Už mi dochází trpělivost - diskuze

Už jsem fakt na nervy. Přemýšlím, kdo víc potřebuje nějakého psychologa jestli já nebo malá. Od malička nemá Andulka ráda cizí lidi, nebo nečekané návštěvy, ale že se nás to bude držet i ve dvou letech, to bych fakt nečekala. Kolem 16 měs. to vypadalo, že se to konečně prolomilo, ale hned po 18 měs. to začalo znovu a teď už je to fakt o nervy. Jdeme do obchodu, řve, potkám se známýma, dáme se do řeči, řve, dojede k nám návštěva, řve, dojede rodina, a už deset metrů co je malá uhlédne, řve a neskončí, dokud se návštěva nepřesune dovnitř nebo dokud sami neodejdeme. Ale zajímavé je, že jdeme do velkého marketu nebo do hračkářství, to je ve svém živlu, nebo když jedeme do aqvaparku, to jí najednou lidi okolo ani nevadí. Dnes byl u nás bratr s rodinou, to si nedokážete představit, co to bylo za cirkus, snažil se udělat srandu, nakukoval na ni za rohem, ta řvala, jako kdybych jí snad ubližovala. Nejhorší je, že na to nic nepomáhá, nedá si to vysvětlit, nejde jí utišit ani mile ani s křikem, a ignorace se už taky míjí účinkem. Už si tak říkám, jestli netrpí nějakou fobii, to snad není možné. Při tom doma je to zlatíčko, nemůžu si na ni stěžovat, co se naděláme blbostí, ráda chodí na procházky, teď i docela pěkně spinká, fakt máme pěkné období. Co s ní mám dělat? Každý říká, že to přejde, napřed to bylo „až začne lozit“, pak „až začne chodit“, no a teď „až začne mluvit a až začne víc chápat a nechá si to vysvětlit“, dva roky vlastně čekám, kdy to přejde a ono nic. Nejhorší je, že díky ní nemám chuť jet někam na návštěvu nebo aby k nám někdo jezdil, jelikož si vůbec nepovykládáme, půl hodiny utěšuji malou a každý na ni hledí, co je to za rozmazlenou holku Dnešek jsem už neunesla a ořvala jsem to.... Ach jo