Všechny dotazy

Dobrý den, každý člověk i dítě má nějaké přirozené biorytmy, podle kterých se jeho organismus řídí. Však se říká, že někteří lidé jsou sovy a jiní skřivani. Každé dítě si postupně vytvoří nějaký režim včetně potřeby spánku a usínání, který mu vyhovuje. Obecně bych příliš nedoporučovala dítěti násilím jeho spánkový rytmus měnit. Odpolední spánek je pro dítě v tomto věku důležitý a jeho kvalita se promítá do spánku nočního. Platí totiž, že pokud si dítě pravidelně odpočine odpoledne, tak o to lépe pak spí v noci. Takže bych do spánku vašeho synka raději příliš nezasahovala, vždyť kolik rodičů by vám délku jeho spánku ráno jistě závidělo. S vývojem dítěte se potřeba spánku mění, mohou přicházet různé spánkové krize, noční strachy apod. Dá se tedy předpokládat, že se i u vašeho synka časem bude měnit spánkový rytmus a bude příležitost nastavit změnu a dřívější noční usínání. Obecně je večer vhodné zařadit nějaké klidové aktivity a dodržovat pravidelný řád, který dítěti pomůže na spánek se připravit. Místnost, kde dítě spí, je potřeba dobře vyvětrat, dítě by na sobě mělo mít prodyšné nejlépe bavlněné pyžamko a lehčí přikrývku, aby mu nebylo horko. Ohledně posledního jídla před spánkem se spíše poraďte s ošetřujícím lékařem nebo dětským nutričním terapeutem, který vám i poradí, jaká jídla jsou vhodná. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, při práci a výchově vaší dcerky bych vám doporučila využívat méně nátlaku a více vzájemné dohody a domluvy. Podle vašeho popisu vaší dcery to vypadá, že se jedná o velmi šikovné a nadané dítě, které vyžaduje citlivý a chápavý přístup. Na váš přílišný tlak reaguje úzkostně a pasivně negativisticky. Proč by dítě, které plynule četlo již před nástupem do školy, bezpodmínečně muselo číst článek ze slabikáře, který je pro ni zřejmě primitivní. Čtení je samozřejmě potřeba procvičovat, ale ať dcerka přečte o něčem, co ji zajímá a sama číst chce, nechte ji vybrat. Nebo jí snad nedůvěřujete, že článek ze slabikáře ve škole přečte? Nebo můžete udělat dohodu, že přečte nějaký text, který chce číst sama, a pak ještě přečtete pro ověření kousek článku ze slabikáře. Stejně by bylo dobré postupovat při jejím záseku. Je dobré vypozorovat situace, ve kterých k němu dochází a těm se vyhnout, předcházet jim. Vždyť proč by otrocky musela dcera plnit vaše příkazy, nechte jí prostor pro vlastní iniciativu. Je například prospěšné a jistě i výchovné, aby dítě mělo nějaké drobné domácí povinnosti, za které si samo zodpovídá. Proč by si ale tuto povinnost nemohlo samo vybrat. Udělejte dceři seznam úkolů, které je potřeba udělat např. v domácnosti a ať si sama vybere třeba dva, o které se postará. Plnění těchto úkolů pak nechte na ní samotné. Vypadá to, že se jedná spíše o rodičovský problém a potřebu neustálé kontroly a vlastní převahy nad dítětem. Snadno se tak může stát, že přílišným tlakem na citlivé dítě může dojít k jeho neurotizaci, nebo z dcerky vychováte perfekcionistu, který nikdy nebude se svou prací a ani se sebou spokojený a nebude schopen předvést co v něm je. Ze strachu z neúspěchu a odsouzení okolím neudělá raději vůbec nic. Stydlivost vaší dcery při plnění úkolů souvisí pravděpodobně s jejím strachem ze selhání, dále se může také jednat o snahu se vyhnout úkolu, který pro ni není atraktivní a nechce se jí do něj. Doporučila bych vám k přečtení knihu pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, která je věnována problematice respektujícího výchovného přístupu, který však dítěti zároveň nic neodpouští a vede jej k samostatnosti. Pro vás bude určitě zajímavá kapitola věnovaná právě perfekcionalismu u dítěte, jak správně dítě povzbuzovat a podporovat, místo zakazování, přemlouvání, diskutování. Bylo by také dobré zvážit vyšetření rozumového potenciálu dcerky v pedagogicko psychologické poradně, kde se také s psychologem můžete poradit, jak k dceři výchovně přistupovat. Nechuť k přijímání změn u dcery může vycházet právě z její citlivosti a úzkostnějšího emočního ladění, zde je dobré na předpokládané změny dítě předem připravit, zeptat se jej, co by potřebovalo, aby změnu zvládlo, podpořit jej.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, obecně k vašemu dotazu platí, že jakmile nějaké chování či prožívání komplikuje a zasahuje do běžného života a fungování, pak je to signál k vyhledání odborné pomoci. Doporučila bych vám proto případně po poradě s ošetřujícím pediatrem kontaktovat pedagogicko psychologickou poradnu v místě vašeho bydliště, nebo případně dětského klinického psychologa. S odborníkem budete moci při konzultaci probrat chování vašeho synka, vaše případné obavy a doporučí vám další postup, případně nějaká další vyšetření, pokud nazná, že jsou potřeba. Projevy chování vašeho synka mohou plynout z více příčin, a proto není možné pouze na základě stručného popisu ve vašem dotazu vyhodnotit příčinu jeho obávaného chování. Syn může být úzkostnějším a citlivějším dítětem, které změny špatně snáší, do jeho chování se může promítat výchovný přístup,  nebo situace v rodině, pocit nějaké nejistoty ať už z vnějších nebo z vnitřních příčin, nebo se ale také může jednat o projevy vážnější možné diagnózy z okruhu poruch autistického spektra, případně se u něj jedná pouze o věc vývojovou, ze které prostě vyroste. Proto je odborná konzultace, případně další vyšetření synka nezbytné. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se obrátit na manželskou a rodinnou poradnu či poradnu pro mezilidské vztahy a co nejdříve situaci řešit. Opilost, případně závislost rodiče může mít na děti a jejich psychicky vývoj velmi destruktivní vliv. Navíc opilý rodič ztrácí svou rodičovskou autoritu, dítě přichází o pocit bezpečí, je vystrašené. Můžete si zkusit promluvit s partnerem, zda je ochotný na sobě pracovat a svůj sklon k pití zvládnout. Potom je potřeba ho při případné léčbě podpořit. V opačném případě je partner závislý na alkoholu či jiné návykové látce partnerem vysoce rizikovým a setrvávat s ním v dlouhodobém vztahu není pro nikoho zúčastněného, zejména pak pro děti dobré. Při léčbě alkoholismu dochází však často k recidivám a závislý partner pak stáhne na dno nejen sebe, ale celou rodinu. Proto by měl sice dostat šanci, ale jen jednu. V doporučené pořádně zmapují vaší situaci a doporučí vám, jak postupovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se synem návštěvu pedagogicko psychologické poradny nebo dětského klinického psychologa. Příčinou jeho chování opravdu může být žárlivost na mladšího sourozence. Starší sourozenci obvykle dobře přijímají miminko, které se do rodiny narodí. Miminko je bezbranné, je možné se o něj starat, nebo také ne, do her staršího sourozence nezasahuje, nepohybuje se. S vývojem mladšího dítěte se však situace mění, děťátko je stále šikovnější, začíná se pohybovat, žvatlat, později mluvit a časem se svému sourozenci začíná nebezpečně vyrovnávat či ho dokonce v něčem i předčí. Proto může také žárlivost nastupovat až postupem času, kdy už mladší dítě začíná být tomu staršímu konkurencí a dělí se o zájem rodičů. Ba co víc, často vyžaduje a potřebuje mnohem více rodičovské pozornosti, než dítě starší a to objektivně. Vždyť roční dítě je potřeba mnohem více hlídat a mít neustále pod dozorem, než dítě sedmileté. Navíc váš starší syn byl dlouho jedináčkem a o to je přijetí jeho role pro něj náročnější. Jeho chování působí dojmem, že se vás snaží zaujmout regresem na chování, které u vás vyvolává pozornost u dítěte mladšího. Na pro něj zátěžové a emočně vypjaté situace reaguje smíchem, protože je neumí jinak řešit, chce si vás tak naklonit, usmířit, i když efekt je často opačný. Další možností je pro něj začít plakat. Jeho smích vůbec nemusí znamenat, že mu na věci nezáleží, jen může ukazovat, že si se situací neví rady. Můžete zkusit začít věnovat pozornost tomu chování, které u něj chcete podpořit. Nepřiléhavý smích neposilujte, nenapomínejte chlapce. Vyčkejte, až se zachová adekvátně věku a teprve potom mu věnujte pozornost, pochvalte ho za vyspělý přístup a podpořte ho. Píšete, že je syn ve druhé třídě, nedokážu posoudit, jestli do školy nastoupil jako emočně a kognitivně zralý, nebo jestli nemá také nějaké výukové obtíže. Smíchem a zhoršováním chování se u něj může projevovat celkové přetížení. Právě ve druhé třídě jsou u dětí často diagnostikovány vývojové poruchy učení. Rozvíjí se právě na bázi nezralostí percepčně kognitivních funkcí zrakového, sluchového vnímání a dalších funkcí, které jsou potřebné pro bezproblémové osvojování školních dovedností. Diagnostika výukových obtíží probíhá právě v pedagogicko psychologické poradně a dítěti se dá ve škole minimální úpravou způsobu jeho vzdělávání, případně cílenou stimulací oslabených funkcí celkem rychle  pomoci, což se projeví celkem rychle i na úpravě chování dítěte. Samozřejmě čas trávený rozděleně s rodiči je také pro starší dítě důležitý, vždyť si uvědomte, že šest let měl rodiče jen pro sebe a proto narození sourozence pro něj bylo náročné na adaptaci, byla to velká změna v jeho životě a zaběhnutých rituálech. Osvědčuje se například si stanovit jeden den v týdnu, ve kterém se alespoň po nějaký čas staršímu dítěti budete věnovat jen samostatně, někam si vyjdete, nebo si s ním budete hrát, což utuží vaše vztahy a bude fungovat i jako prevence sourozenecké žárlivosti. Dbejte také na to, abyste na staršího chlapce nekladli v souvislosti se sourozencem neadekvátní požadavky, které nejsou úměrné jeho rozumové či psychosociální vyspělosti. Sedmileté dítě si dokáže sotva samo uvědomovat, kdy mu hroží nebezpečí, natožpak, aby dokázalo odhadnout, kdy hrozí nebezpečí jeho mladšímu sourozenci. Neměli byste ho proto pověřovat dozorrem či hlídáním mladšího bratra a očekávat, že dokáže vyhodnotit rizika. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

podle vašeho popisu se váš syn jeví jako velmi zdravé dítě svého věku. Aktuálně to vypadá, že prochází obdobím vzdoru, které ke zdravému vývoji dítěte patří. Doporučuji si k tomuto období (ale i k těm dalším) nastudovat informace, na BOL, když zadáte "období vzdoru" do vyhledávače, najdete spoustu užitečných informací, můžete se nechat inspirovat i dotazy a odpověďmi v poradně (např. pod názvem "Dětský blok", ale i mnoho dalších).

Vzhledem k nezralosti nervové soustavy nedokáže mnohé situace vyřešit a rodiče by se pak v tomto věku dítěte měli ideálně stát průvodci bouřlivými dětskými emocemi a pomocníky v jejich zvládání. Není dobré dítě za jeho nezvládnuté emoce trestat, pomáhá spíše pochopení a bezpodmínečné přijetí. Určitě je dobré, že dáváte synovi možnost výběru (samozřejmě rozhodnutí by měla být adekvátní věku), potom je ale vhodné, aby si na svém výběru trval. Pokud se začne vztekat, projevte mu pochopení, ale neustupujte, ani syna za vztek netrestejte.

V nepodstatných věcech (někdy stačí vyhovět a ustoupit v maličkosti) je možné se domluvit, aby se dítěti vyhovělo a mělo pocit, že i jeho názor je důležitý. V mnoha situacích lze vzteku předejít včasnou domluvou a vysvětlením toho, co se bude dít a proč.

Narození mladšího sourozence může rovněž u syna představovat zvýšenou zátěž, která se mnohdy projevuje právě bouřlivějšími projevy v chování.

Ze strany rodičů je tedy potřeba obrovská dávka trpělivosti, s tím, že každé období jednou skončí, dokonce i období vzdoru, přestože se to tak momentálně nejeví. Pokud se rodičům podaří dítě tímto obdobím úspěšně provést, dítě se naučí své emoce zpracovávat a upevní to vzájemné vztahy v rodině.

Dobrý den, doporučila bych vám si nejdříve sama odpovědět na otázku, zda jste vnitřně přesvědčená, že kolektivní zařízení je pro vaši dceru to nejlepší řešení. Pokud rodiče pochybují, zda dítě do školky měli nebo mají dávat, pak zřejmě intuitivně cítí, že by to pro jejich dítě nemuselo být to nejlepší. Někdy rodiče podlehnou konvencím, že je obvyklé, že tříleté dítě již do školky chodí, že si zvykne, že musí apod. Každé dítě se vyvíjí individuálně včetně jeho zralosti a připravenosti na nástup do kolektivního zařízení. Některé děti jsou ve třech letech již plně připraveny, dětský kolektiv vítají, rychle na prostředí školky přivyknou a jsou ve školce spokojené. Některé děti však připravené ještě nejsou. Vaše dcerka navíc prožila zátěžovou situaci spojenou s pobytem v nemocnici a prožívá separační úzkost. Představte si, že takové dítě každé ráno od sebe násilím odlučujete, jaké to pro ni asi musí být. Zvažte, zda vám toto peklo, které připravujete jí i sobě stojí zato. Doporučila bych vám zvážit odložení nástupu do školky alespoň do doby, než se dcerka uklidní a přestane vás tolik hlídat a bát se bez vaší přítomnosti. Píšete, že pracujete na částečný úvazek, musíte zvážit sama, zda by vám dcerku někdo mohl třeba pohlídat, když jste v práci. Pokud se rozhodnete pro setrvání vaší dcery v kolektivu, pak intenzivně komunikujte s učitelkami, doptávejte se a sledujte chování dcery. Také doma si všímejte signálů psychické nepohody, přetížení, změn nálad a chování a v případě obtíží situaci řešte. Můžete vyhledat dětského klinického psychologa ke konzultaci. Jinak "zlobivější" chování dcerky může souviset také s vývojovým obdobím vzdoru, které je pro tento věk normální. Více o tomto období lze najít na internetu, v literatuře, která se zabývá vývojem dítěte, na webu Babyonline a z mnoha dalších zdrojů, nebudu zde proto projevy tohoto období podrobněji popisovat. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že se váš syn prochází obdobím vzdoru. Vámi popisované projevy chování syna jako je vzteklost, rozmrzelost, naštvanost, vše je pro něj problém.... jsou právě projevem tohoto vývojového období. Příchod mladšího sourozence opravdu mohl příchod tohoto období uspíšit či umocnit. Prožívání vývojového období vzdoru však automaticky neznamená, že je tím vše vysvětleno a že se dítě nemůže cítit špatně nebo že něco nepotřebuje. Naopak je důležité v tomto období přistupovat k dítěti citlivě s respektem k jeho potřebám. Neustálá rozrmrzelost, a agresivita není pro tak malé dítě úplně typická. Chlapec možná potřebuje více rodičovské pozornosti, zkuste se mu více přiblížit, zapojte se do jeho hry, vezměte ho někam jen samotného bez mladšího sourozence. Děti, se kterými si rodiče více hrají a reagují citlivě na jejich potřeby a emoce jsou spokojenější a projevy období vzdoru jsou mnohem mírnější. Nesnažte se hru syna řídit, ale zapojte se do ní na jeho vývojové úrovni. Místo stálého domlouvání a usměrňování mu můžete zkusit dát více prostoru, naslouchat tomu co chce a potřebuje, vystihnout chvíle, kdy je klidný a ty podpořit. Zapojení do péče o mladšího sourozence rozvíjí dobrý vztah mezi dětmi do budoucna. Podpořte synka, když chce pomáhat sám, oceňte jeho schopnosti, kolik toho jako starší bratr už dokáže. Ohledně vztahu se sestřenicí jsou děti ještě příliš malé na to, aby byly schopné rozvíjet kooperativní hru. Váš syn je vzhledem k věku vývojově mírně dopředu, schopnost spolupráce se však i u něj teprve rozvíjí a je ještě omezená. Nezbude vám proto, než společnou hru dětí kontrolovat, usměrňovat, dohlížet na ně, pokud se chcete vyhnout fyzickým konfliktům. Jejich vzájemné pošťuchování je známkou blízkého až sourozeneckého vztahu mezi nimi. Opět se můžete zkusit do jejich společné hry zapojit, citlivě ji řídit a usměrňovat. Ukázat dětem jak pomocí domluvy lze předejít konfliktům, ale také, že vůli druhého dítěte je potřeba respektovat a ne vždy třeba půjčí nějakou věc či hračku. Do půjčování hraček by se děti neměly nutit, nemají ještě upevněnou představu vlastnictví, domnívají se, že pokud věc půjčí, tak již není jejich a už se jim nevrátí. Podpořte svou pozorností, když se k sobě děti pěkně chovají, dovedou se domluvit. Vlastním příkladem ukažte. jak komunikovat, jak si hrát, rozdělte jim úkoly, role, činnosti. Případným konfliktům se snažte předcházet například výběrem vhodných hraček, vyhněte se  situacím, o kterých víte, že při nich ke konfliktům dochází. Ubližování sestřenici vyvolává rozruch a vaši pozornost, kterou věnujete synovi, proto pro něj může být přitažlivé. Dítě si také zkouší kam až může ve vztazích s druhými zajít, zkouší si svoji sílu a experimentuje. Blízký kontakt mezi dětmi se k tomu přímo nabízí. Pozornost tedy zkuste věnovat tomu chování, které od synka požadujete a také mu konkrétně a úměrně věku vysvětlete, jak by se chovat měl. Omezte zákazy a příkazy. Mějte se svým synkem trpělivost, žádný učený ani v mezilidských vztazích z nebe nespadl. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

důkladně jsem si přečetla, jakým způsobem se snažíte k synovi přistupovat a nezdá se mi, že by se mělo jednat o rozmazlující výchovu. Jedinou věc, kterou bych při výchově vynechala, by bylo ono zmíněné plácnutí (tady bych viděla snad jako jediný důvod k plácnutí, když dítě dělá něco nebezpečného, např. se chystá vběhnout do silnice apod., tak abyste ho zastavila) - místo plácnutí bych zkoušela spíš jen komunikaci z očí do očí a jasné "ne!" - pokud tedy dělá něco, co nemá, případně ho navést na to, co má dělat místo toho. Vždy je jinak lepší zkusit zjistit, proč dítě "zlobí", často se může jednat jen o nedorozumění a nepochopení toho, co dítě zrovna potřebuje.

K samotným úzkostnějším projevům píšete jen o případech, kdy má jít na neznámá místa, ta ho děsí. Nemám bohužel informace, jak se chová jindy. Jak reaguje na cizí děti, jak se chová např. na hřišti apod. Určitě je dobré syna podporovat v poznávání nových situací, zapojování se do her s dětmi (co třeba nějaká miniškolka 2x týdně?, cvičení s dětmi apod., scházení s dalšími maminkami), s tím, že ho budete k těmto věcem vybízet, ale přitom ho budete nadále jistit a situacemi provázet?

V případě nutnosti návštěv budov, kde se synovi nelíbí, bych zkusila spojit tuto situaci s nějakým příjemným zážitkem - dostane nějakou hračku, oblíbenou dobrotu, půjdete s ním pak na hezké hřiště....

Co se týká návštěvy doktorky, snažila bych se ho podpořit k prozkoumání hraček v ordinaci, pochválila bych ho za jakýkoliv projev samostatnosti, ale pokud by se nedařilo odpojování syna dle pokynů paní doktorky, neviděla bych rozhodně nic špatného na tom, že 2,5 leté dítě máte na klíně a mluvíte na něj. Určitě bude paní doktorce příjemnější vyšetřovat klidnější dítě, než dítě odstrčené, které ještě není na takovouto separaci od matky připraveno. 

Další možností je zkusit více zapojit tatínka, protože děti někdy zvládají "krizové situace"(např. odchody do školky apod.) lépe s ním, protože přece jen, s maminkou bývají celý den, jsou na sebe více napojeni a maminky pak emotivněji na potřeby dítěte reaguji, na což může zase více emotivně reagovat dítě...

Pokud máte pocit, že má syn opravdu strach, nenechávejte ho v tom samotného a snažte se mu být oporou, jinak se naopak může u něj úzkostnost prohlubovat. To ovšem neznamená utvrzovat syna v jeho obavách, ale projevit mu pochopení, že obavy prožívá, ale je s vámi v bezpečí a společně to zvládnete.

Pokud byste potřebovala nějaké záležitosti kolem výchovy podrobněji probrat a ujistit se ve svém přístupu, zkuste se objednat na konzultaci do Pedagogicko-psychologické poradny. Tam sice berou obvykle děti od 3 let, ale mohou vám případně poradit, kam se obrátit jinam.

Zmiňujete taky náročnější rodinnou situaci, kdy jste na péči o syna převážně sama (což je samo o sobě pro vás velká zátěž) a staršího chlapečka máte v ústavní péči, což si okolí spojuje s tím, že o mladšího syna máte např. přehnané obavy.

Máte také pocit, že tatínek by se mohl synovi věnovat více a máte spolu ohledně toho konflikty. Zkuste si sednout někdy v klidu a povykládat si, jaké kdo máte představy a jak si kdo z vás představujete trávení volného času s rodinou a najít nějaký kompromis, který by vám třem vyhovoval - nejlépe bez konfliktu, obviňování. Zkuste najít, co na sobě vzájemně oceňujete, co partner pro rodinu dělá. Možná pořádně neví, jak moc důležitý pro syna i pro vás je.

Zmiňujete, že syn nyní preferuje k určitým aktivitám vás. Období, kdy dítě vyžaduje k určitým činnostem jen jedinou osobu, bývá obvykle přechodné, pokud to tatínek nevzdá a bude se snažit do péče dále zapojovat, určitě vezme při uspávání syn zavděk i tatínkem. Nyní je to aspoň příležitost pro vás, udělat si svůj program, u kterého si odpočinete a syna necháte v péči otce. 

Hodně radosti při výchově.

Dobrý den, popisované chování a věk synka nasvědčuje, že prochází vývojovým obdobím vzdoru. Afektivní záchvaty a obtíže s regulací emocí jsou pro toto období charakteristické a plynou z nezralosti nervové soustavy. Dítě ještě nedovede zpracovat negativní pocity a ty jej přemohou natolik, že propukne ve vzteklý záchvat. Ve vzteku se dítě neovládá a může se objevit i agresivita vůči sobě nebo ostatním. Při citlivém a chápajícím přístupu rodičů toto období brzy odezní. O období vzdoru najdete mnoho informací na internetu, v literatuře, na Babyonline portálu a já jsem na toto téma také již mnohokrát odpovídala. Je asi zbytečné, abych se zde opakovala. Krátce tedy k přístupu k dítěti, pokud propadne záchvatu vzteku. Pamatujte, že nervová soustava dítěte je labilní, nezralá a proto se tak snadno a často i bez zjevné příčiny rozčílí. Jedná se o vývojové období. Dítě nám to nedělá schválně, nejedná se o žádnou výchovnou chybu ani rozmazlenost. Dítě se jen učí zvládat a ovládat svoje negativní pocity. V případě záchvatu zajistěte bezpečí dítěte, pokud váš syn bouchá hlavou o podložku, pak jej přesuňte na měkčí místo (koberec, trávník) a vyčkejte až záchvat vzteku odezní. V době záchvatu nemá příliš smysl na dítě mluvit, vysvětlovat mu, zakazovat. Dítě vás nevnímá a vaše dobře míněná snaha se bude míjet účinkem, projevy vzteku se dokonce mohou ještě zhoršit. Teprve až se dítě uklidní, můžete s ním probrat danou situaci, zeptat se, co se přihodilo, pomoci mu najít lepší řešení a konkrétně mu vysvětlit jak by se mělo chovat či co by mělo dělat, aby situaci zvládlo lépe a případně bez křiku. Pomozte mu v kontaktech s dětmi, vysvětlete mu, jak se chovat a domluvit ohledně půjčování hraček, střídání se atd. Nečekejte ale, že jedním vysvětlením se vše vyřeší a dítě bude ihned umět použít vaše rady. Je to trpělivá práce a člověk se sociálním interakcím učí celý život. Je dobré se o vaše dítě zajímat, zapojovat se do jeho her. Čím lépe vaše dítě poznáte a budete vědět jak reaguje, tím lépe budete odhadovat potenciálně rizikové situace ke vzniku afektu a tím jim často budete moci i předejít. Na závěr trocha optimismu, vývojové období vzdoru je i přes svou náročnost vývojovým krokem dítěte dopředu a signalizuje jeho zdravý sociálně emoční vývoj . S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle vámi popisovaného chování dcerky se skutečně zřejmě jedná o poměrně brzký nástup období separační úzkosti. Popisované projevy jsou pro toto období typické ačkoliv většinou přichází až mezi 6-8 měsícem. Dítě ve věku 4 měsíce dokáže již rozeznat známé a neznámé osoby a mohou mu být různě sympatické. Některých osob se může bát a třeba plakat v kontaktu s nimi. Tento strach často bývá spojen například s brýlemi, vousy nebo jinými výraznějšími charakteristikami lidí. Je potřeba nabídnout dítěti bezpečnou náruč a ukázat vstřícné chování k těmto osobám. Pozdravit je, vlídné s nimi promlouvat a dítě se postupně uvolní a přestane se kontaktu s nimi obávat. V období separační úzkosti se doposud pohodové dítě najednou začne obávat neznámých, ale třeba i známých osob, které třeba déle nevidělo. Mohou to být i lidé z rodiny, třeba prarodiče, které nevídá tak často, nebo byli déle pryč apod. Dítě začne plakat, projevuje strach, obavy. U některých dětí může toto období proběhnout méně výrazně, u jiných může být bouřlivější. Dítě prostě jen v tomto období potřebuje přítomnost a laskavou náruč matky. Mohou se objevit i problémy se spánkem a usínáním, které dítě také vnímá jako odloučení. Je proto potřeba, aby jej mateřská osoba ukládala a měla by být i při jeho probuzení. Chování dítěte je projevem zdravého emočního vývoje a správně se formujícího vztahu k matce či mateřské vztahové osobě. Citový vztah k matce pro něj bude později základnou pro formování zdravých vztahů k ostatním lidem. Neznamená to, že by prarodiče či jiné osoby přestalo mít rádo, je potřeba jim vysvětlit chování dítěte, které nemohou brát osobně. K dítěti přistupovat laskavě, do kontaktů je nenutit, poskytnout mu ochranu mateřské náruče, či jej držet na klíně. Je také možné, že jste socializací dcery, kterou jak píšete, berete všude s sebou a stýkáním se s hodně členy rodiny nástup separační úzkosti u ní urychlili. Zkuste v kontaktech s větším množstvím lidí trošku zvolnit, dopřejte dceři více klidu a mateřské péče, pro opětovné získání pocitu bezpečí. Při trpělivém, vstřícném a citlivém přístupu toto období brzy odezní a dcerka bude opět veselé a kontaktní dítě jako předtím. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, v současné době působím jako psycholog ve státní instituci. Soukromé placené konzultace neposkytuji, nemám živnostenský list. Můžete ale požádat Babyonline, aby váš dotaz a odpověď na něj nezveřejnil. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog