Poporodní blues, aneb nic není náhoda - diskuze

me to vse porazilo 14 dnu po porodu,poprve uplne sama s dvojcaty a psem,bolave bricho,telefonuje mi bratr a misto aby rekl neco co povzbudi,mi sdelil,ze jsem nezodpovedna krava ,kdyz mamv takovem veku deti...neco se zlomilo,bylo to straslive,desive....pamatuji si jen,jak vposledni chvili pred utopenim se v temnote vytacim manzela a slysim jeho hlas v telefonu,jak klidne mluvi a mluvi...usnula jsem,za dve hodiny me budi muz,deti jsou nakrmene,on uz pres hodinu doma ,okamzite odesel z prace a do vecera me ten jeho klid uplne srovnal a doslo mi,ze mam rodinu,super rodinu,me,me deti a meho muze....jinak nikoho a tak ,ze to bude cely zivot a nikdo detem krome nas dvou nic neda,tudiz musim byt silna a ustat vse,co se jeste pohrne...mela jsem stesti,ze jsem bojovnik a uz jsem vybojovala jeden tezky zavod s casem a zivotem a tak jsem se z toho vysekala hodne rychle jen s pomoci muze a svoji a deti a psa

@Liberte věřím, že to musela být ťafka v šestinedělí jsme mnohem víc zranitelné než normálně, ke všemu ta novorozená miminka. manžel je bezva, že ti pomohl, taky mám podobnou zkušenost a pomohla mi především moje máma a pak taky můj muž, který mi uvařil silný hovězí vývar a poslal mě hned po nakojení dítěte spát. tak tvrdě jsem od porodu spala prvně a dodalo mi to sílu na všechno další, co mělo přijít

Já jen to typické poporodní blues, ten třetí nebo čtvrtý den po porodu. Bohužel jsem pokaždé byla ještě v porodnici, čekalo se, až se holky odžlutí. Furt jsem brečela a kapesníky sušila na posteli. Sestry mě musely milovat.Pak už nic. Naštěstí. Myslím, že by to nikdo moc nepoznal a neřešil.

ja bych to nenazvala poporodni blues-ale jen unavenost,nervozita.. :D:D proste to byl urvanec, me z nej hrabalo, rvala sem s nim, a muze byt rad ze prezil..neb sme casto stali u otevrenyho okna, v noci sem polstar na oblicej mu taky chtela prilozit casto:D jinak to bylo dobry:D

Tak na mě to padlo už v porodnici u Matyho. Brečela jsem,nešlo mi kojit,no prostě ta nemocnice-okolo plno jiných mamin co kojí.Na pokoji nás bylo 5 a každá jsme si jeden den poplakali.Pak za mnou přišla jedna hodná zdravotní sestřička,a povídali jsme si spolu.Tím mě z toho dostala.Pak jsme přišli domů a na mě to padlo znovu,ale nebyla jsem sama.Ríša byl s námi doma.Dal mi Matyho do náruče a tím jsem si všechno uvědomila,že mám rodinu,že mám toho malého kloučka.U Tobiho mě nic takového už nepotkalo,protože jsem věděla co mě čeká a byla jsem připravená.

podobně jako zajíc jsem zažila jen šílený pláč 4.den po porodu. Dítě mi vzali, přelepili oči, dali do inkubátoru, myslela jsem, že vypláču duši. Do toho nástup kojení, prsa jak kámen a tím pláčem se to nechtělo spustit, za dva dny dobrý a celé šestinedělí úplně v pohodě.

@danicka84 to, že to dítě odnesou, to si myslím, že dělá hodně. Pro mě ten den, kdy byly v žlutém světle byl nejhorší. Přitom rozumem člověk ví, že jde o houby, že je to 24, max. 48 hodin...

@Liberte Strasny. Jste dobri!

