Moderní žena - diskuze

asi je tovse tim,ze tehdy fungovali rodiny a pomahali babicky a sourozenci apod...jinak taake deti nikdo extra nevychovaval...brali ho na pole,kde ho polozili do stinu apod...osamostatnovalo se drive a bylo zvykle na kohokoliv...a jesle se objevili uz nekdy v 50 letech a stejne porad byla nejaka babicka ci sousedka...ja treba bych uvitala jesle a radeji chodit do prace a vracet se k detem s cistou hlavou,nez jak ted ,3 roky doma a byt uz nonstop nastvana a utahana ...a me osobne by stacilo teda 1,ja vic nechtela,ale z okna je vyhodit nemuzu,to by me zavreli

Já to nechci nějak srovnávat, každá doba a generace je jiná a má jiné možnosti... Navíc dneska je i moderní říkat, že nestíhám, což je občas i pravda, protože čím víc aktivit, tím víc je člověk \"in\"...Já si třeba myslím, že to mám jednodušší než moji rodiče. Zatím :-)

souhlasím s liberte, dřív to bylo hlavně o rodině, pořád byli při ruce babičky, tetičky, pratetičky apod. V dnešní době se půlka rodiny od sebe x stovek km vzdálená, takže takováto pomoc neexistuje, k tomu připočtěte mnohem pozdější odchod babiček do důchodu, opět mínus pro \"odložení dítka k babičce\". I já kdybych měla na jesle a hlavně, kdyby v přístupném okolí byly, jsme dávno v klasickém pracovním procesu a né zavřená celý den doma se svýma myšlenkama a obavama o budoucnost. Dřív se děcka tahaly všude s sebou a musely se odmala o sebe umět postarat, byt pod dohledem starších sourozenců nebo ostatních potomků z vesnice.Dnes je to samé opečovávání a strachování, to nesmíš, tam nesmíš, ot nedělej. Furt se všecko omývá Savem a podobnými dezinfekčními sajrajty-od toho se odvíjí samá alergie, astma apod, děcko je co chvíli nemocné a maminka stejně trčí doma kvůli OČR.Začarovaný kruh. No ale nepodlehněte iluzi z reklamy, že v domácnosti máte samou bakterii, venku co chvíli střílí šílenec a okrádají bandy zlodějů. A nikdo mi nevymluví,že největší problém oněch nestíhajících maminek na RD tkví v neschopnosti zorganizovat si čas. Za další, přece když si budu stěžovat, vždycky se najde dobrá duše, která polituje a pomůže, tedy přebere část práce na sebe....Neřeknu, když je nestíhající maminka nemocná, ale zdravá matka? Tady ještě upozorním, že toto se netýká \"maminek kolem 50\" a nad 50 let, ty na to nemají, je mi jasné. Uvedu příklad: rodina-tatínek věčně v práci, od sedmi do čtyř, pěti hodin, kdy se vrací domů. Dítko v pubertě a dva malí, 3 a 4 roky, do MŠ je nevzali. Matka směnuje na kase v obchodáku, a nárazově si přivydělává bokem.Do toho \"dohlíží\" na 90tiletou prababičku v sousedství. Dítka se v noci budí, nemá hlídání a nikoho to nezajímá. Hroutí se ta matka z toho? Nehroutí, zatla zuby a jede jak sax. Tato matka, když si postěžuje, tak to je postěžování. A né maminka s 1 dítkem ve vlastním bydlení, s tatínkem, co často pomáhá. Taky jsem se uvázala ke třem vedlejšákům a holt musím stíhat, no co, holt dcerka tvrdě maká, ještě nenastoupla do školky. Od září nastupuje tvrdá realita se školkou a mým HPP. Taky mám obavu, co bude, jak budu stíhat. Zajímá to někoho? Jsou horší případy. Ta dnešní stěžující si generace maminek u mne nemá pochopení, jsme hnusná. Ale dítě chtěli, tak ať se starají. A pokud to to nezvládají, ať se jdou léčit ke psychiatrovi a nezalévají mne ustavičným stěžováním si. Kdo chce, jedná(a koná nápravu s organizací času), kdo nechce, hledá výmluvy, proč to nejde. A o tom to je. Anebo jak určo zazní, jaký si to udělá, takový to má. Howgh.

Já si myslím, že to není tak horké. Kdysi bylo víc dětí všichni pomáhaly. Byl několigagenerační dům, také všichni pomáhali. Žena měla jen tu domácnost, děti a na vesnicích zvěř. Dnes není zvěř ale kariera apod...Také se musíme podívat jak to tehdy vypadalo. Za dob mládí mého babičky, žili v malém dřevěném domku v jedné místnosti div né s kozou. Nebyli čistí, jedli pořád brambory a jen lítali po okolí a nebo se starali o sourozence (je z 9 dětí a 4 poumírali na nemoce či úrazy). A matka se starala s rodinou o hospodářství. Ano neměli pračku, myčku a ten super servis co máme dnes. Ale také to na to mnohdy vypadalo. A co mi si ukrojíme tadyhle ony si ukrojily jinde.A určitě si stěžovaly, jen né veřejně to se nehodilo. Ale když se sešli báby z vesnice na draní peří, pochybuju o tom že by jen pěly chválu na život co vedly. Jen dnes je to vše takové otevřenější a naše reptání je podle mě víc slyšet. A na závěr Já si nemyslím, že bychom v dnešní době něják víc nestíhaly. Záleží na individuálním vytížení každé moderní ženy, najejích dětech, prioritách a na tom co vše chce zvládnout...

myslím si, že dřív bylo v péči o děti zapřáhnuta i rodina jako babičky, tety a tak, teď už to tak moc není. já to tu psala onehdá, moje mamka má 4 děti, stavěli barák, neměli auto, myčku, automatku, sušičku a vše zvládala a asi i tím, že nebyl internet a nekoukalo se tolik na telku, to jsou největší žrouti času. také děti se \"vypustily\" na ulici a v určitou dobu měly být doma, nebo se hlásit, nebyl mobil a nikdo nic neřešil. nebyli různé kroužky a tak bylo víc času. já mám všechny vymoženosti doby a stejně neudělám tolik práce, je pravda, že mi malého nikdo nepohlídá, ale vždy se to dá nějak zvládnout.

@plaz budete v bytě picat ovci jo? Nebo na to bude ta zahrádka?

já si myslím, že dneska se už není nutný domácnosti podřizovat. že jsme zvyklý mít volnočasový aktivity..že už nutně domácnost a péče o muže () není tou jedinou životní náplní žen.to s tím stíháním je děsně subjektivní. někdo má sklony si stěžovat, přehánět, hroutit se, nezvládat..a hodně o tom mluví. a dneska už není taková ostuda nestíhat domácnost. stejně jako není ostuda, že jde ženská večer na pivo do hospodyjinak za sebe, já pořád něco nezvládám, ale vím, že kdybych opravdu chtěla nebo musela, že to zvládnu..nebo aspoň nějak zvládnu. a tak to má většina lidí-že by to šlo, kdyby muselo.

@helenice no ten Tvuj priklad dost obdivuju

podle mě to je případ od případu, když si srovnám život mých dvou babiček, byl a je úplně jiný, přestože bydlí asi 3 km od sebe. Jedna celý život tvrdě pracuje kolem domácnosti, hospodářství a zvířat vlastně až do teď a to ji bude 79. Druhá žila a žije v bytě, starala se o domácnost, zahrádku, v důchodu si přivydělávala buď v práci nebo chodila hodně na borůvky a cestovala po různých předváděčkách. Zajímavé je, že ta první si snad nikdy na svůj život nestěžovala a to si kolikrát opravdu nemá čas ani sednout a věnovat se chvilku taky sobě. Naopak mě lituje jak to musím mít náročné mít dva prcky. Až mi to je trapný. Já osobně si myslím, že je to o tom jak si to člověk zorganizuje. Najednu stranu dřív nebylo hodně vymožeností, nadruhou stranu toho tolik k životu nepotřebovali a neměli.

Ja napisu jen za sebe. Ja si RD primo uzivam a jeste hodne dlouho bych nechtela menit (jestli fin. situace dovoli, coz zacinam pochybovat). Hlidani bohuzel zadne nemam, i kdyz obcas bych ho potrebovala, ne kvuli tomu, ze nestiham, ale ze bych chtela vypnout. Pomoc s domacnosti taky nemam, manzel je sice doma, ale je tak zlenively, ze prstem nehne. Jeho rezim vypada tak, ze dopoledne prespi, kdyz vstane, tak na me vychrli x pozadavku, ktere musi byt ve stejne vterine udelane (hledani prace na netu, telefonovani ohledne nejake prac. pozice, hledani zahradky na prodej, pze on si v noci ve spanku usmyslel, ze ji nevyhnutne potrebujeme, hledani ovce na prodej, bo se blizi Ramadan a on chce jist jehneci a pod. lahudky). A kdyz skoncim, tak se zepta proc jsem jeste nezacala varit obed, ze ma uz hlad. Po obede si jde lehnout protoze obed ho unavi . Vstava k veceru, aby sedel na pc a dival se na tv. Ja si nestezuju. Dopoledne vyhovim jeho pozadavkum, nakoupim, navarim, uklidim a odpoledne jdu s malym ven a vracim se kolem 9 vecer.Kdyby si konecne nasel praci, tak bych asi pojednou nevedela, co s volnym casem . Jinak ja osobne po zadne praci ani kariere netouzim, mela bych pocit, ze neco odepiram detem, nechci aby jednou vzpominali na to, ze mamka prisla v podvecer utahana z prace, posadila je k ukolum, nakrmila a ulozila. Chci aby vzpominali na spolecne hry, poznavani, vylety, srandu.To vsak neznamena, ze jim budu neustale za zadkem a nenecham je delat neco i samostatne. Uz ted jsem na hristi za krkavci matku, pze necham maleho at zkousi lezt, kam chce (pokud mu nejde pri tom o zivot) a nenapominam ho porad at nespadne, nestoupa na travu, a nervu na ostatni deti kolem, at se ho nedotykaji, ze je mensi, ze je miminko a pod. Jak treba kamaradka, co ma o pul roku mladsiho syna stale vyjizdi na Adama, at da pozor, ze Danek je maly, at na nej nesaha, netaha,atd. a pritom jeji syn vypada naproti Adamovi jak valibuk.

Jak to bylo: Mamka chodila do práce my do jeslí, do školky, odpoledne mě hlídala starší sestra a mamka se starala o domácnost. Řekla mi, že s námi se nikdo tak nemaloval jako já se věnuji holkám. Určitě jsme byly samostatnější. Prostě jsem vyrostla na ulici. Děda ještě pracoval(zedník) a brával mě na stavbu. Babička s dědem umřeli v 60ti, tím pádem nebyla možnost hlídání. Jak to mám já: To, že nestíhám je jen slovní obrat. Většinou všechno vyjde na minuty díky tomu, že mám auto. To je má pravá ruka. Naopak si myslím, že jedu na 70 procent a zvládla bych časově i nervově třetí dítě. Mám spoustu pracovních ulev díky spotřebičům, zase narostly moje zájmy, výlety a akce s dětmi. Když vypnu pc, tak stihnu i zavařovat

Taky si myslím, že rodina hodně pomáhala. Já jsem s rodiny kde nás bylo 6 dětí. Maminka pracovala v nemocnici a táta jako traktorista. Nejdřív sme byly čtyři děti všichni od sebe 1,5 roku. Takže takové to hlídaní mladších sourozencu nepřipadalo v úvahu. Ale byli jsme určitě samorosti. Babička mamince pomáhala, ale sama jěšte chodila do práce a navíc měla jěště svoje 3 leté dítě. A když už byla v invalidním důchodu tak měla infarkt a cukrovku a už pomoc potřebovala ona, protože jí ochrnulá pravá ruka. Ta babička s tátovy strany tu ani neznám umřela když mi byli asi 2 roky. Maminka jěště když mi bylo 17let porodila dvojčatá. A tatínek umřel při nehodě když klůkum nebyli ani dva roky. V tý době jsem se vrátila ze Švýcarska a mamince pomáhala, protože kdyby se nevrátila do práce tak by přišla o svoje místo. Ted je zase na všechno sama a jěště se stará o sestru co má epilepsii. Zato ji moc obdivují a doufám, že ji to všechno někdy odplatím.