Ahoj holky chci se zeptat, stava se vam tez, ze toho nekdy m... - diskuze

jo ho holky je to tak jak píšete jednou je hůř a podruhý lépe. my to hlídání taky moc nemáme a je to znát. nemůžem si nikam zajít nebo si jet zalyžovat. a relax chybí. ´Předevčírem manžel hlídal a já si zajela do Dvora Králové za kamarádkou ji taky pohlídali děti a tak mě to tak bodlo že jsem i za to odpoledne tu energii dobila a cítila jsem se hrozně fajn. Ono je to i tim počasím v létě je to fakticky o něčem jiném kdy člověk může lítat venku a přijde domů večer ale teď v zimě to je děs a kolikrát když je člověk zavřenej doma tak dlouhý. Manžel taky jede v březnu do Alp lyžovat a mě je to líto.Ale co nadělám on to bere jako příležitost z práce levné lyžování a já trochu jako podraz že tu budu zase s malou "trčetů ale co nadělám ono je to o hrozitánský toleranci protože jinak by se člověk musel kolikrát jít picnout.je toho prostě moooooooooooooc.

Ještě jsem zapoměla napsat,že naštěstí mám manžela,který mi se vším moc pomáhá,to mě naštěstí taky vždy nakopne dopředu....

Holky dekuji moc za nazory vidim ze jsme na tom vsichni dost podobne chce to silne nervy!v kazdem pripade jsme rad aze jste me napsali svoje nazory pomohlo abych si uvedomila ze nic neni tak hrozny jak se vzdycky muze zdat jeste jednou dekuji

Holky už tady napsaly všechno,neboj tyhle pocity mám někdy taky.Někdy jsem v klidu a z toho jsou to nervy,malá se vzteká,nic se nevede,manžel mě příjde jak na jiné lodi,má svoje starosti.A my jseme s malou v jiným světě než má on.Někdy jsem z toho úplně na dně a bulím.Pomáhá mě čtení a vycházka s kamarádkou.Je potřeba na chvilku vypadnout aby jsme se z toho nezbláznili.

Taky toho mám někdy až nad hlavu, ale člověk si asi pořád musí říkat, že to není tak hrozný, hlavně mít někoho při ruce komu se může svěřit a když prostě nikdo není tak vyhledat třeba odborníka. Určitě je to lepší než to držet v sobě. Držím palce ať to všechno zvládneš, myslím, že Vánoce jsou obzvláště citově náročný!

No,já jsem doma téměř 5 let.Napřed jsem měla rizikové těhotenství,takže jsem nikam nemohla.No bylo to šílené,nebyl ještě net,kamarádky žádné,myslela jsem,že se zblázním.Pak se narodil syna já jsem okolo jeho roku myslela,že se někdy zblázním.Dost brzy mu začalo období vzdoru a já jsem kolikrát brečela,nevěděla jsem jak dál.Ale pokaždé jsem se uklidnila,vzchopila a byla jsem ten nejspokojenější člověk.No a ted mám syny dva.Starší 4 roky a mladší 1 rok.Někdy je to psychicky dost vyčerpávající,starší syn toho mladšího pořád nějak otravuje a tak tu je někdy dost veselo.Opět je mi do breku a mám pocit,že jsem v nějaké pasti,ale zároveň jsem neskutečně spokojená a šťastná matka.Taky ale potřebuju vypadnouT,ale není s kým,bohužel.A tAk mě momentálně zrovna pár dnů štve,že manžel si zítra půjde užívat(nikdy to nedělá,ale zítra prostě jde)a mě to štve,není to fér,když já se cítím na pokraji svých duševních sil a on mě tady tak nechá.Nějak na mě vše před těma vánocema padá(ale to už je jiné téma),tak bych potřebovala trochu vypnout a fakt se trochu uklidnit....Chybí mi moje rodina atd....

Lejo,řekla bych že toto prožívám všechny,mě moc pomohlo pravidelně chodit s holkama na pivko nebo víno,vypadnou jednou týdně,sice se to už nekonná,ale v té době co byl Aničce právě rok,to bylo pro mě fakt povzbuzující a super odreagování.Dále se po prvním roce trochu posunula i komunikace mezi mnou a Aničkou a jak už začala dobře mluvit ,tak jsem jí mohla vycházet vstříc a taky jsem si zašla do knihovny por nějaké příručky pro rodiče,po jejich přečtení mi zase došlo pár věcí a jako mávnutím kouzelného proutku jsem se přestala nervovat.Co se týká Andulky a té naší komunikace,tak myslím, že stojí za to se občas vžít do kůže našich malých tvorečků-vždyť oni se nám tolik snaží něco říci a my jak jim buď nerozumíme,nebo se ještě oni neumí úplně vyjádřit,tak jim nabízíme neustále něco jiného a to musí být přece taky strašně stresující,vezmi si, že bys každý den říkala batoletštinou...že chceš pití a nškdo ti pořád nabízel hračku,to by mě asi klepla pepka a tak hned jak si budete lépe rozumět tak se to hodně posune zase o koro dále A taky jsem se bavila s manželem a on říkal, že až budu chodit do práce,tak budu mít zase vedle sebe vrstevníky a budu drbat s holkama s práce a zase příjdu na jiné myšlenky a já myslím, že to tak je.Máš pravdu že jsme tak nějak na mateřské zakonzervované.Poslední dobou jsem s epustila ještě do sportu,když nemůžeš s manželem,tak snad s kamarádkou,ten squash je bezva relax a když jsem na manžela naštvaná , tak ho vždycky pěkně proženu naposledy remisa,hihihihhi. A pokud to tedy jen trochu půjde,tak vydrž s tatínkem než nastoupíš do práce a budeš mít podobné "problémy" jako on

Uplne presne vim, jak se citis. Doma vecne sama, vsechno tu na me pada, zvlast ted v zime. V lete ani ne, jsme porad venku. Ale ted je to vazne hruza, nikde nikdo, vsichni zalezli, clovek ani nikoho nepotka a jediny, koho tu mame, je tchyneManzel je hodny, ale taky se vraci nekdy uplne vyšťaveny, takze s nim uz neni moc rec. Je to proste takovy streotyp. Ale pokud te trapi vas vztah, tak co mu nekdy sednout vecer na klin, pritulit se a vsechno mu rict, co te trapi, co ti ve vztahu chybi. Ale nevycitat!!!! Abyste se nepohadali. proste mu ukazat, ze mas o vas vztah zajem a ze chces spolecne planovat a zit. no a sama uvidis, co se bude dit dal. Aspon musi vedet, ze te to trapi. Chlapi jsou v tomhle jak berani, vubec je to netrkne

uplne te chapu obcas se citim stejne .Ja kdyz reknu kamoskam ze uz se tesim do prace tak na me hledi jak kdybych nebyla normalni ale me chybi lidi.V utery jsem byla pomoc mati v praci a uplne me to povzbudilo kdyz sem se dostala s toho stereotipu