Neznam. Ac tohle vazny tema nechci nijak shazovat...ja mam blues uz pres tri roky temer neustale ;-)

@zajic mně rozum nefungoval vůbec, nikdo mi neřekl, jak to bude dlouho, chovali se tam ke mně jako kdybych tam měla být měsíc a jaká je to obrovská vada, že má žloutenku. To, že jsem ho nemohla mít po 4 dnech od narození najednou u sebe, mě totálně dodělalo.

@zajic tak tohle mě porazilo taky. maty byl svícený třetí den, celou noc, jak mi ho odnesli o patro níž, myslela jsem, že propláču duši. bylo to hrozný, strašně mi chyběl, rozumově v pohodě, ale srdce protestovalo ...

Já v toto nevěřím, tak jak nevěřím v nějaké těhotenské hormonální výkyvy apod.Dle mě jsou jen hysterky a nehysterky...Jsem jen laik a nějak nemám potřebu se o to zajímat.

@Liberte Máš super muže a tvůj brácha by si zasloužil pár facek za ty hlášky.

@IvetJas díky za názor, myslím si totéž

Někdy mám spíše mateřské blues. Občas totiž mám pocit, že ty svoje děti nezvládám, blbě vychovávám. Sedím a bulím.

@tygřímáma takové pochybnosti popadají asi všechny mámy, ty to máš o to těžší, že jsi sama. mně v tyhle chvíle pomáhá Roberto.

@Fíková tohle je hrozný, jen to čtu. bezva, že ti okolí pomohlo

@ No to je opravdu názor hodný \"laika\"

@tygřímáma to mám občas taky

@ Jako jak nevěřím v hormony? To není žádné neviditelné božstvo, to fakt existuje A neprovokuj, už tak mě svrbí prsty vyjmenovat všechny hormonální účinky, aspoň ty oxytocinové.Hele, to máš docela fňuk, jestli se to nazve hysterie či poporodní blues, důležité je, že se to děje, a že by se to mělo hlídat.

Já byla taky na druhý porod připravená a zvládla jej levou zadní. Jako poprvé mi ihned spolubydlící na pokoji řekla, že jsem snad ani nerodila. Takhle veselá, usměvavá, šťastná. Vydrželo to ještě 24 hodin. Do té chvíle, kdy se stupňovaly mé neurologické obtíže a druhý den po porodu ke mě přišel \"hodný\" pan primář z neurologického a solil na mě jednu diagnózu za druhou. Pamatuji si jen první: Prasklá cévka v mozku pak už jsem se dala v usedavý pláč, který neměl konce. Vypadala jsem jak zoombie. Pár diazepamů a já stejně neusnula. Sestřička mě celou noc chodila utěšovat. Toužila v tu chvíli jen po jediném. Žít ve zdraví s manželem, s Evičkou i s právě narozeným uzlíčkem. Rok jsem se v tom hrabala, vygradovalo to až k mojí neschopnosti. Dostala jsem se z toho s pomocí rodiny a oné již předtím zmiňované psychoterapeutky. Nesmím opomenout sebe, protože boj to byl těžký.

Osobně vůbec, v podstatě jen teoretické zkušenosti ze školy (studium psychologie). Co mě ale mrzí, že zdravotníci - hlavně doktoři, určitě probírali hormony, vliv hormonů na člověka a vše okolo mnohem podrobněji než my, se kolikrát k ženám chovají právě jako k hysterkám.Podle mě je nejdůležitější podpora rodiny a podpůrný kruh lidí se stejným problémem a taky a to se podle mě někdy neděje, by si toho měli všímat už lékaři a sestry v porodnici, pediatři při péči o dítě v ordinaci (ono je to někdy docela i vidět, že ta máma není ve své kůži), gynekologové. A pokud si toho všimnout, nabídnout podporu, ne tu matku strhnout ještě níž.

