Lendy, díky za důvěru, že jsi nám tu svůj příběh vypsala. Nedivím se, že brečíš, mně je z toho taky smutno jen to čtu a teoreticky se mě to netýká.Hlava mi takové jednání rodičů nějak nebere, zřejmě proto, že jsem zvyklá na jiný rodinný model.Víš vlastně proč to celé tak je? Ptala jsi se někdy? Řekla ti to maminka? Já ti nevím, neznám detaily, ale mám z toho pocit... no jak to napsat. Jste tři holky, třetí ségra je od tebe o 6, od starší dokonce o 7 let. V kolika letech měli rodiče tvoji starší ségru, resp. pak tebe? Dělá to na mě dojem, jakoby to bylo třeba brzo a pak, myslím podvědomě, aniž by to tak třeba zamýšleli, měli pocit, že "jste jim něco se ségrou vzaly, že jste jim zničily život". Sakra, to zní blbě, ale snad chápeš, jak to myslím, a jasně že za to nemůžeš. Neměli vás třeba moc brzo, aniž by vás plánovali a byli na vás připraveni a pak získali pocit, že jim něco v životě uteklo? Prostě takový podvědomý psychický blok, který si vůči vám vybudovali, nejmaldší ségra pak už třeba přišla v době, kdy byli zralejší. Snad jsi mě pochopila, myslím, že ty na tom vinu rozhodně neneseš, ale po příčinách bych asi nevydržela nepátrat, prostě by mě to zajímalo.Třeba se to časem vyjasní a vztahy se zlepší, zatím si hýčkej svoji rodinu, manžela, Patrička a mimíska a pokus se ten zatracenej nespravedlivej život brát, tak jak to je. Hlavně se nestresuj, nemůžu se zbavit dojmu, že ty jsi udělala dost a na tahu je teď druhá strana. Jestli ten tah přijde brzo nebo později, to asi neovlivníš, tak se pokus si udělat hezký život apsoň v tom okruhu, kde to klape. Moc ti držím , pa pa R.