Převládal před porodem strach nebo těšení? - diskuze

Strach vůbec. Jen nadšení a těšení. A ani po porodu mě to nepřešlo

Tak u Matyho jsem měla strach taky jak to budu zvládat atd...ale nakonec jsem nějak do toho vjela a přišlo mi vše v pohodě.U Matyho jsem měla akorát strach z císaře protože jsem nevěděla co mě čeká,ale těšila jsem se moc.U Tobiho jsem měla strach z porodu,protože jsem nevěděla jak vlastně budu rodit a pravdou je,že jsem měla velký strach rodit přirozeně a taky z toho, aby Tobi nebyl tak velký jak byl velký Maty.Jak se Tobi narodil strach jsem už pak neměla z ničeho.A na Tobiho jsem se taky těšila.

já měla hroznej strach. Z císaře, z miminka. Nakonec to byla ještě větší hrůza, než jak jsem si to představovala... Ale spravilo se to a teď toužím po dalším drobkovi...:)

těsně před porodem u prvního strach o mimi, bylo o to o 2 měsíce dřív.u druhého spíše toužebné přání at už jdem konečně rodit

Vzpomínám, že ty poslední dny už jsem si jen přála ať už to ze mně vyleze ven. Momentálně se bojim porodu (a to ještě ani nejsem těhotná, teda doufám že nejsem:-)Byl to pro mě hrozný zážitek a kdyby se dalo dítě vyrobit jinak, určitě bych do toho šla. Po porodu mi to přijde celkem v pohodě. Ne všechno člověk hned zná a umí napoprvé, ale všechno se dá zvládnou, třeba právě tady s bol :-)Zatim si život s prckem moc užívám.

Já jsem měla strach, to ano, ale zároveň jsem se strašně těšila. Ale u druhého jsem neměla strach z porodu spíš z toho jak to všechno budu zvládat...ale takové ty stavy že se bojím všeho všude jsem měla taky, jen to přičítám hormonům

Poprvé jsem se těšila až do porodu. Jak začal porod, tak jsem se hrozně bála. Bála jsem se tak, až mi to bránilo rodit. Podruhé jsem byla úplně v klidu a jak to začalo, tak jsem se příšerně těšila. I do pododnice jsem dojela s úsměvem a za hodinu jsem už chovala Myslím, že se dvěma dětma jsem to zvládala víc v pohodě než poprvé.

Těšila, nebála, měla jsem jen respekt. Spíš jsem se taky bála toho, co bude potom.

mi tenkrát ani nemuseli dávat klystýr, já byla pos.aná jen z představy té bolesti.... No a nakonec jsme to přežila a jsem ochotná jít do toho znova.

vzhledem k tomu, že už jsem si tím prošla, tak u mě jednoznačně klid a pohoda (jak jen to jde s břichem a funěním ) prostě jsem si užívala ten klid, dokud to jde strach jsem měla jen z toho, že zrovna chlap nebude doma, když začnu rodit a nebudu ho mít u sebe

Neměla jsem strach o sebe ale o miminko a to jsem byla psychicky naprosto srovnaná, že ten malý je na tom ještě hůř než já.Když jsem čekala Viktorku tak jsem se obávala jak to s dvěma dětma zvládnu, téd mě to ani nenapadlo. Mít tři dětičky je krásné.Porody jsem přežila i když při tom posledním jsme málem vypustila duši, pokoušet naše štěstí už nechci a ani nebudu.

strach z porodu asi trochu ano, ale převládalo těšení, že už to bude za mnou, že se zbavím toho šutru místo břicha. co přijde po porodu, to jsem si radši vůbec nepředstavovala