I já měla poporodní depresi. Myslím, že se to odstartovalo přístupem v porodnici, kdy jsem Maty viděla poprvé až skoro dva dny po porodu. Ti s*áči mi ještě nakecali, že je to naprosto běžná praxe po císaři, že se o ní stejně nedokážu po operaci hned postarat, a já blbá, vyděšená prvorodička jim to zbaštila.Měla jsem období, kdy jsem stála u nás na skále s myšlenkou, že tam ten kočárek pošlu a skočím za ním. Naštěstí mi zbytek zdravého rozumu zůstal a neudělala jsem to. Antidepresiva taky zabrala, hodně mi pomohla mamka a Petr. Ale fakt nevím, co by se stalo, kdybych neměla podporu v rodině, ani na to nechci myslet.

@Bea-Matyas no a hele, jak se rozum zasekl, jen si na to vzpomněl. Dítě nebylo ve žlutém světle, samozřejmě, to by bylo jaksi naprd. Bylo v UV...

@tygřímáma I ja to mivam obcas.

@ O jé, to bys mě měla vidět, když jsem čekala Julinku a Lojza mi jeden den zapomněl koupit meloun (byla jsem na nich závislá), jak strašně jem se rozbrečela, to by se mi normálně nikdy nestalo.

@Bea-Matyas mě svítili obě holky, ale měla jsem je u sebe,

@Jana A mne s beou pustily domu, zloutenku zanedbali:( za dva dny jsme byly zpatky, ona novorozeneckou sepsi, mela jsem hrozny strach, ze umre, odbery z hlavicky, JIP, fakt sileny, divim se, ze jsem neztratila tim strasnym stresem mliko. rvala jsem jako zvire, pak se zlepsila a svitili ji uz v luzku u me, kojila jsem ji a tulila k sobe, obe jsme se v tu chvili na sebe jeste vic upnuly. jen si na to ted vzpomenu, tak placu ...

@tygřímáma Ježíš, tak to mívám taky.

courtney už měla depresi nebo něco vážnějšího, ne?já měla jen ten 4. den šílenej, nalitý prsa k prasknutí, hnusný sestry, únava, prázdno v hlavě, pláč, pláč kamarádkám do telefonu (což to už je na mě velká kruťárna)..byla jsem jinej člověk.

@ hele, já byla hysterická 2x v životě - jednou, když jsem se brutálně (ale vážně brutálně) zhulila trávou, kamarádku odvezla rychlá, protože z toho zkolabovala, bylo to v praze, vůbec jsem netušila, kde jsem..no to je jedno a pak 4. den po porodu - vážně jsem to vůbec nebyla já - a bylo to naprosto šílený, neovladatelný a pro mě naprosto nepochopitelný. ale jako, já jsem podle sebe byla hysterická, ale na druhé straně, některý lidi se takto chovají několikrát denně..

Ty,jo ja už jsem stará.Vždy musím pátrat v paměti co bylo.Jeden usedavý pláč si vzpomínám jak mě u Zuzanky nepřišli navštívit naši.Bylo to v neděli-Martin a děti chodili každý den.Byli povolení jen 4 lidi na pokoj.Tak jsem Martinovi řekla at nechodí ,že naši volali ,že přijdou a nepřišli.A zrovna v tu neděli tam všichni měli všechny možné příbuzné,tetky z páteho kolena,milion kytek,řízku,zákusku a já nic.

@tygřímáma Ta bezmoc ,ty věčné pochybností,to je šílené,že.Jo jo taky se pořád trápím.

@zuzka83 to musel být matrošek....Já měla úplně hysterickej zkrat úplně nehormonální po bráchově svatbě. U mě takový psychický propad souvisí s migrénama, tak už to tak nějak umím ovládnout, ale po té svatbě to byl konec. Byl to hrozně náročný týden, kdy se toho mělo hodně zařídit, navíc já nejsem svatbový typ (nebo spíš na tyhle masově zábavné akce), druhý den odjez na dovolenou... to byl konec.

@Bea-Matyas tak to je pěkný fuj teda, to jí nezměřili? Aničku svítili 2 noci a jeden den a Lucku jeden den a jednu noc, měla jsem strach o oči, to jsem nespala a kontrolovala brejličky jestli je mají na očích. Ještěže to dobře dopadlo, ať žije zdravotnictví.

