Poporodní blues, aneb nic není náhoda - diskuze

me to vse porazilo 14 dnu po porodu,poprve uplne sama s dvojcaty a psem,bolave bricho,telefonuje mi bratr a misto aby rekl neco co povzbudi,mi sdelil,ze jsem nezodpovedna krava ,kdyz mamv takovem veku deti...neco se zlomilo,bylo to straslive,desive....pamatuji si jen,jak vposledni chvili pred utopenim se v temnote vytacim manzela a slysim jeho hlas v telefonu,jak klidne mluvi a mluvi...usnula jsem,za dve hodiny me budi muz,deti jsou nakrmene,on uz pres hodinu doma ,okamzite odesel z prace a do vecera me ten jeho klid uplne srovnal a doslo mi,ze mam rodinu,super rodinu,me,me deti a meho muze....jinak nikoho a tak ,ze to bude cely zivot a nikdo detem krome nas dvou nic neda,tudiz musim byt silna a ustat vse,co se jeste pohrne...mela jsem stesti,ze jsem bojovnik a uz jsem vybojovala jeden tezky zavod s casem a zivotem a tak jsem se z toho vysekala hodne rychle jen s pomoci muze a svoji a deti a psa

@Liberte věřím, že to musela být ťafka v šestinedělí jsme mnohem víc zranitelné než normálně, ke všemu ta novorozená miminka. manžel je bezva, že ti pomohl, taky mám podobnou zkušenost a pomohla mi především moje máma a pak taky můj muž, který mi uvařil silný hovězí vývar a poslal mě hned po nakojení dítěte spát. tak tvrdě jsem od porodu spala prvně a dodalo mi to sílu na všechno další, co mělo přijít

Já jen to typické poporodní blues, ten třetí nebo čtvrtý den po porodu. Bohužel jsem pokaždé byla ještě v porodnici, čekalo se, až se holky odžlutí. Furt jsem brečela a kapesníky sušila na posteli. Sestry mě musely milovat.Pak už nic. Naštěstí. Myslím, že by to nikdo moc nepoznal a neřešil.

ja bych to nenazvala poporodni blues-ale jen unavenost,nervozita.. :D:D proste to byl urvanec, me z nej hrabalo, rvala sem s nim, a muze byt rad ze prezil..neb sme casto stali u otevrenyho okna, v noci sem polstar na oblicej mu taky chtela prilozit casto:D jinak to bylo dobry:D

Tak na mě to padlo už v porodnici u Matyho. Brečela jsem,nešlo mi kojit,no prostě ta nemocnice-okolo plno jiných mamin co kojí.Na pokoji nás bylo 5 a každá jsme si jeden den poplakali.Pak za mnou přišla jedna hodná zdravotní sestřička,a povídali jsme si spolu.Tím mě z toho dostala.Pak jsme přišli domů a na mě to padlo znovu,ale nebyla jsem sama.Ríša byl s námi doma.Dal mi Matyho do náruče a tím jsem si všechno uvědomila,že mám rodinu,že mám toho malého kloučka.U Tobiho mě nic takového už nepotkalo,protože jsem věděla co mě čeká a byla jsem připravená.

podobně jako zajíc jsem zažila jen šílený pláč 4.den po porodu. Dítě mi vzali, přelepili oči, dali do inkubátoru, myslela jsem, že vypláču duši. Do toho nástup kojení, prsa jak kámen a tím pláčem se to nechtělo spustit, za dva dny dobrý a celé šestinedělí úplně v pohodě.

@danicka84 to, že to dítě odnesou, to si myslím, že dělá hodně. Pro mě ten den, kdy byly v žlutém světle byl nejhorší. Přitom rozumem člověk ví, že jde o houby, že je to 24, max. 48 hodin...

@Liberte Strasny. Jste dobri!

Neznam. Ac tohle vazny tema nechci nijak shazovat...ja mam blues uz pres tri roky temer neustale ;-)

@zajic mně rozum nefungoval vůbec, nikdo mi neřekl, jak to bude dlouho, chovali se tam ke mně jako kdybych tam měla být měsíc a jaká je to obrovská vada, že má žloutenku. To, že jsem ho nemohla mít po 4 dnech od narození najednou u sebe, mě totálně dodělalo.

