Všechny dotazy

Dobrý den, asi vás svou odpovědí nepotěším, ale mít pro dítě skvělou tetu a babičku, které ho milují a dokážou se o něj postarat, je obrovský dar, kterého byste si měla vážit. Teta není v roli matky a může si tak se synovcem či neteří vytvořit kamarádský vztah, podílet se na jejich výchově a obohacovat jejich nejen vztahový život. Teta se o dítě často dokáže postarat i lépe než prarodiče, protože je mladší a má více energie. Děti se dobré tetě mohou se vším svěřit a o všem si popovídat. Prostě to tak je, že svým rodičům se děti svěřují méně rády. Neznamená to ale, že by k rodičům měly špatný vztah. Přítomnost tety a vztah s ní pomáhá dítěti utvářet rodinné hodnoty. Je velmi důležité jak dospělí v rodině spolu vycházejí. Mějte na paměti, že dítě se od vás učí a inspiruje, jak vytvářet a pěstovat vztahy do budoucna a do života. Když uvidí, že vaše vztahy s ostatními členy rodiny jsou dobré, je to pro něj velmi cenné a důležité. Teta se také může stát prostředníkem mezi dětmi a rodiči v případě nějakých konfliktních situací. Váš chlapeček je ještě malý, dítě v jeho věku žije přítomností, chce to, co je mu zrovna příjemné. Vy jste dospělá a do budoucnosti byste vidět měla, nehledě na to, že pokud to vezmete čistě prakticky, co by dalo mnoho rodičů za to, že jim děti někdo pohlídá, třeba když jsou nemocné a oni musí do práce, nebo si jen chtějí odpočinout či zajít do kina nebo divadla. A vy tuto skvělou možnost máte a teta dokonce ani nemá děti, takže se vašemu chlapečkovi může věnovat plně. Váš syn již vaším rozchodem přišel o přítomnost otce v rodině, opravdu ho chcete ochudit i o další rodinné vztahy? To že váš syn chce být s tetou, a že se na ni ptá, protože mu s ní je dobře, vůbec neznamená, že nemá rád vás jako matku, nebo že se váš vztah nerozvíjí normálně. Neberte jeho věty osobně, protože tak nejsou myšleny, takto malé dítě není schopno ani plánovat ani odhadnout dopad svých slov. Říkají prostě to, co aktuálně cítí. Chlapci jednoduše odpovězte, ano je ti smutno po tetě, však za ní půjdeme tehdy a tehdy, nebo ona k nám přijde ...  a dále to nekomentujte, rozhodně to není a nemá být pro vás jako facka, navíc je zcela přirozené, že syn tyto věty používá ve chvílích, kdy se mu třeba něco nelíbí. To prostě děti dělají, tetě zase syn může v nějaké pro něj nepříjemné situaci říkat, že chce za vámi. S tetou je ale potřeba ujasnit si pravidla, neřešte však podružnosti, zaměřte se na pro vás zásadní věci. Stanovení pravidel neřešte před malým, nejlépe by bylo, abyste tetě navrhla, že si s ní chcete promluvit a vyšly si na nějaké neutrální místo mimo domov vás obou (třeba kavárna apod.). Myslím, že vzhledem k tomu, že tetě na vašem synovi záleží a určitě mu nechce ublížit ani přemírou sladkostí ani ničím jiným, tak společnou řeč najdete. Ohledně uspávání se asi nic nestane, když u tety občas usne v posteli, ať si to společně užijí. Garantem výchovy dítěte jste vy a na vás tedy je nastavování pravidel. Ohledně vánočních svátků se také dohodněte na počtu dnů, které u tety chlapec stráví. A vy si volno užijte bez výčitek, vždyť péče o malé dítě je náročná. Pokud byste chtěla vztahy s tetou nějak přerušit, tak byste vašemu synovi i tetě ublížila a navíc by to oprávněně vypadalo, že dokud jste tetu a babičku potřebovala, když byl syn miminko, tak vám byly dobré a že za jejich pomoc nejste vděčná. Mám z vašeho dotazu spíše pocit, že si nejste v mateřské roli jistá, považujete tetu za konkurenci a proto se s náklonností syna k tetě tak těžce vyrovnáváte. Mohla byste zkusit vyhledat psychologa a situaci s ním probrat, třeba by vám to pomohlo utřídit si svoje myšlenky a pocity. Abych vás trošku uklidnila, tak můj čtyřletý vnouček jako malý dělával vždy hrozné scény, že nechce jít domů s maminkou, chtěl být stále u babičky a u dědečka a opravdu jak píšete se bál, že ho maminka odvede. Kdyby to moje dcera brala osobně, tak by se asi musela zhroutit :-). No chlapeček má teď čtyři, svoji maminku miluje a říká, že je maminky a babičky. Takže nezoufejte, přerušením kontaktů s tetou můžete více pokazit než získat a dejte sobě i svému synkovi čas. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete změnu v chování, kterou poslední dobou u dcerky pozorujete. Uvádíte její obavy ze samostatného spaní a zároveň i zvýšenou potřebu být ve vaší přítomnosti, poté, co se narodil sourozenec. Dceru  také vnímáte jako více citlivou.

Nejprve by bylo dobré uvědomit si, o jak starém dítěti mluvíme a jaké požadavky můžeme na něj v tomto věku klást. 

Dcera má 2,5 roku, je to tedy dle vývojové psychologie batole. I když je dcera podle vašeho popisu dítě moc šikovné a vzhledem ke svému věku samostatné, pořád je to batole, což je jen o stupínek výše za kojencem. Může se taky stát, že při narození dalšího dítěte rodiče mají, aniž by si to uvědomovali, sklon chovat se ke staršímu dítěti jako by bylo starší, než ve skutečnosti je.  Obzvlášť na děti, které byly do té doby samostatné a šikovné, jsou kladeny zvýšené nároky a očekávání, které dítě není schopno naplnit.

Vaše dcera prožívá období, které je velmi křehké a pro další emoční vývoj velmi důležité.

Dcerka už dokáže prožívat spoustu emocí, ale nemá zároveň schopnost racionálního úsudku a nedokáže si fakta a prožitky správně uspořádat. To je samozřejmě naprosto odpovídající jejímu věku. Kdo má dítěti pomáhat orientovat se v jeho vlastních citech, je jeho nejbližší pečující osoba.  Pokud dítě prožívá nějaké pocity, pomáhá mu, když na ně rodič reaguje a  pojmenuje je. Když se dítě raduje, má matka tuto radost spolu-cítit. Když se dítě zlobí, případně bojí, může reagovat slovy porozumění, může kriticky okomentovat jeho projevy. Důležité je, emoci dítěti potvrdit, nesnažit se ji popřít. To ovšem neznamená hluboce zabředávat do hovorů o tom, zda a proč se dítě opět bojí, argumentovat, dlouze vysvětlovat a na strach upozorňovat. Rodič ale musí být ten, u koho dítě nachází bezpečnou oporu a průvodce v leckdy chaotických emočních prožitcích.

Ve vašem případě řešíte obavy ze spaní v pokoji a strach ze strašidelných postav, který se zřejmě odrazil i ve zlých snech, popisujete také zvýšenou vázanost na vás, která se objevila po narození bratra.

Co se snů týká, myslím, že je dcera na nějaké racionální objasňování příliš malá, zaměřila bych se tedy na to, jak jí pomoci strach překonat.

Zkuste si nejprve představit, co dcera mohla cítit, když jí bylo řečeno, že si takové řvaní nepřejete, protože jste unavená. Že cítíte únavu, je naprosto legitimní pocit, na který máte nárok - kojení, nevyspání a do toho starší dítě, které začalo "dělat potíže" s něčím, co mu dříve potíže nedělalo.

Mohla tato informace nebo požadavek na dceřino chování nějak změnit její pocity (strach ze samoty, případně z opuštění, ze zlých snů...)? Po dceři bylo vyžadováno něco, co nebylo v jejích možnostech splnit, protože tímto se její strach neodboural a nedokázala tedy "poslechnout" nebo pochopit, proč nemá křičet.

Protože jste zmiňovala její předchozí samostatnost a schopnost spát bez potíží sama v pokojíčku, je pravděpodobné, že citlivé období, ve kterém se nachází a zároveň změna v rodině přinesly  do jejího chování regresi, tedy návrat k chování typického pro mladší věk. S tím souvisí zvýšená potřeba závislosti na svém okolí a odmítání samostatnosti. K tomu přičtěme její senzitivní povahu, "strašidelné postavy z TV" a máme hned několik důvodů, proč ke změně u dcerky došlo. Co dítě v takové situaci potřebuje, je zvýšená podpora a přítomnost (nejen ta fyzická) rodičů. S malým miminkem je zřejmě obtížně realizovatelné, abyste s dcerou spávala v pokojíčku vy. Nepíšete, jak se staví k dcerčiným obavám ze samoty tatínek - není možné aby spal u dcerky on? Pokud ne, nebylo by řešením,  že byste spali v 1 pokoji všichni společně?  Domnívám se, že by to dcerku hodně zklidnilo.

I když to můžete vnímat jako krok zpátky, věřte, že opak je pravdou. Někdy je potřeba o krůček couvnout, aby se mohlo dítě se znovunabytou jistotou vrhnout zase dopředu. Další věcí je, že nic netrvá věčně a dcerka vaši přítomnost nebude vyžadovat navždy.

Co se týká Vámi zmíněných talismanů, u některých dětí mohou  taky zafungovat. Můžete zkusit pořídit lapač snů, který všechno škaredé pochytá a nepustí...

Rivalitu u dcerky nepozorujete, což je ta jednodušší situace, dál ji tedy podporujte v ochotě pomáhání s mladším bratříčkem (podávání plen atd.) a veďte ji k tomu, aby nezapomínala na své potřeby a ukažte jí i nějaké "výsady" pro staršího sourozence, zdůrazněte, co vše už zvládá, na rozdíl od malého bratra, který se všemu ještě musí naučit.

S tím také souvisí práce na rozvoji sebevědomí dítěte. Zkuste se podívat po literatuře na toto téma.

Pokud jsem dobře porozuměla, trochu tápete v celkovém přístupu k dceři, kterou označujete jako přecitlivělou a zvýšeně reagující na různé podněty. Teoreticky víme, že je důležité  dítě přijímat takové, jaké je a zkoušet porozumět jeho vnímání světa,  méně se už zajímáme o to, jaké pocity v nás konkrétní chování dítěte vyvolává a proč cítíme to, co cítíme.

Výchova citlivějších dětí má svá specifika a domnívám se, že by pro Vás mohla být  přínosná konzultace s dětským psychologem, kde byste toto téma mohli probrat podrobněji. Zkuste také pohledat nějaké informace o Nevýchově, kde můžete najít tipy na nenásilnou komunikaci s dětmi.

Dobrý den, píšete, že se dcerka obává větru a ve školce ji kvůli tomu nechtějí brát na delší procházky.
Dcerka zřejmě patří mezi citlivější děti, které potřebují zvýšenou podporu ve zvládnutí pro ně náročných situací. Strach z větru je u dětí (a nejen u nich) poměrně častý, nejedná se o žádnou velkou výjimku. Děti se dokáží bát spousty věcí, které nám můžou připadat nepochopitelné, mnoho dětských strachů se objevuje a také postupně mizí právě v období do 6 let (později si dítě už dokáže racionálně hodně věcí odůvodnit, takže obava může vymizet).
Strach z větru může vzniknout z mnoha důvodů - někdy se jedná o nepříjemnou událost, která se přihodila v souvislosti s větrným počasím a dítě si to propojilo, a i když si danou událost už nepamatuje, v hlavě mu zůstal už jen strach z větru. Někdy se může bát, že ho vítr odnese, případně mu není příjemné, že vítr fouká do uší apod.
Dcerce už jsou 4 roky a zkusila bych znovu v klidném, bezpečném prostředí zjistit, co ji na větru  děsí, třeba to bude něco, co bude možné ošetřit nějak, aby byla dcera klidnější. I když se vám její obavy můžou zdát přehnané, nepodceňujte je a dcerku podpořte, že rozumíte tomu, že má strach a nesnažte se jí její emoci vymluvit. Zkuste vymyslet společně to, co by pomohlo její strach zahnat - můžete si povídat nějakou pěknou pohádku, ve které vítr pomáhá - můžete zkusit kouknout na Příběhy včelích medvídků (díl Strašidlový), kde vítr čmeláčkům pomohl. Zkuste si povykládat o tom, kde všude vítr pomáhá (poháněl mlýny, pohání větrné elektrárny, ale i malý větrníček, který můžete koupit a za oknem pozorovat, jak se roztáčí...)  Můžete zkusit spolu vymyslet nějaký talisman, který by jí povzbudil. Pomůže jí, když ji bude paní učitelka držet za ruku nebo jí pomůže nějaká "speciální" čepice dobře kryjící ouška?
Strach samotný ale není vhodné příliš rozebírat a věnovat mu přehnanou pozornost, aby se její obavy naopak ještě neprohlubovaly. Vše probírejte nenásilnou formou her, pohádek apod.
Co je velmi důležité - budovat u dcery sebevědomí a sebejistotu, ocenit i malé pokroky při překonání pro ni obtížných situací (nejen ohledně větru). Každý krůček vpřed je důležitý a pomáhá dítěti věřit ve své schopnosti, že situaci zvládne. Čím je dítě citlivější, je potřeba postupovat samozřejmě obezřetněji, překážky mu opatrně dávkovat a nepohodlným situacím ho postupně vystavovat. O to hrdější na sebe může takové dítě být, když zjistí, že zvládne mnohem víc, než si o sobě doposud myslelo.
Přeji také rozumnou domluvu se školkou, aby se vám podařilo společnými silami dcerku podpořit a její obavy zmírnit tak, aby mohla i s pomocí učitelek procházku zvládnout.
Přeji hodně radosti s dcerkou

Dobrý den, schopnost udržovat tělesnou čistotu u dětí souvisí se zralostí jejich nervové soustavy. Není prokázána žádná souvislost s inteligencí a rozumovou vyspělostí dítěte. Kolem dvou let věku děti často začínají být připravené na nácvik udržování čistoty, vydrží delší dobu suché, začínají potřebu signalizovat.  Nedá se to ale vztáhnout na všechny děti, nervová soustava  vyzrává u každého dítěte individuálně. Podle popisovaných obtíží se jeví, že váš synek není ještě na udržování čistoty docela připravený. Začíná si již uvědomovat, že vyměšuje, ale není pravděpodobně vyměšování vždy schopen vůlí ovlivnit. Občas se mu to podaří, občas ne. Určitě vám nedělá žádné schválnosti, pouze asi pojal vyměšování jako hru a baví ho vaše zřejmě vyděšená reakce, když řekne, že chce čůrat na koberci nebo na posteli. Nežádoucí chování posilují i negativní emoce a pozornost. Vypadá to, že přitáhne vaši plnou pozornost a pozornost je také to, že dostane na zadek, jak píšete. Za pomočení ho rozhodně netrestejte, vyjádřete naopak pochopení, např. slovy: tobě se chtělo čůrat a nedokázal jsi to stihnout na záchod, nočník, nic se neděje, pojď, zkusíme to společně uklidit a zapojte ho do následného úklidu. Pokud se mu podaří vykonat potřebu na záchod, pak jej velmi pochvalte a věnujte pozornost tomuto žádoucímu chování. Případnou nehodu nerozebírejte, nebavte se o ní před synem, nevěnujte jí nadměrnou pozornost. Prostě okomentujte stala se nehoda, uklidíme ji a více již nerozebírejte. Můžete zkusit pozorovat signály syna, že se mu chce vykonat potřebu a vysadit jej na záchod či nočník. Vzhledem k tomu, že si sám ještě neřekne, tak je potřeba mu potřebu připomínat. Na druhou stranu je to znamení, že ještě zcela připravený není, i když pleny odmítá. Pokud by se dlouhodobě nedařilo, pak zvažte opětovné zavedení plenek na přechodnou dobu, ať syna neúspěšné pokusy nedemotivují a nedochází k jeho neurotizaci. Přeji brzké zvládnutí udržování čistoty. Mgr. Matoušková, dětský psycholog