CO SI O TOM MYSLÍTE? - diskuze

Když měl náš Maty něco málo přes rok, tak se vždy uprostřed noci vzbudil a hodně plakal, chvíli až křičel strachy, stál v postýlce a ukazoval na zem, že je tam pes, že se ho bojí. Hned jsem ho brala k nám do postele a uklidňovala ho - i já jsem se necítila moc příjemně, když jsem pro něj šla. Trvalo to nějakou dobu, stalo se třeba, že jsem slyšela, jak si jakoby s někým povídá a pak zase ten nářek a že se bojí pejska. Už jsem přemýšlela, že vezmu svěcenou vodu a vystříkám s ní byt. Když měl dva roky, pomalu jsme ho učili spát v jeho pokojíčku. Vše docela ustalo, jen občas když usínal, tak mě volal s pláčem, že tam v rohu je pes a kouká na něho, nebo si hrál v pokoji, tak přiběhl a zase, že je tam ten pes... postupem času to docela přešlo,občas o tom mluvil. Když měl tři roky,přišel ke Kubíkové postýlce, tak mi říkál: „mami, když jsem spinkal tady v postýlce, byl tady pes a chtěl mě sežrat, bál jsem se“. Když mi to řekl, bylo mi hrozně a i teď mám zase husí kůži...Ted mu jsou 4 a strach stále přetrvává,naštěstí ne tak velký a není to každý den.Napsala jsem to jedné paní,která se zajímá o minulé životy,odpověděla mi,že byl v minulém životě vojákem a že měl špatné zážitky se zvířaty a to ho pronásleduje až do tohoto života.Nevěděla jsem,co si mám o tom myslet,aniž bych se o tom před Matym zmínila,jednoho dne mi říká:když jsem byl vojákem,tak jsem střílel....Zůstala jsem na něj koukat.Kdykoliv o tom mluvím,nebo píšu,mám šílenou husí kůži!S manželem nevíme co si o tom máme myslet...