Všechny dotazy

Dobrý den, děti stejně jako dospělí pociťují strach, úzkosti a obavy, které se projevují různým způsobem. Úzkost patří mezi přirozené lidské emoce a nejedná se jednoznačně o negativní emoci. Určitá míra úzkosti je důležitá a patří ke zdravému psychickému vývoji dítěte. Strach a úzkost pomáhá člověku k aktivizaci a k překonání nebezpečí, v lidském prožívání má hluboké kořeny. Velí člověku k útěku nebo k útoku. Strach z nebezpečí je oprávněný, pokud se ocitáme v nějaké nebezpečné situaci. Problémem se stává nadměrná míra úzkosti v situaci, kdy člověku žádné nebezpečí nehrozí, a přesto ho zachvátí strach a obavy. V dětském životě je mnoho období, se kterými se výskyt úzkosti pojí, může se jednat například o separační úzkost. Míru úzkosti u dítěte určuje také citlivost nervové soustavy dítěte, genetická výbava, temperamentové vlastnosti. Dítě za svůj strach nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, s porozuměním a pochopením. Při nevhodném rodičovském přístupu by mohlo dojít k neurotizaci dítěte. Ve výskytu úzkostných stavů mohou hrát roli například přehnané nároky kladené na dítě a vedoucí k jeho přetížení. Píšete, že je váš chlapec velmi šikovný a inteligentní a zřejmě působí díky svému rozvinutému verbálnímu projevu jako na svůj věk vyspělejší a rozumnější. Je proto možné, že se k němu okolí chová jako ke staršímu a nároky a očekávání na něj kladené jsou příliš vysoké a jeho věku neadekvátní. U dětí se psychické obtíže či přetížení často projevují obtížemi tělesnými, dítě si ještě své pocity nedovede dobře uvědomit a vyjádřit. K chlapci je proto potřeba přistupovat citlivě, na nové pro něj neznámé situace ho připravit, vysvětlit mu, co se bude dít. Pokud zjistíte, že ho některá situace příliš stresuje, bude lepší ji nevyhledávat. S dítětem zacházet klidně, míru aktivit volit vyváženou, dodržovat zdravou životosprávu zahrnující například dostatek spánku. Pokud by se potíže syna stupňovaly, doporučila bych kontaktovat dětského klinického psychologa a ve výchově postupovat podle jeho doporučení či doporučení další péče. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, není vhodné, aby miminku svítilo slunce do očí dlouhodobě. Tak jak píšete, nevadí.

Dobrý den, doporučila bych vám svoje pochybnosti o vývoji vašeho dítěte zkonzultovat se synovým ošetřujícím pediatrem. Lékař zná vašeho chlapce odmalička, a pokud by zjistil nějaké nesrovnalosti v jeho vývoji, tak by je určitě řešil. Bez možnosti pozorovat chování vašeho chlapce není možné posoudit, zda se jedná o nějaký problém v jeho vývoji. Nicméně podle projevů, které popisujete, se jeví, že chování vašeho chlapce v podstatě odpovídá věku. Za potížemi se spánkem a neklidem od narození se může skrývat více aspektů, může jít o dítě s dráždivější a citlivější nervovou soustavou, dítě, u kterého se do budoucna může, ale také vůbec nemusí rozvinout syndrom ADHD a obdobné potíže mohou vykazovat i děti s mimořádným nadáním. Zatím je však váš chlapec na jakoukoliv diagnózu velmi malý a může se jednat opravdu jen o normální vývoj a vyspívání nervového systému, kdy se cca do šesti let věku samo upraví. Ohledně kontaktů s ostatními dětmi jsou reakce syna v normě, děti v tomto věku nejsou ještě schopné kooperativní hry, hrají si spíše vedle sebe. Některé společnost vrstevníků a jiných dětí vysloveně vyhledávají a jiné se ostatních dětí bojí a vyhýbají se jim. Můžete však synovi pomoci se do hry nebo mezi ostatní děti zapojit, běžte si hrát společně s ním, když se toho dožaduje, můžete zkusit koordinovat jeho hru s jiným dítětem. Nejlépe pokud máte nějaké kamarádky s podobně starými dětmi, tak si můžete hrát s nimi a ukázat jim tak, jak mohou spolu komunikovat a jak si hrát. Na separační úzkost má syn v tomto věku nárok stejně jako se již může ozývat období vzdoru. Oboje jsou vývojové etapy, které jsou sice náročné na trpělivost a výdrž rodiče, ale oboje s vývojem dítěte odezní. Do kontaktů s ostatními dětmi syna nenuťte, nesnažte se jej za každou cenu socializovat, spíše nabízejte různé aktivity, a pokud si sám netroufá, tak se do nich zapojte s ním. Rok do nástupu do školky je ještě dlouhá doba, vždyť se jedná o polovinu života vašeho dítěte. Děti v tomto období dělají obrovské vývojové pokroky a to, že na školku není syn zralý ve dvou letech neznamená, že nebude zralý ve třech letech. Můžete zdravý vývoj syna podpořit nabízením různých aktivit, evidentně mu dělá dobře pravidelný režim, který zachovávejte a vytvořte mu co nejklidnější rodinné prostředí. Obavy ze zvuků mají sice některé děti s poruchou autistického spektra, jedná se však v jejich případě o celý komplex potíží. Také mnohé citlivější děti se různých hlasitých nebo neobvyklých zvuků bojí a s autistickými projevy to nemá nic společného. U dětského lékaře byste kolem dvou let měli vyplňovat dotazník na zachycení možných symptomů poruchy autistického spektra, můžete se lékaře zeptat na výsledek a opět platí, že pokud by měl lékař nějaké pochybnosti, tak by vám doporučil další odborné vyšetření. Nezapomínejte také na svou psychohygienu a využívejte hlídání od prarodičů, kdy syn nemá problém, nebo ho nechejte si hrát s tatínkem a někam si zajděte, setkejte se s přáteli, odpočiňte si. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho dotazu rozumím, že se nacházíte v komplikované situaci. Jste ještě hodně mladá a na dítě se možná ještě necítíte dostatečně zralá a připravená. Na druhou stranu máte dobré zázemí a partner i rodina příchod dítěte vítá, což nebývá samozřejmostí. To že necítíte co byste asi očekávala, může být ovlivněno romantickými představami žen o těhotenství a dítěti a také hormonálními změnami, které teď ve vašem těle probíhají. Ne nadarmo trvá těhotenství 9 měsíců, kdy si žena na očekávané dítě teprve zvyká. Samozřejmě asi jinak vnímá těhotenství žena, která po dítěti touží a jinak žena, která jej nečekala. To že jste zaskočená, smutná a cítíte se naštvaně a nevíte, jak se k situaci postavit je legitimní a normální pocit. Nemusíte se za svoje pocity cítit provinile ani si je vyčítat. Je však potřeba učinit rozhodnutí, protože možnost přerušení těhotenství je časově omezená. Možná jste se mohli s partnerem lépe domluvit, než jste informací o vašem těhotenství řekli celé rodině. Takto jste teď navíc pod velkým společenským tlakem. Přece jen jde o vaše a partnerovo dítě a proto byste o něm měli rozhodovat jen vy dva. Je to sice vaše tělo, ale dítě, které čekáte je také otce, nejen vaše, to byste při rozhodování měla brát v úvahu. Ano rizika a komplikace spojené s přerušením těhotenství a s možnými potížemi při dalším otěhotnění objektivně existují a je proto s nimi potřeba také počítat. Na druhou stranu byste možná později byla psychicky lépe na péči o dítě připravena. Studium školy souběžně s péčí o dítě je náročné, ale ne nemožné. Obzvlášť když má matka zázemí v partnerovi a rodině, kteří s péčí vypomůžou. Rozhodnutí je ale na vás, je potřeba vzít v úvahu všechny okolnosti. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré informovat i rodinu o svém rozhodnutí, když už je do situace zapojena a vysvětlit jim svoje důvody. Pro další dobré rodinné vztahy je to důležité. Dále bych vám doporučila kontaktovat psychologa, který by vás mohl složitým obdobím rozhodování doprovodit a pomocí vám dojít k nějakému závěru. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog