po probuzení. Asi každý zná pocit, kdy se probudíme a nevíme, jestli je ráno, odpoledne nebo večer. Je proto dobré, když má dítě nějaké signály, které mu pomohou se časově zorientovat. Třeba budíček, který ráno zazvoní, zatemnění, podle kterého je jasné, že je večer apod. Zkuste si s vaší dcerkou citlivě promluvit, zeptejte se, co by potřebovala, aby dobře usnula a nemusela tak často chodit večer na záchod. Poskytněte jí podporu, pomazlení, setrvejte s ní v pokoji dokud neusne, pokud to bude chtít. Nejedná se o žádnou ostudu, dcera prostě potřebuje překonat toto období. Čím citlivěji k ní budete přistupovat, tím snáze a dříve ho překoná a bude zase usínat v klidu jako dříve. Rozhodně se na ni za její strach nezlobte, buďte trpěliví. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, popisovaný zvyk vaší dcery patří do skupiny zvyků dětí jako například cucání palce či dudlíku. Správně jste vypozorovala, že slouží dítěti k uklidnění, uvolnění při nervozitě, nebo jen k relaxaci, často jim také pomáhá ke zklidnění před usnutím, nebo právě u pohádky či jiné klidové činnosti. Oproti cucání palce nebo dudlíku, kdy se dá mluvit o zlozvyku, se zvyk vaší dcerky jeví být naprosto neškodný a společensky přijatelný (nemá dopad na její zdravý vývoj či zdravotní stav ani nevzbuzuje ve druhých odpor či nechuť). Proto bych tento zvyk považovala za zcela nevinný, dokonce i prospěšný, protože pomůže dceři vhodným způsobem uvolnit nahromaděné napětí. Vždyť kolik dospělých dělá různé neuvědomované pohyby, mne si ušní lalůček, hraje si s řetízkem, náušnicemi, pohrává si s vlasy a je to zcela normální a přirozené, pomáhá jim to také k uvolnění napětí, k relaxaci, při nervozitě apod. Tento neškodný zvyk u dítěte není třeba řešit, pokud nikoho neohrožuje. Naopak, pokud na její chování začnete upozorňovat, pak dceru můžete znejistit, způsobit jí psychický problém. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly, můžete vyhledat konzultaci u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog