Jsou lidé zocelení v dětství nějakou událostí v životě úspěš... - diskuze

Nemyslím si. Pokud ano musí se sejít taková povaha s vyhovující špatnou událostí.Ze zkušenosti můžu říct, že většinou zrovna ty děti z děckých domovů mají spíš tendence cítit se ukřivděně za vše a svádět to na to žejsou z děcáku.Například já si prošla doma velice přísnou pedantskou výchovou až naprostou buzerací od matky. A že bych díky tomu byla zocelená to si nemyslím. Spíš citově oplotělejší a mírně nervově labilní....Takže za mě ne

záleží hodně na osobnosti asi. Někoho to může nakopnout, jiného to potopí. Já měla doma docela přísnou výchovu, ne uplně pedantskou a ani ne uplně terorizující, ale pořád se po mě chtělo, abych \"něco dokázala\"... no a já nic nedokázala, takže jsem nicka, debil, budižkničemu. Takže já mám docela pochroumané sebevědomí, několik fobií, maniodeprese a další psychické problémy. Jestli je to kvůli výchově, to nemůžu říct, bratr si prošel tím samým a psychicky je na tom, si myslim, dobře. Jenže ten aspoň něco dokázal, takže on je borec, narozdíl ode mě :)) Těžko se to posuzuje.

no mozna jo,,nevim...muz nemel zrovna slastne detstvi ,ale presto je uspesny a jeho sourozenci take..prekonali rodice o mnoho trid nahoru, at uz studiem ,praci atd..ja mela detsvi asi dobre a sebevedomi a duslednost jsem ziskavala az v dospelosti vlastnim natloukanim cumaku a hodne diky muzi..tak nevim..je toonature cloveka..bud je bojovnik a dokaze uspet nebo se podda situaci a hrabe se sam v sobe a svem strachu z cehokoliv a prekonavani prekazek atd

toto je kus od kusu..jsou lide co maji doma teror, a zvladaji to na jednicku a jsou v pohode.. a druzi- maji deprese,jsou nesebevedomi atd atd.... ja mela teror od mati(co se tyce skoly) od tatky zase sport- nemyslim si ze jsem naka labilni ci tak neco... nejsem sice dceruska podle predstav-ale myslim si ze vycitek ze sem to nedotahla dal- uz bylo az az a oni se s tim smirily:D:D a ja se citim normlani:o)

Myslim, ze ne. I proto se prece snazime, aby nase deti byly stastne, spokojene a podporujeme jejich vzdelani. Chci vychovat slusne a sebevedome lidi. Myslim, ze mindrak z detstvi si clovek nese cely zivot a takova zatez mi pozitivni neprijde

je to asi o povaze a osobnosti konkrétního člověka. Můj brácha byl hodně bitej jako malej a ponižovanej za to, že je takovej pomalej a že má špatný známky a nic neumí. Myslím, že to na něm nechalo spíš negativní následky, než že by se s tím chtěl v životě nějak poprat. Hodně se do sebe uzavřel. Já teda byla taky bitá (ale i dost drzá) a na mně si naši ještě zakládali, že hraju na klavír, chodím na operní zpěv a maluju, takže ze mě něco bude a něco dokážu. Prý jsem mého otce dost zklamala, že jsem nedokázala něco víc než pitomou Bc. z filozofie, že jsem měla na víc. Ale já jsem úplně jiná povaha než můj bratr, mě to nepoložilo, ani se nesnažím něco překonat, prostě si žiju svůj život a spíš jen lehce občas zavzpomínám, co a jak bylo.

jsou určitě připravenější, ostražitější a samostatnější, ale nemusí být úspěšnější. Úspěch jde ruku v ruce se sebevědomím a to lidé se smutným dětstvím nemívají nijak velké.

Proto nemám ráda, když někdo říká, co z něj asi vyroste, když má takové rodiče.. Mám velmi dobrou kamarádku, která to jako dítě neměla vůbec jednoduché, rodiče alkoholici, nechci se o tom rozepisovat, ale je to neuvěřitelně chytrá holka, která levou zadní vystudovala a našla si práci, kde právě pomáhá dětem, které si prošly nebo procházejí tím stejným. Je to člověk ke kterému opravdu vzhlížím. A myslím si, že je momentálně šťastná jak v profesním jak osobním životě, plánují s přítelem miminko a věřím, že bude ta nej nej máma na světě.

Nevím. Myslím si že i naprostý rozmazlenec ve svém životě dojde k místu kde si sedne na prdel a bude se muset nějak změnit nebo se bude trápit. Stejně tak naprosto dokonalé dítě v dětství může mít v dospělosti problémy, je to na osudu - co se vám stane, koho potkáte. K zocelení může dojít nějakou katastrofou, tím co si člověk v dospělosti prožije, že se může od základů změnit, změnit pohled na svět i své chování. Ale nemyslím si že je to o dětství...Ale tohle by bylo asi na hlubší úvahu :)

nevím, myslím, že to záleží i na povaze. nebo spíš především na povaze. někoho něco zlomí, někoho nakopne.mé dětství je jeden velký negativní zážitek a nic pozitivního z něj pro mě neplyne a život mi to spíš komplikuje.

Těžko říct,možná ano možná ne.To je otázka pro psychologa.

No jasně.Co tě nezabije to tě posílí.Ja byla zoceovaná celé dětství.Moje dětství se podobalo vojně nebo pastáku.Vstávalo se v 6 nesměla jsem si hrát atd.A ted si dokážu se vším sama poradit.Segra ta vyrustala v bavlnce a sama si nedokáže v životě poradit.Na všecko má lidi.