Tak se tak procházím s kočárkem, přemýšlím o váhové křivce,s... - diskuze

Tak se tak procházím s kočárkem, přemýšlím o váhové křivce,stoličce ,té v plenkách... a vidím u kostela nastrojená auta a říkám Aničce-jé svatba,pojdˇ podíváme se na nevěstu.Blížím se a usmívám a v duchu vzpomínám,když mi náhle úsměv ztuhl,ženich byl nejlepší kamarád mého bývalého kluka se kterým jsem čtyři roky žila.Manžel mě odloudil z jeho spárů před 4,5 roky.Začala jsem nejistět,upravovat si ty trosky těla a vlasů co mi zůstaly po porodu a nejistě pokračovala dál , protože zpátky už to nešlo.Trochu mě lechtalo v břiše a oči jsem měla na stopkách.Byla jsem zvědavá,ale nakonec onen tam nebyl,to jsem se pak sobě musela smát jak jsem pitomá.A vůbec nechápu jak to že jsem tak reagovala,asi ze zvyku.Nevšiml si mě vůbec nikdo a já byla nakonec ráda že už tohle trápení s láskou mám za sebou a že jsem toho svého muže našla a nemusím se před nikým předvádět.A tak se chci zeptat , jestli by jste reagovaly tak nějak podobně?Víte co je s těmi kteří pro vás určitý čas byli jediní na světě?veru