@tygřímáma vychováváš je skvěle a klobou dolů před tebou.

tak u mě to už nebylo poporodní blues, diagnostikovali mi laktační psychózu a schizoidní poruchu ale všechno to dle mě odstartoval porod a pak kojení a ze mě se stala troska...u druhého dítěte nic takového nenastalo, nebrečela jsem po porodu ani jednou, jsem tak nějak zvláštně vyrovnaná, úplně jinak si to užívám než při Stázince, to je taková pohoda nebýt furt na hromadě a taky myslím, že je důležitá podpora rodiny a všech blízkých....mě taky ze začátku všichni říkali, že brečet po porodu je normální, že se to spraví a nic, jenom se to zhoršilo a vyklubalo se z toho todle možná kdybych to začala řešit dřív, nemusela jsem zažít to, co jsem zažila :) ale mám skvělou rodinu a můj ex, ať se teda pak zachoval jako pěkný hajzl, tak v tomto období při mě stál a vše se mnou řešil a pomáhal mi, za toto mu budu vždycky vděčná

po druhém porodu ještě v nemocnici se to na mě navalilo a bulela jsem přikrytá pod peřinou aspoň půl hodiny. Ten den přijel novopečený tatínek Anetky, ani si jí nepochoval a ve mě to vyvolalo pocit že vůbec není rád, že jí máme, že chtěl kluka a že to je celé na h...o :-( a už to bylo. Nesmysl, ale když je člověk v zajetí hormónů, tak to prostě občas bouchne.

Na mě to dopadlo tak 2 týdny po porodu, až jsem byla sama doma s prckem až do večera. Hodně řval a mně už z toho hrabalo. Taky moje zdraví po HELLPu bylo dost chatrné, tak jsem měla strach i o sebe, do toho každý den píchání si injekcí do nohy..brrr..a dopadaly na mě děsné deprese, ale snažila jsem se to skrývat, aby nikdo nic nepoznal. Myslím, že manžel by tohle moc nepochopil, takže jsem mu ani nic neříkala. Ale po šestinedělí se to tak nějak utřepalo a bylo o něco lépe...ale doteď když si na to vzpomenu, není mi moc do zpěvu a zatím další mimi fakt nechci.

Tak já byla celé šestinedělí dost na palici. yla jsem na tom až tak, že jsem věděla, že jestli to nezkončí zároveň se šestinedělím, tak jdu k doktorovi,protože takhle žít bych nemohla...Mě hlavně celkem štve, že mi to nikdy nikdo neřekl. Proč se proboha o tom v rodinách nemluví? Já jsem si připadala strašně nenormální...když jsem to 4 týdny po porodu konečeně řekla svý ségře,tak se mi znatelně ulevilo, ale ona zrovna byla jedna z mála,která nic takového nezažila, takže jsem si nenormální připadala dál. Prostě tohle by mělo patřit k osvětě, měl by nás na to jako provorodičky upozornit třeba gyndař v poradně,že můžou přijít prostě takové stavy. Malá byla naprosto zdravá(kromě žloutenky v porodnici), řešila jsem neustále kojení a rady všech okolo mě jenom totálně rozhodily pantofel. Probrečela jsem vlastně celé šestinedělí,možná pár světlých dnů tam bylo bez braku. Ale asi mě hlavně odrovnalo, že mě nikdy před porodem ani nenapadlo, že se to děje a přišla jsem si jako šílená matka hysterka...Musím říct, že u druhého budu vědět do čeho lezu a je to vlastně jediná věc, které se bojim!

@Sphinx Jsou věci ve kterých mám dost radikální názor, pro ZNALCE celkem nepochopitelný. Prezentovat ho ale zde nebudu.Jen ještě doplním, že mám svůj názor i na psychology, ale abych se nikoho nedokla osobně rovněž jej nebudu prezentovat.

@zajic Nemyslím, mám celkem radikální názor na takové věci a jak píšu výše Daně, prezentovat ho nebudu.

@ No, měla jsem trochu chuť ti reagovat i svým radikálním názorem na taková nepodložená prohlášení... nebudu. Ne proto, že by se mě to dotýkalo osobně, jen vím, že tady je každá diskuze bezpředmětná. Tvé názory a životní postoje jsou jasně čitelné, nic dalšího prezentovat netřeba. Ale přeji ti, aby ses ty sama nebo někdo tobě hodně blízký, nikdy nedostal do situace, kdy bys byla nucena tyto své \"radikální\" názory stejně radikálně přehodnotit.

@ Marti to že nic podobného nepotkalo tebe neznamená, že chemická a hormonální nerovnováha, která ovlivní psychiku, neexistuje.. u depresí a podobných věcí opravdu nestačí \"chtít být normální, jako dřív\".. tam potřebuješ odbornou pomoc a léky, jinak se z toho sama nedostaneš.. bohužel je hodně lidí, kteří to nedokážou pochopit a tuhle nemoc podceňují pak to končí špatně.. mohla bys nad tím aspoň trošku popřemýšlet? máš dcerku a úplně klidně to může potkat i ji nebo tvoji jednou budoucí snachu.. tak třeba bys byla líp připravená

@škubanek taky jsi to neměla lehké Hani

@luciasek84 Lucinko my jsme normálně dvojčata :D nás musel někdo po porodu rozdělit

@zuzka83 Já byla taky hysterická dvakrát v životě. První když jsem dostala přímý důkaz že táta má ženskou a já ho vyškrtla ze svého života a podruhé když mi doktor zavolal že mám rakovinu. Tyhle stavy, to jsem vůbec nebyla já. Naprosto přesně tak, jak to popisuješ. Vůbec nechápu, když se na to dívám zpětně. Psychika je svině

@zajic Děkuju za názor

@Sphinx A to si právě myslím že je přesně to jak negativně vnímáš to slovo \"hysterka\". Já ti rozumím jak to myslíš, jakmile je to v rodině nebo se v těch kruzích pohybuješ, tak je jasné že tě to víc zasahuješ a vidíš do toho jinak...

mám asi velké štěstí, nebo si už nepamatuju, ale po porodu jsem pokaždé prožívala krásné období a štěstí.. únava byla, stres, zdravotní komplikace.. ale smutek mě nějak míjelzato když jsem se musela vzdát svého děťátka v 21tt a jít na potrat, psychicky jsem se z toho složila.. málem jsem tam taky vykrvácela na stole, ani transfuzi pro mě nesehnali, měla jsem velké štěstí, že jsem to přežila.. potom mi skoro dva dny nefungovaly ledviny, skončila jsem na jipce, prostě všechno špatně.. psychicky jsem se složila, nebyla to asi deprese, ale zoufalství, smutek, stesk, nechtěla jsem to pochopit.. jediné, co mě z toho dostalo, byla moje roční holčička kvůli ní stálo za to vrátit se zpátky..

@ Teď nerozumím, na co názor?Že neexistujou hormony? Přísahám Ti, že jsou.Nebo že hormonální výkyv nemůže vyústit v depresi či hysterii (nazvat to můžeme jakkoliv)? Teď fakt nevím, jak bys takový názor mohla mít, to by bylo popření mnoha výzkumů, to není něco, co si vymyslel jeden psycholog od stolu. Nevím teda, jaké máš vzdělání, ale mám pocit, že je to asi stejné, jako kdybych já prohlásila, že nevěřím ve svíčky v autě, nikdy jsem je neviděla a beztak tam nic takového není. A bůhví, jak je to s tou naftou, jestli to auto není taky kapičku hysterické, když furt něco takového chce.I kdybychom připustili, že poporodní blues je výmysl zhýčkaných paniček, tak si stejně přece ty ženské zaslouží pomoc.Hele, fakt si myslíš, že jsem seděla v té porodnici a řvala jen proto, abych na sebe upoutala pozornost přetížených sester? To fakt není můj styl, navíc mi to bylo zcela k hovnu, páč stejně neměly čas mě utěšovat a upřímně, pěkně jsem je štvala. Věděla jsem to, chtěla jsem to zastavit, nešlo to za boha.Nebo jaká myslíš, že by pro to byla motivace, důvod?Jak jsem psala už v jiné diskuzi, tak páru mým blízkým psycholog hodně pomohl. Rozhodně to není zbytečné povolání. I když ségra mi říkala, ať já tam nechodím, že bych se s psychoušem akorát hádala. Že prej to pro mě není.

@Sphinx Já se teda teď trošku přikloním na stranu druhou. Co je špatného na tom být hysterka? Jo, to slovo samo o sobě zní hnusně, ale tak vypovídá to prostě o nějakém stavu který daný člověk nezvládne. Já třeba uznávám že jsem hysterka, jsou věci které mě rozklepou, rozbuší a téměř položí na lopatky. Zrovna porod a následující dny k nim nepatřil, ale nemyslím si že bych tím pádem byla nějaká špatná, odsouzeníhodná. A taky si nemyslím že tím by mě zrovna třeba Martina odsoudila, holt jsem trochu psychicky labilnější. Prostě někdo má povahu takovou, že ho semele kde co, někdo ne. Někdo na to potřebuje pomoc psychologa, někdo to zvládne sám.

@zajic Tak jo, hormony existují. Ostatně já bych bez hormonálních léků do půl roka umřela, je to dostatečný důkaz?:)))))No a já si i pamatuju že jsi tu jednou psala, že tě něco rozbrečelo (prkotina) a prostě jsi se z toho vyplakala. A to už poporodní blues určitě nebyl, holky jsi měla větší. Tak nemůže to být prostě tím že v určitou chvíli se něco nakumuluje (stres, atd) a prostě to v jednu chvíli \"nezvládneš\"? Že by to třeba s hormonama zrovna po porodu nesouviselo? Nebo pak teda uznat, že za obojí stavy můžou nějaké hormony ale v čem je pak ten poporodní \"jiný\" a hodný toho aby se víc sledoval? Protože máš u sebe ještě malé dítě? Nevím, prostě se ptám, teď jako úplně vážně, by mě to prostě zajímalo jak to funguje... já si myslím že je to dáno povahou. A psycholog tě může nějak \"nasměrovat\", ale třeba já myslím že práce psychologa je něco jako víra v boha. Buď v to věříš, nebo ne. A když ne, tak prostě nepomůže. Já třeba bych neměla na to někomu vykládat o svých nejniternějších přáních, tužbách, o svém životě. Dokonce si i myslím, že bych mu \"lhala\" jen proto, aby uznal že jsem v pořádku a nechal mě být. Ale neschazuju tu práci, nestavím se rozhodně nad někoho jiného, třeba kdoví, třeba jednou takovou pomoc budu potřebovat a ještě za ní budu vděčná. Ale životní postoj je trochu skeptický k mé povaze

@Courtney Si mamku podám!!!!

@Sphinx už jsem se několikrát setkala s tím názorem, že problém jménem laktační psychóza neexistuje, že je to jen výmysl labilních matek, které jsou prostě neschopné

@Courtney No zrovna ty musíš mít hodně bujnou fantazii, když sis vystřihla takovou ukázkovou Já to naštěstí nezažila, ale předsudky neinformovaných jedinců obecně ráda nemám

@luciasek84 A ještě mám hormonální perličku - říkala ségra právník, že pokud žena vraždí a má prokazatelně v době vraždy PMS, tak je to polehčující okolnost.

@zajic Tyyyyjo nespravedlnost

@Courtney trojčata

@zajic PMS??? Před menstruací to si budu pamatovat