Dobrý den, podle popisovaného chování vašeho syna se s největší pravděpodobností jedná o projevy období vzdoru. V této době se dítě teprve učí pracovat se svými emocemi a zvládat je, jeho psychika není ještě dostatečně rozvinutá,  aby je mohlo zvládnout rozumově. K dítěti je potřeba přistupovat laskavě a trpělivě se současným nastavováním hranic a pravidel,  vytvořit mu bezpečné a přijímající prostředí. Projevy chování mohou zhoršit či posílit prožívané zátěžové situace jakou je například nástup do školky.  Adaptační reakce může být i odložená a v plné míře se projeví teprve potom co si dítě uvědomí,  že školka není pouze hraní si v dětské herně,  ale že se jedná o jakousi dětskou povinnost ( obdobu zaměstnání). Zároveň pobyt ve školce klade na dítě také nároky sociální ve formě rozvoje vztahů s cizími dospělými a vrstevníky a rozvoj kooperace s nimi. Dobré je předávat si vzájemně se školkou zkušenosti, které postupy a metody se vám u syna osvědčily a co u něj zabírá,  například zmiňované odvedeni pozornosti.  Velmi pěkně postupujete,  když se synem po jeho uklidnění situaci probíráte.  Doporučila bych vám se hodně konkrétně zaměřit na chování,  které by syn dělat měl,  které je požadované a pouhou snahu o něj velmi ocenit. Neříkat si tedy pouze to, co by dělat neměl, co je špatně. Dítě totiž často neví,  jakým jiným chováním by to nežádoucí mělo nahradit. Můžete využít přehrávání různých situací s pomocí hraček, na trhu jsou i různé dětské knížky určené k rozvoji rozpoznání a porozumění emocím a k práci s nimi a jsou i pro takto malé děti s hodně obrázky a názornosti.

Ohledně rozštěpu rtu a patra se do budoucna bude jednat o spíše kosmetický problém ( i když se již dá velmi dobře řešit a nebude na synovi jistě nic poznat), avšak předpokládám,  že syn v raném dětství zřejmě podstoupil a ještě bude postupovat určité lékařské zákroky možná spojené s operací v anestezii. Tyto rané zážitky, i když jsou nevědomé, se mohou promítnout do vývoje křehké dětské psychiky a projevit se například vyšší dráždivostí dítěte či specifiky v chování při zátěži, které by však postupně měly odeznít.

Ohledně podezření na ADHD se jedná o diagnózu psychiatrickou, kterou by měl rozhodnout dětský psychiatr,  v naší terminologii se používá pojem porucha pozornosti s hyperaktivitou nebo hyperkinetická porucha chování (ADHD je pojem užívaný v americké klasifikaci nemocí). Tuto diagnózu psychiatr obvykle neuzavírá před šestým rokem věku dítěte,  pokud tedy projevy nejsou extrémně silné.  Jinak se totiž může jednat jen o přirozený vývoj a zrání nervového systému,  kdy se dítě jako hyperaktivní může jevit, ale " vyroste z toho", jak se říká, právě přibližně do věku šesti let. Postupně se můžete snažit prodlužovat dobu zaměřené pozornosti i u aktivit, které syna tolik nezajímají,  strukturovat čas na dobu volné hry a nějaké povinnosti. Přirozeně tuto schopnost trénujete také procvičováním logopedie.

V případě prohlubování výchovných obtíží ve školce bych doporučila zkusit se obrátit na Pedagogicko-psychologickou poradnu k posouzení možnosti nějaké podpory ve školce,  případně k doporučení kontaktovat další odborníky či výchovná doporučení.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, chování vašeho syna vykazuje prvky normálního vývoje dětské hry. Hra dítěte předškolního věku, jedná se o vývojové období od tří do šesti let je fantazijní a magická (někdy se opravdu rozvíjí i dříve cca od 2 – 2,5 let). Dítě hračky a jiné předměty, se kterými si hraje, považuje za živé, skutečné, vytváří si k hračkám citový vztah, povídá si s nimi, stará se o ně apod. Hrou dítě cvičí své schopnosti, dovednosti, získává nové zkušenosti, je to pro něj důležité zaměstnání, které je nutné k jeho zdravému rozvoji. Hra plní také poznávací funkci, pomáhá dítěti vyrovnat se a překonat případné nezdary, získat citovou rovnováhu, překonávat překážky, vyrovnávat s citově vypjatými situacemi a s city jako je například strach, zlost, lítost apod. Hračka také slouží jako prevence výskytu neuropsychických poruch u dítěte, v žádném případě by dítě nemělo být trestáno odejmutím či zničením hračky. Pozorování dětské hry nám může pomoci porozumět citovým potřebám dětí, pokud dítě například hračky často bije, ničí, či trestá, pak to může být projevem toho, že cítí vztek nebo hněv vůči někomu, nebo něčemu a netroufá si, nebo jej nemůže vyjádřit přímo. Může to být hněv vůči rodičům, sourozencům apod., je možné uvažovat o případné změně výchovného přístupu, případně nepodporovat sledování bojových či násilných scén ani v pohádkách či dětských příbězích. Pokud je dítě nemocné, nebo nějak jinak oslabené, může se jeho hra stát monotónnější, chudší, klesnout na nižší vývojový stupeň, po odeznění oslabení se hra opět upraví. Pokud se váš syn jinak vyvíjí normálně, zajímá se o nové věci a podněty, pak není důvod se jeho hrou s roboty znepokojovat. Pouze se zaměřte na sledování jejího obsahu, násilné hry mohou signalizovat možné potíže. Je také možné, že si váš syn prostřednictvím této hry odžívá a vyrovnává se se střídavým pobytem u vás a u otce, což pro takto malé dítě je náročná situace. Ponechte jej proto si volně hrát a do her mu nezasahujte, nesnažte se je násilně měnit, až bude syn připraven, projeví sám zájem o jinou, novou problematiku tak, jak se to stalo s tanky.

Hraní společenských her je pro děti velmi důležitý nástroj pro trénink různých dovedností a rozvoj kognitivních procesů. Je samozřejmé, že dospělý u spousty her, zvláště zaměřených na výkon, nemůže být adekvátním soupeřem pro dítě. Proto rodiče často „zařizují“ situace, aby mohli dát dítěti pocítit výhru. Je naprosto individuální, jak dlouho a v jaké míře rodiče upravují hru. Signálem k zvýšené opatrnosti jim může být, když už dítě zvládá zachytit více aspektů hry a mohlo by prokouknout „švindl“. U dítěte by pak mohlo docházet k povolení hranic „fair-play“ hry. Ke hře patří i prohry. S tím by dítě mělo být seznamováno co nejdříve. Utváří se tak jeho schopnost vyrovnávat se s neúspěchy i do budoucna. Někteří lidé se s prohrou nenaučí adekvátně vyrovnávat nikdy, což často vychází z osobnostního ladění, ale může to být ovlivněno i seznamováním se i s těmito stránkami života. Vhodné je snažit se dávkovat prohry v menší frekvenci než výhry, aby u dítěte neupadal zájem o hru. Dobrým nástrojem pro učení zvládání neúspěchů jsou hry založené na náhodě, kde není možné svými schopnostmi ovlivnit průběh hry (hry, kde rozhoduje hod kostkou či vytažená karta apod.). Prohrou tak nejsou zraňovány kompetence dítěte, ale zároveň se s ní musí vyrovnat.

Dobrý den, váš synek pravděpodobně není na kolektivní zařízení ještě zralý, což je v jeho věku normální, umí si hrát paralelně s ostatními dětmi, ale ještě ne kooperativně. Proto je potřeba ve školce ponechat ho, aby si hrál sám vedle ostatních dětí a do skupinových aktivit ho nenutit. Až k nim dozraje, pak se začne zapojovat sám a dobrovolně. Řešit je však potřeba jeho agresivitu vůči ostatním dětem, pokud se k němu přiblíží a přijdou s ním do kontaktu. Agresívní chování v pořádku rozhodně není, i když je u takto malého dítěte, které má pouze omezené možnosti dát najevo svoji nevůli, pochopitelné. Bude proto potřeba ve spolupráci se školkou chlapce učit sociálně žádoucím způsobům chování, vést ho k verbálnímu vyjadřování pocitů, je dobré naučit ho jednoduché větičky, které má říct, když nechce, aby mu někdo něco bral, požádat o hračku jiné dítě, naučit ho využít možnosti obrátit se na dospělého, pokud si s něčím neví rady a zároveň mu dát jasně najevo, že agresívní chování není přípustné. Pokud se dopustí takového chování, pak by měl slyšet jasné ne a měl by být odveden, nebo odnesen z místa incidentu, je potřeba mu ponechat prostor pro zklidnění, může se vztekat, plakat, je přirozená reakce a po zklidnění si může opět jít hrát. Nezapomínejte na ocenění, pochvalu a odměnu, pokud se zachová prosociálním a vyspělejším způsobem. Hranice a pravidla potřebuje dítě nastavit také v domácím prostředí, i když nebo právě když je v období vzdoru. Afektivní reakce a sklon k prosazování vlastní vůle jsou sice v tomto období normální, dítě by však tímto nežádoucím chováním nemělo dosáhnout svého, tím se toto chování pouze posiluje a upevňuje. Důležitá je spolupráce školky a rodičů a jednotné výchovné vedení chlapce. Pomůže také vyhledávání kontaktů s ostatními dětmi i mimo školku, kde s ním třeba při hře na dětském hřišti můžete nacvičovat komunikaci s ostatními dětmi, vysvětlovat mu, jak se má chovat, ukázat mu, co je přijatelné chování a co naopak vhodné není. Pokud by potíže přetrvávaly, pak by bylo vhodné se synkem navštívit nejlépe dětského klinického psychologa a poradit se s ním.