Dobrý den, řekla bych, že reakce vaší dcery je zcela adekvátní prožité zátěžové situaci a krátké době od zážitku. Vždyť dceři skutečně mohlo jít s takovým počtem žihadel a tudíž včelího jedu o život. Dceři poskytněte čas a udělejte vše pro pocit jejího bezpečí. Pokud bude chtít být u vás, pak ať je u vás, držte ji jak jen to bude potřebovat. Postupně se její prudká reakce začne zmírňovat. Můžete jí pomoci tím, že si o hmyzu budete vyprávět, můžete i formou pohádek, obrázkových knížek, figurek hmyzu, předáte jí informace a naučíte ji rozlišovat, který hmyz je potenciálně nebezpečný a který ji neublíží. Přesto bude ještě asi dlouho trvat, než se obnoví její narušená důvěra. I přes tento přístup, je možné, že si strach z bzučícího hmyzu ponese do dalšího života. Přibližně od tří let věku se totiž formují první vzpomínky a tento silný nepříjemný zážitek uložení vzpomínky pravděpodobně umocní. Určitá obava z bodavého hmyzu je do života na místě  a patří k pudu sebezáchovy. Důležité je pomoci dceři zpracovat situaci tak, aby se nerozvinuly nějaké psychické potíže ve smyslu fobií, úzkostí apod. Pokud by tedy panická úzkost ze všeho létajícího přetrvávala  po neúměrně dlouhou dobu (mluvíme o době řádově měsíců), nebo byste měla další pochybnosti, nebo u dcery pozorovala změny v chování, vývojový regres, pomočování, neklid, náhlou nechuť k jídlu, okusování nehtů či jiné obdobné projevy, pak doporučuji kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa, který by dceři pomohl traumatický zážitek zpracovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u dítěte v tomto věku dochází k prudkému rozvoji představivosti a fantazie, jeho myšlení obsahuje magické prvky. Děti často nerozlišují, co je skutečné a co je výplodem jejich fantazie (např. uvěří tomu, co si samy vymyslely). Fantazie dětem pomáhá zpracovávat situace z reálného světa, často jí doplňují nějaké pro ně znepokojivé skutečnosti, mezery ve vědomostech, informacích. Chování vašeho syna nemusí znamenat nic patologického, pouze pro něj tyto hračky najednou zřejmě v jeho fantazii začaly znamenat nějakou hrozbu a dostal z nich strach. Můžete si s chlapcem  bez zlehčování či vyvracení jeho strachu o hračkách promluvit, třeba vám poví, proč se jich bojí. Jeho vysvětlení přijměte a může vám posloužit jako vodítko ke zpracování strachu konstruktivní formou. Můžete se jej také zeptat, co by mu pomohlo k zahnání strachu.

Dobrý den,

popisujete situaci, kdy má tatínek snahu pečovat o děti i po rozvodu, ale kontakt s mladším dítětem neprobíhá dle jeho představ. 

Je pozitivní, že se tatínek nezalekl ani péče o dcerku v batolecím věku, nicméně určit věkovou hranici, kdy je dítě připravené pobývat u druhého z rodičů na návštěvě, nelze. Rozsah styku s dítětem samozřejmě bývá často dán soudně, ale kdo zná potřeby svého dítěte lépe než jeho rodiče? 

Jsou to ideálně právě rodiče, kteří by měli postupovat ve shodě , v tomto případě tedy najít  pro všechny přijatelné tempo při  postupném rozšiřování styku s dcerkou. Vzhledem k věku holčičky předpokládám, že rozchod rodičů není úplně dávná událost a domnívám se, že ještě  mohou na obou stranách pracovat zjitřené emoce, objevují se např. různé obavy. 

Z tohoto důvodu bych se přikláněla k tomu, aby se vztah mezi rodiči pokud možno nejprve stabilizoval a zklidnil. Zatím bych zkusila téma návštěv u otce odložit  a dál využívat  častějších procházek, které holčička zvládne i bez matky, případně návštěv dětí u matky  apod. Věřím, že postupně obavy u maminky poleví a pobyt u tatínka nakonec zvládnou sestřičky společně.

Protože sama píšete, že si dívenka pomalu utváří k otci vztah, nemá obavu s ním jít na procházku apod., vypadá to, že budování citového pouta mezi tatínkem a dcerkou je na dobré cestě a neobávala bych se toho, že kvalita  jejich vztahu bude do budoucna nějak narušena tím, že ke kontaktu nebude hned od počátku docházet v nově vytvořeném zázemí. 

Přeji tedy hodně radosti i trpělivosti při výchově.

Míša

Dobrý den, píšete, že syn chodí do školky od tří let, ale neuvádíte jak starý je teď a proto nevím jak dlouho do školky chodí. Obecně bych doporučila vám i paní učitelce na chlapce netlačit. S aktivitami ve školce ho seznámit, umožnit mu zapojení, ale pokud se zapojit odmítne, tak ho nenutit. Nechat chlapce v roli pozorovatele. Až se na to bude cítit připraven, což by mělo přijít nejpozději v předškolním věku, tak se zapojí sám. Pokud jeho vývoj probíhá v normě, jak píšete, nejsou třeba žádná jiná opatření. Podporovat rozvoj kamarádských vztahů, úspěch je i jeden kamarád ve školce. Nenutit syna ani do zdvořilostních frází, ale upozornit ho, že by pozdravit měl. Poskytněte synovi potřebný čas a mělo by se vše srovnat samo. Pokud by potíže přetrvávaly, je možné navšívit dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog