Kdy jste se rozhodli, že počnete dítě? - diskuze

U nás rozhodl osud, naštěstí jsme měli s manželem těsně po svatbě, takže jsme zprávu u budoucím miminku přijali s nadšením, i když v plánu bylo až za rok, chtěli jsme si nejdřív trošku sobecky užít jeden druhého. Druhé dítko už plánované bylo, doslova jsem Lojzovi řekla, že na to musíme hupsnout v listopadu či prosinci, aby to byla holčička. Ale nejdůležitější byla naše společná touha po dalším cvrčkovi, ani jsme se nemuseli moc domlouvat, přišlo to nějak úplně samo.

Pro nás byla tím správným impulsem touha po dítěti.Znali jsme se 4 roky,dítě jsme chtěli oba dva,ale nedařilo se,tak nám pomohli umělým a byli dva kluci jako buci.Davídek si k nám našel cestu neplánovaně,prorazil si zábranu, kterou jsme mu připravili a byl tady.

Nikdy jsem žádné neočekávala a nechtěla.U mě je impuls porodit dítě prostě fakt,že když už ho čekám,tak ho přece nezabiju.

Vzití nejsme, ve vlastním nebydlíme, se zajištěním na tom nejsme špatně, ale ani nejlíp. Takže nejspíš kombinace vhodý partner a touha. Už když jsme spolu začali chodit, cítila jsem, že s ním chci dítě a to klidně hned. Naštěstí to cítil podobně, i když trochu váhal, protože je starší a už má dvě dospělé děti. A to že jsem připravená, jsem poznala, když jsem s kamarádkou prožívala její těhotenství a pak malou. Po roce a půl jsme se začali snažit a za pár měsíců to vyšlo.

dite sem nechtela a rozhodne sem ho neocekavala:-! ale nak to prislo:D spravny cas neni nikdy:o))

Ja touzila po diteti snad uz od 18. Ve 20 jsem se poprve vdala,ale partner deti nechtel,pry pozdeji,to pozdeji neprislo ani po 6 letech,tak jsem to vzdala. A pak jsem potkala Ahmeda a deti jsou pro nej stejnou samozrejmosti,jako pro me

touhu po dítěti měl manžel asi větší než já. Ten chtěl už po roce naší známosti Ale furt jsme to vlastně odkládali, až po škole, až ve vlastnímm, ne do podnájmu, a pak zase já, až po svatbě...Byli jsme spolu skoro na den přesně 11 let, když se Danielka narodila; rok a 3/4 jako manželé. Láda naopak, po něm jsem vyloženě toužila já. Jak už žena ví, co je to chovat malé miminečko... Manžel měl obavy, mít děti takhle brzy po sobě, ale tak nějak přistoupil na moje argumenty, že je to naopak lepší. Po pravdě zas mě ta touha chytá , ale je to společné rozhodnutí, že další děti mít už nebudem.

Nic, bylo mě 16 ač jsem měla nějaké to info o antikoncepci tak proč bych se měla chránit... Mě se to přece stát nemůže a ono ano... Byla jsem přijata na nástavbové studium, měla jsem dobré předpoklady pro budoucí zaměstnání i pro bydlení, rozhodla jsem se tak jak jsem se rozhodla, všechno šlo do haj*líku... A tak mám ve 33 letech 16ti letou Karolínu. A díky těmto mým zkušenostem vím, že dítě se dá vychovat a obstarat i bez milionu na kontě, vlastnictví nemovitostí a zajištěné kariéry...

Je to doufám myšleno na první dítě...Od otce Karolíny jsem odešla k mému teď manželovi v jejích 4 letech a kluci přišli tak nějak plynně, spontánně, po dalších dětech jsem netoužila, ani jsem je nevylučovala, prostě tak jak šel čas...

dítě jsem neplánovala a je tu. a jsem za to strašně ráda, protože je taky možný, že bych to nějak přeplánovala, správný čas nepoznala nebo začala toužit po dítěti, když by širokodaleko nebyl žádný otec...

proste jsme se nudili a nevazili si klidu a dobreho bydla a konecne to slo,tak jsme si chteli poridit 1,slovy jedno dite...tak nam to nevyslo a mame hned 2..coz tak radostne uz neni,ale z okna je vyhodit nemuzeme ,to by nas zavreli

Tak nějak asi byl správný čas. Uzdravila jsem se po delší nemoci, můj doktor řekl, že už bychom měli začít \"pracovat\" na dítěti, že v mém případě to bude pravděpodobně trvat několik let, tak jsme si řekli proč ne, nechali tomu volný průběh a jéjé já otěhotněla už za 4 měíce, takže trochu překvapení Vašík se narodil chvíli po mých 30.narozeninách a to mi přišlo tak akorát.