Všechny dotazy

Dobrý den, ojevila se u Vás situace, se kterou se dříve či později potýká každý rodič. Dětská hra přináší spoustu pozitiv, děti se učí sociální komunikaci a interakci, ale samozřejmě se objevují i stinné stránky. Dítě je velmi učenlivé a rychle přebírá spoustu dovedností i nových slov od jiných dětí. A jejich účinnost si musí vyzkoušet i na rodičích. Spolužáky si pro dítě samozřejmě vybírat nemůžeme, proto je třeba počítat s tím, že mohou naše dítě ovlivnit jiní, kteří pochází z rozdílných poměrů, užívá se u nich jiný slovník, nebo takoví jedinci, co mají staršího sourozence, který je rychle zaškolí. Zde je důležitá rodina a paní učitelky, jako vychovávající složky, které se s dítětem setkávají během dne. Jako vždy je třeba dítěti jasně a stručně vysvětlit, co od něj očekáváme. Dobré je ověřit si, zda dítě pochopilo. Nemělo by chybět stanovení důsledků, které po porušení domluvy následují. Ve výchově by samozřejmě měla převažovat pochvala chování, které splňuje Vaše požadavky. Důležité jsou však i mírné tresty, které si stanoví rodič sám. Trest nesmí být v afektu a unáhlený, dítě musí být schopno jej akceptovat jako spravedlivý. Jak už jsem zmiňovala, tresty vychází z rodinných zvyklostí a zkušeností. Jistě již víte, co na Vašeho syna zabírá, a to je dobré uplatňovat. Někdo volí odebrání výhod, zákaz příjemných aktivit, zabavení oblíbené hračky aj. Bezesporu jsou důležité všechny osoby, které v průběhu dne přijdou s dítětem do kontaktu. Vždy je dobré, když požadavky na dítě mají stejné. Proto je třeba domluvit se jako rodina mezi sebou, tak i předat informace paním učitelkám. Jednotný přístup, tak jak všichni víme, je nejefektivnější a pro dítě nejčitelnější. Zapomenout by se také nemělo na důslednost. Pokaždé, když se objeví nežádoucí chování, je třeba reagovat stejně. Když nad tím jednou mávneme rukou, podruhé se např. další vychovávající osoba zasměje, potřetí dítěti vlepíme facku, tak pak opravdu nikdy nezjistí, zda je jeho chování přijatelné či ne. Popsaná pravidla patří mezi základní pilíře výchovy, ať už se jedná o naučení nového či vymícení nežádoucího chování. Jako vždy je třeba trpělivost a vytrvalost. Výsledky se často neobjevují hned, ale do budoucna s nimi můžete počítat. Přeji hodně sil a úspěchů.

Děkujeme za Váš dotaz. Podobné projevy, jaké popisujete u Vašeho syna Kubíka, má opravdu spousta dětí při zahájení docházky do školky. Adaptace na školku je velmi individuální, záleží vždy na mnoha faktorech - od osobnosti dítěte, výchovných opatření po předchozí sociální zkušenosti. Jako pozitivní signál vidím, že chlapec při vyzvedávání vykazuje spokojenost a dobrou náladu. Pravděpodobně pro něj samotný pobyt ve školce je příjemnou záležitostí a jeho ranní pláč se nevztahuje k celkovému prožívání docházky do MŠ. Pokud je dětský pláč jen před rodičem a po vstupu mezi děti se rychle vytratí, pak jde jen o malé divadélko. Zjistíte-li od paní učitelky, že pláč přetrvává ještě delší čas po odchodu, je dobré se situací začít více zaobírat a případně navštívit psychologa. Zvláště přidávají-li se k pláči i další změny chování dítěte (pomočování, noční děsy, „útěky do nemoci“ aj.). Obecně se dá říci, že snadněji se adaptují děti, které jsou zvyklé trávit čas i s jinými osobami než jsou ti nejbližší (otec, matka). Také děti, které již jsou zvyklé na kolektivy vrstevníků z jeslí, mateřských center, dětských hřišť apod. Neplatí to tak vždy, ale často je snazší a rychlejší zvykání u těchto dětí, než u dětí, které téměř všechen svůj dosavadní čas trávily jen např. s matkou. Dále dítěti usnadňuje nástup zdravé sebevědomí, zvládnuté návyky a dovednosti odpovídající věku. Proto je třeba motivovat děti k samostatnosti při stolování, hygieně, oblékání a zvládnutí pobývání v přítomnosti jiných osob. Důležité je, aby dítě vědělo, jaké očekávání od nich rodiče mají a jak jim záleží na zvládnutí některých situací. Úspěchy je samozřejmě třeba dostatečně ocenit, aby mohlo dojít k jejich upevnění. Kromě výše zmíněné předchozí přípravy je možno podpořit přímo proces docházky např. zpříjemněným ránem, kdy dítě bude mít společnou snídani s rodiči, bez spěchu, s pozitivně laděným motivačním povídáním o činnostech, paní učitelce a kamarádech, které dítě čekají ve školce. Je také možné jej zpočátku dávat do školky jen na dopoledne, umožňuje-li to rodinná situace. Některé školky nabízejí dětem a rodičům první dny strávit společně, což může být užitečné pro senzitivnější a úzkostněji laděné děti. Někdy stačí k vymizení naučených „rituálů“ (v našem případě ranní pláč) i drobná změna v ranní rutinně, např. jiná cesta do školky, změna doprovázející osoby, odlišná reakce na dětský pláč apod. Samozřejmě se jedná o individuální záležitost a je třeba hledat a zkoušet přístupy vhodné zrovna pro Vaše dítě. Dobré je mít na paměti, že každé dítě je jiné a potřebuje jinak dlouhý čas na přijetí nové situace. Důležitá je trpělivost, pozitivní podpora a vyvarování se srovnávání s ostatními. 

Dobrý den, děkujeme za Váš dotaz.  Je dobře, že Vás jako rodiče nenechává lhostejným zvládání vzdělávacího procesu dítěte. Toto prvotní zvládání může být počátkem utváření vztahu k celkovému institutu školství a k autoritám učitele. Proto je důležité, aby dítě zažilo zejména příjemné okamžiky a přijetí učitelů. Adaptace na nové prostředí a nová pravidla je někdy zdlouhavá. Je však potřeba ji podpořit, jak ze strany rodiče, tak ze strany učitele. Každá MŠ má jasně daný a veřejně dostupný (často na internetových stránkách MŠ) školní řád a vzdělávací program, které by měli obě zaujaté strany respektovat. Ze zkušenosti vím, že většina MŠ již v dnešní době ve školním řádu, např. v části určené k odpočinku, počítá i s dětmi s menší potřebou spánku a jinými návyky. Ve školním řádu tento bod bývá zahrnut a je tedy právem rodiče dovolávat se tohoto požadavku.  Záleží však, jak je to uvedeno ve Vaší školce. Pokud jeden den je paní učitelka schopna reagovat na potřeby dítěte (číst si s ním knihu místo spánku) a druhý den nikoliv, je tu vždy problém. Každá nejednotnost v dítěti vyvolává zmatek a nejistotu. Proto je třeba sjednotit přístup k těmto základním bodům denního režimu. Jinak Anička nemá šanci zvnitřnit si pravidla, když jsou pokaždé jiná. Ve svém dotazu zmiňujete vzniklé podezření na plácání dětí. Podezření z fyzického trestání dětí je velice ošemetná záležitost. S takovým obviněním je třeba být opatrný. V případě opodstatněného podezření, bych však neváhala projednat situaci s vedením, když už pokus jednat s konkrétní paní učitelkou byl učiněn. Pokud by nebylo vedení vstřícné k řešení situace, tak je samozřejmě možné dát impuls vyšším orgánům k přešetření. Důležité je zvážit takové postupy vzhledem k možným důsledkům - vliv na další spolupráci se školkou a vliv na Aniččino další setrvání ve školce. Pokud máte pocit, že osobní domluvy s pedagogy o naplňování školního řádu a jednotném přístupu již nepřinesou nějaký posun, je zde na místě návštěva psychologa, kde může být situace probrána komplexněji, může být posouzeno Aniččino prožívání dané situace a mohou být společně hledány další cesty k řešení. Nabízela by se možnost změny školky, což v dnešní době často není nic snadného. Nevíme, zda vůbec taková možnost ve Vašem místě bydliště je. Školní řád však má většina školek podobný a záleží vždy na osobnosti pedagoga, jak zvládá reflektovat potřeby dítěte a přistupovat k nim. Je zde možnost i soukromého školství. Je však třeba znát přístup jednotlivých školek a moci zhodnotit prospěšnost určitých postupů pro další, navazující vzdělávání.  To je však velmi složité a zhodnocení není někdy ani zcela možné. Je těžké odpovědět na dotaz, když chybí znalost celé situace a není možno se doptat na další aspekty, proto bych osobní návštěvu odborníků zvážila.

Hraní společenských her je pro děti velmi důležitý nástroj pro trénink různých dovedností a rozvoj kognitivních procesů. Je samozřejmé, že dospělý u spousty her, zvláště zaměřených na výkon, nemůže být adekvátním soupeřem pro dítě. Proto rodiče často „zařizují“ situace, aby mohli dát dítěti pocítit výhru. Je naprosto individuální, jak dlouho a v jaké míře rodiče upravují hru. Signálem k zvýšené opatrnosti jim může být, když už dítě zvládá zachytit více aspektů hry a mohlo by prokouknout „švindl“. U dítěte by pak mohlo docházet k povolení hranic „fair-play“ hry. Ke hře patří i prohry. S tím by dítě mělo být seznamováno co nejdříve. Utváří se tak jeho schopnost vyrovnávat se s neúspěchy i do budoucna. Někteří lidé se s prohrou nenaučí adekvátně vyrovnávat nikdy, což často vychází z osobnostního ladění, ale může to být ovlivněno i seznamováním se i s těmito stránkami života. Vhodné je snažit se dávkovat prohry v menší frekvenci než výhry, aby u dítěte neupadal zájem o hru. Dobrým nástrojem pro učení zvládání neúspěchů jsou hry založené na náhodě, kde není možné svými schopnostmi ovlivnit průběh hry (hry, kde rozhoduje hod kostkou či vytažená karta apod.). Prohrou tak nejsou zraňovány kompetence dítěte, ale zároveň se s ní musí vyrovnat.

Dobrý den, v případě vaší dcerky se skutečně s největší pravděpodobností jedná o projevy žárlivosti na mladšího sourozence, který je zřejmě ještě znásobený o nastupující období vzdoru. Není nic nenormálního, že se žárlivost projevila po třech měsících, dcerka postupně zjišťuje, že miminko je v rodině nejen napořád, ale že také vyžaduje stále více vaší pozornosti. Postupně jí prostě dochází, že se s ním o vás musí dělit a že už se to nezmění. Částečná regrese, jako například návrat k dudlíku bývá u mnoha dětí po narození sourozence normální a časem spontánně odezní, některé děti dokonce chtějí pít z lahvičky stejně jako malý sourozenec, či se i kojit! Dudlík proto řešit přestaňte, ponechte jí jej, uvidíte, že jej po nějaké době sama odloží. Dcerce určitě můžete pomoci situaci zpracovat, snažte se jí věnovat i oddělený čas, kdy s ní budete buď vy, nebo manžel sami bez sourozence (můžete s ní jít například na nějakou akci, která ještě pro miminko není). Snažte se poukazovat spíše na výhody narození sourozence, bude si mít s kým hrát, je už velká a může mu jít příkladem a spoustu věcí ho naučit, pomoci mu. Zapojte dcerku přiměřeně do péče o sourozence, může podávat kojenecké potřeby, pomoci s přebalováním, poukazujte na to, že už je velká a jak dobře pomoc zvládá. Nezapomeňte si všímat doby, kdy je holčička hodná a samostatná a ocenit ji za to. Záchvaty vzteku, které se u ní objevují, mohou souviset i s obdobím vzdoru, ponechte záchvat odeznít a teprve po zklidnění si s dcerkou promluvte, vyslechněte její důvody, odpovězte na její otázky. Zkuste si s ní hodně povídat, u dětí kolem tří let začíná doba obliby příběhů, pohádek, prostřednictvím kterých je možné dítěti sdělit spoustu informací a které také dítěti dávají prostor klást dotazy. Dcera by samozřejmě měla od vás slyšet, že narození sourozence váš vztah k ní nemění, i když i miminko potřebuje váš čas a pozornost, neznamená to, že ji s manželem už nemáte rádi, jako předtím, uklidnit její obavy ze  ztráty zázemí a bezpečného prostředí, které ještě nedovede vyjádřit. Přeji vám hodně sil a trpělivosti zvládnout toto nelehké období ve výchově dítěte. Z literatury bych vám mohla doporučit knížky nepřekonatelného pana profesora Matějčka, který věnoval výchově a vývoji dětí celý svůj profesní život: Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte Z. Matějček, nakl. Grada

Co, kdy a jak ve výchově dětí Z. Matějček nakl. Portál a také jeho další knihy.

Dobrý den, problém vašeho chlapce konzultuje s dětským klinickým psychologem. Zatím využívejte metodu dohledu ze strany pedagožky v MŚ a pozitivní motivaci formou ocenění každého, byť i minimálního úspěchu (nechá se lépe nasměrovat na toaletu, odejde na ni na pokyn apod.). Dohodněte se s paní učitelkou na motivačním systému - oceněním může být například nálepka, smajlík, obrázek, který syn dostane od paní učitelky ihned, bezprostředně po zachycení vhodného chování, pokroku, dílčího úspěchu, ne odměna nárazová, jednorázová. Podobně by paní učitelka měla ocenit i každý pokrok v sociální interakci syna, jeho zapojení do společné práce apod. Doma se zaměřte také na rozebrání a ocenění učiněných pokroků, neúspěchy nezdůrazňujte, do školky syna pro případ nehody vybavte náhradním oblečením.

Dobrý den, ve čtyřech letech by už nervová soustava vašeho synka měla být dostatečně vyzrálá na to, aby fyziologicky zvládnul udržování čistoty, je možné, že je ve hře problém související s psychikou a proto bych vám doporučila poradit se s odborníkem, nejlépe dětským klinickým psychologem, případně s psychologem v pedagogicko - psychologické poradně. Předtím bych ale možná paní doktorku požádala vystavení žádanky na nefrologii, aby se přeci jen vyloučila možná orgranická příčina. Takto přes email vaši situaci vyřešit nezvládneme, ale píšete, že synek není jinak vývojově opožděný, takže ve čtyřech letech pravděpodobně mluví, zkuste si s ním tedy o této situaci popovídat, zjistit příčinu jeho odmítání použití toalety, nočníku, můžete zkusit využít pozitivní motivaci, možnost získání odměny, výhody i za drobný pokrok  (např. jít se na toaletu podívat apod.). Můžete využít nějaký příběh či pohádku o tom, jak chlapeček, nebo nějaká pohádková postavička zvládla udržování čistoty, předvést mu to na loutce, panáčkovi apod. Pleny byste mu také měla přestat dávat a vést ho k použití toalety, nočníku, dokud mu je budete stále dávat, pak se cítí v suchu a v bezpečí, vyměšuje se reflexivně a pocit potřeby vám neohlásí. S nehodami musíte počítat, neznamená to, že když odeberete pleny, tak začne udržovat čistotu, chce to trpělivost. Zaměřte se nejdříve na nácvik ve dne, postupujte po jednotlivých krocích, nechtějte vše najednou.

Dobrý den, váš synek pravděpodobně není na kolektivní zařízení ještě zralý, což je v jeho věku normální, umí si hrát paralelně s ostatními dětmi, ale ještě ne kooperativně. Proto je potřeba ve školce ponechat ho, aby si hrál sám vedle ostatních dětí a do skupinových aktivit ho nenutit. Až k nim dozraje, pak se začne zapojovat sám a dobrovolně. Řešit je však potřeba jeho agresivitu vůči ostatním dětem, pokud se k němu přiblíží a přijdou s ním do kontaktu. Agresívní chování v pořádku rozhodně není, i když je u takto malého dítěte, které má pouze omezené možnosti dát najevo svoji nevůli, pochopitelné. Bude proto potřeba ve spolupráci se školkou chlapce učit sociálně žádoucím způsobům chování, vést ho k verbálnímu vyjadřování pocitů, je dobré naučit ho jednoduché větičky, které má říct, když nechce, aby mu někdo něco bral, požádat o hračku jiné dítě, naučit ho využít možnosti obrátit se na dospělého, pokud si s něčím neví rady a zároveň mu dát jasně najevo, že agresívní chování není přípustné. Pokud se dopustí takového chování, pak by měl slyšet jasné ne a měl by být odveden, nebo odnesen z místa incidentu, je potřeba mu ponechat prostor pro zklidnění, může se vztekat, plakat, je přirozená reakce a po zklidnění si může opět jít hrát. Nezapomínejte na ocenění, pochvalu a odměnu, pokud se zachová prosociálním a vyspělejším způsobem. Hranice a pravidla potřebuje dítě nastavit také v domácím prostředí, i když nebo právě když je v období vzdoru. Afektivní reakce a sklon k prosazování vlastní vůle jsou sice v tomto období normální, dítě by však tímto nežádoucím chováním nemělo dosáhnout svého, tím se toto chování pouze posiluje a upevňuje. Důležitá je spolupráce školky a rodičů a jednotné výchovné vedení chlapce. Pomůže také vyhledávání kontaktů s ostatními dětmi i mimo školku, kde s ním třeba při hře na dětském hřišti můžete nacvičovat komunikaci s ostatními dětmi, vysvětlovat mu, jak se má chovat, ukázat mu, co je přijatelné chování a co naopak vhodné není. Pokud by potíže přetrvávaly, pak by bylo vhodné se synkem navštívit nejlépe dětského klinického psychologa a poradit se s ním.