Dobrý den,

u takto nemocného miminka je potřeba vše konzultovat s ošetřujícím lékařem, určitě s paní doktorkou proberte projevy a reakce dcery na zvuk ponorného mixéru.  Je dobré, aby lékař zhodnotil, zda dcerku strach nějak neohrožuje a možná vám i doporučí nějaké vhodné řešení. Vzhledem k tomu, že pro výživu dcery je zásadní příprava potravy mixováním, je potřeba opravdu investovat do co nejvíce kvalitního a tichého mixovacího zařízení, zjistit si všechny možné varianty této přípravy stravy a všechny možné přístroje, které jsou na trhu dostupné. Jinak na miminko je potřeba mluvit, vysvětlovat mu, co a proč děláte, mixér jí ukázat, vhodné je přitom miminko mít na klíně nebo v náručí, aby se cítilo bezpečně a přístroj nejdříve ukázat vypnutý, říct, že se s ním dělá papání nebo jiný dětský název pro přípravu jídla. Tento název používat vždy stejný, aby se dcerce propojil se zvukem přípravy jídla. Po seznámení dítěte s vypnutým přístrojem můžete zkusit pustit na nejmenší rychlost a podle reakce dítěte buď po chvilce vypnout, nebo výkon zvýšit. Můžete dcerku také, pokud to její zdravotní stav dovoluje, umístit při přípravě jídla do zvýšené polohy (nějaké dětské sedačky, lehátka atd.) tak, aby na přípravu jídla viděla, vždy popisovat co děláte, mluvit na ni. I když miminko neumí mluvit, tak váš hlas a vaše sdělení vnímá a rozumí. Pokud by reakce byla stále silná, pak je možné se snažit připravovat jídlo v době spánku dítěte v jiné místnosti, podle vašich možností a dispozic bytu. Začala bych ale určitě hledáním řešení a poradou s ošetřujícím lékařem dítěte.

S pozdravem Mgr.  Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

ptáte se, která varianta ohledně možné docházky do školky by byla pro Vašeho syna nejlepší a uvádíte několik možností, které berete aktuálně v úvahu.

Líbí se mi, že se zamýšlíte nad tím, co by synovi prospělo nejvíce, ale odpovědět na to, jak bych na vašem místě postupovala, neumím, protože vašeho syna neznám. Největšího odborníka má váš syn ovšem doma, a to vás, jeho rodiče.

Zkusím aspoň nabídnout nějaké podněty, které Vám můžou ulehčit rozhodování.

V první řadě mne zaujalo, že ze všech možností zmiňujete jako tu nejakceptovatelnější pro vás variantu, že byste syna nejraději nechala ještě rok doma. Co vám v tom brání konkrétně? 

Uvažujete v této souvislosti o potřebě socializace, která je potřebná pro zdravý vývoj dítěte, ale zároveň je její začátek i míra u každého dítěte individuální. Některé dítě se cítí v kolektivu jako ryba ve vodě už např. ve 2 letech, jinému vyhovuje pozvolnější rozjezd a cítí se bez rodičů jistější až v pozdějším věku.

Jak to vnímáte u svého syna? Cítíte, že už mu doma jako společnost nestačíte nebo se syn spokojí zatím jen s občasným kontaktem s dětmi? Jak se mezi dětmi chová - je spíše pozorovatelem nebo aktivně děti vyhledává a kontaktuje?

Máte nějakou možnost, jak synovi zajistit kontakt s vrstevníky než ve školce? Např. v rámci pravidelného kroužku, případně setkávání se s dětmi na hřišti, s příbuznými? Není možné se v blízkém okolí spojit s dalšími rodiči, co řeší podobnou situaci? Co dětská skupina, se kterou už měl syn zkušenost?

Jaké máte priority co se týká školky? Co je pro vás nejdůležitější? Jaký benefit by kromě společnosti dětí synovi školka přinesla?

Jak se vyjadřuje paní logopedka ohledně synovy připravenosti na školku? Jak syn zvládá změny, přechody mezi aktivitami, pobyty u příbuzných apod.? Jak je přizpůsobivý? Může být u něj pravděpodobnější potíž při přechodu z jedné školky do druhé nebo si zvyká bez potíží na nové situace?

Co se týká soukromé školky - máte dobré reference? Ne vždy musí platit, že přístup učitelek ze školky s menším počtem dětí je lepší a naopak, že větší počet aktivit dítěti zaručí větší spokojenost.

Jaká pozitiva by mohla mít vaše státní školka? Máte informace od rodičů - jak probíhá denní režim, vedou děti např. ke kreslení apod. aktivitám, vyžadují poobědové spaní u všech dětí apod...

Co jsem vnímala ve vašem psaní, je zájem o synův názor, co se školky týká. Oceňuji snahu o respektující přístup k dítěti, zároveň je však ke zvážení, jakému (spolu)rozhodování je vhodné čtyřleté dítě  vystavit. Přestože syn sice má určitou zkušenost s dětskou skupinou a nyní se vyjadřuje, že do školky sám bez maminky jít nechce, je hodně nepravděpodobné, že dokáže dopředu posoudit, jak se mu bude ve školce líbit, jak si zvykne a  nedokáže si v rámci zkušeností přiměřených jeho věku představit přínos, který může docházka do školky mít, a naopak- co vše by se mu líbit nemuselo. Kdo má životní zkušenosti a kdo musí udělat toto rozhodnutí, je rodič. Dítě potřebuje při důležitých rozhodnutích, kterých není z hlediska věku schopné, aby dospělý udělal rozhodnutí za něj a dokázal mu přiměřeně a jednoduše sdělit, co a jak bude dále.

Nelze dítě - byť neúmyslně- zatěžovat vlastní nejistotou a vyžadovat jeho názor nebo dokonce rozhodnutí ohledně zásadnějších otázek.

Děti se pak mohou cítit zmatené, nejisté, někdy se mohou jevit až úzkostně, protože nasávají nejistotu rodiče a jsou nechtěně tlačeny do pozice, ve které se právem necítí komfortně.

Obecně lze říct, že pokud není rodič o správnosti určitého řešení přesvědčený, dítě dokáže toto velmi dobře vycítit, je vůči danému řešení v odporu a může je bojkotovat, protože od rodiče obavy přejalo a necítí se dostatečně pod ochranou toho, kdo by mu měl poskytovat jistotu. Rodič musí být pro dítě dobře čitelnou autoritou, která mu pomůže vztahovat se k světu bezpečně a poskytne mu oporu, když se vyskytnou potíže.

Pokud se tedy např. rozhodnete, že školka poskytne synovi to, co nyní nejvíce potřebuje, pomůžete mu nejvíce tak, že ho na docházku připravíte povídáním si o konkrétních pozitivech, která ho tam budou čekat a poté ho podpoříte, pokud se nebude vše dařit tak,jak by si představoval a vydržíte i přes počáteční nesnáze. Pokud však u dítěte adaptace ani po pár měsících neprobíhá optimálně, je stále možnost jej z docházky stáhnout a nechat si ho dále doma, rozhodně se však nejedná o selhání.

Jestliže se rozhodnete, že je pro vás všechny příjemnější ještě si syna užít doma a vyzkoušet školku až na ni budete všichni dostatečně připraveni, věřím že si chlapec klasickou docházku užije dostatečně  ještě v dalším roce nebo dvou a nic zásadního do života mu uteče, obzvlášť pokud ho o kontakt s dětmi neochudíte a zkusíte mu ho zajistit aspoň v menší míře mimo školku.

Věřím, že uděláte to nejlepší rozhodnutí ohledně syna a přeji hodně radostných chvil s dětmi.

Dobrý den, synkovi lahvičku ponechejte tak dlouho, jak ji bude potřebovat. Není vůbec potřeba způsobovat mu psychické trauma násilným odebráním oblíbené lahvičky. Důležité je, aby se napil a z čeho to není podstatné. Jiné nádoby na pití mu nabízejte, ale nenuťte ho. Uvidíte, že až bude sám připraven, tak přejde od lahvičky s dudlíkem třeba na hrneček. Prostě dudlík na lahvičce neměňte a až bude zcela rozkousaný či zničený, tak můžete synovi zkusit vysvětlit, že potřeba změna . Můžete pití z něčeho jiného učinit atraktivnějším nějakým ochuceným nápojem (občasným zařazením sladkého nápoje se dítěti nic nestane). Mohlo by to syna motivovat třeba k pití slámkou nebo že sosáčku, kterými jsou láhve s dětskými nápoji vybaveny. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám citlivým způsobem pomohl najít příčinu potíží. Podle vašeho popisu chování dcery se mi jeví, že opakované chození na toaletu před spánkem bude spíše jen zástupným problémem. Tedy pokud je dcerka zdravá a nemá například zánět močového měchýře, což můžete nechat zkontrolovat u paní doktorky vyšetřením moči. Příčinou požití po vyloučení zdravotních důvodů může být strach a úzkost dcery ze spaní a z usínání. Tento strach může být vývojově podmíněný a může mít více příčin. Ve věku vaší dcerky cca od pátého roku života mohou děti prožívat strach ze smrti. Je to normální vývojově podmíněný strach, který souvisí s počátkem uvědomění si konečnosti života a vlastní smrtelnosti. Koncept smrti jako takové si dítě plně začne uvědomovat až kolem 12 roku věku. Dítě ve věku 6 let se může bát, že když usne, tak už se neprobudí. Dalším důvodem může být fantazie dítěte, která je v tomto věku magická, dítě nedokáže spolehlivě rozlišit mezi skutečným a fantazijním světem. Různá strašidla a bubáky tedy může považovat za skutečné a bojí se jich. K plnému rozlišení reality a fantazie dochází u dítěte až kolem 10 let věku a u senzitivních děti často až později. Dítě se může také obávat časově dezorientace po probuzení. Asi každý zná pocit, kdy se probudíme a nevíme, jestli je ráno, odpoledne nebo večer. Je proto dobré, když má dítě nějaké signály, které mu pomohou se časově zorientovat. Třeba budíček, který ráno zazvoní, zatemnění, podle kterého je jasné, že je večer apod. Zkuste si s vaší dcerkou citlivě promluvit, zeptejte se, co by potřebovala, aby dobře usnula a nemusela tak často chodit večer na záchod. Poskytněte jí podporu, pomazlení, setrvejte s ní v pokoji dokud neusne, pokud to bude chtít. Nejedná se o žádnou ostudu, dcera prostě potřebuje překonat toto období. Čím citlivěji k ní budete přistupovat, tím snáze a dříve ho překoná a bude zase usínat v klidu jako dříve. Rozhodně se na ni za její strach nezlobte, buďte trpěliví. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog