K zamyšlení mě vede příspěvek od veverka77 níže. Přijde mi, že čím víc se nám pletou naše rodiny do života, tím víc jsme my ve stresu. Naši: styl studený odchov, "příkazové" hospodářství, žádné velké projevování citů. Přijedou max. na chvíli na kafe, dětem se nijak moc nevěnují. Blbě je podle nich vychováváme, protože si třeba dovoluji dát jim vybrat, jestli chtějí k snídani chleba se šunkou nebo rohlík s medem, což se obrátí proti mě :). Dítě si přece nemá právo vybírat, nemá právo na názor.... Tcháni jsou pravý opak - byli by tu nejraději nonstop, děti totálně rozmazlují (stylem, že krmí 4,5 leté dítě, protože on je pšeci malinkej), neustále je zahrnují tunami hraček, když něco zakážeme, oni to před námi dovolí a ještě zdůrazní, ať nám to neříkají, že bychom se zlobili atd. A protože samozřejmě já a manžel pocházíme z výše popisovaných výchovných stylů, společný pobyt s jedněmi nebo druhými prarodiči je pro nás utrpením. Kdyby se tak dokázali zprůměrovat. Ale ze všeho nejhorší je, když se prarodiče vzájemně snaží nasazovat na ty druhé a řeší, koho mají děti raději (což dělají myslím především naši) a my pak řešíme, komu se zrovna máme zavděčit, aby se ten druhý neurazil. Zrovna minulý týden u nás byli naši a můj táta šil do malého, že něco nemá dělat, a on mu odvětil, že tady doma velí rodiče. Což byla věta, kterou pronesl manžel pár dní před tím v souvislosti s tím, že tchýně zase honila toho 4,5 letého a krmila ho jak mimino, manžel jí to zakázal a malý se vztekal, že ho babička krmí u nich vždycky. Manžel pronesl, že to je možné, ale tady velí rodiče a on bude jíst sám, že je na to dost velký. No a můj táta to zase vztáhnul na sebe, že je to útok na něho. Včera mi volá teta, že si jí táta stěžoval, co si to k němu malý dovoluje a jak je to jako vychováváme. Chápete to? Něco si nějak vyloží a já to mám pořád řešit a obhajovat... Nebaví mě to už, fakt. Chci normálně fungovat a neřešit pořád tyhle žabomyší války.