Dobrý den, synkovi lahvičku ponechejte tak dlouho, jak ji bude potřebovat. Není vůbec potřeba způsobovat mu psychické trauma násilným odebráním oblíbené lahvičky. Důležité je, aby se napil a z čeho to není podstatné. Jiné nádoby na pití mu nabízejte, ale nenuťte ho. Uvidíte, že až bude sám připraven, tak přejde od lahvičky s dudlíkem třeba na hrneček. Prostě dudlík na lahvičce neměňte a až bude zcela rozkousaný či zničený, tak můžete synovi zkusit vysvětlit, že potřeba změna . Můžete pití z něčeho jiného učinit atraktivnějším nějakým ochuceným nápojem (občasným zařazením sladkého nápoje se dítěti nic nestane). Mohlo by to syna motivovat třeba k pití slámkou nebo že sosáčku, kterými jsou láhve s dětskými nápoji vybaveny. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, v případě vaší dcerky se zřejmě jedná o kombinaci více faktorů. Dcera je zřejmě citlivější na stísněnost v oblečení, což je jistě ovlivněno citlivostí její ekzematické pokožky. Ohledně vhodných materiálů k oblékání doporučuji se poradit nejlépe u kožní lékařky, kde je dcera sledována. Určitě neuděláte chybu, když budete volit materiály prodyšné, oblečení z přírodních materiálů, volnější, aby nikde dceru neškrtilo, nedráždilo a odpovídající velikosti. Pokud bude oblečení vhodně zvolené, pak není důvod, proč by mělo dceři vadit. A zde se dostáváme zřejmě k už psychologické nadstavbě v jejím chování, které se projevuje jako rozmary dítěte a manipulativní chování (děti toto často dělají s jídlem). Kolem třetího roku se jednalo o normální projevy období vzdoru, které by kolem pátého roku věku měly již vymizet. Pravděpodobně jste k jejím rozmarům v oblékání byli příliš vstřícní, což je patrné i z toho, co popisujete, a dcera zjistila, že s vámi takto může manipulovat a ovládnout situaci. Dívenka tak získává vaši plnou pozornost a je vládcem dané situace, což se jí líbí. Je jí již pět let a své chování si částečně uvědomuje a také se jí dá spoustu věcí vysvětlit. Vyjděte z toho, že se vám podařilo jí vysvětlit důležitost nošení spodního prádla z hygienických důvodů a podobné důvody se dají najít i u ostatního oblečení. Umožněte dceři podíl na nákupu oblečení, pokud to půjde, ale pak je potřeba trvat na tom, aby vybrané a osvědčené oblečení dívka nosila. Přestaňte jejímu oblékání věnovat tolik pozornosti, prostě jí oblečení nachystejte, nebo ať si večer nachystá oblečení sama, tak jak to děláte, dejte jí klidně vybrat z vhodných kousků s ohledem na počasí a dcera ať se oblékne. Má pět let, tak to určitě zvládá sama. Až přijde oblečená, tak ji pochvalte, že se pěkně vypravila, ne že má na sobě oblečení, to je přeci normální. Mějte na paměti, že chování, kterému věnujeme pozornost u dítěte posilujeme. Pokud si večer oblečení nachystá, pak si jej také oblékne. Možná se po nějakou dobu neobejde bez projevů jejího odporu, ale pokud vytrváte, bude pro vás všechny do budoucna život snazší. Dejte také dceři možnost vyniknout v jiné žádoucí oblasti, oceňujte a pozornost věnujte chování, které vám dělá radost a které požadujete. Doporučila bych vám také konzultaci u dětského klinického psychologa k nastavení bližšího postupu a doporučení.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský klinický psycholog

Dobrý den, chování vašeho syna vykazuje prvky normálního vývoje dětské hry. Hra dítěte předškolního věku, jedná se o vývojové období od tří do šesti let je fantazijní a magická (někdy se opravdu rozvíjí i dříve cca od 2 – 2,5 let). Dítě hračky a jiné předměty, se kterými si hraje, považuje za živé, skutečné, vytváří si k hračkám citový vztah, povídá si s nimi, stará se o ně apod. Hrou dítě cvičí své schopnosti, dovednosti, získává nové zkušenosti, je to pro něj důležité zaměstnání, které je nutné k jeho zdravému rozvoji. Hra plní také poznávací funkci, pomáhá dítěti vyrovnat se a překonat případné nezdary, získat citovou rovnováhu, překonávat překážky, vyrovnávat s citově vypjatými situacemi a s city jako je například strach, zlost, lítost apod. Hračka také slouží jako prevence výskytu neuropsychických poruch u dítěte, v žádném případě by dítě nemělo být trestáno odejmutím či zničením hračky. Pozorování dětské hry nám může pomoci porozumět citovým potřebám dětí, pokud dítě například hračky často bije, ničí, či trestá, pak to může být projevem toho, že cítí vztek nebo hněv vůči někomu, nebo něčemu a netroufá si, nebo jej nemůže vyjádřit přímo. Může to být hněv vůči rodičům, sourozencům apod., je možné uvažovat o případné změně výchovného přístupu, případně nepodporovat sledování bojových či násilných scén ani v pohádkách či dětských příbězích. Pokud je dítě nemocné, nebo nějak jinak oslabené, může se jeho hra stát monotónnější, chudší, klesnout na nižší vývojový stupeň, po odeznění oslabení se hra opět upraví. Pokud se váš syn jinak vyvíjí normálně, zajímá se o nové věci a podněty, pak není důvod se jeho hrou s roboty znepokojovat. Pouze se zaměřte na sledování jejího obsahu, násilné hry mohou signalizovat možné potíže. Je také možné, že si váš syn prostřednictvím této hry odžívá a vyrovnává se se střídavým pobytem u vás a u otce, což pro takto malé dítě je náročná situace. Ponechte jej proto si volně hrát a do her mu nezasahujte, nesnažte se je násilně měnit, až bude syn připraven, projeví sám zájem o jinou, novou problematiku tak, jak se to stalo s tanky.

Hraní společenských her je pro děti velmi důležitý nástroj pro trénink různých dovedností a rozvoj kognitivních procesů. Je samozřejmé, že dospělý u spousty her, zvláště zaměřených na výkon, nemůže být adekvátním soupeřem pro dítě. Proto rodiče často „zařizují“ situace, aby mohli dát dítěti pocítit výhru. Je naprosto individuální, jak dlouho a v jaké míře rodiče upravují hru. Signálem k zvýšené opatrnosti jim může být, když už dítě zvládá zachytit více aspektů hry a mohlo by prokouknout „švindl“. U dítěte by pak mohlo docházet k povolení hranic „fair-play“ hry. Ke hře patří i prohry. S tím by dítě mělo být seznamováno co nejdříve. Utváří se tak jeho schopnost vyrovnávat se s neúspěchy i do budoucna. Někteří lidé se s prohrou nenaučí adekvátně vyrovnávat nikdy, což často vychází z osobnostního ladění, ale může to být ovlivněno i seznamováním se i s těmito stránkami života. Vhodné je snažit se dávkovat prohry v menší frekvenci než výhry, aby u dítěte neupadal zájem o hru. Dobrým nástrojem pro učení zvládání neúspěchů jsou hry založené na náhodě, kde není možné svými schopnostmi ovlivnit průběh hry (hry, kde rozhoduje hod kostkou či vytažená karta apod.). Prohrou tak nejsou zraňovány kompetence dítěte, ale zároveň se s ní musí vyrovnat.