Poporodní blues, aneb nic není náhoda - diskuze

me to vse porazilo 14 dnu po porodu,poprve uplne sama s dvojcaty a psem,bolave bricho,telefonuje mi bratr a misto aby rekl neco co povzbudi,mi sdelil,ze jsem nezodpovedna krava ,kdyz mamv takovem veku deti...neco se zlomilo,bylo to straslive,desive....pamatuji si jen,jak vposledni chvili pred utopenim se v temnote vytacim manzela a slysim jeho hlas v telefonu,jak klidne mluvi a mluvi...usnula jsem,za dve hodiny me budi muz,deti jsou nakrmene,on uz pres hodinu doma ,okamzite odesel z prace a do vecera me ten jeho klid uplne srovnal a doslo mi,ze mam rodinu,super rodinu,me,me deti a meho muze....jinak nikoho a tak ,ze to bude cely zivot a nikdo detem krome nas dvou nic neda,tudiz musim byt silna a ustat vse,co se jeste pohrne...mela jsem stesti,ze jsem bojovnik a uz jsem vybojovala jeden tezky zavod s casem a zivotem a tak jsem se z toho vysekala hodne rychle jen s pomoci muze a svoji a deti a psa

@Liberte věřím, že to musela být ťafka v šestinedělí jsme mnohem víc zranitelné než normálně, ke všemu ta novorozená miminka. manžel je bezva, že ti pomohl, taky mám podobnou zkušenost a pomohla mi především moje máma a pak taky můj muž, který mi uvařil silný hovězí vývar a poslal mě hned po nakojení dítěte spát. tak tvrdě jsem od porodu spala prvně a dodalo mi to sílu na všechno další, co mělo přijít

Já jen to typické poporodní blues, ten třetí nebo čtvrtý den po porodu. Bohužel jsem pokaždé byla ještě v porodnici, čekalo se, až se holky odžlutí. Furt jsem brečela a kapesníky sušila na posteli. Sestry mě musely milovat.Pak už nic. Naštěstí. Myslím, že by to nikdo moc nepoznal a neřešil.

ja bych to nenazvala poporodni blues-ale jen unavenost,nervozita.. :D:D proste to byl urvanec, me z nej hrabalo, rvala sem s nim, a muze byt rad ze prezil..neb sme casto stali u otevrenyho okna, v noci sem polstar na oblicej mu taky chtela prilozit casto:D jinak to bylo dobry:D

Tak na mě to padlo už v porodnici u Matyho. Brečela jsem,nešlo mi kojit,no prostě ta nemocnice-okolo plno jiných mamin co kojí.Na pokoji nás bylo 5 a každá jsme si jeden den poplakali.Pak za mnou přišla jedna hodná zdravotní sestřička,a povídali jsme si spolu.Tím mě z toho dostala.Pak jsme přišli domů a na mě to padlo znovu,ale nebyla jsem sama.Ríša byl s námi doma.Dal mi Matyho do náruče a tím jsem si všechno uvědomila,že mám rodinu,že mám toho malého kloučka.U Tobiho mě nic takového už nepotkalo,protože jsem věděla co mě čeká a byla jsem připravená.

podobně jako zajíc jsem zažila jen šílený pláč 4.den po porodu. Dítě mi vzali, přelepili oči, dali do inkubátoru, myslela jsem, že vypláču duši. Do toho nástup kojení, prsa jak kámen a tím pláčem se to nechtělo spustit, za dva dny dobrý a celé šestinedělí úplně v pohodě.

@danicka84 to, že to dítě odnesou, to si myslím, že dělá hodně. Pro mě ten den, kdy byly v žlutém světle byl nejhorší. Přitom rozumem člověk ví, že jde o houby, že je to 24, max. 48 hodin...

@Liberte Strasny. Jste dobri!

Neznam. Ac tohle vazny tema nechci nijak shazovat...ja mam blues uz pres tri roky temer neustale ;-)

@zajic mně rozum nefungoval vůbec, nikdo mi neřekl, jak to bude dlouho, chovali se tam ke mně jako kdybych tam měla být měsíc a jaká je to obrovská vada, že má žloutenku. To, že jsem ho nemohla mít po 4 dnech od narození najednou u sebe, mě totálně dodělalo.

@zajic tak tohle mě porazilo taky. maty byl svícený třetí den, celou noc, jak mi ho odnesli o patro níž, myslela jsem, že propláču duši. bylo to hrozný, strašně mi chyběl, rozumově v pohodě, ale srdce protestovalo ...

Já v toto nevěřím, tak jak nevěřím v nějaké těhotenské hormonální výkyvy apod.Dle mě jsou jen hysterky a nehysterky...Jsem jen laik a nějak nemám potřebu se o to zajímat.