Otec u porodu aneb psychologie páru za porodu - diskuze

Táta u porodu? Ano.

Když jsme se s manželem prvně bavili o porodu,zeptal se mě,jestli ho tam chci,že on by tam byl hrozně rád.Chtěla jsem a dobře jsem udělala.U druhého porodu sme to ani neřešili,prostě to byla samozřejmost a byl o to nadšenější,když mu nechali přestřihnout pupeční šňůru (ale asi se mu to moc nepovedlo,z malého je strašný mamiňák)

Táta u porodu - samozřejmě

U nás to bylo hned považováno za samozřejmost, že manžel k porodu půjde, chtěl to i on i já. Ale bohužel nakonec vše dopadlo úplně jinak. Byl se mnou celou dobu před samotným porodem (celých 19,5 hodiny v porodnici), ale pak pro nepostupující porod a padající ozvičky miminka byl proveden akutní císařský řez. Jelikož to byl hrozný fofr, nikdo se o taťku nestaral a on zůstal sám s jednou sestřičkou na porodním sále a mne rychle převáželi na operační. Za to při druhém porodu byl císařský řez naplánován, takže tam se mnou byl opravdu od úplného začátku až do úplného konce. A bylo to super. Ta psychická podpora při obou porodech je asi přímo nepopsatelná.

Já svého bývalého manžela u porodu neměla, poprvé prohlásil, že je to "můj boj" a podruhé se od nás dva měsíce před porodem odstěhoval.Tak jsem na to byla vždycky sama. Teď poprvé si užívám těhotenství, kdy se někdo zajímá o to jak mi je a přítel se mnou u porodu rozhodně bude - chce to tak!

Můj manžel u porodu byl...

Můj manžel k porodu jít chtěl, brali jsme to tak nějak přirozeně a dnes jsem za to ráda. Přijel dopoledne v 11, rodila jsem v 15 hod. Podával mi džus, masíroval mi záda a sprchoval mě, když už jsem bolestí brečela, podporoval mě, a u samotného porodu mě držel za ruku a říkal, že to zvládám skvěle, což mi hrozně pomohlo a za 2 minutky nebylo co řešit Ale každý pár je jiný a rozhodnutí by mělo být na obou...

Naše první mimi

S manželem čekáme první miminko a můj muž si hrozně moc přeje u porodu být.Čím víc se nám ale blíží termín porodu (2.11) tím víc jsem nervózní aby vše klaplo a manžel to stihl včas.

mě to moc moc pomohlo, že tam byl.. když jsem tlačila, nechal mě být a jen u mě stál, kdyby bylo něco potřeba.. když už jsem myslela,že nemůžu, otíral mi čelo a slovně podporoval, takže díky němu jsem ještě našla sílu tlačit

Přesně tak, i mě byl manžel obrovskou oporou. Navíc na porod oba v dobrém vzpomínáme, i pro něho to byl krásný zážitek :-) Samozřejmě pokud vše probíhá bez komplikací...

chybí mi tu aspoň zmínka na opačný případ. Co když muž chce, ale žena má třeba strach, se před ním ukázat v bolesti a utrpení.
Já nevím, podle mě má svým způsobem na to právo tam být.
A chtěla bych říci, těm těhulkám, že nás tento společný zážitek opravdu sblížil. Naše milování je teď skvělé, už se nestydím projevit své pocity....

Byl pro mne oporou

Přítel byl u porodu se mnou.A musím říct,že mi to hodně pomohlo.Hlavně proto,že personál byl nepřívětivý.Když mně můj Honza držel za ruku aspoň jsem si nepřipadala jako jen kus masa co otravuje."Vždyť těch porodů je teď tolik!"Když konečně přišel na tento svět náš malý poklad Ondrášek hned nám ho odnesli aniž by nám jej alespoň ukázali.Ale slyšeli jsme ho plakat,tak jsme doufali,že je v pořádku.Honzu za ním pustili až za 5min.Mě malého donesli až za 30min.Musím říct,že jediné co mě drželo v klidu bylo,že jsem věděla,že náš malinký není sám,ale s tatínkem,který už na něj dá pozor.Honza,i když vypadal chvílema velice bledě,byl statečný.Samozřejmě si myslím,že muž není špatný,když se rozhodne u porodu nebýt.Ale co znám muže,kteří u porodu byli každý to popisuje jako neuveřitelný zážitek.A možná jediný moment v dospěláckém životě co jim i slza ukápne.

souhlasím s catarinou

můj důvod pro otce u porodu byl ten, žejsem si říkala, že "na chlapa si netroufnou" a můj muž se navíc nedá jen tak odbýt (na rozdíl ode mě), nevím, jak by to probíhalo, kdyby tam nebyl, ale asi bych si připadala velmi osaměle, protože jsem měla pocit, že si mě moc nevšímali, když už jsem ležela na sále a měla kontrakce a nebyla schopná se hnout, natož promluvit, byla jsem docela vděčná, že mohl PA zavolat on
mám tuto zkušenost i v součas. těhu : setkala jsem se při jednom vyšetření s nerudnou sestrou (po 30 min. totální ignorace, kdy jsem se jí opakovaně snažila strčit do ruky žádanku od mé gynekoložky a ona odpovídala buď vůbec, nebo jen "nemám čas") a pak mě vynadala, jaktože jsem si dovolila přijít pozdě (JÁ tam byla včas, ale ONA neměla půlhodiny čas vzít si papírek)- ještě, že tam manžel byl, jinak věřím, že by mě nevzali.

Ani si to neumim predstavit,ze by tam muj manzel nebyl.Byla to velikanska oporda a je to opravdu vec nas dvou,jsme rodina a je dobre,ze jsme tam byli spolu..

Za me jednoznacne ano,je skvele,kdyz se oba domluvi a podstoupi to spolu.Je to opravdu vec obou rodicu.