Otec u porodu aneb psychologie páru za porodu - diskuze

Můj manžel chtěl k porodu jít, ale zároveň měl strach, aby tam nebyl spíš na obtíž. Bál se, aby to tam s ním nešvihlo a nepřidělal tak ještě práci setřičkám. Domluvili jsme se že půjde a kdyby něco, tak může kdykoliv odejít. Nakonec to ke svému překvapení zvládl naprosto skvěle a já byla ráda, že tam byl.Byl mi psychickou oporou, masíroval záda, podával pití a hned jak se malý narodil, tak fotil. Pak ho sestřičky vzali s sebou, když ošetřovali Vašíka a tak zároveň ohlídal, že nám ho dobře označili. Sám o tom mluví jako o velkém emocionálním zážitku a myslím že má k synovi větší citové pouto. Zvlášt poté, co mimčo uteklo z dosahu kardiotokografu a nebylo slyšet srdíčko. Všechno naštěstí dobře dopadlo. Dnes jsou klukovi dva roky a na červenec čekáme druhé. Manžel už se moc těší a na 100% k porodu půjde. Teda když to stihne, samozřejmě

Táta u porodu

K dnešní anketě mě inspiroval článek na idnes. Přiznám se, že jsem jej pouze prolétla, ale stihla jsem si všimnout 2 názorových proudů:
1. tatínek u porodu = velká psychická opora + může také masírovat apod.
2. muž není na takovouto událost stavěný, jeho přítomnost u porodu může vyústit v ukončení partnerského soužití
Osobně mám doma naštěstí jedničku, ale ve svém okolí jsem zažila případ, kdy po porodu skutečně vztah díky výše zmíněnému skončil.

Táta dlouho váhal...

Tátu jsem dlouho přemlouvala, nakonec šel a byla jsem moc ráda, i když jsem nakonec rodila císařem. V Plzni zatím tatínka k císaři nepouští. Každopádně můj muž zrovna o tohle stál víc, než být u klasického porodu.

manžela sem si u porodu moc přála, ale bohužel se mi ho nepodařilo přesvědčitTakže sme to s Pepánkem museli zvládnout sami

Taťka u porodu

U porodu byl a jsem hrozně za to moc ráda. I podruhé bych ho tam chtěla. Držel syna v náručí asi dvě hodiny po porodu.

táta u porodu

Já jsem byla u porodu bez manžela a pokud budu mít ještě jedno dítě, půjdu zase bez něj. Jednak vím, že by mu nebyla tato "novodobá povinnost tatínků" příjemná a popravdě ani mě by to nijak neprospělo. Na druhou stranu znám několik tatínků, kteří na svoji přítomnost u porodu rádi vzpomínají. Universální odpověď neexistuje a každý pár musí vědět, zda je pro maminku lepší porod s tatínkem nebo bez.

Manžel u porodu byl,nenutila jsem ho,nechala jsem to na něm.Celou dobu mi moc pomáhal-masíroval mě,rozdýchaval semnou,byl moc ohleduplný a já jsem ho poznala i z jiné stránky.Matyho mohl mít v náručí skoro celé dvě hodiny,co jsem ještě ležela a ještě nebyl úplně umytý.Myslím,že se mezi nimi vytvořilo velmi silné pouto,vidím to doted.A jak už jsem tady jednou psala,po nějaké době mi manžel řekl,že to byl jeho nejkrásnější den v životě.I já to tak beru,myslím,že se náš vztah ještě více posílil.K druhému porodu půjde opět semnou.

musím říct, že jsem se do manžela v ten momnet znovu zamilovala, vidět tu \"horu\" masa rozklepanou dojetím a štěstím...nelze slovy vyjádřit.

můj manžel u porodu nebyl,poprvé poměrně rychle odešel....a podruhé vzal s sebou i syna a počkali na chodbě.Naštěstí na té chodbě čekali jen asi 10 minut,takže naši princezničku,viděli hned po narození a oba o tom mluví jako o nějkrásněším vánočním dárku(19.12.).Manžel k porodu nechtěl a já jsem ho nenutila,myslím ,že tahle varianta byl úžasný kompromis-když ho za mnou,po porodu,pustili do porodního,tak byl strašně nesvůj a později řekl,že byl rád,že jsem po něm nechtěla,aby byl u porodu,že lepší bylo počkat na chodbě....ono to asi je spíš o tom,že někdo se na to cítí a někdo ne.Znám dost tatínků co u pordodu nebyli,jen o tom moc nahlas nemluví,aby nebyli za vyvrhele...No závěrem musím dodat,že jsem byla ráda,že k porodu nechtěl jít

my jsme byli u porodu taky oba a nevím, jak bych to bez muže zvládla.. moc mě podpořil, když už jsem myslela, že nemůžu.. nedokážu si to bez něj představit a i pro něj to byl obrovský zážitek, když malého donesli zpátky na sál, tekly mu slzy štěstí, to byl pro mě neskutečný pohled ho vidět brečet štěstím.. myslím, že si ženy pak i více váží, je to krásný a moc silný společný zážitek..

manžel byl u porodu už od začátku; na sále jsem ležela asi 6 hodin; jeho přítomnost byla fajn než šlo \"do tuhýho\", to bylo fajn, mít tam někoho s kým si můžu povídat. Ale když už šlo do tuhýho, tak mně spíš rozptyloval od soustředění se na porod - musela jsem mu zakázat mluvit, hejbat se a lízt mi do zonýho úhlu :-)

špatná zkušenost

Tatínek se rozhodoval celé těhotenství až jednou,když mi bylo moc zle se rozhodl,že bude u všeho.Prožili jsme spolu vše od prvních kontrakcí až po narození miminka.Byl to pro něj nadlidský a vysilující zážitek,bylo mu zle 14 dní.Už nikdy by to nechtěl zažít,jen ten jediný okamžik zrození byl světlým bodem,jinak prý na tu bezmoc přihlížení utrpení nikdy nezapomene.Já byla ale strašně ráda ,že byl se mnou