Co vy a auto? - diskuze

Mám ráda řízení, ale nesnáším hustý provoz. Já si jedu svým tempem (a dokonce dodržuju rychlosti což někteří nechápou), nevím kde v Praze mám přejet z pravého pruhu do levého abych se řadila minimálně 10 km dopředu nebo už nezabočím, nemám ráda parkování když zamnou stojí milion aut a čekají a nehodu jsem měla jednu, ještě zamlada, asi 3 měsíce řidičák a couvala jsem z parkoviště a zatočila jsem trošku dřív tak jsem poškrábala pravé světlo o gumu na dvěřích vedle stojícího auta Kritizuju úplně stejně, to myslím každý z nás. Mám ráda cestu na slovensko, kde si zařídím minimálně 400 km tam a 400 zpět.

řídím ráda (kromě kolon, kdo by je měl rád, že), taky bez bodu a bez nehody (klepu na dveře). co mám prcka, tak auto oceňuju ještě víc. mám to všude daleko a auto mi dává dost svobodu dostat se rychle kamkoliv. nejdál jsem řídila do Holandska a zpátky. ovšem ujeté kilometry si nepočítám

Ja auta nesnáším ani jako pasažer.V dětsví jsme s našima cestovala pořád.Hlavně co nejdál.Máme sjete snad všechny okolní státy velmi dukladně.Nejhorší co jsem asi zažila-Martin měl čerstvý řidičák,asi týden.A vezli jsme naše do Draždan a letiště,Tam řídil tatka ,zpátky už bez našich Martin.Oba máme ,nemáme orientační smysl,tak,že to byla zkouška našeho vzrahu ještě přes svatbou.Jako pasažer mám najeto snad milion kilometru a taky bez nehody.A to jsme za komunistu jezdili kdo ví čím,klidně i 10 lidi v jednom autě.Nebo jsme jednou jeli v autě kde se vyrval volant.

Po nedávné nehodě sedám do auta dost nerada.Bohužel nebo možná bohudík jezdit musím a tak mě to přinutilo sednout hned za volant a znovu vyjet.Ale přiznám se,že mám strach a stále čekám,že to jednoho dne přejde.Ovšem co je moje velké mínus a to,že nemám vůbec orientační smysl.Mám problém si zapamatovat cestu.Třeba někam jedu s manželem a on říká-vidíš tady jsme jeli minule-a já na něj civím,protože mám pocit,že jsem tam nikdy nebyla.

pokud můžu, tak se řízení statečně vyhýbám, i když mi stojí moje auto před barákem a měla bych spoustu věcí rychleji vyřízenýchmyslím ale, že se budu muset osmělit a na jaře zase pomalu vyjet a dostat se do tohojinak jako spolujezdec si to užívám a miluji dlouhé cesty, kdy mohu pozorovat krajinu a kochat se

Jezdím moc ráda a za každýho počasí. Nemám možnost řídit každý den ale jednou nebo dvakrát týdně někam jedu. Já už ani neumím jezdit vlakem. Nebourala jsem nikdy, jen jsem jednou při parkování trochu zavadila nárazníkem o jiné auto, bylo to bez nějakého poškození a to mi svitlo do očí slunko a prostě jsem ho neviděla. Delší trasy jezdí manžel, protože já se dost dobře orientuji a jsem jako navigátor. Já ho protáhnu cizím městem jak nic. Jednou jsme bloudili a to v Táboře, ty úzký uličky a samá jednosměrka,to byla má maturita, příště už se vyznám, pamatuji si místa

Řídím ráda a dokonce i chlapi říkají, že dobře Nezáleží na počasí, denní době, typu nebo velikosti auta (vyzkoušela jsem jich hodně, i náklaďák ), hustotě provozu, projela jsem spoustu velkých měst i v zahraničí, tři roky jsem řídila denně v Anglii, nemám problém s parkováním a dokonce mám i orientační smysl Jezdím přes 20 let bez nehody, ale evidenci ujetých kilometrů si nevedu. Nadávat za volantem umím taky a jako spolujezdec jsem hrozná a vystresovaná.

Mě řízení baví. Moje zatím nejdelší cesta kdy jsem řídila bylo 205km 2,5 měsíce po tom co jsem dostala řidičák. Tenkrát jsem jela v autě sama s Ondrou a Petr jel s mím otcem v jiném autě. Od té doby co mám řidičák tak jediný člověk s kterým se nebojím je má maličkost. S mím otcem když sednu do auta tak za podmínky, že budu řídit a když jedu s Petrem a řídí on tak vduchu občas řídím s ním. Když jsem rok po tom co jsem dostala řidičák nechtěně projela centrem celého Brna ( začlo to tím, že jsem blbě odbočila a kde jsem chtěla odbočit tak tam byl zákaz odbočení nebo přikázaný směr jízdy) tak jsem se přestala ježdění po Brně bát a podle taťky prý jezdím po Brně, ale i jinde skvěle.Jezdím předpisově a dodržuji rychlost, abyh nepřišla o body. Příjde mi, že když člověk jede předpisově tak jede pomalu, protože mě většina aut předjede. Tak si kolikrát řeknu ať si jede, když tak spěchá. Některé řidiče kritizuji taky, ale i třeba chodce. Většinou si ulevím slovem kreténe, před Petříkem jinak nemůžu. Jinak jezdím i vzimě, pouze pokud je kalamitní stav tak auto nevytahuji, když nemusím. Pokud jedeme všichni kde to neznáme tak se u nás osvědčilo taťka řidič a já navigátor.To ani nějak moc nebloudíme. Jednou to bylo obráceně a museli jsme se vyměnit, protože jsme dost bloudili. Navigační smysl mám vyvinutý víc jak taťka.

ja uz ne....kdysi ano,jezdila jsem na otocky spanelsko,francii,chorvatsko...a bavilo me to...ted uz me to ani nebavi a mam strach z okolnich ridicu..ale ja jezdila furt po hlavni a ucpane v praze a to asi nebavi nikoho

já řidičák mám,ale neřídím,ale chtěla bych,tak si snad někdy dokoupím znovu jízdy,abych to oprášila,i když spíše když vidím jak někteří lidi jezdí,tak mám spíše strach sednout za auto...

Neřídím ráda. Bojím se. Nebývalo to tak, ale pak jsme neměli vlastní auto a jak jsem dlouho neřídila, tak nemám odvahu. Tím spíš, že s námi jezdí děti. Nechávám to na Tomovi. On je výbornej řidič. Naštěstí v Plzni mě to nijak neomezuje, kam potřebuji, dostanu se MHD a nemusím přemýšlet, kde zaparkuji :))

Řídím ráda a skoro denně (pokud nejsem doma s Kristýnkou). Zatím mám všechny body, pokutu jsem myslím neplatila žádnou, s policií jsem se bavila snad 3x co mě zastavili a dali dýchnout. Poprvý to bylo zábavný, u favorita mi zamrzli přední dveře i okýnko a tak jsem jim to musela předat od spolujezdce a připadala si jako zloděj, naštěstí z toho měli srandu, já byla vyklepaná Teď už s nima normálně komunikuju Kilometry si nepíšu. Myslím, že orientační smysl celkem mám. Kolikrát mám problém parkovat u chodníku. Jo a předjíždění - to nerada