@zajic tak tohle mě porazilo taky. maty byl svícený třetí den, celou noc, jak mi ho odnesli o patro níž, myslela jsem, že propláču duši. bylo to hrozný, strašně mi chyběl, rozumově v pohodě, ale srdce protestovalo ...

Já v toto nevěřím, tak jak nevěřím v nějaké těhotenské hormonální výkyvy apod.Dle mě jsou jen hysterky a nehysterky...Jsem jen laik a nějak nemám potřebu se o to zajímat.

@Liberte Máš super muže a tvůj brácha by si zasloužil pár facek za ty hlášky.

@IvetJas díky za názor, myslím si totéž

Někdy mám spíše mateřské blues. Občas totiž mám pocit, že ty svoje děti nezvládám, blbě vychovávám. Sedím a bulím.

@tygřímáma takové pochybnosti popadají asi všechny mámy, ty to máš o to těžší, že jsi sama. mně v tyhle chvíle pomáhá Roberto.

@Fíková tohle je hrozný, jen to čtu. bezva, že ti okolí pomohlo

@ No to je opravdu názor hodný \"laika\"

@tygřímáma to mám občas taky

@ Jako jak nevěřím v hormony? To není žádné neviditelné božstvo, to fakt existuje A neprovokuj, už tak mě svrbí prsty vyjmenovat všechny hormonální účinky, aspoň ty oxytocinové.Hele, to máš docela fňuk, jestli se to nazve hysterie či poporodní blues, důležité je, že se to děje, a že by se to mělo hlídat.

Já byla taky na druhý porod připravená a zvládla jej levou zadní. Jako poprvé mi ihned spolubydlící na pokoji řekla, že jsem snad ani nerodila. Takhle veselá, usměvavá, šťastná. Vydrželo to ještě 24 hodin. Do té chvíle, kdy se stupňovaly mé neurologické obtíže a druhý den po porodu ke mě přišel \"hodný\" pan primář z neurologického a solil na mě jednu diagnózu za druhou. Pamatuji si jen první: Prasklá cévka v mozku pak už jsem se dala v usedavý pláč, který neměl konce. Vypadala jsem jak zoombie. Pár diazepamů a já stejně neusnula. Sestřička mě celou noc chodila utěšovat. Toužila v tu chvíli jen po jediném. Žít ve zdraví s manželem, s Evičkou i s právě narozeným uzlíčkem. Rok jsem se v tom hrabala, vygradovalo to až k mojí neschopnosti. Dostala jsem se z toho s pomocí rodiny a oné již předtím zmiňované psychoterapeutky. Nesmím opomenout sebe, protože boj to byl těžký.

Osobně vůbec, v podstatě jen teoretické zkušenosti ze školy (studium psychologie). Co mě ale mrzí, že zdravotníci - hlavně doktoři, určitě probírali hormony, vliv hormonů na člověka a vše okolo mnohem podrobněji než my, se kolikrát k ženám chovají právě jako k hysterkám.Podle mě je nejdůležitější podpora rodiny a podpůrný kruh lidí se stejným problémem a taky a to se podle mě někdy neděje, by si toho měli všímat už lékaři a sestry v porodnici, pediatři při péči o dítě v ordinaci (ono je to někdy docela i vidět, že ta máma není ve své kůži), gynekologové. A pokud si toho všimnout, nabídnout podporu, ne tu matku strhnout ještě níž.

I já měla poporodní depresi. Myslím, že se to odstartovalo přístupem v porodnici, kdy jsem Maty viděla poprvé až skoro dva dny po porodu. Ti s*áči mi ještě nakecali, že je to naprosto běžná praxe po císaři, že se o ní stejně nedokážu po operaci hned postarat, a já blbá, vyděšená prvorodička jim to zbaštila.Měla jsem období, kdy jsem stála u nás na skále s myšlenkou, že tam ten kočárek pošlu a skočím za ním. Naštěstí mi zbytek zdravého rozumu zůstal a neudělala jsem to. Antidepresiva taky zabrala, hodně mi pomohla mamka a Petr. Ale fakt nevím, co by se stalo, kdybych neměla podporu v rodině, ani na to nechci myslet.

@Bea-Matyas no a hele, jak se rozum zasekl, jen si na to vzpomněl. Dítě nebylo ve žlutém světle, samozřejmě, to by bylo jaksi naprd. Bylo v UV...