Všechny dotazy

Dobrý den, v případě vaší dcerky se skutečně s největší pravděpodobností jedná o projevy žárlivosti na mladšího sourozence, který je zřejmě ještě znásobený o nastupující období vzdoru. Není nic nenormálního, že se žárlivost projevila po třech měsících, dcerka postupně zjišťuje, že miminko je v rodině nejen napořád, ale že také vyžaduje stále více vaší pozornosti. Postupně jí prostě dochází, že se s ním o vás musí dělit a že už se to nezmění. Částečná regrese, jako například návrat k dudlíku bývá u mnoha dětí po narození sourozence normální a časem spontánně odezní, některé děti dokonce chtějí pít z lahvičky stejně jako malý sourozenec, či se i kojit! Dudlík proto řešit přestaňte, ponechte jí jej, uvidíte, že jej po nějaké době sama odloží. Dcerce určitě můžete pomoci situaci zpracovat, snažte se jí věnovat i oddělený čas, kdy s ní budete buď vy, nebo manžel sami bez sourozence (můžete s ní jít například na nějakou akci, která ještě pro miminko není). Snažte se poukazovat spíše na výhody narození sourozence, bude si mít s kým hrát, je už velká a může mu jít příkladem a spoustu věcí ho naučit, pomoci mu. Zapojte dcerku přiměřeně do péče o sourozence, může podávat kojenecké potřeby, pomoci s přebalováním, poukazujte na to, že už je velká a jak dobře pomoc zvládá. Nezapomeňte si všímat doby, kdy je holčička hodná a samostatná a ocenit ji za to. Záchvaty vzteku, které se u ní objevují, mohou souviset i s obdobím vzdoru, ponechte záchvat odeznít a teprve po zklidnění si s dcerkou promluvte, vyslechněte její důvody, odpovězte na její otázky. Zkuste si s ní hodně povídat, u dětí kolem tří let začíná doba obliby příběhů, pohádek, prostřednictvím kterých je možné dítěti sdělit spoustu informací a které také dítěti dávají prostor klást dotazy. Dcera by samozřejmě měla od vás slyšet, že narození sourozence váš vztah k ní nemění, i když i miminko potřebuje váš čas a pozornost, neznamená to, že ji s manželem už nemáte rádi, jako předtím, uklidnit její obavy ze  ztráty zázemí a bezpečného prostředí, které ještě nedovede vyjádřit. Přeji vám hodně sil a trpělivosti zvládnout toto nelehké období ve výchově dítěte. Z literatury bych vám mohla doporučit knížky nepřekonatelného pana profesora Matějčka, který věnoval výchově a vývoji dětí celý svůj profesní život: Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte Z. Matějček, nakl. Grada

Co, kdy a jak ve výchově dětí Z. Matějček nakl. Portál a také jeho další knihy.

Dobrý den, problém vašeho chlapce konzultuje s dětským klinickým psychologem. Zatím využívejte metodu dohledu ze strany pedagožky v MŚ a pozitivní motivaci formou ocenění každého, byť i minimálního úspěchu (nechá se lépe nasměrovat na toaletu, odejde na ni na pokyn apod.). Dohodněte se s paní učitelkou na motivačním systému - oceněním může být například nálepka, smajlík, obrázek, který syn dostane od paní učitelky ihned, bezprostředně po zachycení vhodného chování, pokroku, dílčího úspěchu, ne odměna nárazová, jednorázová. Podobně by paní učitelka měla ocenit i každý pokrok v sociální interakci syna, jeho zapojení do společné práce apod. Doma se zaměřte také na rozebrání a ocenění učiněných pokroků, neúspěchy nezdůrazňujte, do školky syna pro případ nehody vybavte náhradním oblečením.

Dobrý den, ve čtyřech letech by už nervová soustava vašeho synka měla být dostatečně vyzrálá na to, aby fyziologicky zvládnul udržování čistoty, je možné, že je ve hře problém související s psychikou a proto bych vám doporučila poradit se s odborníkem, nejlépe dětským klinickým psychologem, případně s psychologem v pedagogicko - psychologické poradně. Předtím bych ale možná paní doktorku požádala vystavení žádanky na nefrologii, aby se přeci jen vyloučila možná orgranická příčina. Takto přes email vaši situaci vyřešit nezvládneme, ale píšete, že synek není jinak vývojově opožděný, takže ve čtyřech letech pravděpodobně mluví, zkuste si s ním tedy o této situaci popovídat, zjistit příčinu jeho odmítání použití toalety, nočníku, můžete zkusit využít pozitivní motivaci, možnost získání odměny, výhody i za drobný pokrok  (např. jít se na toaletu podívat apod.). Můžete využít nějaký příběh či pohádku o tom, jak chlapeček, nebo nějaká pohádková postavička zvládla udržování čistoty, předvést mu to na loutce, panáčkovi apod. Pleny byste mu také měla přestat dávat a vést ho k použití toalety, nočníku, dokud mu je budete stále dávat, pak se cítí v suchu a v bezpečí, vyměšuje se reflexivně a pocit potřeby vám neohlásí. S nehodami musíte počítat, neznamená to, že když odeberete pleny, tak začne udržovat čistotu, chce to trpělivost. Zaměřte se nejdříve na nácvik ve dne, postupujte po jednotlivých krocích, nechtějte vše najednou.

Dobrý den, váš synek pravděpodobně není na kolektivní zařízení ještě zralý, což je v jeho věku normální, umí si hrát paralelně s ostatními dětmi, ale ještě ne kooperativně. Proto je potřeba ve školce ponechat ho, aby si hrál sám vedle ostatních dětí a do skupinových aktivit ho nenutit. Až k nim dozraje, pak se začne zapojovat sám a dobrovolně. Řešit je však potřeba jeho agresivitu vůči ostatním dětem, pokud se k němu přiblíží a přijdou s ním do kontaktu. Agresívní chování v pořádku rozhodně není, i když je u takto malého dítěte, které má pouze omezené možnosti dát najevo svoji nevůli, pochopitelné. Bude proto potřeba ve spolupráci se školkou chlapce učit sociálně žádoucím způsobům chování, vést ho k verbálnímu vyjadřování pocitů, je dobré naučit ho jednoduché větičky, které má říct, když nechce, aby mu někdo něco bral, požádat o hračku jiné dítě, naučit ho využít možnosti obrátit se na dospělého, pokud si s něčím neví rady a zároveň mu dát jasně najevo, že agresívní chování není přípustné. Pokud se dopustí takového chování, pak by měl slyšet jasné ne a měl by být odveden, nebo odnesen z místa incidentu, je potřeba mu ponechat prostor pro zklidnění, může se vztekat, plakat, je přirozená reakce a po zklidnění si může opět jít hrát. Nezapomínejte na ocenění, pochvalu a odměnu, pokud se zachová prosociálním a vyspělejším způsobem. Hranice a pravidla potřebuje dítě nastavit také v domácím prostředí, i když nebo právě když je v období vzdoru. Afektivní reakce a sklon k prosazování vlastní vůle jsou sice v tomto období normální, dítě by však tímto nežádoucím chováním nemělo dosáhnout svého, tím se toto chování pouze posiluje a upevňuje. Důležitá je spolupráce školky a rodičů a jednotné výchovné vedení chlapce. Pomůže také vyhledávání kontaktů s ostatními dětmi i mimo školku, kde s ním třeba při hře na dětském hřišti můžete nacvičovat komunikaci s ostatními dětmi, vysvětlovat mu, jak se má chovat, ukázat mu, co je přijatelné chování a co naopak vhodné není. Pokud by potíže přetrvávaly, pak by bylo vhodné se synkem navštívit nejlépe dětského klinického psychologa a poradit se s ním.

Dobrý den, pokud u dítěte již vznikl zvyk přicházet v noci do postele k rodičům, pak bude jeho odnaučování obtížnější a bude vyžadovat citlivý a trpělivý přístup. V posteli rodičů se dítě cítí bezpečně a hledá zde proto útočiště. Obrňte se proto trpělivostí a postupujte nanejvýš citlivě, rozhodně dceru ničím nestrašte ani jí ničím nevyhrožujte, tím v ní pouze vzbudíte ještě větší úzkost a strach, ale její noční přicházení za vámi tím neodstraníte, ale spíše naopak. Bude určitě na místě navštívit s dcerkou odborníka, a to dětského klinického psychologa a postupovat nejlépe podle jeho odborných doporučení ohledně spaní v posteli rodičů, ale také ohledně cumlání palce. Rozhodnete-li se dceru odnaučit spát ve vaší posteli, pak jí to srozumitelně vysvětlete, řekněte, co by mělo být cílem (např. chceme s tatínkem, aby ses naučila spávat sama v postýlce), ubezpečte ji, že ji máte stále stejně rádi a je ve stejném bezpečí, i když spí ve své vlastní posteli a připravte se na to, že budete na nějakou dobu muset rezignovat na  svoje pohodlí. Pokud dcera v noci přijde, pak ji nenechte k vám ulehnout, ale odveď te ji do její postýlky, opět ji uložte, uklidněte, ubezpečte o vaší lásce a přítomnosti. Soustřeďte se na úspěchy, oceňte její odvahu, pokud zvládne spát ve své posteli, soustřeďte se na zvládnutí byť i části noci samostatně, než přijde k vám a také pokud zvládne zbytek noci po opětovném odvedení do postýlky. Stanovte si systém odměn, které dcera může získat, mohou to být smajlíci, nálepky, společná oblíbená činnost, ale i vaše ocenění a pochvala, nejen větší dárky nebo hračky. Ohledně usínání jsou pro dítě důležité rituály, nevím sice co myslíte usínáčky, ale děti často mají nějaké hračky, plínku, polštářek, které k usnutí potřebují. Takové předměty dcerce rozhodně neodebírejte, to cumlání palce nevyřeší, dcera bude stresovaná a neurotizovaná, bude palec cumlat ještě více, protože ten jí odebrat nemůžete. Cílem spíše bude nahradit rituál cumlání palce nějakým dalším "usínáčkem", nebo předmětem, který jí pomůže usnout. Nezapomeňte s dcerou hodně mluvit, věnovat se jí, její strachy nebagatelizujte, i když vám připadají iracionální a pokaždé jiné, citlivé dítě může mít různé sny i noční můry. Na špatné sny je možné zakoupit takzvané "lapače snů", poraďte se třeba v obchodě s hračkami, dcerce je funkci lapače potřeba vysvětlit nejlépe formou pohádky, adekvátně věku, aby jej přijala a aby mohl fungovat. Na základě projevů chování vaší starší dcerky zde kromě její citlivosti může být  také narození mladšího sourozence, které je pro každé dítě zátěžovější situací a objektivně ztratí vaši výhradní pozornost. Určitě doporučuji kontaktovat dětského klinického psychologa a vše s ním probrat. Nakonec ještě jedno doporučení, postupujte pomalu, citlivě, po malých krocích a hlavně postupně. Nikdy nechtějte odnaučovat více nežádoucích zvyků najednou. Pokud se rozhodnete odnaučit přicházení k vám do postele, tak se pro tuto chvíli zaměřte pouze na něj a nechtějte po dcerce současně ještě něco dalšího. 

Dobrý den, vaše pocity jsou legitimní a pochopitelné, maminka je opravdu jen jedna a můžete se zjištěním, že syn oslovuje mamko cizí paní cítit zraněná, zkuste se však od těchto pocitů oprostit a uvažujte racionálně. To že jste jeho jediná maminka syn zcela jistě ví a určitě není vaší chybou nebo zaviněním, že začal mamko oslovovat novou otcovu přítelkyni. Zkuste nebrat situaci osobně, zamyslete se nad tím, jaké by to bylo, kdyby to bylo opačně, vy byste měla nového přítele a syn by mu začal říkat třeba taťko při zachovaných kontaktech také s biologickým otcem. Také by vám to tolik vadilo? Syn se pravděpodobně v otcově "nové rodině" cítí opravdu dobře a spokojeně, jeho oslovení nové otcovy přítelkyně zřejmě vzešlo skutečně od něj a může pramenit z toho, že k ní navázal pozitivní vztah a také nová paní v této "rodině" zřejmě roli matky zastává. Jak vlastně oslovuje syn vás, skoro bych řekla, že oslovení mamko není určeno vám, je to takové "náhradní" oslovení pro osobu, která se zřejmě mateřsky chová. Vám syn pravděpodobněji říká oslovením "mami" či "maminko". Berte to jako svůj úspěch, že syn dobře dokáže navazovat vztahy, buďte ráda, že je v přítomnosti otce a jeho partnerky spokojený a cítí se dobře, vždyť o jeho klid a spokojenost jde přeci mamince především. O svých pocitech s ním však ale můžete určitě mluvit a pokud se s takovým oslovováním otcovy přítelkyně nedokážete vyrovnat, tak mu to vysvětlete a zkuste společně najít nějaké pro vás méně bolestivé oslovení pro otcovu novou partnerku (může jí říkat teto, nebo křestním jménem..). Také byste se neměla bát domluvit se s bývalým manželem, zkuste navrhnout setkání na nějaké neutrální půdě, tedy ne u vás ani u něj doma a zcela věcně a bez emocí se s ním zkuste dohodnout na oslovování jeho nové partnerky vaším synem. Vyhněte se negativním vyjádřením směrem k ní i k bývalému manželovi, oceňte, že o syna doře pečují, že se u nich dobře cítí, vysvětlete mu, jak se cítíte, když slovem mamka oslovuje jeho novou partnerku a jak jste se synem dohodli, že ji může oslovovat. Pokud je manžel rozumný a nechce si kazit vztahy se synem, pak by měl vaši dohodu akceptovat. Dohoda dospělých je velmi důležitá a i když váš partnerský vztah skončil, pak by měla fungovat směrem k vašemu společnému dítěti, jehož jste rodiči. Snažte se syna co nejméně zatěžovat řešením rodinných potíží. V případě, že by se dohoda nedařila, nebo byste potřebovala více poradit, pak bych vám doporučila kontaktovat některou Poradnu pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, které jsou v každém větším městě, služby těchto poraden jsou bezplatné a odborně vám zde poradí, jak postupovat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, psycholog

Dobrý den, změna křestního jména má hned několik aspektů, po formální stránce obnáší podání žádosti o změnu křestního jména na příslušném matričním úřadu a postup podle pokynů úřadu. Na jméně pro nezletilé dítě se musí shodnout oba rodiče. Závažnějším aspektem je však aspekt psychologický, který spočívá v tom, že dítě se se svým jménem identifikuje, je to také jedno z prvních slov, které dítě rozeznává a jméno jedenáctiměsíčního dítěte bylo již od narození dítěte jistě mnohokrát vysloveno. Pokud se proto rozhodnete pro volbu změny křestního jména, měli byste volit jméno co nejpodobnější, co nejpodobněji znějící jménu, jaké dcera nyní má. Vzhledem k tomu, že matriční zákon umožňuje dítěti zapsat dvě křestní jména, pak je možné zvážit i tuto možnost, nechat dcerce zapsat ještě druhé křestní jméno a při přechodu k oslovování dcerky novým jménem postupovat oslovováním nejdříve oběma jmény a to požadované pak začít postupně upřednostňovat až na něj nakonec přejít, postupovat citlivě a pomalu. Přesto bych doporučila takovýto krok dobře zvážit a projednat, doporučila bych vám případně realizovat konzultaci u odborníka, nejlépe psychologa, zda za vašimi potížemi s přivyknutím na dceřino jméno, nemohou být možné potíže s akceptací dítěte, což se také může stát a nemusí být vaším zaviněním. V takovém případě by bylo dobré potíže nepřehlížet a zahájit psychoterapeutickou péči. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, adaptační fáze na nové prostředí je u každého dítěte jinak dlouhá, záleží na mnoha faktorech, jistě se do ní promítá osobnostní nastavení, dosažený stupeň vývoje a povahové vlastnosti dítěte. Některé dítě se prostě adaptuje ihned v řádu několika dnů či týdnů, jiné na to potřebuje měsíce nebo i půl roku. Některé dítě je zamlklé, nekomunikuje, další třeba ve školce půl roku pláče a jiné je ihned veselé a bezprostřední, navazuje kontakty. Ve fázi adaptace může také dojít k dočasnému vývojovému regresu či nevyužívání již osvojených dovedností. Popisujete, že syn je introvertnějšího ladění, není zvyklý na velkou společnost a v přítomnosti neznámých lidí či děti se také drží stranou. Doporučila bych vám proto dát synkovi čas, nechat ho na prostředí MŠ přivyknout, do kontaktů s dětmi ani do společných činností ho nenutit, ale nenásilně mu je nabízet, nechat ho přihlížet.... Ohledně sebeoslužných činností bych vám doporučila intenzivně spolupracovat s paní učitelkou, syn bude zřejmě potřebovat individuálnější a trpělivý přístup, paní učitelka by se ho měla častěji doptat, zda nepotřebuje jít na toaletu, dopomoci mu s oblékáním. Postupně, jak si syn bude zvykat, bude potřebovat stále méně podpory a nebude se bát projevit již osvojené dovednosti spojené s oblékáním a hygienou. Pozitivně synka ve spolupráci s paní učitelkou motivujte, nezjišťujte před ním, zda si došel sám na WC a oblékl se, ale zaměřte se na to, když tyto činnosti zvládne, můžete je odměnit například možností získání obrázků, smajlíků, nálepek či jinak, podle dohody se školkou. Bylo by dobré, aby chlapce odměnila také paní učitelka bezprostředně po zdařené "akci", doma také na jeho potíže neupozorňujte, nedoptávejte se ho, zaměřte se na dosažené i dílčí úspěchy. Pravidelně konzultujte vývoj potíží s paní učitelkou, nejlépe bez přítomnosti dítěte. Ohledně kontaktů s dětmi píšete, že chlapec si dokáže hrát s dětmi od kamarádek, proto byste mohla zkusit spřátelit se s některými maminkami spolužáků ze školky a strávit s nimi čas mimo školku, například někde na dětském hřišti či při nějaké jiné akci, aby syn děti více poznal a navázal s nimi přátelské vztahy, což by mu pak mohlo pomoci při kontaktu s nimi i v prostředí MŠ. Pokud by potíže synka i přes zavedená opatření stále přetrvávaly, nebo se prohlubovaly, pak bych vám doporučila kontaktovat a poradit se s odborníkem, dětským klinickým psychologem nebo u psychologa v pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog