Všechny dotazy

Dobrý den, každé dítě jinak zvládá pro něj zátěžové situace jako třeba být středem pozornosti. Záleží na povaze, osobnosti, kondici i rozpoložení dítěte. Jedno dítě si pozornost užívá a za každou cenu se snaží být jejím středem, jiné dítě zase veřejné vystupování nemá rádo a vyhýbá se mu. Záleží také na zralosti a věku dítěte, vliv má i sebedůvěra dítěte, která se ale také vyvíjí. Na chování vaší dcerky není nic patologického, prostě bude stydlivější povahy a ještě není zralá k tomu, aby zvládla veřejně vystupovat. Dejte jí pouze čas, do vystupování před kolektivem je potřeba ji nenutit. Pokud někomu neodpoví, tak prostě neodpoví, vždyť se nic neděje. Pokud se rozpláče, tak ji uklidněte, poskytněte podporu. Pokud ji do vystupování a kontaktů budete nutit, pak se bude cítit ještě méně jistá. Bude si myslet, že je u ní nějaká chyba, že s ní nejste spokojená a nepřijímáte ji takovou jaká je. Když jí poskytnete podporu a porozumění, pak si začne postupně více věřit a bude se postupně osmělovat. Dětským akcím jako karnevaly, dětské dny atd. se nevyhýbejte, nabízejte jí tyto činnosti a společenské kontakty,  ale nechte dceru klidně pouze přihlížet a zpovzdálí akci pozorovat. Buďte jí nablízku, kdyby potřebovala vaši podporu. Když na ni někdo promluví a vy budete vidět, že se obává, pak můžete klidně říct, že se dcerka stydí, že určitě odpoví příště. Nikdo se nebude pohoršovat, když se ho dítě stydí a jestli ano, pak je to problém toho dotyčného, ne dítěte. Také ve školce požádejte, aby dcerku do vystupování a kontaktů nenutili, ale podněty nabízeli a nechali na ní do čeho se chce zapojit. Vaše dcerka potřebuje vytvořit láskyplné a podpůrné prostředí, aby se cítila jistě a nebála se a ne tlak, který nyní může cítit ze všech stran a působí na ni právě opačně, než byste chtěli. Je také dobré ocenit ty situace, do kterých se dcera dovede zapojit (např. když ve školce dělají v kroužku to samé a ona to zvládá) a i každý další dílčí úspěch. Ohledně vašich obav ze vstupu do školy je dcera ještě malá, potřebuje celkově i sociálně dozrát. To že se nyní takto chová, nemusí do budoucna nic znamenat a v předškolním věku může být normálně na nástup školní docházky připravená. Pokud budou nějaké pochybnosti o školní zralosti v předškolním věku, pak je možné absolvovat vyšetření v Pedagogicko psychologické poradně. V případě, že by vás chování dcerky stále trápilo, pak můžete realizovat konzultaci u dětského klinického psychologa. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
pracovat s kterýmkoliv dítětem na rozvoji jeho samostatnosti je důležité, u dětí s určitou odlišností, jako je např. PAS, je pak tato práce ovšem mnohonásobně  náročnější. Potíže při nácviku, které pramení právě ze specifičnosti dětí s PAS neulehčuje ani skutečnost, že si rodiče  velmi dobře uvědomují naléhavost zvládnutí sebeobsluhy pro budoucí, nejlépe co nejsamostatnější život dítěte.
Tento dlouhodobý tlak a  pochopitelné obavy z toho, jak se bude situace u dcery vyvíjet nadále, vnímám i ve vašem dotazu.
Zásadní je, že jste se rozhodla tentokrát v nácviku nepovolit a trénovat hygienu dále. Je ovšem nutné raději počítat s delší dobou nácviku, protože zvládnutí čistoty patří v rámci sebeobsluhy k těm nejtěžším, stojí ale určitě za to vytrvat. Vzhledem k předchozím pokusům, které vždy skončily navracením plenek dítěti lze očekávat, že dítě opět bude čekat na to, že se k plenám opět vrátíte a vše bude tak, jak je zvyklá. S přihlédnutím k menší flexibilitě dětí s PAS je pravděpodobné, že přeučení návyku na pleny bude trvat déle, než si dítě uvědomí, že mu pleny vráceny nebudou.
Při nácviku by bylo vhodné, abyste postupovali jednotně společně s paní asistentkou v MŠ (např. stejné slovo, kterým budete nácvik vždy zahajovat, pravidelnost intervalů v posazování na WC, stejně postupovat při dávání odměny... výrazné chválení při každém úspěchu, používání stejného obrázkového schématu - při nácviku v rámci strukturovaného učení můžete využít např. i kartičky s vyobrazeným postupem https://www.ucimeseradi.cz/procesni-schemata/toaleta/)
Vzhledem k tomu, že se na problematiku dětí s PAS  nespecializuji, bych se ale nerada více pouštěla do konkrétních návodů a přimlouvala se za oslovení některého z odborníků, kteří pracují  přímo s dětmi s PAS (např. ze sdružení APLA,  ProCit apod.) a  s nácvikem sebeobslužných dovedností mají zkušenosti. Zde najdete také spoustu informací k tzv. strukturovanému učení, tedy metodě učení vhodné mj. i pro děti s PAS http://www.autismusprocit.cz/strukturovane_uceni.html, dále pak příslušnou literaturu k tématu.
Jako další tip pro inspiraci doporučuji vyhledat si na internetu velmi prakticky zaměřenou bakalářskou práci zabývající se podrobně přímo nácvikem sebeobslužných dovedností u dětí s autismem předškolního věku. Najdete v ní přímo postupy týkající se osvojení hygienických návyků.
Přeji vám i vaší dcerce hodně trpělivosti a radosti i z těch zdánlivě malých úspěchů, které vás budou na cestě za vámi vytyčeným cílem provázat.

Dobrý den,
popisujete potíže se synovým odpoledním spaním v postýlce a ptáte se, zda na toto existuje nějaký správný postup.
Pokud nějaký správný postup existuje, já ho bohužel neznám a kdyby ho někdo znal, věřím, že by po něm byla mezi rodiči obrovská poptávka, a tvůrce tohoto postupu by se stal velmi populární osobností :)
Přeučování jakýchkoliv návyků, které rodiče svým dětem, často v dobré víře, vytváříme, je vždy trochu oříšek. Je dobré počítat s tím, že pokud dítě učíme po mnoho měsíců, jako např. ve vašem případě, že do postýlky se chodí jen v noci a na denní šlofík je kočárek, bude trvat zase nějakou dobu, než si vytvoří nový návyk. To, nač je dítě měsíce zvyklé, se málokdy podaří změnit ze dne na den. Je ale třeba počítat s tím, že třeba na přechodnou dobu se může spánkový režim změnit, odpolední spaní zkrátit apod. Tyto změny v délce spaní, době usínání apod. jsou stejně neodvratné, i kdybyste dále uspávali v kočárku, protože tak jako dítě roste, mění se i jeho potřeby spánku.
Odpolední spaní v postýlce by bylo vhodné spojit s nějakým rituálem, třeba i podobným jako máte večer. Např. převlečení do pyžamka, povídání krátké pohádky/zazpívání ukolébavky/ pomazlení. Dítěti dát do postýlky nějakého usínáčka - hračku nebo třeba i bavlněnou plenu, kterou hodně dětí používá na uklidnění se před spaním a na přikrytí obličeje. Syna bych už v kočárku neuspávala a nepřenášela, ale cíleně směřovala uspávání do postýlky. Někdy pomáhá usínání spolu s maminkou ve velké posteli, potom třeba i zkusit přenést.
Zkuste se podívat i zde na BoL do diskuzí, téma odpoledního spaní v postýlce tam bylo už maminkami řešeno.
Hlavní je trpělivost a laskavá důslednost, nevzdávat snahu předčasně.
Přeji hodně radosti se synem

Dobrý den,
děkuji za zajímavý dotaz.
Co mě k tomu napadá jako první věc, je uvědomit si vždy období, ve kterém se dítě nachází, jaké potřeby v tomto věku má a jaké úkoly na něj čekají.
Batole má toho na práci opravdu hodně - začíná se pomalinku odpoutávat od maminky, přitom mu to ještě moc nejde, protože potřebuje stále hodně pomoci a opory. Těší se na prozkoumávání světa, snaží se prosadit svou osobnost a zároveň potřebuje mít od rodičů jistotu, že jsou tu stále pro něj, přijímají ho, i když se při tom sebeprosazování zrovna válí v kaluži a ještě mu dokáží určit hranice, ve kterých se může bezpečně pohybovat.
Batolecí období je rozhodně náročné pro rodiče i pro dítě.
Co se týká vašeho dotazu - ptáte se, jakým způsobem dát dítěti najevo, že něco nesmí. Teď už víme, co je batolecím úkolem (ve stručnosti: poznávat, prosazovat se, vyrůstat v bezpečném milujícím prostředí) a co je úkolem rodiče (opět ve stručnosti: umožnit batoleti poznávat svět i své potřeby a emoce, učit ho nové věci, určovat mu hranice a přistupovat k němu láskyplně) a můžeme z toho vycházet.
Pokud batolata provádí různé neplechy, nedělají nám to schválně, ale proto, že jsou průzkumníci a některé věci je fascinují ještě více, než jiné. Proto se dítě raději hrabe v kočičím záchodku, než si např. staví věž z kostek, což je aktivita, kterou by rodič pochopitelně ocenil více.
Někdy (často) vznikají konflikty z neporozumění tomu, proč dítě danou věc provádí a stojí za to zkusit zjistit, co ho k dané aktivitě vede, co tím sleduje a případně jaká jiná činnost by se dala dělat místo činnosti pro rodiče nežádoucí.
Příklad - Dítě tahá za žaluzie (má to zakázáno). Rodič přijde a zlobí se (Tytytyty, říkal jsem ti, že za žaluzie se netahá, utrhneš to! Neumíš poslouchat...!) Dítě tahá dále, plácne jej tedy přes ruku. Dítě se zlobí (Uáááááá, dup dup, prásk do žaluzií).
Tak - stojí za to za dítětem přijít, sednout k němu na bobek, říct mu, že jsme se domlouvali, že za žaluzie nesmí tahat - zjistit, proč to dělá - třeba chce jen vidět ven - na pejska, na auta... I když dítě třeba ještě málo mluví, obvykle se s ním už nějakým způsobem domluvit dá a dokáže dát najevo, co chce - v tomto případě, ano, chce vidět ven. Potom je třeba dobré mu nabídnout, že zkusíte vytáhnout žaluzie spolu a podíváte se ven spolu. Schválně, co tam všechno uvidíte...?
Možná se stane, že dítě opravdu tahá "jen tak"- prostě se mu to líbí jako hračka, žaluzie vydávají zajímavý zvuk a tak to jen tak zkouší. Vždy je dobré s dítětem komunikovat z oka do oka, zkusit zjistit, co chce, nabídnout mu jinou činnost, odvést pozornost jinam (pomůžeš mi žaluzie vytáhnout? Podíváme se spolu ven?Pojď, postavíme si vysokou věž z kostek... Podíváme se, co dělá brácha...). Pokud nic nezabírá a daná činnost, kterou chce dítě dělat je opravdu nevhodná - lézt na vysoký stůl, hledat poklad v kočičím záchodku... cokoliv - až nebezpečná a nedá se od ní odvrátit, náhradními aktivitami, nedá se nic dělat, musí se dítě z místa nejlépe odnést, důrazně říct, že se to dělat nesmí (takové nenene a tytyty děti pokládají často za podobně veselou říkánku, něco jako Paci, paci, pacičky...) a počítat s tím, že se dítě bude vztekat - protože je to batole a batole má nárok na intenzivní a měnící se emoce. Je ale nutné nezlobit se pak na něj za jeho vztekání, ale dát mu najevo, že i když se zlobí, stále je vaše :) a po odeznění afektu nabídnete zase jinou činnost.
Konkrétně v případě kočičího záchodku mě napadá nabídnout synovi, zda by nezkusil pomoci dát kočičce nový písek (samozřejmě v rámci jeho schopností - např. mu dát mističku, do které písek spolu naberete a on ho do záchodku nasype) nebo jinak vám nepomohl - děti obvykle pomáhají velmi rády s čímkoliv a rodič se musí obrnit trpělivostí, protože samozřejmě jim spousta věcí příliš nejde, ale s vaší pomocí toho zvládnou hodně, obvykle více, než si všichni myslíme. To dětem posiluje zase jejich sebevědomí a chuť zvládat další a další překážky. A ten pocit, že pomůžou rodiči, prarodiči, ten je pro dítě velmi důležitý a k nezaplacení.
Kromě pomoci kolem kočičky můžete zvážit i pořízení vlastního písku pro syna (podívejte se na tzv. měsíční písek) - je to surovina, kterou mají děti moc rády a přehrabování v písku je pro ně velmi radostná aktivita. A pokud se nejedná o písek kočičí, pak byste se mohli radovat se synem společně.
Tady ještě odkaz na pěkné povídání kolem batolete https://www.sancedetem.cz/batoleci-obdobi-mezi-prvnimi-tretimi-narozeninami
a přeji vám hodně radosti s malým objevitelem.